Granum paradisi

 

Žijeme ve světě, v němž je hlavní doktrínou vědecké paradigma a princip kauzality. Opakovatelný experiment. Působení A na B vždy přinese C. Tento přístup je výborný, pokud chcete vyrobit auto, prací prášek, ponorku s jadernými hlavicemi nebo nereznoucí nočník. Nádhera.

Ale je tu jedna trhlina. Aby člověk nalezl v životě to, co ho baví a těší, aby nalezl to své, aby se stal sebou, tam mu tento přístup nepomůže, tam ho naopak zradí. A tak celé naše školství vás připravuje k tomu, abyste byli skvělými výrobci jaderných ponorek a nereznoucích nočníků k tomu příslušných továrnách, ale ani trochu vám neumožní dotknout se sebe, nalézt to své. (Předchozí větu přečíst třikrát!)

Vytvořili jsme civilizaci na principu vzdělaných továrních zaměstnanců, kteří dělají to, co je bytostně nebaví.

To je hořký život.

Žádná metoda, kauzální působení A na B, technika, tréning z vás neudělá to, co jste. Žádná metoda nemůže přinést individuování se, stávání se sebou. To, že se Picasso stane Picassem, se děje vlastně škole navzdory. (Na některé tvrdé palice nestačí naštěstí žádné formičky.)

Namítnete, ale Picasso byl jen jeden. Ano, byl.

Ale vy taky. Vy jste ten jeden, ta jedna. Na nějž, na níž není žádný precedens. (Přečíst třikrát!)

[A stříbrným šepotem, s hlavou pod peřinou, zatímco venku vyjí vlci: snad kromě pohádek.]

Aby z žaludu vyrostl dub, na to nepomůže žádný kauzální otvírák.

Metoda, ani rychlokurz, růst doubku v dub nezařídí. Přesto - jaký paradox - v každém žaludu a kaštanu a hrášku - je s jistotou diamantu, dám za to ruku do ohně - přítomen již celý strom, už v okamžiku prvního nádechu. Voilà!

Tento paradox, tuto krásnou otázku hráško-démantového bytí, nechci kazit odpovědí.

Chci ji nechat letět prostorem.

S Irenou Kozelskou často o tomto tématu spolu mluvíme.

Dnes nás napadlo těchto pár myšlenek:

- hodně z nás první krásný nápad po první vteřině inspirace skřípne hned ve dveřích se slovy: "a to tě myslíš jako uživí"? a tak se potenciální mangový plod zavraždí v zárodku, jako když se típne vajgl o futro; tak v nás pracuje onen kritik, onen velký Pragmatik všehomíra

- Komenského naše školství ještě neobjevilo, ještě o něj ani nezavadilo, ještě nenasálo ani kapku jeho manga; nechalo jej tlít v Rakousko-uherské vitríně plné prachu jako nabalzamovaného Lenina a naše paní Učitelka si nad ním ořezává tužky do hodně ostré - ale hodně vzorné - špičky; stejně ostré a špičaté jsou její rty: zapomněla už, jak voní vlčí urousaná srst a almanach psaný krví

- zvyknout si žít v nejistotě, s nejistotou: nejistota tu byla, je a bude, je přirozená; kdo se jí brání, bude chtít zalézt do přihrádek, tam se tísní ona posvátná Většina

- někdy je potřeba něco risknout, hoodně risknout, skočit s rozběhem a rozpřáhnout ruce

- někdy stačí udělat jen to, na co máte v tu chvíli chuť, třeba jako napsat tento článek; z toho vzejde další lísteček a další - a časem je z toho celý strom; tak se z malého stává velké a nic tomu nezabrání

- dětské já ještě hodně z toho vědělo, bylo tomu blízko

Tak a jinak o tom zatím s Irenou přemýšlíme a už se nám pod rukama něco rodí.

Za chvíli vás k tomu přizveme. Jestli vás to někde trochu šimrá a trochu se to směje, tak... to je ono.

Náš společný právě vznikající projekt jsme nazvali Granum Paradisi - semínko z ráje. Tímto vás zveme do nově založené skupiny: https://www.facebook.com/groups/426160341933336

Chceme vytvořit prostředí, v němž si může každý začít rozvzpomínat na povolání které mu přináší radost, protože je to jeho. Věříme, že je v nás nezničitelně otištěno jako semínko granatového jablka, jako rubín v našem srdci.