Typologie elementů
Ze země, po níž náš prapředek chodil miliony let, člověk procitl a poprvé vzhlédl k nebesům. Vědomí vystoupilo ze stínu, a zrodilo se rozlišování světa na čtyři základní formy: zemi člověk rozeznal jako to, co je dole, po čem kráčí a co mu poskytuje úkryt a potravu; vodu jako mateřský prs a lůno, z něhož vzešel a k němuž se navěky bude chtít vrátit; vzduch jako to, co je všude kolem něj a co tvoří mezeru mezi ním a tím, na co se dívá, tedy prostor; a konečně oheň v podobě slunce, které dává teplo a energii všemu živoucímu.
Prvotní pohed bipedického humanoida směřoval nahoru, k nebi nad hlavou, ke slunci a k jeho rozlišení od toho, co je dole a po čem kráčí. Toto rozlišení muselo stát na samém úsvitu vědomí. Zároveň si prvotní člověk musel onu tenkou hranici, kterou náhle překročil, spojovat s děsivým chvěním z regrese do prapůvodní nevědomé přírodní jednoty, z níž právě vypadl a snažil se proto tuto tenkou hranici mezi vědomím a nevědomím upevnit vytvářením a hledáním řádu. Nicméně chvění z regrese a z toho, co přijde, člověka musí člověka provázet neustále, jak to Nietzsche vyjádřil zvoláním: "člověk je jen most mezi zvířetem a nadčlověkem". Zvláště od té doby, kdy opustil cyklické chápání času jakožto opakujícího se kruhu (jaro, léta, podzim, zima; vzduch, oheň, země, voda) a vstoupil do chápání času lineárního, historického.
Z hlubiny nevědomí zasvitla první jiskřička vědomí. Možná že dřív, než se zrodilo vědomí já, které mohlo spočívat v jakémsi lůně "my" - smečka - kmen, zde již bylo rozlišení nahoře - dole. Na samém váhavě se probouzejícím úsvitu vědomí homo sapiens, stál pohled nahorů do propasti hvězd a v tomtéž okamžiku jakoby se člověk na okamžik odlepil nohama od země a vznesl se do sfér ducha. Snad první osamělí jedinci postupovali těmito váhavými, a přitom odvážnými krůčky směrem ke hvězdám, začali pátrat v jakémsi nejasném snění a tušení, a když se vracívali ze svého zasnění zpátky na zem, nikdo z členů kmene jim nevěřil - tak, jak o tom pojednává Platón ve svém mýtu o jeskyni, neboť masa kmene stála připoutána k zemi pevnými provazy nevědomí. Přesto dávno, než první genius lidstva rozdělal oheň třením dřívka o dřívko, zde již bylo nahoře a dole.
Teprve později se zrodila idea posvátného ohně. Běžný oheň znám byl v podobě blesků a hořících větví, které probouzely děs a paniku. Kdosi však jako první odvážil se tuto větev, navzdory instinktům, přinést a podělit se s tímto děsivým požehnáním se svým kmenem. Ten byl nazvám Prométheem, neboť překočil svůj strach a nasadil svůj život. Později se naučil oheň zkrotit, ukáznit, vytyčil mu místo posvátného kruhu a byl bedlivě střežen před uhašením, jež by věstilo návrat do temnoty. Prvním hrdinou byl ten, kdo oheň se šílenou odvahu přinesl, druhým hrdinou byl ten, kdo oheň první vykřesal, ovládl techniku a tuto techniku předával dalším strážcům a zřizovatelům ohně. Možná právě z nich se zrodili první kněží, kteří střežili toto tajemství a jejich tajné vědění se stalo pramenem posvátné úcty k jejich stavu. Z těchto dob možná pochází prastaré rozlišování ohně na sakrální a profánní - božský agni (oheň) a obyčejný pyró (pára, opařit, spálit, pýr). A snad proto slovem pýr nazýváme plevel, který je obyčejný a tentýž základ slyšíme i v egyptském slově pyramida, kde slovo pyrám označovalo trojboký jehlanec směřující špičkou vzhůru, tedy ve stejném směru a tvaru jako oheň. Dodnes je tímto znakem signován symbol ohně v astrologii. Císařské cestyv Egyptě byly označeny stejnými šipkami ukazujícími směr. V pyramidách byli pohřbíváni mrtví, snad jakoby jejich duše měla vycestovat v určeném směru k nebi, podobně jako je-li mrtvý spálen, dým stoupá sdola nahoru, od země k nebi. Pyramidy však stále stojí, jako skvostná ukázka trvalosti a pravidelnosti formy zemského živlu.
Stejně tak dávné menhiry neolitických kultur, které tak hojně stojí nejen v Anglii a Skotsku, ale i u nás, v pásu sahajícím až po Ukrajinu. Když si představíme Stonehenge, jistě je snadné vytušit, jaký živel učinila posvátným tato kultura: samozřejmě také živel země. Známe málo z jejího tajemství, ale astronomický a kalendářní význam jejích staveb je zjevný. Stejně tak živel země a lidé se zemskou mentalitou vyžadují přesnost, dochvilnost, pečlivost a důslednost, jednají podle předem připravného plánu a jakákoli neočekávaná změna je vykolejí. Do kruhu rozmístěná observatoř Stohehenge odráží cyklický řád světa, střídání životně důležitých a přesně vymezených období setby, sklizně a nejdelších nocí - vá-noc.
Zatímco duše mnohých kultur stoupají k nebesům, Indové odevzdávají těla svých mrtvých proudu, který ústí v oceán, centrální masu vodního živlu, avšak duše zemřelého tak jako tak směřuje k návratu. Okolnosti se liší jen podle toho, který živel je té v které kultuře pokládán za posvátný. Hinduistické kulty považují za posvátnou vodu. Řeku gangu považují pro její schopnost samočištění za božskou. Když se podíváme na indickou mentalitu, nalezneme mnohé spojitosti s elementem vody: existuje tisíce let a nikdy nebyla výbojná, pokojně příjmala nadvládu cizích panovníků, ať už to byly Árjové nebo Britové. A co jiného byla Gándhího revoluce nenásilí, než vzedmutá (ale pokojná) masa vody, která příjmala milióny pochodujících Indů jako své potůčky a přítoky až zaplavila celou zemi a Brity jednoduše a s naprostým klidem vyplavila? Britové zemi ovládali technologicky (vzduch), byrokraticky (země) a vojensky (oheň). Živel voda, mající kořeny v obrovské živoucí mase indické mentality, je však jednoduše "vylil". A v Gándhím znovunašel kořeny své národní hrdosti.
My Evropané již po dlouhý čas, po té, co jsme zanevřeli na vlastní alchymistickou a hermetickou tradici, pokukujeme po východních náboženstvích. A kulturní krajiny Tibetu, Indie, Číny a Japonska příjmají ochotně naše (spíše pozitivní) projekce vodního živlu a jeho "tajemné" duchovní moudrosti. Naopak lidé, kteří nemají vyřešený vztah k vodnímu živlu uvnitř sebe samých, vysílají projekci negativní. Mají z východních národů strach a cítí k nim odpor ("žluťáci, rákosníci").
Kultura islámu zase slouží jako projekce ohnivého živlu. Zdravou hrdost, nadšení, idealismus a neochvějnost víry, kterou v naší zemi od dob husitství a rekatolizace postrádáme, si v extrémní podobě "fanatismu" projektujeme na celou kulturu islámu (vše, co neznáme, může sloužit jako projekce nevědomého) nebo v podobě "pánbíčkářství" na lidi, kteří opravdově věří anebo se s gustem vysmíváme heslům "pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí", což spíše prozrazuje vykořeněný cynismus vlastní elementu vzduchu. Abychom byli spravedliví, někteří muslimové, romové nebo asiaté zase naopak na euroamerickou kulturu pohlížejí skrze negativní projekci vzdušného živlu: takže na všechny bílé cizince mohou pohlížet jako na bezskrupulózní, vychytralé a podlé mizery, kterým nic není svaté - a kteří si tedy nezasluhují nic jiného než "poctivě" okrást. Obdobně černoši mohou být pro bělochy projekčním plátnem jejich potlačené sexuality, vitality, agrese a tělesnosti (oheň, země). Zkrátka: častujeme se navzájem stínovými projekcemi našich živlů. A rádi si přitom vypomáháme lidovou mluvou: "No jó, to jsou ty živly z východu!" Pro nás jsou jimi Ukrajinci a Vietnamci, pro Brity jsou to Češi a Poláci. Čili nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že vztahy východ - západ jsou na kolektivní úrovni ovládány projekcemi živlových archetypů. Koneckonců Tolkienův Mordor ležel také na východě a z něho se valily živly skřetů, olifantů a černých korzárů s kroužky v nosech. A Egyptská Země mrtvých ležela na západě stejně jako Valinor vznešených Elfů nebo bájné El Dorado.
Ale zpět k úsvitu vědomí, které rozdělilo tanec světa ve čtyři pra-změny zvané živly.
Než se vyvinul složitý orgán oka nebo ucha, tedy orgány distančních (vzdušných) smyslů, byl tu hmat, vjem tlaku, kontaktu s jiným tělesem, který registrují už nejprimitivnější organismy. České slovo hmota a hmat, oddělíme-li od něho zesilovací předponu h-matat, š-matat apod. a koncovku -ota, charakterizující vlastnost něčeho, nám nechá -hmo- od základu hom, pův. nejspíš gom, znamenající naplněnost něčím. Čili hmotné, hmatatelné je to, co má nejaký vyplněný, plný vnitřek, co není duté ani prázdné. Řec. génó znamená jsem nacpán něčím, koneckonců i náš genom je nacpán informacemi. Vnitřní plnost, uzavřená v nějakém obalu, odpovídá tedy živlu země, zatímco dutost, prázdnota mezi něčím, mezera, odpovídá živlu vzduchu. Někdy očekáváme prvé a setkáme se s druhým, což přináší zklamání - např. hmátneme do prázdna, někdo nám podtrhne židli, když si sedáme. Z toho lze odvodit, že země je vždy něco, co nám dává oporu, co snese tlak, protože je to vnitřně plné. Co je naplněno vzduchem, vzduch vypustí, když se o to opřeme.
Země je někdy považována za "matku zemi". Kořen ma je univerzální ve všech jazycích. Anglické slovo pro hmotu matter je nepochybně připomínkou jejich synovského vztahu k rodné hroudě, zvláště je-li jejich ostrov obklopen ze všech stran mořem. Je tu totiž jedna záhada: Země je to, co je plné, ovšem slovanská slova mateře, máti, matka, máma odkazují k významu děloha (maternice). To odpovídá i latinskému matrix (lůno). A lůno je přeci to, co je duté, co má uvnitř prostor, který je připraven býti naplněn zárodkem. Čili nelze tak snadno dát rovnítko mezi hmotou a matkou, určitě ne pro Slovany, kteří svůj prapůvod odvozují spíše z vody. Jakási užší spřízněnost Slovanů s matkou a mateřstvím, je rozeznatelná i z toho, že včelí královnu odedávna adekvátně nazývali matka, zatímco většina jiných národů včetně Řeků ji pokládala za krále (basileus, lat. rex). České slovo děloha vzniklo kombinací slov dítě a lože. Slova dítě a dívka jsou odvozeninou od staroind. kořene dhé- sáti. Zdá se, že mentalita a jazyk Slovanů je úzce spřízněná se starou Indií, včetně náklonnosti vymezovat se vůči elementu vody jako k základnímu a neposvátnějšímu živlu. Archaická děloha je samozřejmě naplněna živlem vody, v níž embryo započíná svůj život a z níž čerpá svou výživu. První kanalizační systém na světě najdeme mimochodem ve starověkých městech Indie. První splachovací záchod je objevem kultury mínojské (Kréta), která byla pravděpodobně matriachální, dříve než podlehla kolonizaci patriarchálních řeckých kmenů a králů (basileů), jejichž posvátným živlem byl oheň a kteří pohlíželi na pasivní živly vody a země, stejně jako na samo ženství jako na méněcenné. Toto dědictví řecko-římské kultury si neseme s sebou dodnes.
Zatím jsme shledali, že živel země je charakterizován směrem dolů a plností obsahu, zatímco živel vzduchu směrem nahoru a dutostí, mezerou, prázdnotou, prostorností. Element vody směřuje dolů stejně jako voda (ačkoliv v podobě páry může i stoupat), avšak na rozdíl od vzduchu je charakterizován kohezí, soudržností. Voda nehoustne, ani neřídne, respektive její hustota je ve všech jejích částech stejná a vzdálenost mezi molekulami, na rozdíl od vzduchu, neměnná. K takovým analýzám se však náš prapředek (nepočítáme-li staroindické metafyzické systémy) zřejmě neuchyloval.
Jaká je prvotní zkušenost člověka s živlem vody? Nejprve je to plodová voda obklopující embryo, tedy voda mateřského lůna. Poté je to zkušenost sání, kojení, příjmání mateřského mléka. Sát je rovněž všeslovanské slovo, do r. 1953 se psalo ssát - tedy s něčím, jsme u něčeho, u mateřského prsu. Sání je činnost bytostně svázaná s něčím jiným, než jsme my sami, je to prvotní zkušenost závislosti na načem. Jakmile provedeme první nádech, první vz-edmutí naší bránice a přijmeme vz-duch do svých plic, je to první krok k naší nezávislosti. Doposud jsme příjmali vzduch ze své matky. Prvotním nádechem se zakoušíme první akt nezávislosti, jenž nám byl umožněn živlem vzduchu. Stejně jako je voda symbolem závislosti a svázanosti s něčím druhým, je vzduch symbolem nezávislosti a prvotního vzdálení se od něčeho. Vodou jsme poprvé propojeni, vzduchem jsme poprvé odděleni. Akt prvotního nádechu nás však současně propojuje se světem. To, od čeho nás vzduch odděluje a osamostatňuje, je naše matka. Funkcí vzduchu je od té doby rozdělovat a opětovně spojovat, zatímco funkcí vody je přilnavost, závislost, připoutávání se. Stejně tak lidé se zdůrazněným elementem vody usilují o citové pouto, propojenost, pocit blízkosti a spřízněnosti, rezonanci s druhým člověkem, zatímco lidé se zdůrazněným elementem vzduchu usilují o nezávislost ve vztahu k druhému člověku, avšak usilují o propojenost se světem jako celkem, se všemi a všude. Cení si vztahů s mnoha objekty, aby si udrželi dojem nezávislosti a nespoutanosti. Každé omezení je pro ně svěrací kazajkou. Oproti tomu vodní člověk bytostně touží přilnout a propojit se se svým partnerem, který pro něho představuje celý svět (jako kdysi matka) a potom už žádné jiné vazby nepotřebuje. Voda pokorně příjmá ohraničení nádoby, v níž se cítí sama sebou a bezpečně. Vzduch je naopak nepolapitelný. Lapíte-li ho do uzavřené nádoby, zadusí se - nebo exploduje - aby svazující omezení překonal. Stejně tak ve vztazích a rodinách, které postrádají prvek vzduchu, může snadno vzniknout "dusno". Někdy hovoříme o "dusnu, které by se dalo krájet."Pokud hovoříme o funkcíh vzduchu, jíž jsou separace a slučování, je to analogie analýzy a syntézy, což jsou základní výkony naší inteligence.
Ve zkušenosti každého člověka, archaického i moderního, je živel vody bytostně svázán se závislostí a propojeností, nerozlišeností já a ty, dítěte a matky, je to prapůvodní stav jednoty, kterou můžeme nazvat oceánickou. Kapka splývá s oceánem. Stav splynutí. Jinou fází je stav oddělení, ztráty, smutku, který obsahuje vzpomínku na původní naplněnou, radostnou jednotu. Zkušenost živlu vody je tedy cyklus jednota - oddělení v podobě kapky - návrat. Analogii tohoto procesu najdeme v hudbě, kde počátek skladby obvykle začíná tonikou, pokračuje vývojem, kdy se od toniky vzdaluje, a opět se do ní v závěru skladby navrací, čímž vzniká uspokojení, uklidnění. Fáze pohybu uprostřed skladby je střídáním klidu a neklidu, vzdálení se a přiblížení vůči relativnímu středu. Podstatou elementu voda je tedy zážitek, prožívání, rozvlnění vyvolané pohybem od- a k-. V psychologii to lze vztáhnout k emocionální strategii seek and avoidance: + a -, pohyb k příjemnému, odklonění se od nepříjemného. Voda symbolizuje neustálé hledání libosti a nelibosti, které ve svém střídání přinášejí zážitek. Je-li v zážiku přimíchán element vzduchu (distance od prožívaného), je to zážitek estetický. Chybí-li distance, je to zážitek životní, osudový, zkrátka na úrovni prožívání jako skutečný. Proto vodní člověk prožívá extrémní výkyvy radosti a smutku, nahoru a dolů, přiblížení se a odtažení se, lásky a nenávisti. Maniodepresivita jakoby odrážela stav duše v zajetí elementu vody, jakoby voda kolísala mezi extrémní tíhou a lehkostí, protože schází energetické napojeni na jiné elementy.
Naznačili jsme, jakým způsobem člověk přichází k prvnímu setkání s elementy vody a vzduchu. Co oheň?
Embryo pravděpodobně zakouší to, co my označujeme symbolem ohně, jako mateřské teplo. Oheň souvisí se spalováním, trávením, transformací látek na energii. Člověk příjmá potravu, kterou spaluje. Vzniká energie (teplo, světlo) + tělesný odpad (popel, splodiny), které obsahují nevyužité, nestravitelné zbytky spalovacího procesu. Oheň je vázán na nějaký zdroj (hořlavina, potrava), transformační proces (hoření) a výstup, jímž je 1) energie, 2) splodiny. Výkaly odpovídají čisté esenci elementu země (humus), což je nejúrodnější, nejplodivější složka půdy. Vidíme tedy, že hoření je velmi složitý proces, spíše než-li nějaká substance. Navíc vyžaduje element vzduchu, jelikož kyslík je podmínkou procesu hoření.
Pokud se například Herakleitos vyjadřuje o ohni jako prapočátku všeho, říká tím něco naprosto odlišného, než Thálés, který pokládá za původní pralátku vodu. Říká tím: Svět není stvořen z žádné pralátky, substance, svět je hoření, to jest složitý proces, dění, sloveso, akt, probíhání, které můžeme nazvat nesubstanciální bytí, respektive dění.
Platón se v prvním kosmogenickém výkladu světa, ve kterém byla překročena hranice mýtu, v dialogu Timaos, pokusil o přiřazení pravidelných trojrozměrných geometrických útvarů jednotlivým živlům. Živlu oheň přiřadil nejjednodušší geometrické těleso, které bylo promítnutelné do složitejších těles všech zbylých živlů. V podstatě tím chtěl básník říci, že pokud se jednotlivé živly (geometrická tělesa) chtějí transformovat v jiný živel (geometrické těleso), musí tak učinit skrze nejmenší dělitelnou jednotku, kterou je oheň. Zjednodušeně: Máte-li samé 10-ti koruny, 7-koruny a 6-ti koruny, potřebujete 1-korunu, abyste si je mohli rozměnit. Touto jednotnou měnou je podle Platóna oheň.
Oheň je tedy proces, který proměňuje a rozkládá všechny ostatní živly. Jakoukoli složeninu živlů poskytneme ohni, hořením z nich vznikne energie + vzduch (CO2) + země (popel) + voda (pára). Oheň rozloží jakoukoli složeninu na základní elementy a tím uvolní energii. Obráceně by to znamenalo, že chceme-li elementy smíchat, potřebujeme energii respektive oheň. Názorně to vidíme při procesu vaření. Na úvodní straně jedné starobylé indické kuchařky stálo: "Vaření a alchymie jsou projevy téže a jediné podstaty." Abychom uvařili bohaté a chutné jídlo nebo abychom upekli chleba, potřebujeme mnoho surovin, které však nestačí jen dát jedna k druhé, aby vznikla nová jednotná forma. Nová forma může vzniknout, jen dodáme-li potřebné množství tepla, čili ohně, čili energie. Veškeré dění v přírodě můžeme tedy charakterizovat jako slučování živlů, které vyžaduje energii nebo jako rozlučování živlů, které energii uvolňuje.
Vidíme, že živly nejsou jen jakousi archaickou, dávno přežitou metaforou, ale inteligentně a s nejvyšší mírou abstrakce popisují, co se v celé přírodě děje. Naštěstí máme na obloze obrovský zdroj energie - slunce, které umožňuje to, že na zemi je život. Dodává dostatek primární energie, který může startovat skládání čili růst životních forem. Je to jakási prvotní investice, která ručí za celý chod bankovního systému. Slunce je ohnivým symbolem par excelance. Je centralizované kruhovitě kolem středu a z tohoto středu vyzařuje paprsky do všech stran. Odkud se bere jeho velkorysá, rozdávající se energie? Z nukléárních procesů, jejichž pochopení přivedlo člověka na prah nového věku používání živlu ohně a k nové etapě válčení. Trávení, hoření a termo-nukleární reakce nemusí být pochopitelně jedinými energetickými procesy, jimiž se vyčerpává živel ohně; v budoucnu mohou přijít další objevy, které nám poví více.
My si z nich, alespoň prozatím, odvodíme pár postřehů o člověku s výrazným živlem ohně: energičnost, činorodost, výbušnost, velkorysost až mrhání, snaha přetvářet svět: rozkládat a skládat, tvořit a ničit; ukvapenost, náhlost, impulzivita, všechno nebo nic, život nebo smrt, žití na hraně, nestálost; lačnost a závislost na zdrojích, sebedestruktivita.
Typicky ohnivou kulturou byla v tomto smyslu kultura indiánů severozápadního pobřeží USA, kteří prosluli megalomanskými hostinami, zvanými potlach, při nichž se triumfovali, kdo obětuje více potravin, zdrojů a majetku, aby pokořil soupeře. Potlach začínal okázalým a pompézním pohoštěním hostů, kteří museli naopak předstírat okázalou laxnost a povznesení, a končíval marnotratným vylýváním rybího tuku do ohňů, spalováním tisíců vlastních pokrývek, kanoí a rohoží, hromadným obětováním vlastních otroků, zapalováním vlastních chatrčí a vesnic. Kdo zničil více svého majetku, svých zdrojů, vyhrál a jeho prestiž stoupla, získal si respekt a uznání ostatních náčelníků i svého lidu. Více o tom píše Ruth Benedictová v knize Kulturní vzorce.
Na náš seznam ohnivých vlastností si tedy ještě přidejme ty, které vyplývají z násilné a extrémní nadvlády ohně nad jinými elementy: soupeřivost, rivalitu, nadsazenou touhu po prestiži a uznání, potřebu povýšit se ponížením druhých, touhu být středem všeho a všemu vládnout.
Posedlost živlem ohně připomíná manickou fázi mániodepresivity. Mnoho mánií (řec. šílenství) může mít svůj původ v nerovnováze ohně. Za nejkrásnější šílenství (maniá) považoval Platón lásku, kterou "bozi sesílají pro nejvyšší dobro milujícího i milovaného", jak se nás pokouší zanícenou řečí přesvědčit Sokratés v dialogu Faidrós. Tedy snad ne všechna šílenství způsobená ohněm jsou zlá - některá jsou božská.
A jaké bylo naše první setkání s elementem ohně, po té co jsme opustili vodu mateřského lůna a vpustili poprvé vzduch do svých plic? Byl jím zážitek světla. Ano, a místo, do něhož jsme se zrodili, jsme my, Slované, pojmenovali svět.
Tímto prozatím ukončíme naše putování za živly a úsvitem člověka. Budeme pokračovat příště hledáním souvislostí mezi typologiemi a podíváme se také, jak se mohou živly projevovat v grafologii.
Ze země, po níž náš prapředek chodil miliony let, člověk procitl a poprvé vzhlédl k nebesům. Vědomí vystoupilo ze stínu, a zrodilo se rozlišování světa na čtyři základní formy: zemi člověk rozeznal jako to, co je dole, po čem kráčí a co mu poskytuje úkryt a potravu; vodu jako mateřský prs a lůno, z něhož vzešel a k němuž se navěky bude chtít vrátit; vzduch jako to, co je všude kolem něj a co tvoří mezeru mezi ním a tím, na co se dívá, tedy prostor; a konečně oheň v podobě slunce, které dává teplo a energii všemu živoucímu.
Záběr z filmu Vesmírná Odyssea 2001
Prvotní pohed bipedického humanoida směřoval nahoru, k nebi nad hlavou, ke slunci a k jeho rozlišení od toho, co je dole a po čem kráčí. Toto rozlišení muselo stát na samém úsvitu vědomí. Zároveň si prvotní člověk musel onu tenkou hranici, kterou náhle překročil, spojovat s děsivým chvěním z regrese do prapůvodní nevědomé přírodní jednoty, z níž právě vypadl a snažil se proto tuto tenkou hranici mezi vědomím a nevědomím upevnit vytvářením a hledáním řádu. Nicméně chvění z regrese a z toho, co přijde, člověka musí člověka provázet neustále, jak to Nietzsche vyjádřil zvoláním: "člověk je jen most mezi zvířetem a nadčlověkem". Zvláště od té doby, kdy opustil cyklické chápání času jakožto opakujícího se kruhu (jaro, léta, podzim, zima; vzduch, oheň, země, voda) a vstoupil do chápání času lineárního, historického.
Z hlubiny nevědomí zasvitla první jiskřička vědomí. Možná že dřív, než se zrodilo vědomí já, které mohlo spočívat v jakémsi lůně "my" - smečka - kmen, zde již bylo rozlišení nahoře - dole. Na samém váhavě se probouzejícím úsvitu vědomí homo sapiens, stál pohled nahorů do propasti hvězd a v tomtéž okamžiku jakoby se člověk na okamžik odlepil nohama od země a vznesl se do sfér ducha. Snad první osamělí jedinci postupovali těmito váhavými, a přitom odvážnými krůčky směrem ke hvězdám, začali pátrat v jakémsi nejasném snění a tušení, a když se vracívali ze svého zasnění zpátky na zem, nikdo z členů kmene jim nevěřil - tak, jak o tom pojednává Platón ve svém mýtu o jeskyni, neboť masa kmene stála připoutána k zemi pevnými provazy nevědomí. Přesto dávno, než první genius lidstva rozdělal oheň třením dřívka o dřívko, zde již bylo nahoře a dole.
Teprve později se zrodila idea posvátného ohně. Běžný oheň znám byl v podobě blesků a hořících větví, které probouzely děs a paniku. Kdosi však jako první odvážil se tuto větev, navzdory instinktům, přinést a podělit se s tímto děsivým požehnáním se svým kmenem. Ten byl nazvám Prométheem, neboť překočil svůj strach a nasadil svůj život. Později se naučil oheň zkrotit, ukáznit, vytyčil mu místo posvátného kruhu a byl bedlivě střežen před uhašením, jež by věstilo návrat do temnoty. Prvním hrdinou byl ten, kdo oheň se šílenou odvahu přinesl, druhým hrdinou byl ten, kdo oheň první vykřesal, ovládl techniku a tuto techniku předával dalším strážcům a zřizovatelům ohně. Možná právě z nich se zrodili první kněží, kteří střežili toto tajemství a jejich tajné vědění se stalo pramenem posvátné úcty k jejich stavu. Z těchto dob možná pochází prastaré rozlišování ohně na sakrální a profánní - božský agni (oheň) a obyčejný pyró (pára, opařit, spálit, pýr). A snad proto slovem pýr nazýváme plevel, který je obyčejný a tentýž základ slyšíme i v egyptském slově pyramida, kde slovo pyrám označovalo trojboký jehlanec směřující špičkou vzhůru, tedy ve stejném směru a tvaru jako oheň. Dodnes je tímto znakem signován symbol ohně v astrologii. Císařské cestyv Egyptě byly označeny stejnými šipkami ukazujícími směr. V pyramidách byli pohřbíváni mrtví, snad jakoby jejich duše měla vycestovat v určeném směru k nebi, podobně jako je-li mrtvý spálen, dým stoupá sdola nahoru, od země k nebi. Pyramidy však stále stojí, jako skvostná ukázka trvalosti a pravidelnosti formy zemského živlu.
Stejně tak dávné menhiry neolitických kultur, které tak hojně stojí nejen v Anglii a Skotsku, ale i u nás, v pásu sahajícím až po Ukrajinu. Když si představíme Stonehenge, jistě je snadné vytušit, jaký živel učinila posvátným tato kultura: samozřejmě také živel země. Známe málo z jejího tajemství, ale astronomický a kalendářní význam jejích staveb je zjevný. Stejně tak živel země a lidé se zemskou mentalitou vyžadují přesnost, dochvilnost, pečlivost a důslednost, jednají podle předem připravného plánu a jakákoli neočekávaná změna je vykolejí. Do kruhu rozmístěná observatoř Stohehenge odráží cyklický řád světa, střídání životně důležitých a přesně vymezených období setby, sklizně a nejdelších nocí - vá-noc.
Varanásí
Zatímco duše mnohých kultur stoupají k nebesům, Indové odevzdávají těla svých mrtvých proudu, který ústí v oceán, centrální masu vodního živlu, avšak duše zemřelého tak jako tak směřuje k návratu. Okolnosti se liší jen podle toho, který živel je té v které kultuře pokládán za posvátný. Hinduistické kulty považují za posvátnou vodu. Řeku gangu považují pro její schopnost samočištění za božskou. Když se podíváme na indickou mentalitu, nalezneme mnohé spojitosti s elementem vody: existuje tisíce let a nikdy nebyla výbojná, pokojně příjmala nadvládu cizích panovníků, ať už to byly Árjové nebo Britové. A co jiného byla Gándhího revoluce nenásilí, než vzedmutá (ale pokojná) masa vody, která příjmala milióny pochodujících Indů jako své potůčky a přítoky až zaplavila celou zemi a Brity jednoduše a s naprostým klidem vyplavila? Britové zemi ovládali technologicky (vzduch), byrokraticky (země) a vojensky (oheň). Živel voda, mající kořeny v obrovské živoucí mase indické mentality, je však jednoduše "vylil". A v Gándhím znovunašel kořeny své národní hrdosti.
My Evropané již po dlouhý čas, po té, co jsme zanevřeli na vlastní alchymistickou a hermetickou tradici, pokukujeme po východních náboženstvích. A kulturní krajiny Tibetu, Indie, Číny a Japonska příjmají ochotně naše (spíše pozitivní) projekce vodního živlu a jeho "tajemné" duchovní moudrosti. Naopak lidé, kteří nemají vyřešený vztah k vodnímu živlu uvnitř sebe samých, vysílají projekci negativní. Mají z východních národů strach a cítí k nim odpor ("žluťáci, rákosníci").
Kultura islámu zase slouží jako projekce ohnivého živlu. Zdravou hrdost, nadšení, idealismus a neochvějnost víry, kterou v naší zemi od dob husitství a rekatolizace postrádáme, si v extrémní podobě "fanatismu" projektujeme na celou kulturu islámu (vše, co neznáme, může sloužit jako projekce nevědomého) nebo v podobě "pánbíčkářství" na lidi, kteří opravdově věří anebo se s gustem vysmíváme heslům "pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí", což spíše prozrazuje vykořeněný cynismus vlastní elementu vzduchu. Abychom byli spravedliví, někteří muslimové, romové nebo asiaté zase naopak na euroamerickou kulturu pohlížejí skrze negativní projekci vzdušného živlu: takže na všechny bílé cizince mohou pohlížet jako na bezskrupulózní, vychytralé a podlé mizery, kterým nic není svaté - a kteří si tedy nezasluhují nic jiného než "poctivě" okrást. Obdobně černoši mohou být pro bělochy projekčním plátnem jejich potlačené sexuality, vitality, agrese a tělesnosti (oheň, země). Zkrátka: častujeme se navzájem stínovými projekcemi našich živlů. A rádi si přitom vypomáháme lidovou mluvou: "No jó, to jsou ty živly z východu!" Pro nás jsou jimi Ukrajinci a Vietnamci, pro Brity jsou to Češi a Poláci. Čili nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že vztahy východ - západ jsou na kolektivní úrovni ovládány projekcemi živlových archetypů. Koneckonců Tolkienův Mordor ležel také na východě a z něho se valily živly skřetů, olifantů a černých korzárů s kroužky v nosech. A Egyptská Země mrtvých ležela na západě stejně jako Valinor vznešených Elfů nebo bájné El Dorado.
Ale zpět k úsvitu vědomí, které rozdělilo tanec světa ve čtyři pra-změny zvané živly.
Než se vyvinul složitý orgán oka nebo ucha, tedy orgány distančních (vzdušných) smyslů, byl tu hmat, vjem tlaku, kontaktu s jiným tělesem, který registrují už nejprimitivnější organismy. České slovo hmota a hmat, oddělíme-li od něho zesilovací předponu h-matat, š-matat apod. a koncovku -ota, charakterizující vlastnost něčeho, nám nechá -hmo- od základu hom, pův. nejspíš gom, znamenající naplněnost něčím. Čili hmotné, hmatatelné je to, co má nejaký vyplněný, plný vnitřek, co není duté ani prázdné. Řec. génó znamená jsem nacpán něčím, koneckonců i náš genom je nacpán informacemi. Vnitřní plnost, uzavřená v nějakém obalu, odpovídá tedy živlu země, zatímco dutost, prázdnota mezi něčím, mezera, odpovídá živlu vzduchu. Někdy očekáváme prvé a setkáme se s druhým, což přináší zklamání - např. hmátneme do prázdna, někdo nám podtrhne židli, když si sedáme. Z toho lze odvodit, že země je vždy něco, co nám dává oporu, co snese tlak, protože je to vnitřně plné. Co je naplněno vzduchem, vzduch vypustí, když se o to opřeme.
Země je někdy považována za "matku zemi". Kořen ma je univerzální ve všech jazycích. Anglické slovo pro hmotu matter je nepochybně připomínkou jejich synovského vztahu k rodné hroudě, zvláště je-li jejich ostrov obklopen ze všech stran mořem. Je tu totiž jedna záhada: Země je to, co je plné, ovšem slovanská slova mateře, máti, matka, máma odkazují k významu děloha (maternice). To odpovídá i latinskému matrix (lůno). A lůno je přeci to, co je duté, co má uvnitř prostor, který je připraven býti naplněn zárodkem. Čili nelze tak snadno dát rovnítko mezi hmotou a matkou, určitě ne pro Slovany, kteří svůj prapůvod odvozují spíše z vody. Jakási užší spřízněnost Slovanů s matkou a mateřstvím, je rozeznatelná i z toho, že včelí královnu odedávna adekvátně nazývali matka, zatímco většina jiných národů včetně Řeků ji pokládala za krále (basileus, lat. rex). České slovo děloha vzniklo kombinací slov dítě a lože. Slova dítě a dívka jsou odvozeninou od staroind. kořene dhé- sáti. Zdá se, že mentalita a jazyk Slovanů je úzce spřízněná se starou Indií, včetně náklonnosti vymezovat se vůči elementu vody jako k základnímu a neposvátnějšímu živlu. Archaická děloha je samozřejmě naplněna živlem vody, v níž embryo započíná svůj život a z níž čerpá svou výživu. První kanalizační systém na světě najdeme mimochodem ve starověkých městech Indie. První splachovací záchod je objevem kultury mínojské (Kréta), která byla pravděpodobně matriachální, dříve než podlehla kolonizaci patriarchálních řeckých kmenů a králů (basileů), jejichž posvátným živlem byl oheň a kteří pohlíželi na pasivní živly vody a země, stejně jako na samo ženství jako na méněcenné. Toto dědictví řecko-římské kultury si neseme s sebou dodnes.
Zatím jsme shledali, že živel země je charakterizován směrem dolů a plností obsahu, zatímco živel vzduchu směrem nahoru a dutostí, mezerou, prázdnotou, prostorností. Element vody směřuje dolů stejně jako voda (ačkoliv v podobě páry může i stoupat), avšak na rozdíl od vzduchu je charakterizován kohezí, soudržností. Voda nehoustne, ani neřídne, respektive její hustota je ve všech jejích částech stejná a vzdálenost mezi molekulami, na rozdíl od vzduchu, neměnná. K takovým analýzám se však náš prapředek (nepočítáme-li staroindické metafyzické systémy) zřejmě neuchyloval.
Jaká je prvotní zkušenost člověka s živlem vody? Nejprve je to plodová voda obklopující embryo, tedy voda mateřského lůna. Poté je to zkušenost sání, kojení, příjmání mateřského mléka. Sát je rovněž všeslovanské slovo, do r. 1953 se psalo ssát - tedy s něčím, jsme u něčeho, u mateřského prsu. Sání je činnost bytostně svázaná s něčím jiným, než jsme my sami, je to prvotní zkušenost závislosti na načem. Jakmile provedeme první nádech, první vz-edmutí naší bránice a přijmeme vz-duch do svých plic, je to první krok k naší nezávislosti. Doposud jsme příjmali vzduch ze své matky. Prvotním nádechem se zakoušíme první akt nezávislosti, jenž nám byl umožněn živlem vzduchu. Stejně jako je voda symbolem závislosti a svázanosti s něčím druhým, je vzduch symbolem nezávislosti a prvotního vzdálení se od něčeho. Vodou jsme poprvé propojeni, vzduchem jsme poprvé odděleni. Akt prvotního nádechu nás však současně propojuje se světem. To, od čeho nás vzduch odděluje a osamostatňuje, je naše matka. Funkcí vzduchu je od té doby rozdělovat a opětovně spojovat, zatímco funkcí vody je přilnavost, závislost, připoutávání se. Stejně tak lidé se zdůrazněným elementem vody usilují o citové pouto, propojenost, pocit blízkosti a spřízněnosti, rezonanci s druhým člověkem, zatímco lidé se zdůrazněným elementem vzduchu usilují o nezávislost ve vztahu k druhému člověku, avšak usilují o propojenost se světem jako celkem, se všemi a všude. Cení si vztahů s mnoha objekty, aby si udrželi dojem nezávislosti a nespoutanosti. Každé omezení je pro ně svěrací kazajkou. Oproti tomu vodní člověk bytostně touží přilnout a propojit se se svým partnerem, který pro něho představuje celý svět (jako kdysi matka) a potom už žádné jiné vazby nepotřebuje. Voda pokorně příjmá ohraničení nádoby, v níž se cítí sama sebou a bezpečně. Vzduch je naopak nepolapitelný. Lapíte-li ho do uzavřené nádoby, zadusí se - nebo exploduje - aby svazující omezení překonal. Stejně tak ve vztazích a rodinách, které postrádají prvek vzduchu, může snadno vzniknout "dusno". Někdy hovoříme o "dusnu, které by se dalo krájet."Pokud hovoříme o funkcíh vzduchu, jíž jsou separace a slučování, je to analogie analýzy a syntézy, což jsou základní výkony naší inteligence.
Ve zkušenosti každého člověka, archaického i moderního, je živel vody bytostně svázán se závislostí a propojeností, nerozlišeností já a ty, dítěte a matky, je to prapůvodní stav jednoty, kterou můžeme nazvat oceánickou. Kapka splývá s oceánem. Stav splynutí. Jinou fází je stav oddělení, ztráty, smutku, který obsahuje vzpomínku na původní naplněnou, radostnou jednotu. Zkušenost živlu vody je tedy cyklus jednota - oddělení v podobě kapky - návrat. Analogii tohoto procesu najdeme v hudbě, kde počátek skladby obvykle začíná tonikou, pokračuje vývojem, kdy se od toniky vzdaluje, a opět se do ní v závěru skladby navrací, čímž vzniká uspokojení, uklidnění. Fáze pohybu uprostřed skladby je střídáním klidu a neklidu, vzdálení se a přiblížení vůči relativnímu středu. Podstatou elementu voda je tedy zážitek, prožívání, rozvlnění vyvolané pohybem od- a k-. V psychologii to lze vztáhnout k emocionální strategii seek and avoidance: + a -, pohyb k příjemnému, odklonění se od nepříjemného. Voda symbolizuje neustálé hledání libosti a nelibosti, které ve svém střídání přinášejí zážitek. Je-li v zážiku přimíchán element vzduchu (distance od prožívaného), je to zážitek estetický. Chybí-li distance, je to zážitek životní, osudový, zkrátka na úrovni prožívání jako skutečný. Proto vodní člověk prožívá extrémní výkyvy radosti a smutku, nahoru a dolů, přiblížení se a odtažení se, lásky a nenávisti. Maniodepresivita jakoby odrážela stav duše v zajetí elementu vody, jakoby voda kolísala mezi extrémní tíhou a lehkostí, protože schází energetické napojeni na jiné elementy.
Naznačili jsme, jakým způsobem člověk přichází k prvnímu setkání s elementy vody a vzduchu. Co oheň?
Embryo pravděpodobně zakouší to, co my označujeme symbolem ohně, jako mateřské teplo. Oheň souvisí se spalováním, trávením, transformací látek na energii. Člověk příjmá potravu, kterou spaluje. Vzniká energie (teplo, světlo) + tělesný odpad (popel, splodiny), které obsahují nevyužité, nestravitelné zbytky spalovacího procesu. Oheň je vázán na nějaký zdroj (hořlavina, potrava), transformační proces (hoření) a výstup, jímž je 1) energie, 2) splodiny. Výkaly odpovídají čisté esenci elementu země (humus), což je nejúrodnější, nejplodivější složka půdy. Vidíme tedy, že hoření je velmi složitý proces, spíše než-li nějaká substance. Navíc vyžaduje element vzduchu, jelikož kyslík je podmínkou procesu hoření.
Pokud se například Herakleitos vyjadřuje o ohni jako prapočátku všeho, říká tím něco naprosto odlišného, než Thálés, který pokládá za původní pralátku vodu. Říká tím: Svět není stvořen z žádné pralátky, substance, svět je hoření, to jest složitý proces, dění, sloveso, akt, probíhání, které můžeme nazvat nesubstanciální bytí, respektive dění.
Platón se v prvním kosmogenickém výkladu světa, ve kterém byla překročena hranice mýtu, v dialogu Timaos, pokusil o přiřazení pravidelných trojrozměrných geometrických útvarů jednotlivým živlům. Živlu oheň přiřadil nejjednodušší geometrické těleso, které bylo promítnutelné do složitejších těles všech zbylých živlů. V podstatě tím chtěl básník říci, že pokud se jednotlivé živly (geometrická tělesa) chtějí transformovat v jiný živel (geometrické těleso), musí tak učinit skrze nejmenší dělitelnou jednotku, kterou je oheň. Zjednodušeně: Máte-li samé 10-ti koruny, 7-koruny a 6-ti koruny, potřebujete 1-korunu, abyste si je mohli rozměnit. Touto jednotnou měnou je podle Platóna oheň.
Oheň je tedy proces, který proměňuje a rozkládá všechny ostatní živly. Jakoukoli složeninu živlů poskytneme ohni, hořením z nich vznikne energie + vzduch (CO2) + země (popel) + voda (pára). Oheň rozloží jakoukoli složeninu na základní elementy a tím uvolní energii. Obráceně by to znamenalo, že chceme-li elementy smíchat, potřebujeme energii respektive oheň. Názorně to vidíme při procesu vaření. Na úvodní straně jedné starobylé indické kuchařky stálo: "Vaření a alchymie jsou projevy téže a jediné podstaty." Abychom uvařili bohaté a chutné jídlo nebo abychom upekli chleba, potřebujeme mnoho surovin, které však nestačí jen dát jedna k druhé, aby vznikla nová jednotná forma. Nová forma může vzniknout, jen dodáme-li potřebné množství tepla, čili ohně, čili energie. Veškeré dění v přírodě můžeme tedy charakterizovat jako slučování živlů, které vyžaduje energii nebo jako rozlučování živlů, které energii uvolňuje.
Vidíme, že živly nejsou jen jakousi archaickou, dávno přežitou metaforou, ale inteligentně a s nejvyšší mírou abstrakce popisují, co se v celé přírodě děje. Naštěstí máme na obloze obrovský zdroj energie - slunce, které umožňuje to, že na zemi je život. Dodává dostatek primární energie, který může startovat skládání čili růst životních forem. Je to jakási prvotní investice, která ručí za celý chod bankovního systému. Slunce je ohnivým symbolem par excelance. Je centralizované kruhovitě kolem středu a z tohoto středu vyzařuje paprsky do všech stran. Odkud se bere jeho velkorysá, rozdávající se energie? Z nukléárních procesů, jejichž pochopení přivedlo člověka na prah nového věku používání živlu ohně a k nové etapě válčení. Trávení, hoření a termo-nukleární reakce nemusí být pochopitelně jedinými energetickými procesy, jimiž se vyčerpává živel ohně; v budoucnu mohou přijít další objevy, které nám poví více.
My si z nich, alespoň prozatím, odvodíme pár postřehů o člověku s výrazným živlem ohně: energičnost, činorodost, výbušnost, velkorysost až mrhání, snaha přetvářet svět: rozkládat a skládat, tvořit a ničit; ukvapenost, náhlost, impulzivita, všechno nebo nic, život nebo smrt, žití na hraně, nestálost; lačnost a závislost na zdrojích, sebedestruktivita.
Typicky ohnivou kulturou byla v tomto smyslu kultura indiánů severozápadního pobřeží USA, kteří prosluli megalomanskými hostinami, zvanými potlach, při nichž se triumfovali, kdo obětuje více potravin, zdrojů a majetku, aby pokořil soupeře. Potlach začínal okázalým a pompézním pohoštěním hostů, kteří museli naopak předstírat okázalou laxnost a povznesení, a končíval marnotratným vylýváním rybího tuku do ohňů, spalováním tisíců vlastních pokrývek, kanoí a rohoží, hromadným obětováním vlastních otroků, zapalováním vlastních chatrčí a vesnic. Kdo zničil více svého majetku, svých zdrojů, vyhrál a jeho prestiž stoupla, získal si respekt a uznání ostatních náčelníků i svého lidu. Více o tom píše Ruth Benedictová v knize Kulturní vzorce.
Na náš seznam ohnivých vlastností si tedy ještě přidejme ty, které vyplývají z násilné a extrémní nadvlády ohně nad jinými elementy: soupeřivost, rivalitu, nadsazenou touhu po prestiži a uznání, potřebu povýšit se ponížením druhých, touhu být středem všeho a všemu vládnout.
Posedlost živlem ohně připomíná manickou fázi mániodepresivity. Mnoho mánií (řec. šílenství) může mít svůj původ v nerovnováze ohně. Za nejkrásnější šílenství (maniá) považoval Platón lásku, kterou "bozi sesílají pro nejvyšší dobro milujícího i milovaného", jak se nás pokouší zanícenou řečí přesvědčit Sokratés v dialogu Faidrós. Tedy snad ne všechna šílenství způsobená ohněm jsou zlá - některá jsou božská.
A jaké bylo naše první setkání s elementem ohně, po té co jsme opustili vodu mateřského lůna a vpustili poprvé vzduch do svých plic? Byl jím zážitek světla. Ano, a místo, do něhož jsme se zrodili, jsme my, Slované, pojmenovali svět.
Tímto prozatím ukončíme naše putování za živly a úsvitem člověka. Budeme pokračovat příště hledáním souvislostí mezi typologiemi a podíváme se také, jak se mohou živly projevovat v grafologii.
A na závěr genialita na druhou jménem Stanley Kubrick: Vesmírná Odyssea 2001.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš názor.