Stanislav Komárek: Smysl - věc zakázaná

Počínaje sedmnáctým stoletím se v evropském myšlení začíná projevovat představa, že svět netvoří smysluplný celek, důkladně promyšlený Stvořitelem a lidskému rozumu, který je bledším odleskem rozumu božského, nějak pochopitelný a uchopitelný, ale tvoří jej nakupení jednotlivostí bez nějakého vnitřního provázání, povstavší „náhodou“. Pro pozdnější novověk, kdy už představa Stvoření zcela vybledla, se toto přesvědčení stává základním článkem víry, ba tím, co novověkou víru zakládá. V kořeni tohoto posunu vlastně leží vítězství nominalismu nad realismem v oblasti filosofie: jednou z klíčových postav tohoto hnutí, navěky proskribujícího personifikaci abstrakt, byl francouzský františkán Marin Mersenne (1588-1648), jak velice trefně líčí James Hillman – biomorfní či antropomorfní pohled na svět, interpretující jiná jsoucna per analogiam s námi, si dnes mohou dovolit jen blázni, básníci a malé děti. V takto konfigurovaném světě nejen že nemá žádný životní prostor třeba astrologie či alchymie či pohled na člověka jako mikrokosmos v makrokosmu, ale i osud jednotlivého člověka se stává chaoticko-bizarním nakupením jednotlivostí a „náhod“. Zároveň se paradoxně jako nový typ mystiky vynořuje představa, že matematické entity se hodí k modelování jevů v hmotném světě a jsou v zásadě kritériem pravdivosti našich výpovědí o něm, ač k tomu není, vyjádřeno německy, zwingender Grund.   

Moderní svět vnitřní provázanost Všehomíra popírá a ve svých počinek taky nic podobného neprodukuje, vytváří civilizaci, ve které žádný smysl není – počiny politiků, například za nedávné krize v souvislosti s koronavirem, jsou chaotické, jediné, co do tohoto zmatku vnáší jakás-takás omezení, jsou právní předpisy, které už ovšem nejsou dílem božským, ale lidským, mají ale přednost před vším jiným. I přístup lékařské vědy k člověku je věrným obrazem tohoto pohledu na svět: hlídá se celé hejno fyziologických jednotlivostí a různými zásahy a intervencemi se „normalizují“, příběh jednotlivce a zařazení onemocnění do něj ovšem nikoho nezajímá – proto se tak obtížně, až vůbec, prosazuje psychosomatický přístup a medicína celostní (přístup výše naznačený se hodí jistě ke krizovým intervencí při autohavárii či čerstvém infarktu, u věcí chronických či dlouhodobých ale žalostně „nepřiléhá“). Podobně, jako veškeré zákonodárství smí v takovémto systému vycházet pouze od člověka, může samozřejmě také všechno vědomí a všechna vůle pocházet pouze od nás – ani jiné živé organismy nesmějí mít nějakou, byť nevědomou, evoluční intencionalitu a zacílení: něco podobného jsme si uzurpovali jen my (ještě Schopenhauer viděl vůli jakožto kosmický princip). Z tohoto důvodu se nemohou prosadit ani Portmannovy koncepce sebedesignování živočichů, protože jakýkoli úmysl musí zůstat lidskou doménou (že byla původně lidská mysl, percepce a intelekt chápány jako odlesk takovýchto vlastností božských – člověk býval stvořen k obrazu Božímu, bylo posléze zapomenuto a popřeno). Pokud něco jako vůle a vědomí není aspoň rudimentárně přítomno u subhumánních organismů, jakým nevysvětlitelným zázrakem se objevily u člověka? Není divu, že pro moderní myšlení je vznik vědomí zcela neřešitelnou otázkou. I pravověrný biologický myslitel nesmí nikde spatřovat ani stopu teleologie: musí říkat pes má zuby, a proto může kousat, nikoli: pes má zuby, aby mohl kousat. A basta.

Přitom jednou ze základních vlastností a potřeb jak lidských, tak živých organismů mimolidských, je potřeba interpretovat a reinterpretovat, nejen texty či genetické zápisy (což by se ještě váhavě připouštělo), ale i vlastní životní příběhy – Zdeněk Neubauer vždy zdůrazňoval, že bytí má povahu příběhovosti. Jakž-takž jasná je věc snad jen u člověka: svůj životní příběh z houště bizarních jednotlivostí destilujeme a na jejím podkladě v podstatě trochu konstruujeme (přehnání tohoto aspektu naší činnosti vedlo k sociálnímu konstruktivismu „reality“, typické „humanitní“ myšlence současného světa, kde je pýcha a zpupnost zase uchopena trochu jinak – my sami jsme stvořiteli „reality“, která mimo nás nemá žádnou oporu – tradiční obrazy světa, řekněme křesťanský či islámský, nikdy nepopíraly existenci světa mimo nás). Celá práce historika spočívá v takovýchto interpretacích – z „Brownova pohybu“ osmdesáti milionů Němců a jejich nepřátel v letech 1939-45 je nutno „vytáhnout“ jakýsi jednotící příběh, historii druhé světové války, v tradičních pojmech jako tažení, bitva, konference atd. (umí si laskavý čtenář představit řekněme popis bitvy u Kurska na molekulární úrovni?). Je nasnadě, že se reinterpretací vlastního životního příběhu, individuálního i kolektivního, můžeme napříště vyvarovat chyb – schopnost reinterpretovat jej je životně důležitá a inovativní. Zda tam smysl „vnášíme“, či zda náš osud nějaký sám o sobě „má“, je paotázka, závislá na našem rozhodnutí, zda něco podobného jako východisko přijmeme, či ne. I pokud bychom smysl do příběhu „vnášeli“, nepochybně jej zároveň naplňujeme.

Boj o interpretaci je ale veden i u subhumánních živých bytostí a jejich trojdimenzionálních struktur, nejen genetických „textů“ - i zde platí Rilkeho vhled, že „věci mohou být (téměř) čímkoliv, jen se jim to musí říci“. Asimilační list se může stát okvětním plátkem, ploutev nožkou, úlomek kamene nástrojem. Každá kulturní epocha či skupina zvířat je v sobě samé dokonalá a dovršená, ne předchůdná jiným: sama sebe takto nechápe, tak se nám jeví až dodatečně: medúza není nedokonalý červ – až my to čteme takto transitivně. Mnich není zpazgřivený rytíř, kočka nepodařený pes, Rus deficitní Evropan – vždy se jedná o cosi samostatného, co má zdroj svého významu v sobě samém.

Společnost, která popírá autonomii a smysl životního příběhu jednotlivého člověka, se vidí jako celek a tím více v jednotlivcích neustále ohrožena a křečovitě aplikuje „princip předběžné opatrnosti“ za neustálého strachování se. Nemá letadlo v křídle mikroskopickou trhlinku? „Doktore, řekněte, jestli mi někde nějaká buňka maligně nemutuje?! Doktore, řekněte, že ještě ne...!!“ Při zcela konsekventní aplikaci příslušného principu touha po úplné jistotě spolehlivě ničí jakoukoli svobodu a vede k úplnému znehybnění a opletení preventivními opatřeními – jedním ze synonym pro svobodu je také nejistota a riziko, jen nebytí je bezrizikové.

Slovo „náhoda“, odvozené od „nahození“ vrhu kostek v pohárku (jedná se v zásadě o uměle vypreparovaný pól nejistoty), vlastně slouží k tomu, abychom takto pojmenovanou situaci „odcenili“ (na jazyk se dere německé slovo Abwertung) a nemuseli ji interpretovat, je v zásadě rezignací na její výklad (najdeme-li ráno před domem tisícikorunu, je bezpečnější to interpretovat jako „náhodu“ a podle své povahy ji buď odnést na policii, anebo zasunout do peněženky – jinak se vynořuje houšť znepokojivých otázek: Podporuje nás Všemohoucí, protože jsme mu milí? Zkouší nás? Nahodil ďábel udičku? Či to byl někdo ze sousedů? Či je za tím nějaká televizní stanice a filmuje nás skrytou kamerou?). Synchronicistní popis v jungovském slova smyslu není samozřejmě pro novověkou přírodovědu „vysvětlením“, tím je v jejím obrazu světa jen popis kauzalistní. Synchronicitu nelze v žádném případě zkoumat pomocí průměrujících statistických metod, neboť ty byly vyvinuty právě k eliminaci a odstínění synchronicit, tvořících ve světě „lokální ohniska smysluplnosti“ a k získání nerušeného kauzalistního obrazu světa. Jeden způsob chápání světa na druhý jaksi žárlí a k jeho osvojení je nutné ze světa určité rušivé momenty odfiltrovat, a ostatní, té které zvolené koncepci protiřečící, potlačovat či prohlásit za irelevantní. Zavedení instituce „náhody“ je právě jedním z těchto způsobů. Samozřejmě to, co je náhodné a co nutné, se mění posouváním interpretačního rámce – ve skutečnosti lze pouze říci, že co se děje, to se děje.

Skutečnost, že jedna pokročilá civilizace (Čína) se tradičně řídila podle synchronicistního režimu chápání světa a druhá (Evropa) podle kauzalistního, ukazuje, že jeden z nich asi nebude „pravý“ a druhý „mylný“, ale že jsou čímsi komplementární, mimoběžné a na sebe jaksi „kolmé“: Čína ovšem nevytvořila na základě synchronicistního pohledu nic analogického novověké vědotechnice – je to pohled v plném slova smyslu mimo-vědecký. Jedna ze škol interpretace I-ťingu zdůrazňovala, že se jedná o trénink sebereflexe, či lépe řečeno kladení relevantních otázek týkajících se vlastní životní situace: na základě principu synchronicity přiřazuje komplikovaná procedura tázání I-ťingu k životní situaci tazatele přiléhavou výpověď po čínském přesvědčení vždy. Zda tázající umí vlastní problémy „vyhmátnout“, což není triviální, se pozná zejména podle toho, že otázka a odpověď spolu smysluplně souvisejí: kdo se tomuto umění sebepoznání a tázání naučí, ten už žádný I-ťing nepotřebuje.

Je snad dobře zde uvést „sémantické pole“ řeckého slova týché: osud, náhoda, nutnost, štěstí (v ambivalentním smyslu angl. luck), zisk, společenské postavení - životní program jednoho člověka je asi tak plastický jako pavučina jednoho a téhož pavouka, usoukaná za různých okolností a na různých místech. Je pěkné, že v češtině používáme anglický název pro náhodu, chance, ve smyslu jejího pozitivního aspektu, „šance“, její francouzský název, hasard, pak ve smyslu jejího negativního aspektu, nebezpečné rizikovosti, „hazard“. Živé organismy jsou schopné šum, to co pokládáme za „náhodu“ par excellence, kanalizovat a využívat, dát mu smysluplný rámec v evoluci i myšlení – pak je z toho třeba páv nebo nápad. Moře šumí jaksi „nadarmo“, živé organismy ne.

Článek je publikován s laskavým souhlasem autora.

http://www.stanislav-komarek.cz/eseje/

Stanislav Komárek - Ekleziomorfní struktury

Zdeněk Neubauer - Kosmologický rámec astrologie