Ladislav Klíma

"Vesměs povrchní pojmy, vytvořené obmezenými ješitnými ctižádostivci. Nechci se stát: Jsem! A ne něčím, ale vším. Není lidské velikosti, kterou bych neviděl pod sebou a hříčkou svou. Má vůle dělá a bude dělat se vším všecko. Zaškatulkují-li mne jednou mezi briganty nebo filosofy, řeknou-li, že jsem nebyl nic, nebo bůh, nebo prase, – lidské ubohosti to jen! Jsem ten, který jsem, dělám, co chci, chci bezmezně vše!" (Utrpení knížete Sternenhocha)

Podivná příhoda

Je důležitou, ale téměř neznámou pravdou, že lidé obyčejní, to jest duševní otroci, planou bezradnou nenávistí k duchům vysoce rozeným, to jest volným. Samostatný soud pociťují jejich poslušné duše jako zápach, personalitu, česky samostatnost, jako zločin. Není snad hlubší záště než zášťskutečného otroka ke skutečnému pánu, nenávist nízkého k podstatně vyššímu. Velká je už zášť proletáře k boháči, – ale čím je proti zášti obyčejného vzdělance ke géniovi! Peníze, vnější moc jsou pouhá accidentia. Myšlenka, že existuje člověk esencielně vyšší než já, – toť něco, čeho lidská přirozenost nesnese: příliš hluboko koření víra v rovnost všech lidí. „Jak mohli by ti, jimž bytost, jako jsi ty, jest věčnou předhůzkou, býti tvými přáteli?“ dí Goethe, – a Nietzsche: „Před tebou cítí se malými a duše jejich doutnají neviditelnou pomstychtivostí.“ Zvláště vzdělanci doutnají jí nejvíce. Neučený vidí ve tvé superioritě vždy jen školy a kantory, a vinu své inferiority svaluje na své rodiče, peníze, okolí a jiná accidentia a zcela se tím upokojí. Vzdělanec útěchy té nemá, tím více, když vidí, že „erudicí“ nad génia často vyniká: pomáhá si tedy – ale nepomůže – teoriemi o abnormalitě, patologičnosti géniů, namlouvá si, že jsou prostě blázny; ba pojem „génius“ má tento původ; raději normální neboli ordinární člověk připustí, že nějaká nadlidská moc, démon, obrala si z čert ví jakých důvodů právě tebe za svůj příbytek, učinila tě jen svou hlásnou troubou, než aby sáhl k nejpřirozenějšímu vysvětlení: ten člověk je vznešený, já červ vedle něho.


Utrpení knížete Sternenhocha

Nečiň nikomu dobře, nechceš-li aby ti činil špatně.

Nic jiného není Bolest než náhražka nedostatečné Vůle. Rozhodnutí znamená zde již zvítězení.

Umění jest ubohé, jako vše lidské. Možno, ať uměleckým ať jiným způsobem, vyjádřit jen obstojně jen věci nízké, jen věci lidské. Velké Tajemství ne.


Hledění do očí

Kdo mluví, měl by snad při tom myslit; kdo myslí, nazírá do sebe a vše zevní jej ruší, zvláště něco tak eminentně dotěrného jako lidské zraky. O něčem vyšším intenzivně myslit a spolu hledět člověku do očí není obtížno – je prostě nemožno. V biografiích geniálních lidí najde se všude trait, že v hovoru s lidmi hleděli nejčastěji stranou nebo k zemi, nebo „v neurčito“. I Napoleon, jehož očím, jichž drtivou velitelskost málokdo snesl, sotva někdo připíše neschopnost vydržet cizí pohled, nehledíval, mluvě, na svůj protějšek; u něho bylo jednou z hlavních příčin opovržení lidmi: nestáli mu za pohled.

Častost čumění do očí je v obráceném poměru k velkosti inteligence.

Nepřetržité koukání do oken duše je drzostí nesmírně větší než koukání oknem do cizí ložnice – nebo kapsy nebo peněženky.

Postelní prádlo nesmí být špinavé, duch může být čistý jako hnůj! Dosud lidstvu neznáma je vyšší jemnost.

I nejzanedbanější duše je svatým tajemstvím, i nejnečistší okna do ní tím nejpodivuhodnějším, co země stvořila, ustavičné nakukování tam profanatio sacri. Stanou-li se jednou z dnešních poloopic „lidé“, bude zahledění se v oko svátečním úkonem.


Filosofické fragmenty

Jen negací a temnotou nejabsolutnějšího skepticismu, tj. nihilismu, kontradikcionismu, absurdismu, dojdeme ke kladu a záři, nesmírné, netušené; dojdeme jí tím, že náhle prozřevše shledáme, že v ní vlastně již stojíme, že „temnota“ je září. Filosofové vesměs nechali se odstrašit touto temnotou, paradoxností, zdánlivou absurdností. Ale jak by pravda pravd nezdála se ubohému antropopitekoidnímu mozku zpočátku lží všech lží? Absolutní nihilismus jest úplné vzlétnutí nade vše lidské, nesmírný skok ze země do azuru, země, po níž chodí bohové. Dosavadní svět, tj. naše nazírání naň, – musí být úplně zničen, aby z popelu jeho mohl vzlétnouti nový, zářnější.

Hrdý odejde ze života, kdy chce; všichni však lidé nechávají ze z něho jako z hospody vyhodit.



Lidská tragikomedie

Blbé, je-li stručné, přestává být blbým.

Lež urážlivější než každá upřímnost.

Vzplaň, sviť, zahřívej, zažehuj, až sám – ne bídně dovegetuješ, ale shoříš.

Zaslechl jsem několik vašich slov, a ta zbavují mě i posledních výčitek svědomí.

Nemožno člověku přestat být tím, čím je.

Lidé, ani jeden z vás nesnese samotu, ale tím už řečeno vše: samota a „genialita“ jest jedno a totéž.

Vším opovrhovat, všemu se smát, se vším si hrát – toť jediná Výše a jediná k Výši cesta! Smát se všemu nejen lidskému, ale především božskému, Božímu!

Chci to, chci vše, protože Chci. – Já všemohoucí, Já jediný. Já Vše a Nic, Já všech bohů-otroků a Boha-Otroka Rozdrtitel. Já Nadbůh, protože Nadsatyr, Já Vítěz Věčný a Absolutnost Nekonečná spolu v tanci, ve věčném, dravě hravém, dravě smavém, zářícím Tanci!...

Dělej, co chceš! Jest jediný kategorický imperativ, který nesmrdí.


Ženy Cesaerovy

„Z chlapa toho smrdí mravnost! Vsadím se, že až nás pozná, bude nás hned instinktivně nenávidět jako pes vlka –"

„Ó že musím o vlastní své matce takto mluvit! Ale nenáviděla jsem ji, proč bych to neřekla? Vždyť ona byla hlavní původkyní nesnesitelného, nekonečně dlouhého, zoufalého otroctví mých dětských let! Jediný její cíl bylo udělat ze mne bezduchou, dobře vychovanou marionetu, jako byla sama...“

Jen žena, která opovrhuje penězi, vypočítavostí, míněním lidí, slepě jde za svým srdcem, – jen ta je ušlechtilá! Ale jakou vzácností je taková ryzí nespekulující ženská duše! Jen bláznivá žena má cenu!


Bílá Svině

Člověk, ať dělá cokoli, stará se tím jen o sebe, o své štěstí. Ale někdo to dělá chytře, někdo hloupě; hloupě hlavně ten, kdo klade příliš na váhu fantomy ve svém mozku, kterým říká bližní; je to krátce chorobný vrtoch, a moudře to dělají zvířata.

„Prý jsme byly, dokud jsme žily, kurvy! Že jsme mateřský úkol svůj nevyplnily! Že jsme nebyly jen takové omezené, prolhané, ceckaté samice a semenice, jejichž účel je utírat protivným, vřeštícím fakanům lejna – že jsme milovaly více svůdné, zajímavé muže kvůli lásce samé, že jsme měly něco v hlavě, smysl pro poesii, romantičnost a dobrodružnost, že jako genius sloužily jsme už něčemu vyššímu, hravějšímu, volnějšímu, než živočišnému rozplozování."



Naprostost

Podobna je filosofie šílenci, který s pláčem běhal ulicemi, hledaje v každém koutě svou hlavu.

„Naprostost“ vyjadřuje to, co chci, špinavě a špatně, ale konečně přece jen. Bohu a bohům je to srozumitelno jako slovo nejkrystalnější; na lidech nezáleží.

Řeč – hnilobný jen výpar ze zdechliny.

Okamžikem, kdy Všesmysl počal být hledán, byl nalezen; otázka byla už odpovědí.


Egosolismus, Egodeismus

A ostatně – egosolista má všude motivy, o jakých se lidičkám nezazdá –. Co mluví, – vše jeho absolutní monolog; kde píše, – jediným svým čtenářem zůstane, i kdyby kniha jeho dočkala se pěti set vydání.

Saturňan, na zem spadlý, nemohl by se od lidiček psychologicky více lišit než já. Lidská kultura se mne netýká... Fenomén takové osamělosti, – která, mimochodem, žádný můj okamžik nezkalila, mnohé smíchem rozjasnila, – může se vyskytnout jen jednou.


Chvála lichocení

Není víra, že něčím jsme, již částečným bytím tím?

Nikdo nemůže být lichocením ani kažen – neboť ze stanoviska morálního je každý ze základu důkladně zkažen... A přesahuje síly člověka kohokoli zkazit nebo napravit, – lidé neměli by si s nestoudnou domýšlivostí připisovat moc, kterou nemají...


Slavná Nemesis

Vůle; jen kdo ji nemá, hledá příčiny v něčem jiném, v něčem mimo sebe, v „přírodě“, v „bohu“...

Vše je snem – snem je věčnost. A jediným hříchem je to, že se ve snu šílí; to musí být vyhojeno, k vůli tomu žijí všichni lidé a zvířata a rostliny a hvězdy.

Čas neboli rozvíjení se myšlenky teče pomalu, pomalinku; Věčnost má pokdy. A ke každému člověku, ke každému zvířeti plíží se Vznešeno, které je mu někdy příjemným lechtáním, nejvyšší slastí jindy, obyčejně nejvyšší hrůzou, tichým tygřím krokem plíží se blíž a blíž...; aby z dnešního člověka, který je veskrze zvířetem, stal se jednou – Bůh.

Friedrich Nietzsche