Údolí včel

"Včely jsou jako lidé, také se bojí a cítí neštěstí."

Údolí včel (1968) režiséra Františka Vláčila, které bylo prý natočeno, aby se využily kulisy, zbylé po Markétě Lazarové, nižším rozpočtem nijak netrpí. Naopak mnozí možná ocení jeho prosté přímočaré vyprávění, které kontrastuje s mnohočetnými vrstvami Markéty Lazarové. V tomto článku se pokusím vyložit, jak já sám osobně rozumím tomuto filmu, jak mluví ke mně. 

Na začátku filmu jsme svědky svatby na hradišti Vlkov. Otec hlavního hrdiny Ondřeje (kterého v dospělé podobě ztvární Petr Čepek) si bere novou ženu, mladičkou nevěstu, která by se věkem snad lépe hodila k Ondřejovi. Ondřej má nevěstě přinést svatební dar, ale pod bílými kvítky jsou v koši zlomyslně schováni netopýři. Když nevěsta vykřikne nad ošklivými netopýry, otec se rozlítí a mrskne s Ondřejem o skálu. Ten možná nepřežije. Otec se modlí a zaváže se slibem Panně Marii, že když chlapec přežije, zasvětí jej Bohu, rozuměj mnišskému řádu.

K tomu jen krátký komentář. Ondřejovi se nevěsta zřejmě líbí, je to normální kluk a že si bere jeho otce, se mu protiví. Je to taškařice (anebo známka doutnající krutosti a temnoty?). (Vláčil prý reagoval na obsazení herce Petra Čepka zprvu těmito slovy: "Já chtěl Slovana - a vy mi přivedete takového Avara?!) Z druhé strany je to i odpor proti jeho vlastnímu otci. Proč není věrný mamince? Proč si bere cizí ženu? Ondřejovi se to prostě nelíbí. Může to být i poukaz na to, že se k sobě věkově nehodí; proto toto narušení svatby tak rozčílí otcovu ješitnost. To, co se děje, je poměrně lidské a běžné (svatba s mladší nevěstou), ale v Ondřejově pojetí světa to nesedí, neodpovídá to jeho ideálnímu vidění řádu (jak si myslí, že by věci měli být!) Jakoby mu osud nabídl možnost si tento ideální řád vyzkoušet skrz naskrz.

Střih. Ocitáme se na břehu baltického moře. Ondřej se stává členem řádu Německých rytířů. Ujímá se ho starší bratr Armin Von Heide (Jan Kačer) a nabízí mu přátelství.

Armin představuje rytíře kovaného ze železa, ryzí ztělesnění víry a řádu. V hlubší rovině je Armin podle mě vyjádřením principu Ducha, který se po zbytek filmu bude snažit o setkání s principem Duše.

Ondřej se v Řádu ocitl spíše nedobrovolně. Byl to normální kluk z českého hradiště, co by běhal za holkama a lovil se smečkou psů srny v lese. Přijal Řád jako útočiště, ale sváří se v něm pochybnosti. Oproti němu je Armin ryzí, bez pochybností. Stal se členem ekleziomorfní struktury naplno, ztratil svou původní dětskou identitu. (Možná ho odtrhli od prsu matky, když byl ještě kojenec). Už nemá vlast, domov. Už nemá údolí včel. Stal se jako uhlík součástí diamantu, už není žádný Armin, už je jen řád. Dokonalý, tvrdý a nemilosrdný. Jedinou jeho "slabostí" je snad láska, jež chová ke svému mladšímu příteli, o jehož dbá a pečuje, aby i jeho duše došla spásy.

Ondřej, který nejprve zakusí útěk jiného řádového bratra (Josef Somr), jenž je nakonec chycen, shozen do propasti a roztrhán psy, nakonec volí také útěk od nemilosrdné, přísné a spravedlivé ruky řádu. Prchá na jih, do rodných Čech. Jeho vzpomínky na Včelí údolí (údolí lidí, lidskosti, lidského a mateřského citu, údolí medu, údolí sladkosti, údolí Venuše) ještě nevybledly docela. Ještě není ztracen. Ještě se nevsákl do církevní (duchovní) struktury. Ještě se ho nepovedlo zcela indoktrinovat Velkou Nepochybnou Jedinou Pravdou toho nebo kterého řádu. Jeho duše jej volá domů.

Jeho přítel Armin je mu v patách. Chce jej přivést zpět k Řádu. Vždyť Řádu nejde utéct, je přeci vázán slibem. Jemu nemůže utéct jako malý kluk.

Cestou do Čech Armin pije z potoka, ale jeho žízeň je (prý od té doby, co se vrátil ze Svaté země) bezedná. Je věčně vyprahlý, vyschlý. Podle mě to znamená, že je odpojen od Duše v sobě, dárkyně osobního i nadosobního života, blízkosti, lásky, milosti srdce).

V české zemi Armin potkává slepou dívku. Zazní její slovanský, český jazyk, cosi nového. Naleje mu ovčího mléka. Chce se poutníka ze severu dotknout, ale to on nedovolí, má zakázaný jakýkoli kontakt se ženami. Během setkání jej dívka postupně poznává. Nevidí jej očima, ale vidí jeho nitro. 

"Něco je v tobě, čeho se bojím, ale zároveň mě to přitahuje. .. Je mi tě líto." 

Slepá dívka (a další prvky ve filmu) podle mě zastupuje princip Duše. Z pohledu ducha je duše slepá - tj. nevidí to, co právě on považuje za podstatné. I jemu může být dívky líto - jako nevidomé chudinky. Co dívka vidí, když říká dojemně "je mi tě líto"? Možná vidí malého chlapce, kterého vzali brzo od matky, který nepoznal lásku, nepoznal lidský kontakt; vidí jej navlečeného v brnění, horlivého, silného, dogmaticky neochvějného. Ale pod tím brněním: vidí, že nepoznal cosi základního. Že Armin uhne rukou před kontaktem s dívkou, to není jen dodržení mravního příkazu; to je i strach, že by se mu ten kontakt mohl líbit. Možná by propukl v pláč, že po něčem takovém celou dobu toužil; a kdyby se to ukázalo, pak by celá dosavadní víra byla marná, planá, dojemně křehká. Proto Armin ucukne, tentokrát, ale i později.

Co je to duše? (Zprostředkuji nyní Hillmanovský pohled). Duše je to, co decentralizuje ego z jeho monoteistického piedestalu. Je to polyfonie, pantheon mnoha hlasů, archetypů, živých obrazů, božstev, proudících skrze nás do světa a skrze světa k nám, které relativizují ego. Duše demaskuje, že "ego není pánem ve svém domě". Všechno bohatství, jímž ego disponuje, půjčuje si od svého základu, z duše, z ní samé je ono samo živo, přesto si toho nemusí být vědomo. Ego je dokonce schopné zkonstruovat druh učené psycho-logie, která se zabývá výhradně ego-psychologií, avšak o duši (psýché) nevypovídá ani fň. Když duch sestoupí k duši, mnohdy namísto pochopení ji nabídne vysvětlení - převedení na pojmosloví skrze analýzu. To je proces, který duši "vysouší". Je to jako přijít k jezeru a lovit v něm cedníkem. To, co vylovíme, je cokoli, jen ne duše. Chválabohu za psychoterapii, která se k člověku naučila přicházet ne s cedníkem, ale s rukama složenýma v misku, která vodu z jezera uchovává.

Z pozice Ducha je Duše barbarská, nevědoucí, slabá, ženská, primitivní, hodná pouze shovívavého pousmání (pro muže v bílém plášti jsou živoucí obrazy duše překonané pověry, jež je třeba analyticky zbavit života a vysušit je v pouhé kostřičky - pak jsou, zbaveny života, neškodné). Z pozice Ducha je Duše neschopná pochopit nauku Jedné Veliké Spásonosné Pravdy. Stejný postoj Ducha, zastává kdokoli, kdo je indoktrinovaný. Může to být zbožný rytíř, ale i akademický učenec, který vědu povýšil na jediný možný obraz světa. Může to být zapálený člen komunistické či nacistické strany, který hoří pro pravdu svého řádu. Může to být meditující mnich, který věří v pravdu buddhistickou, ale jeho duše se v skrytu zalyká zlobou. Lékař, který vidí dílčí naměřené výsledky, ale nikoli člověka, jehož má před sebou. Ti všichni, pobývajíce ve svatozáři Ducha, nevidí Duši. Duše a Duch se vzájemně nevidí, jeden druhého považují za slepého, tj. kdo nevidí to podstatné, protože Duše a Duch považují za podstatné něco jiného. Dívají se jinam. Možná se potkají jen někdy a jen na chvíli.

Ve filmu Ingmara Bergmana Sedmá pečeť (1957, obrázek nahoře) se setkáváme s obdobným motivem. Hlavní hrdina, rytíř Antonius Block (na obrázku vpravo), který se právě vrátil z Křižáckých výprav, se svým "tricksterským" pážetem putují středověkou krajinou stíhanou morem, a dle mého názoru ztělesňují, stejně jako Arminius, princip Ducha. Oba jsou rovní, ostří, otupělí, cyničtí; unaveni životem. Block hraje svoji poslední partii šachů se Smrťákem, snažíc se v takto prodlouženém životě ještě dospět k nejzásadnějším odpovědím na tajemství života. Marně. Smrt sama je zde "prázdná", nic neví. Během své pouti však Block potkává skupinu kejklířů, potulných herců, s malým dítětem. Tráví čas hraním, jídlem, spolubytím, smíchem i pláčem. Velkému tajemství nečelí hloubáním, ale hravým předváděním jeho základních forem - divadlem. Ti podle mě opět představují princip Duše. Rytíř Block (Max von Sydow) od kejklířky přijímá misku s mlékem a jahody a říká, že tento okamžik společně prozářeného štěstí by si chtěl pamatovat navěky:

"Když tu s vámi tak sedím, připadají mi ty úvahy neskutečné a nicotné.

Tuhle chvíli si budu pamatovat. To ticho, ten soumrak,

mísu s jahodami a misku mléka.

Vaše tváře ve večerním světle.

Spící Mikael, Jof s loutnou.

Pokusím se zapamatovat, o čem jsme spolu mluvili.

Ponesu svou vzpomínku v obou rukou jemně, jako misku s čerstvým mlékem. 

Bude to pro mě znamení velkého dostatku."

Duch se zde otevřel kontaktu s duší, učinil něco, čeho Armin v kontaktu se slepou dívkou schopen nebyl. Přesáhnul sebe tím, že se zmenšil. Zlidštil, dosedl, vzdal se duchovní moci, oné Velké Pravdy, za níž bojoval ve Svaté Zemi. Přestal se snažit sebe a svět transcendovat, ale naopak usedl ke společné večeři. Odložil křižácké brnění.

Rozlouskne Duch tajemství života a smrti? I kdyby ne, může se o to přestat pokoušet?

Transcendováním světa (směrem do "vyšších světů") totiž Duch (respektive Ego, které se z Duchem ztotožnilo, což je ten nejlacinější trik v dějinách lidstva) zneuznává Duši (která je vždy současně jedno s tělem - malé tajemství ve dvou slovech). A také zneuznává Afrodítu, Venuši, sladkost, medovost vezdejšího bytí.  To, co je z pohledu Ducha transcendence, se může Duši (či Afrodítě) jevit jako slepota a arogance či dokonce urážka. Duši pak nezbývá než se připomenout jako symptom (psychosomatické zrcadlení), anebo jako osudové (tragické) zapletení - nejčastěji vztahové, neboť Duše (skrze celý svůj pantheon archetypálních sil) je to, co způsobí, že se zamilujete právě do té a té osoby - a vaše ego je vůči tomu bezmocné. Na vztahové utrpení často pak reagujeme opět duchovním úsilím, transcendencí - namísto, abychom porozuměli Duši, tzn. tomu, co nás do osudového zapletení zapletlo. Tím jsme nuceni obdobnou smyčku - navzdory všemu úsilí o transcendenci - znovu opakovat. Platíme tak za slepotu (aroganci) vůči naší Duši. Se silami Duše (jež se projevuje skrze živé obrazy) je nutné se nejprve potkat a hovořit s nimi. Ne vůči nim být slepí.

Vraťme se nyní zpět do Údolí včel. Armin opouští slepou dívku a míří na jih. V další scéně mezi uhlíři Armin konečně dostihne Ondřeje, který se u nich schovává. V souboji s uhlíři zachrání Armin Ondřejovi život (!), přesto Ondřej prchá dál na jih, neboť o návrat k Řádu nestojí, až konečně dorazí do rodného Vlkova. 

Na Vlkově zjistí, že je jeho otec již mrtev a z jeho kdysi mladé manželky (Lenory) je nyní zralá žena (formálně je to nyní jeho matka). Od první chvíle to mezi nimi eroticky jiskří, časem spolu naváží milostný vztah a směřují dokonce ke sňatku. (Což je něco, co by podle řádu přírody mohlo proběhnout už na začátku filmu, což mohl malý Ondřej tehdy cítit, a proto se proti tomu bouřil). Ondřej se znovu věnuje včelám, citově roztává, sloupává ze sebe zbytky brnění a chladného odstupu a cynismu, stává se opět tím, kým byl zamlada. Začíná být šťastný, zažívá lásku. 

Nejsou to včely a jeho péče o ně, co ho uzdravilo?

Máme zde střet dvou řádů. Jeden patří přírodě, tělu, srdci a duši - a ten Ondřej následuje, když realizuje lásku k ženě, která je (formálně vzato) jeho matkou. Tím porušuje řád společenský (církevní, mravní, kulturní). 

Armin mezitím v jeho stopách dorazí k Vlkovu. Je ukrývaje se v houští svědkem lásky Ondřeje a Lenory. Trhá jej to na kusy. Vědomě proto, že je to v rozporu s jeho pojetím Řádu, nevědomě vnitřně možná sám po lásce prahne a v neposlední řadě Ondřeje sám miluje (opravdově, hluboce, tzn. to je neuvědomělý pohyb duše v něm).

Armin nejprve navštíví místního kněze. Ten je shovívavý, schopen kompromisu a novomanželům by klidně i ke sňatku požehnal, pokud mu věnují peníze na opravu kostela. Vždyť tak nějak to na tom světě chodí a kdo jsi bez viny, ať hodíš kamenem.

"Ti dva žijí jako zvěř," stěžuje si Armin.
"Odpusť jim, život je potrestá."
"Mohu odpouštět jen těm, kdo jsou čistí."
"V kraji, odkud jsem přišel, se stalo, že byl hlad a vypukl mor. Chytili pískaře, který jedl mrtvé, a oběsili ho, pro výstrahu. V noci přišla jeho žena, vyhrabala jeho tělo a snědla ho, se svými dětmi."

"Měla být utracena jako on."
"A děti?"
"Ano, i děti."
"Copak nebyly čisté?"
"Není rozdílu."
"Pak by nezůstal na živu jediný člověk. Život by zanikl," zhrozí se mnich.
"Nechť zanikne. Zůstanou andělé."

Z posledních vět mrazí. Zde vidíme, kam je až schopen zajít tzv. "čistý duch". Čistý Duch, je sám o sobě schopen jít zcela proti životu samému, protože hřích a nečistotu uvidí všude, a tak začne páchat všeobecné čištění. Sem patří křižácké tažení, inkvizice, nacismus, komunismus, scientismus. To jsou nemoci ducha, posedlost vírou v jediné správné ideje, principy, jedinou možnou pravdu, jediný možný výklad světa.

"Bojím se tě, cizí bratře. ... Hluboce si tě vážím, ale vrať se. Jdi zpátky ke svým lidem. Tam znovu najdeš klid. Zůstaň alespoň ty čistý," říká Arminovi s respektem český mnich.

Na Vlkově se koná svatba. Před bránou stojí Armin. Ondřej jej nakonec na přání nevěsty pozve na svatbu. "Dnes je na Vlkově každému otevřeno." Nastává smíření. I Armin (na pokyn nevěsty) políbí nevěstu (škrobeně, upjatě). Je stále vážný. Neschopen přidat se ke svatebnímu veselí.

Dojde k usmíření celé trojice? Chvíli se zdá, že ano. V nestřežený okamžik však Armin Lenoru podřízne. Ondřej jej nechá hodit psům. Ocitá se na Vlkově opět sám.

Pak vidíme záběr moře a obřího hradu, patřícího Řádu. Ondřej má na sobě rytířské brnění. Vrací se k Řádu. Předtím se pokloní moři. Kůň odchází ze záběru. Konec.

Otázky na konec

Proč Ondřej nemohl setrvat na Vlkově ve šťastném manželském objetí? Proč jeho idyla trvala tak krátce?

Kým z našeho příběhu jsi ty? Kráčíš jako Armin cestou Ducha? Nebo kráčíš cestou Duše jako slepá dívka? Nebo se jako Ondřej pohybuješ kyvadlovitě mezi oběma extrémy?

Naleznou Duše a Duch někdy společnou řeč, píseň, mlčení, sladký úsměv jeden v druhém? 

Potkají se někdy?

Potkají se v tobě? 

Protože - v kom jiném?

*

Následující články pomohou ještě lépe pochopit smysl tohoto článku:

Ludwig Klages: Duše a duch

Ludwig Klages: Aforismy

Stanislav Komárek: Ekleziomorfní struktury

James Hillman: Nová vize psychologie. Malvern, 2020