Čím Číňany tato kniha tak uchvátila? Čínský student (představitel městské inteligence) je vyslán na zaostalý venkov do vnitřního Mongolska, do Olonbulagské stepi, kde se stále ještě žije tisíce let starým kočovným způsobem života. Snaží se místní lid a zvyky pochopit - ale jeho hledání je už od první chvíle vedeno fascinací a láskou k vlkům. Zjišťuje, že život ve stepi (onen Velký život, posvátný kruh života) se točí kolem vlků; to oni jej udržují a střeží. Bez vlků by se step během několika let proměnila ve vyprahlou poušť - smrt. Je to paradoxní dialektika stepi: vlci, vraždící, vznešené, hrdé, neskutečně inteligentní bestie udržují sílu života. Bez jejich lstivých útoků by zakrátko gazely, svišti, zajíci, hraboši spásly veškerou vegetaci, která leží na tenké vrstvě stepní půdy. Bez vegetace by nepřežila stáda ovcí, skotu a koní - nepřežil by ani člověk. Proto Mongolové chovají vlčí totem v posvátné úctě. Když Mongol zemře, je jeho tělo odvezeno do prázdné stepi. Pozůstalí si za několik dní přijdou místo obhlédnout. Je-li tělo pryč - vlci poslali duši lovce rovnou do nebes - k Tengrimu - maso za maso. Jedině tak Mongol, který celý život jedl maso a zabíjel vlky, mohl splatit svůj dluh, očistit svou duši, aby mohla být přijata nebesy.
Díky neustálé hrozbě vlčích útoků lovci a pastevci bdí, střeží svá stáda, cvičí se v jízdě, lukostřelbě: sílí. Jen nejsilnější na obou stranách, mezi vlky i mezi lidmi, přežijí. To stejné platí o mongolských koních: hřebci, vůdci stád, jsou schopni vlky ukopat k smrti jako údery kladiv. Díky tomu mohla mongolská armáda svého času dobít Čínu, Indii, Persii, Rusko a proniknout až do Evropy (i Ottomanští Turci měli na standartách vlající vlčí totem). Číňané jsou z optiky nomádů viděni jako ohromné stádo ovcí, posedlé strachem z vlků - přeceňují práci a podceňují odvahu - ani Čínská zeď nezastavila invazi "barbarů". Těmito myšlenkami a obrazy kniha rozviřuje a provokuje čínskou mysl. - Jaká je vlastně mentalita Číňanů - jsme opravdu jen pouhé pracovité, pokorné, úřednické ovce (klanět se a usmívat před šéfem), které se vždy podrobí? Mongolové, západní koloniální mocnosti, Japonci - ti všichni si Čínu dokázali porobit s nepoměrně menším počtem vojáků. Není čínská rolnická kultura, prosycená v horních patrech konfuciánstvím, svým způsobem "vykastrovaná"? Proč na čínském území byly všechny vlčí smečky dávno vyhubeny? Proč si Mongolové váží svých psů pro jejich věrnost, oddanost a sílu, kdežto Číňané psy opovrhují - jako nečistými parazity, které žerou vlastní výkaly - a přitom sami psy s chutí jedí. (Když Mongol vidí Číňana jíst psa, zvedá se mu žaludek a cuká se mu kudla v kapse. Není schopen takovou zvrácenost pochopit.)
Symbolem nomádských či válečnických kultur (Hunové, Avaři, Turci, Mongolové; vlastně i Římané) je vlk, symbolem rolnických kultur je drak (dle Junga je drak jedním ze zobrazení archetypu matky, což má svoji logiku). Koneckonců Árjové si dle stejné symetrie "vlci - ovce" kdysi podrobili indický subkontinent.
Čínského studenta přivede vášeň k vlčímu tajemství tak daleko, že vybere vlčí noru, vyvraždí mláďata (tradičně se tak činí vyhozením do výšky - k Tengrimu - a dopadnutím na zem), a jedno si nechá - na pozorování: aby pochopil jeho vlčí podstatu. Vyvolá tím v pastevcích vlnu pobouření - nikdo nikdy neslyšel, že by člověk choval v zajetí vlka. Zvlášť na citlivém místě se tím dotkne dědy Bilaga - moudrého starce, který byl studentovi po celou dobu otcem a učitelem "velkého života". Přiváže vlče na řetěz a snaží se veškerou péčí a něhou získat jeho náklonnost, oddanost. Marně, vlčí mentalitu není možné zlomit. Vlk není pes, a nikdy psem nebude. (Zajímavá esej o vlčích vztyčených uších, které skrývají jeho "já-integritu" - pes má uši více splihlé. I lidé se navzájem kárají za uši - jakoby sklopené uši vždy zvěstovaly - poslouchání, poslušnost, příjmání rozkazů... Držením za ucho lze zkrotit i slona.)
"Vy, Číňané, nikdy nepochopíte vznešeného ducha mongolského stepního vlka," říká s opovržením a lítostí děda Bilag.
Kniha obsahuje obrovské množství detailů, které vycházejí z pozorování vlčích smeček. Alfa samec vlčí smečky vskutku připomíná generála, který pečlivě plánuje bitvu, promýšlí počasí a terén mnoho dní dopředu. Pokud chce zajistit smečce zásobu potravin na jaro, naženou stočlenné stádo gazel na zledovatělé zasněžené jezero, kam gazely zapadají a zamrznou - a kam si je na jaře přijdou vlci vybrat jako do ledničky. Chce-li vlčí samotář skolit hříbě, lehne si na záda a svými packami ve vzduchu předstírá pohyb hraboše. Zvědavé hříbě se vzdálí od stáda, přiběhne - a cvak! Vlk prchá s kořistí.
Ťiang Žung (tak trochu jako Kevin Costner ve filmu Tanec s vlky) ve stepi pobýval mezi roky 1969-79. Pak se vrátil do Pekingu a věnoval se akademické dráze. S nostalgií a vzdorem sepisoval vzpomínky na toto nádherné životní období, aby je nakonec (pod pseudonymem, který kupodivu obešel cenzory totalitního režimu) vydal.
Kdybyste dnes zavítali do míst, kde se děj knihy odehrává, žádnou step ani jurty byste už nenašli. Jen písečnou poušť, farmářské domky Číňanů, školy, sýpky, vojenské budovy. Všichni vlci na Olobulagském území byly v několika letech vyhlazeni za pomoci automatických pušek, trhavin, rychlých jeepů a ostrostřelců Čínské lidové armády. -- S posledním zabitým vlkem se zde zdvojnásobila spotřeba alkoholu.
Ťiang Žung: Totem vlka. Rybka Publishers, 2010.
Úžasná kniha!!!!
OdpovědětVymazat