Extraveze a Introverze a jejich nevědomá kompenzace

Objektivita a subjektivita nejsou nadřazena jedna druhé. Bytostné Já je stejně reálné jako svět, zatímco naše já stejně jako vnější objekty se neustále proměňují. Psychická nerovnováha vzniká, je-li jedna komponenta nezdravě zdůrazněna, zatímco druhá popírána. Popíraná část vědomí se v rámci zachování rovnováhy projeví, avšak bez možnosti jí kontrolovat, neboť se nalézá mimo naše "zorné pole". Pokud se pomyslná ručička vah přiklání vědomým zaměřením spíše k objektu, nevědomá se přikloní více k subjektu. Tuto tendenci nazývme extraverze. Tendenci, kdy se ručička vah vědomě přiklání více k subjektu a nevědomá k objektu, nazýváme introverze.

Extravert

Extravert se snaží především vpravit do objektivních podmínek světa, ve kterém žije. Spíše se snaží dělat to, co od něj okolí očekává a potřebuje. Bezprostředně reaguje na objektivní poměry světa. Vědomí a pozornost sleduje objektivní události, především v jeho nejbližším okolí. Morální požadavky, jimiž se řídí, odpovídají společnosti. Snaží se být za všech okolností "normální", to znamená "jako ostatní". Je součástí světa, jemu se podřizuje a nechce jej příliš měnit.

Extravert však přehlíží svou psychickou jedinečnost - to, čím se odlišuje od ostatních. Není si vědom své subjektivity. Nahlíží na sebe zvenku. Neuvědomuje si své vnitřní pohnutky. Extravert málo přihlíží ke svým subjektivním potřebám, dokonce přehlíží svůj subjektivní stav těla: na své tělo hledí totiž jen zvenčí - jako na objekt - očima druhých. Jak se vnitřně opravdu cítí, co jeho duše a tělo opravdu potřebují, to má tendenci podceňovat.

Neuspokojené potřeby těla i duše se obvykle začínají projevovat psychosomatickými příznaky - onemocněním, alergií atd. Vnitřní (subjektivní) neuspokojenost si on sám neuvědomuje, ale jeho blízké domácí prostředí jí pocítí, protože se promítá do jeho chování. Přehlížení své jedinečné psychické struktury pokračuje, dokud se sypmptom neohlásí abnormálními tělesnými pocity: zhroucením.

Zaměření nevědomí u extraverta

Extravert se snaží zbavit sám sebe ve prospěch objektu. Nevědomí tudíž kompenzuje orientaci na zevní a objektivní fakta přehnaným zdůrazněním subjektu. To se projevuje jako silně egocentrická nevědomá tendence. Nevědomí zdůrazňuje nároky a potřeby, které vědomé zaměření potlačuje nebo vytěsňuje. Nevědomé nároky extrovertního typu mají primitiviní a infantilní, egoistický charakter. Tyto nároky, potřeby, afekty se projevují archaickým způsobem tím více, čím méně jsou (vědomím) uznávány. Extrémní podobou tohoto stavu věcí je brutální egoismus sklouzávající k hanebnosti a ničemnosti. Optimální kompenzace nevědomí se projevuje v psychické rovnováze. Nedostatečná kompenzace může vést k neurotickému zhroucení nebo symptomům hysterie.

Nevědomé, nediferencované funkce jsou u extraverta silně subjektivně podmíněné a egocentrické.

Např. extrovertní citový typ (schopný naladit se a vcítit, takřka "splynout" s druhými) se někdy projevuje úsudky vyznačující se nepřekonatelnou beztaktností, což je důsedek nediferencovaného myšlení, které je vztaženo k druhému jen v nedostatečné míře - je příliš vztaženo k sobě samému.

Diferencovaná funkce obrácená ven, k objektům, je vždy kompenzována vnitřní nevědomou funkcí, která je méně kultivovaná a více sebestředná a infantilní (soustředěná na subjekt) :

• Extrovertní citový typ (+ cítění, myšlení -)
• Extrovertní myslivý typ (+ myšlení, cítění -)
• Extrovertní percepční typ (+ vnímání, intuice -)
• Extrovertní intuitivní typ (+ intuice, vnímání -)

Introvert

Introvert vkládá mezi sebe a objekt vlastní subjektivní názor. Introvert si sice uvědomuje vnější realitu, ale rozhodující váhu má pro něj subjektivní determinanta. Sleduje-li obraz, bude ho hodnotit podle dojmu, který obraz konsteluje uvnitř něj. Nebude hovořit tolik o daném obrazu, ale o pocitu, stavu, který v něm obraz vyvolává a ten pro něj bude podstatný.

Introvert je vědomě "subjektivní" - zatímco extravert je nevědomě subjektivní.

Introvert se více řídí podle své psychické struktury, která je dána dědičností. Není to však jeho já, ale psychická struktura, která tu byla dříve, než se jakékoli já začalo vyvíjet, a kterou Jung popisuje jako Bytostné Já. Introvert má sklon své já povyšovat na subjekt celého psychického procesu, což ho odcizuje objektu (světu) a může vést k chorobné subjektivizaci jeho vědomí.

Z pohledu extraverta (nebo převládajácího extravertního zaměření ve společnosti) to vypadá, jakoby se introvert příliš soustředil na své já, ale ve skutečnosti se příliš zaměřuje na svou vrozenou psychickou strukturu. Extravertovi se to však jeví jinak, neboť na introverta projektuje své nevědomé egoistické zaměření. Introvertovi se zdá nepochopitelné, proč má být rozhodující vždy objekt, zatímco extravert nedokáže pochopit, jak by mohlo být subjektivní hledisko nadřazeno situaci. Extravert tedy považuje introverta za egoistu, fanatika nebo člověka, který vylučuje všechny ostatní názory, než svůj vlastní. K tomu introvert přispívá svým rozhodným a silně zobecňujícím způsobem vyjadřování, což navozuje dojem egocentričnosti. Na to se introvertovi těžko oponuje, neboť neumí hovořit o nevědomých, ale obecně platných předpokladech jakékoli subjektivity.

Případná neurotičnost introverta je obvykle spojena s nevědomou identifikací vlastního já a Bytostného Já, což vede k jakémusi "zbytnění ega", nárůstu mocenských a dětinských nároků a snížení opravdového významu bytostného Já.

Zaměření nevědomí u introverta

Introvert podhodnocuje objektivní faktor: znamená pro něj příliš málo, odmítá uznat skutečnou moc objektivní reality. Nevědomá kompenzace však paradoxně vede k posílení vlivu objektu. Tím, že objektivní popírá, dostává se nevědomě do jeho moci. Introvertu schází skutečný vztah (pevný most) od já k objektu, což se projevuje jako nevědomá a nepotlačitelná vazba na objekt. Čím více se snaží introvertovo já oprostit ode všech závazků, tím více se stává závislé a otrocké na objektivně daném. "Svoboda ducha je spoutána potupnou finanční závislostí, bezstarostnost jednání se střídavě se strachem hroutí před veřejným míněním, morální převaha se dostává do bahna méněcenných vztahů, radostn z ovládání končívá žalostnou touhou být milován."

Objektivní skutečnost, tím, že se jí vyhýbá, vzbuzuje v introvertovi narůstající úzkost. Proto se introvert snaží od objektu vzdálit a ovládnout ho. Já se obklopí systémem obranných mechanismů, aby si zachovalo iluzi nadřazenosti či převahy. Ztrácí energii v bezvýsledných pokusech imponovat objektu a na druhé straně se prosadit. Objekt mu však proti jeho vůli trvale imponuje a vyvolává v něm silné emoce. Pronásleduje ho na každém kroku. Musí se přemáhat, aby mu nepodlehl. V extrémním případě to vede psychastenii (přílišná senzitivita + chronická únava).

V introvertově nevědomí se skrývají mocenské fantazie nebo představy budící strach. Přisuzuje totiž objektům (nevědomě) značnou moc s sílu. V podstatě jde o to, že vědomě se objektům vyhýbá, a proto nevědomí tvoří ("za jeho zády") tento most za něj samo. Takový most je však postaven prastarým, magickým, archaickým způsobem, jak to odpovídá světu nevědomí.

Extrémní podoba introverze vede ke strachu ke všemu novému a k připoutání duše neviditelnými vlákny ke všemu tradičnímu a známému, takže každá změna je vnímána jako ohrožení. Každá změna se jeví jako magické oživení objektu. Ideálem tohoto typu je "osamělý ostrov, kde se hýbe jen to, čemu člověk dovoluje se hýbat."

• Introvertně intuitivní typ
• Introvertně percepční typ
• Introvertně citový typ
• Introvertně myslivý typ

C. G. Jung: Obecný popis typů (Výbor z díla: Svazek I, str. 264-331, Brno 1996)

Extraverze a introverze v písmu
Vědomí