K čemu nás vede současná doba? Jak najít mír a štěstí v současném dění?

Přepis konstelace z 9. 3. 2021 z pražské Stromovky

Scházíme se skupinou přátel ve Stromovce, abychom skrze konstelační proces nabídli možnost podívat se na současnou situaci v České republice optikou nějaké vyšší moudrosti. Nejprve si dáme čaj a klademe přes sebe mnoho otázek: Co v této době nevidíme? Co nám uniká? Co se děje za všemi kulisami? Jak se v této době cítí naše dětská část? Hodně nás zamrazí při vyslovení věty, jak v této situaci zacházíme se svými dětmi? Co necháváme, aby se jim dělo? Jak situace doléhá na naši mužskou nebo ženskou složku? Co se po nás chce? Potřebuje mužský princip jít do revoluce? Nevíme, každý má spoustu názorů, dáváme je do kupy na společnou hromádku. 

Před konstelací pak prosím o to, aby se objevilo co nejsrozumitelnější pochopení situace v zemi pro co největší počet lidí. 

Intuice mě vede, abych do konstelace postavil tyto body (úhly pohledu):

1) vláda ČR

2) český tatínek

3) česká maminka

4) české dítě

5) ďábel

6) smrt

7) naděje

Poslední dvě jmenované se symbolicky vznáší jako pole nad celou konstelací a nebudou se tedy projevovat "divadelně", slovy, ale jakoby stálou tichou přítomností. Spoluutvářejí atmosféru všeho, co bude probíhat.

*

Jak se na začátku konstelace cítí český tatínek?

Tatínek: Cítím se zatlačený do země (tíže, velká odpovědnost) a jako Sisyfos (předvádí jak drží obrovský těžký balvan). Já tlačím na ten kámen a ten kámen tlačí na mě. Ten kámen mě znehybňuje. 90% energie vydávám na boj s kamenem (dřina, přežití).

Jak se cítí česká maminka?

Maminka: Jsem zmatená. Hledala jsem oporu v mužské energii. Přenáším odpovednost na něho - on by to měl nějak vyřešit. Ale když jsem zjistila, jak mu je, tak mi energie spadla, směrem do deprese.

Tatínek: Já maminku skoro nevnímám. Vnímám, že tam někde je, ale to je tak všechno.

Maminka: Připadám si, že to všechno MUSÍM obstarat. Z posledních sil. Energie není, jdu do deprese.

Jak se cítí české děti?

Dítě: Jsem ve svém mikrosvětě. Ve své kopuli. Slyším, že někdo mluví, ale nemůžu se na ně podívat. (Dítě sedí v podřepu na zemi a zakrývá si hlavu). Nemůžu se jich držet, tak se pokouším chytit něčeho ve svém světě. Ale nemám se čeho nebo koho chytit. (Zoufale se tiskne k vlastnímu oblečení. Nic jiného tu nemá). 

Jaké máte spojení mezi sebou?

Maminka: trochu je cítím oba. Co říká dítě, me svírá za srdce. Ale nemůžu jít blíž.

Tatínek: já to dítě vnímám daleko silněji. Říkám si: tak jste to na mě hodili, tak fajn no. Jste spokojený?

Dítě: od táty jsem úplně odříznuté. Mámu trochu vnímám, chtělo bych k ní jít, ale nemůžu. Tak tu jsem a držím se.

Všichni tři vypadají osamělě, izolovaně.

Dítě, co bys nejvíc potřebovalo v této situaci?

Dítě: Cítit.

Cítit co?

Dítě: Cítit cokoliv. Připadám si, že si nemůžu dovolit cokoli cítit. Pak by se vše rozbilo. Kdybych cítilo, není tu nikdo, kdo by se o mě staral. Takže se držím tak nějak pod krkem samo.

Tatínek: Mě začíná vadit, že dítě je blíže vládě než já a než matka.

Všichni stojí v konstelace podivně sami, nepropojeni.

Vláda: Já to nevidím, že by byl každý sám. Vidím, jak jsou propojeni v trojúhelníku. Jsou propojení hodně! My chceme, aby byli propojení JINAK! Ať se muž probudí! Ať žena přestane mít deprese! A dítě, ať začne být veselý! 

(To je vlastně požadavek vlády v nás, našeho superega, našich introjektů, naučených hlasů, kterými po sobě něco chceme a kterým si něco nařižujeme. Takto na sebe vnitřně křičíme a tlačíme).

Ďábel: Pytel hoven si musí nést každý sám za sebe. Každý zodpovídá jen za ty své sračky.

Když to zazní, začíná se v konstelaci něco ukliďnovat. Mír se šíří do celé konstelace jako z gravitačního pole.

Vláda: Mě je teď dobře. (Klid, přestal se dělat z vlády ďábel.)

Ďábel: Vy mě považujete za ďábla, ale já jse vlastně Spravedlnost. Já každému doručuji to jeho.

Tatínek: To mě trošku narovnalo. 

(Zjišťuje, že on nemusí hrát roli ďábla - toho, kdo za všechno může).

Dítě: Před tím mě hodně bolelo srdce, ale teď je mi líp.

Ďábel: Já jsem Spravedlnost, která říká, že každej si nese svůj vlastní pytel hoven sám. Z toho plyne, že nikdo nedostane to, co patří někomu jinému. Nikdo nedostane ani o chlup míň, ani o chlup víc. Každý se musí vypořádat s tím svým.

Maminka: Na mě to působí tak, že klesám do bahna. Ještě do hlubší a hlubší deprese.

Dítě: Mě to uvolnilo. Jak promluvil Ďábel, mě to uvolnilo.

Ďábel: Pointa je, že když přijímám svoje hovna, tak nikomu nic nevyčítám. Nevzniká žádná vina, ani žádná válka. Kdyby to dělal každý sám za sebe, tak je klid. Na vládu se nezlobím. Stejné pravidla platí pro všechny, i pro ně. (Ani vláda není ďábel).

Maminka: Přichází mi úleva, že jsem v tak velkých sračkách, že musim fakt řešit jenom SVÝ sračky. A ne vůbec nic okolo. Nezajímám se o svý dítě, o svého muže, ale jdu se ponořit do svých sraček.

Ďábel: S každým takovým člověkem, který k tomu dospěje, se zvyšuje mír v zemi.

Maminka: Ale je to pro mě hrozně težký, všechno nechat být a jít do svých sraček. Bliká mi, že na to nemám právo, že mě všichni potřebujou. Když si to dovoluju, tak se mi ulevuje. Jako bych narazila na pevné dno. 

Vláda: Konečně.

Dítě: Cítím naději, že když si bude každý řešit to své... tak, možná tady pro mě nebudou, možná budou každý v sobě, ale vlastně budu je cítit, že ja každý nějak v celku, že jsou v kontaktu se sebou. To mě bude stačit. Bude to začátek toho, že cítím bezpečí.

Maminka: Ve mě hodně roste energie.

Vláda se mírně vzdaluje, je na ni méně upřena pozornost, je nyní méně důležitá. 

Vláda: Konečně bych si mohla odpočinout. 

(I vláda v nás, naše superego, vnitřní zákazy a povinnosti si mohou odpočinout).

Tatínek směrem k Vládě a Ďáblovi: A co vy dva spolu máte?

Ďábel: Vládnu tady já, ale oni si asi myslí, že oni. 

(Figura Ďábla, tedy Spravedlnosti, tedy Boha je v centru dění a to ona skutečně vládne).

Vláda: Já jsem za to ráda (úleva).

Dítě ožívá: Dostalo jsem základní dávku bezpečí a říkám si, tak jo, jste dospělí, tak to řešte.

Tatínek se usmívá a narovnává se.

Ďábel: Já jsem Spravedlnost a v rukou jsem to tady měla vždycky, jak by tomu ostatně mohlo být jinak?

Maminka: Já se cítím hodně, hodně silně. Vnímám muže vedle sebe, ale k dítěti pořád ještě nemůžu. 

Tatínek: Já se dívám na vládu - co ona?

Ďábel: Všechno se děje samo od sebe, všechno se achymicky děje svým tempem. Nic nejde uspěchat.

Tatínek: Já to tak nejcejtim. Doposud se furt na něco čekalo, nemůžeme pořád jen čekat, až se to samo udělá. Mě to čekání nebaví. 

(Je neklidný, chce někam svou nespokojenost vybít).

Dítě: Já musím couvnout, mám vztek na tátu. K mámě už mám blíž, ale chtělo bych, aby si táta všimnul mámy.

Ostatní dávají dítěti za pravdu.

Tatínek (mamince): ty jsi to na mě navalila, zodpovědnost za celou situaci - ty to nějak vyřeš. To, cos na mě navalila, bych ti rád vrátil.

Maminka je v této chvíli už "rozkvetlá" (ve své jinové kvalitě, něčím si prošla). 

Tatínek je naštvaný, ale když to vyslovil, tak naštvání odeznívá.  Začíná maminku vnímat.

Dítě: Ke mě může táta nějak přijít skrz tu mámu. Nejde to napřímo.

Tatínek: Já si celou dobu NEDOVOLIL CÍTIT NEGATIVNÍ EMOCE. Že mě matka štve, že mě vláda štve, že je to na mě moc. Řekl jsem si, že to nějak USTOJIM. Ale pocity jsem si nepřipouštěl.

Dítě: To mě chybělo. Ten táta, který křičí, prožívá, abych ho mohlo cítit.

Tatínek: Ani nemusím křičet, ale že si do pocitů vůbec dovolím vstoupit, to je pro mě ten objev. Ano, měl jsem na tebe zlost (říká mamince).

Maminka: Já jsem to neuměla jinak. .. Mě nikdo nenaučil, jak to mají muži.

A jak to mají muži?

Tatínek: MUŽI V SOBĚ UMRTVOVALI EMOCE. Začínají to objevovat a je to pro neznámá země. Aha, já cítím! To je zajímavý! Aha, tady je naštvání, ale tady vedle můžu cítit i něco pozitivního a můžu to projevit. Najednou to proudí a je to úplně něco jiného.

Maminka: MYSLELA JSEM SI, ŽE MĚ NEMÁŠ RÁD.

Tatínek: Mám tě rád, akorát jsem tím byl zavalený. Většinu energie jsem dával jen do toho to nějak ustát.

Dítě: Vidím u táty i zranitelnost.

Tatínek si dovoluje cítit všechny vrstvy, což otvírá průchod pro vnímání vztahů a energie může systémem proudit, od tatínka, přes maminku až k dítěti.

Maminka: BEZ LÁSKY JSEM ZTRÁCELA ENERGII. Tak jsem si říkala, že mě můžeš aspoň ochránit. MĚLA JSEM NA TEBE VZTEK, že mě neochráníš, ŽE TO NEVYŘEŠÍŠ. Když už mě nemáš rád, tak aspoň MÁŠ chránit rodinu. Já jsem tomu nerozuměla. Je mi to líto. 

Tatínek: Já jsem to vnímal tak, že když to ustojím, tak to ustojí i moje rodina. To nové zjištění je, že to VŮBEC NEMUSÍM USTÁT, můžu se klidně složit, že na tom nic neni. 

Maminka: Nyní se cítím jako samostatný subjekt. Nepotřebuju se někde opírat nebo k něčemu se vztahovat. Jsem tu (po tom, co proběhlo) sama za sebe. Mám NOVOU VÍRU V SEBE SAMA.

Vláda vidí, že vše je teď nové. Neví, kde je její místo. Hledá ho, ale spíše ustupuje dál ze scény. 

VLÁDA JE ČÍM DÁL MÍŇ DŮLEŽITÁ.

Dítě: Teď si připadám, že TAKHLE TO MÁ BÝT. V máme cítím přístav. Stojí sama na svých nohách. JE TAM, je přítomna. A jakmile táta začal cítit, mě se to uvolnilo a mohlo jsem také začít cítit. Jak se ulevilo tátovi, tak mě se taky ulevilo. Nepotřebovalo jsem, abys křičel, ale abys byl v kontaktu se svými pocity. 

Tatínek: Nyní nemám už nutkání že NĚCO MUSÍM UDĚLAT. Něco USTÁT, VYŘEŠIT. 

Z tatínka zmizel přetlak, hrnutí něčeho, naopak cítí, že MŮŽE. Na základě spektra prožívaných pocitů je tu spektrum možností, co učinit.

Maminka: Čím víc cítím dítě, tím se mi víc otvírá srdce. 

Dětská radost se rozlévá do celého pole.

Jsme šťastní, když máme šťastné děti.

Tatínek: Dříve jsem měl klapky na očích, viděl jsem jen jeden, max. dva směry. Nyní se můžu vydat kamkoli. Zmizelo MUSIM to vyřešit, MUSIM to ustát.

Největší revoluce je, že tatínek začal cítit a opustil své MUSÍM. 

Maminka: Oceňuji své dítě, jak je ÚŽASNÉ a co mi přináší. VIDÍM HO. Před tím to bylo jen, že ho MUSÍM obstarat.

Vláda: Mě se hrozně ulevilo.

Ďábel: Nyní i já mohu mírně poodejít.

Tatínek: Cítím HRDOST na své dítě.

Dítě: A já k tatínkovi RESPEKT. A k mamince to je ťuťuťuňu.

Ďábel: Já mizím...

Vláda: Já trochu také...

Tatínek: Ona není vůbec podstatná. Někde tu je. Ale není v centru našich životů.

To, co jsme viděli, je rodina venku, ale i RODINA V NÁS.

OTEC V NÁS se otvírá cítění. Maminka v nás JE, ŽIJE. A DÍTĚ V NÁS září a rozkvétá. 

Není nutné dělat ĎÁBLA z vlády, ani z tatínka, ani z maminky, ani z kohokoli jiného, protože ĎÁBEL je v naší konstelaci metafora pro SPRAVEDLNOST, která každého tahá do jeho vlastních sraček. Řeší-li si každý ty své sračky, pak nehledá viníka, nehledá ĎÁBLA a nastvává MÍR.

Všichni se smějí. Ptáci cvrlikají a pohádky je konec.

SHRNUTÍ:

CO NÁS SPOJUJE VŠECHNY LIDI NAPŘÍČ CELÝM SPEKTREM: Každý si nese svůj pytel hoven a ten si zpracovává. Současná situace každého nutí, aby se do něj ponořil a prošel tak alchymickou proměnou, růstem z toho vyplývajícím. Ten se děje sám od sebe, přirozeně, svým vlastním tempem. Kdo v klidu sám kompostuje to své, nezabývá se Ďábly v těch druhých. Nehraje hru na Ďábla. Celé pole v naší zemi lze připodobnit k úžasně vrnícímu hnojníku, odkud mohu rašit překrásné květiny.

VŠICHNI POKLÁDÁME VLÁDU SAMI V SOBĚ: pokus všechno řídit a usměrňovat, vědět to nejlíp a za druhé. Uvolňujeme se ode všech "musů" k tomu se vnímat. 

HLAVNÍ a NEJNÁROČNĚJŠÍ BOD OBRATU PRO MAMINKY: Nechat všeho bytí U DRUHÝCH, u dětí, u partnera a dát si za prioritu SVÁ VLASTNÍ HOVNA. "Moje sračky jsou ještě podstatnější, než ti ostatní okolo." To je nejtěžší oříšek u maminky.

U TATÍNKA je hlavní bod obratu: vystoupit z pozice MUSÍM, OCHRÁNÍM, ZAJISTÍM, ZAŘÍDÍM, OPATŘÍM, ale spadnout do vlastního přirozeného prožívání, např. Nezvládám to, serete mě. 

A tím ožije i dítě.