Sémiotika
Sémiotická definice znaku: „Znak je něco, co zastupuje něco jiného.“
Podle toho, jaký existuje vztah mezi znakem a tím, co zastupuje, dělíme dále znak na ikon,ind ex a symbol.
Symboly jednorožce
Symboly ateismu
Tentýž znak se může vztahovat k různým skutečnostem a stejná skutečnost může být zobrazena různými znaky.
Písmeno
Piktogramické písmo Egypťanů se skládalo z ikonů (obrázky "miska", "ruka", "had").
Od dob Féničanů však používáme takový druh písma, kde každé písmeno je v podstatě symbolem, tedy znakem reprezentujícím nějakou hlásku.
Abeceda
Abeceda je konvenční soustava symbolů, která definuje vztahy mezi hláskami a jejich grafickým provedením.
Grafologie
Ačkoliv se každý učíme a používáme tutéž abecedu, učíme se psát podle stejné psací předlohy, každý nakonec píšeme jinak, dokonce tak, že žádní dva lidé nepíší zcela stejně. Používáme stejné symboly (písmena), ale provádíme je odlišně. A to i přesto, že jsme vychováváni, abychom psali stejně podle předlohy. Čili, nazdory všem tlakům, navzdory výchově, navzdory socializiaci se prosadí specifický styl psaného výrazu, který patří jen nám. Ať chceme nebo nechceme, každý nevědomě provádí grafické zobrazení stejných (konvenčně daných) symbolů jiným, zcela neopakovatelným způsobem.
Proč?
Odpůrci grafologie odpovídají, "protože náhoda".
Respektive věří tomu, že souvislost mezi specifickým způsobem provádění symbolů určitým člověkem a jeho nevědomým založením je náhodná nebo zandebatelná.
Podle tohoto schématu tedy jakési nevědomé síly do grafického zobrazení vstupují (jak jinak vysvětlit odlišnost rukopisů?) - ale právě ty specifické, charakteristické, související s hlubinným založením jedince, zůstávají zvláštním způsobem "mimo", do rukopisu se nijak nepromítají, a proto je nemůžeme nijak dekódovat.
Jiné lidi tato odpověď neuspokojuje, a proto se zabývají grafologií.
Grafologie pracuje s předpokladem, že souvislost mezi nevědomým grafickým projevem člověka a jeho nevědomými tendencemi existuje.
Co není znak?
Je velice těžké najít příklad pro něco, co by nemohlo být vnímáno jakožto znak.
Žijeme ve skutečnosti přeplněné znaky, zjevnými i skrytými významy, které v každé vteřině "dekódujeme." Znakem mohou být například boty nebo kravata, podle kterých dekódujeme společenské postavení člověka.
Oděv je dnes dokonce daleko více znakem než tím, co má ochraňovat lidské tělo proti chladu a nepřízni počasí. Taková funkce oděvu daleko více vystupuje do popředí tam, kde všeobecně panuje chudoba, neboť ukázat, že "nepatříme ke spodině", že "nejsme socky" se stává nutností. V Americe může milionář chodit v teplákách, na Ukrajině se každý touží oblékat jako zástupce o stupeň vyšší třídy, než k jaké náleží. V Čechách jsme někde uprostřed. V chudších regionech se znaková funkce oděvu dostává do popředí, v bohatších je postoj vůči oděvu volnější, tolerantnější. Na funkci oděvu jakožto znaku stojí celá móda. (Doporučuji - Thorstein Veblen: Teorie zahálčivé třídy, Praha 1999.)
Veblenova teze zní asi tak, že megalomanská a nepraktická okázalost aristokrackých kostýmů a paruk má podtrhovat sdělení "já nemusím pracovat". Stejnou funkci mají prsteny a další ozdoby (nevědomě to platí stále). Od dob průmyslové revoluce se pochopitelně mužský kostým změnil směrem k praktické účelnosti (sako), symbolu efektivnosti, výkonnosti. Můžeme to grafologicky číst také jako způsob "zjednodušení formy" ve společenském kódu.
Obdobné zjednodušení nastalo i ve změně české školní předlohy na začátku 20. století. Souvisí to s společenským upřednostněním výkonnosti, pružnosti, efektivity, racionality a přehlednosti, hlavně však rychlosti provedení - celkový důraz na produktivitu; tatáž změna kódu nastala už o něco dříve ve světě módy. Stará školní předloha (ozdobné, estetické písmo) však obsahovala i kvality, o něž jsme trochu přišli: hluboký smysl pro procítění krásy a mravnosti. (Chce se mi dodat: "na to už tak nějak není čas.") Také však už nejsme tolik svázáni naškrobenou konvencí a nadměrnou stylizací svého projevu (směrem k důstojnosti, vážnosti). Stylizace však může jít směrem opačným (tykání ve firmách, falešné nadšení, falešné úsměvy).
Vraťme se však k otázce znaku. Znakem může být cokoli: auto jako symbol prestiže, červená na semaforu (konvenčně definovaný signál stát!), úsměv (kolik významů a nuancí může sdělovat!), blížící se bouřkové mraky (index!), štěkající pes (znak vyjadřující hrozbu, ale i radost, což nemusíme být schopni správně určit, nejsme-li "pejskaři"), zatmění slunce (pro nás astronomická podívaná, pro primitiva znamení božího hněvu a zániku), červená rtěnka (erotický symbol - ale může se jednat i o ikon, pokud budeme "freudovsky" hledat souvislost mezi zvýrazněným tvarem rtů a stydkých pysků); zkrvavené rty by ovšem byly indexem zranění, úderu pěstí nebo nějaké nemoci.
Celá tato stránka blogu je složena se znaků: symbolů (písmena), ikonů (obrázky) i indexů (odkazy).
Žijeme ve světě nekonečných znakových soustav a prolínajících se významových světů. Jedním z nich je internet.
Jinou metaforou světa znaků, z něhož můžeme vystoupit, ale cosi nám v tom brání, je Matrix.
Existuje vůbec něco, co "nemůže zastupovat něco jiného?" Nejsme schopni odhalovat "metavýznamy" za každým ohnutým stéblem trávy? (Ano, opět index!)
Pokud by existovalo něco, co nic jiného nemůže zastupovat, pak bychom to nesměli pojmenovat; to bychom o tom však už nemohli ani mluvit. Tudíž tato rovina skutečnosti (nepojmenovaná nebo nepojmenovatelná?) zůstává mimo veškerou rozpravu.
Ale i mlčení může být znakem (pro grafologa mezera v textu, pro posluchače pomlka v hudbě) stejně jako neochota o něčem mluvit, vyhýbání se nějakému tématu (tabu?) - čili nepřítomnost něčeho může být také signifikantní. To, že nepřijdete na schůzku, má pro druhého zcela jistě nějaký význam! Například mu tím "indexujete", že o něj nemáte zájem. :-)
A na závěr: co je :-) ?
Co je to znak?
Sémiotická definice znaku: „Znak je něco, co zastupuje něco jiného.“
Podle toho, jaký existuje vztah mezi znakem a tím, co zastupuje, dělíme dále znak na ikon,
Ikon je druh znaku, který je s předmětem, jehož zastupuje, svázán skrze vnější (tvarovou, vizuální) podobnost. Typickým příkladem je piktogram: např. obrázek na dveřích od wc zastupující význam "muž" nebo "žena". Ikon je vlastně "obrázek", podle kterého bychom měli snadno poznat, co zobrazuje. Nejpoužívanějším ikonem moderního věku je pochopitelně smajlík.
Index je se zastupujícím předmětem svázán zákonem kauzality. Např. kouř na obzoru je znakem (indexem) ohně, protože mezi kouřem a ohněm existuje kauzální souvislost - kde je kouř, musí být i oheň.
- Souvislost mezi
symbolem a zastupovanou skutečností je dána konvencí, zvykem, dohodou; je to ustálený kód, na němž jsme se v rámci nějaké kultury "dohodli". Např. v naší kultuře je symbolickou barvou smrti černá, v Indii bílá. Svastika je symbolem nacismu; v jiné kultuře byla však dříve symbolem života. Srp a kladivo jsou dnes symbolem komunismu, ale pár století zpátky taková souvislost ještě neexistovala. Kříž může podle způsobu provedení symbolizovat křesťanství, ale i nemocnici.
Symboly blesku
Symboly jednorožce
Symboly ateismu
Tentýž znak se může vztahovat k různým skutečnostem a stejná skutečnost může být zobrazena různými znaky.
Piktogramické písmo Egypťanů se skládalo z ikonů (obrázky "miska", "ruka", "had").
Od dob Féničanů však používáme takový druh písma, kde každé písmeno je v podstatě symbolem, tedy znakem reprezentujícím nějakou hlásku.
Abeceda je konvenční soustava symbolů, která definuje vztahy mezi hláskami a jejich grafickým provedením.
Ačkoliv se každý učíme a používáme tutéž abecedu, učíme se psát podle stejné psací předlohy, každý nakonec píšeme jinak, dokonce tak, že žádní dva lidé nepíší zcela stejně. Používáme stejné symboly (písmena), ale provádíme je odlišně. A to i přesto, že jsme vychováváni, abychom psali stejně podle předlohy. Čili, nazdory všem tlakům, navzdory výchově, navzdory socializiaci se prosadí specifický styl psaného výrazu, který patří jen nám. Ať chceme nebo nechceme, každý nevědomě provádí grafické zobrazení stejných (konvenčně daných) symbolů jiným, zcela neopakovatelným způsobem.
Proč?
Odpůrci grafologie odpovídají, "protože náhoda".
Respektive věří tomu, že souvislost mezi specifickým způsobem provádění symbolů určitým člověkem a jeho nevědomým založením je náhodná nebo zandebatelná.
Podle tohoto schématu tedy jakési nevědomé síly do grafického zobrazení vstupují (jak jinak vysvětlit odlišnost rukopisů?) - ale právě ty specifické, charakteristické, související s hlubinným založením jedince, zůstávají zvláštním způsobem "mimo", do rukopisu se nijak nepromítají, a proto je nemůžeme nijak dekódovat.
Jiné lidi tato odpověď neuspokojuje, a proto se zabývají grafologií.
Co není znak?
Je velice těžké najít příklad pro něco, co by nemohlo být vnímáno jakožto znak.
Žijeme ve skutečnosti přeplněné znaky, zjevnými i skrytými významy, které v každé vteřině "dekódujeme." Znakem mohou být například boty nebo kravata, podle kterých dekódujeme společenské postavení člověka.
Oděv je dnes dokonce daleko více znakem než tím, co má ochraňovat lidské tělo proti chladu a nepřízni počasí. Taková funkce oděvu daleko více vystupuje do popředí tam, kde všeobecně panuje chudoba, neboť ukázat, že "nepatříme ke spodině", že "nejsme socky" se stává nutností. V Americe může milionář chodit v teplákách, na Ukrajině se každý touží oblékat jako zástupce o stupeň vyšší třídy, než k jaké náleží. V Čechách jsme někde uprostřed. V chudších regionech se znaková funkce oděvu dostává do popředí, v bohatších je postoj vůči oděvu volnější, tolerantnější. Na funkci oděvu jakožto znaku stojí celá móda. (Doporučuji - Thorstein Veblen: Teorie zahálčivé třídy, Praha 1999.)
Veblenova teze zní asi tak, že megalomanská a nepraktická okázalost aristokrackých kostýmů a paruk má podtrhovat sdělení "já nemusím pracovat". Stejnou funkci mají prsteny a další ozdoby (nevědomě to platí stále). Od dob průmyslové revoluce se pochopitelně mužský kostým změnil směrem k praktické účelnosti (sako), symbolu efektivnosti, výkonnosti. Můžeme to grafologicky číst také jako způsob "zjednodušení formy" ve společenském kódu.
Obdobné zjednodušení nastalo i ve změně české školní předlohy na začátku 20. století. Souvisí to s společenským upřednostněním výkonnosti, pružnosti, efektivity, racionality a přehlednosti, hlavně však rychlosti provedení - celkový důraz na produktivitu; tatáž změna kódu nastala už o něco dříve ve světě módy. Stará školní předloha (ozdobné, estetické písmo) však obsahovala i kvality, o něž jsme trochu přišli: hluboký smysl pro procítění krásy a mravnosti. (Chce se mi dodat: "na to už tak nějak není čas.") Také však už nejsme tolik svázáni naškrobenou konvencí a nadměrnou stylizací svého projevu (směrem k důstojnosti, vážnosti). Stylizace však může jít směrem opačným (tykání ve firmách, falešné nadšení, falešné úsměvy).
Vraťme se však k otázce znaku. Znakem může být cokoli: auto jako symbol prestiže, červená na semaforu (konvenčně definovaný signál stát!), úsměv (kolik významů a nuancí může sdělovat!), blížící se bouřkové mraky (index!), štěkající pes (znak vyjadřující hrozbu, ale i radost, což nemusíme být schopni správně určit, nejsme-li "pejskaři"), zatmění slunce (pro nás astronomická podívaná, pro primitiva znamení božího hněvu a zániku), červená rtěnka (erotický symbol - ale může se jednat i o ikon, pokud budeme "freudovsky" hledat souvislost mezi zvýrazněným tvarem rtů a stydkých pysků); zkrvavené rty by ovšem byly indexem zranění, úderu pěstí nebo nějaké nemoci.
Celá tato stránka blogu je složena se znaků: symbolů (písmena), ikonů (obrázky) i indexů (odkazy).
Žijeme ve světě nekonečných znakových soustav a prolínajících se významových světů. Jedním z nich je internet.
Jinou metaforou světa znaků, z něhož můžeme vystoupit, ale cosi nám v tom brání, je Matrix.
Existuje vůbec něco, co "nemůže zastupovat něco jiného?" Nejsme schopni odhalovat "metavýznamy" za každým ohnutým stéblem trávy? (Ano, opět index!)
Pokud by existovalo něco, co nic jiného nemůže zastupovat, pak bychom to nesměli pojmenovat; to bychom o tom však už nemohli ani mluvit. Tudíž tato rovina skutečnosti (nepojmenovaná nebo nepojmenovatelná?) zůstává mimo veškerou rozpravu.
Ale i mlčení může být znakem (pro grafologa mezera v textu, pro posluchače pomlka v hudbě) stejně jako neochota o něčem mluvit, vyhýbání se nějakému tématu (tabu?) - čili nepřítomnost něčeho může být také signifikantní. To, že nepřijdete na schůzku, má pro druhého zcela jistě nějaký význam! Například mu tím "indexujete", že o něj nemáte zájem. :-)
A na závěr: co je :-) ?
:-) = i n d e x vzniklý kombinací tří s y m b o l ů připomínajících smějící se tvář; znak složený z více znaků stejně jako toto s l o v o a tato v ě t a neboli posloupnost znaků abecedy nesoucí určitou informaci, která byla právě v tomto okamžiku dekódována :-)
René Magritte: La trahison des images
René Magritte: La trahison des images
Nápis říká: "Toto není dýmka." Má pravdu, je to jen znak zastupující něco jiného (obrázek vypadající jako dýmka, ale dýmka to není). Pokud si však neuvědomujeme tento proces "dekódování znaku", zdá se nám tvrzení pod obrázkem přinejmenším paradoxní nebo dokonce nepravdivé.
Stránky o vývoji písma - obrázkové a hláskové písmo
Vědomí, teorie memů a její konsekvence
Stránky o vývoji písma - obrázkové a hláskové písmo
Vědomí, teorie memů a její konsekvence
.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš názor.