Má vize psýché

I

Příteli, vezmu tě sebou na malý let vnitřním vesmírem našich duší. Nechápej naše putování doslovně, ale jako příměr, ilustraci, zobrazení, dotyk hlubiny, jež v tobě má cinknout, jako vzkaz, který je terpve třeba rozbalit, aby na plátně tvé představivosti rozkvetl a nabyl živosti.

Představíš-li si svou duši (psýché) jako planetu Zemi pozorovanou z vesmíru, jako globus, pak nechť je tvé osobní já neboli ego městem velikosti zhruba Londýna. Londýn představuje všechny tvé představy o sobě, zkušenosti a zážitky tohoto života. Všechna tvá osobní přání, potřeby a zkušenosti ze vztahů.

Policie, státní úřady a soudy by v tomto modelu představovaly tvé super-ego ve freudovském smyslu. Člověk s velmi vyvinutým superegem by u sebe viděl Londýn prošpikovaný tajnou policií, zátarasy a úřednickou buzerací, kde nelze přejít přes přechod, aniž by vás nelegitimovalo pět strážných. Doprava a radost vázne. Vše je problém. Můžeme si představit Moskvu 50. let 20. století. Úzkost a paranoia houstne. Kafkovský zámek. To nejsou města pro život. (Rozbujelé superego není ve skutečnosti ani trochu racionální: spíše absurdně-sadomasochistické, jak ukazuje Kafkova povídka V kárném táboře).



Freudovské id by v tomto modelu zastupovaly nálevny, restaurace, parky,  fontány, řeky, nevěstince,  benzinové pumpy, kanalizace, potrubí, záchodky a stánky se zmrzlinou: vše, co souvisí se slastí a distribucí energie.

Město "dobré pro život", s rozvinutou infrastrukturou, kvalitní zelení a orientované na potřeby svých občanů by korespondovalo s egem, které se rovnoměrně prolíná s rovinou id i superega, neboli vhodně kombinuje přírodní a kulturně-administrativní struktury. Město organicky prorostlé zelení, s oblými tvary ulic podle zásad feng-shui by zhruba odpovídalo člověku, jeho písmo disponuje (z pohledu grafologie) rytmem pohybu a formy. Město s pravoúhlými ulicemi a dobře probyrokratizované by odpovídalo písmu člověka s písmem pravidelným, ale nerytmickým. (Převaha super-ego prvků nad volně tekoucími energiemi id).

Město postavené na bažině, plné divoké zvěře, s několika málo salašemi, by zase odpovídalo psýché člověka, jejíž těžiště se nachází blízko id, ale není schopná integrovat kulturní vzorce. Taková duše je bohémská a divoká, ale neumí se adaptovat v dnešním světě (v grafologii by to bylo písmo s fixací 1, kde pohyb výrazně převažuje nad formou; ani zde by nebyl přítomen rytmus, neboť rytmus je známka organické syntézy, synchronizace vícera center zároveň).

Tím jsme trochu předestřeli perspektivu freudovskou.

Nyní budeme kopat pod městem. Nebude nám doufám vadit, půjčíme-li si něco obrazů z Ostravska. Představme si podzemní město ve městě za časů věčné půlnoci, kde se plíží podivné existence zjizvených, zmutovaných, ale někdy i neobyčejných mužů. Lotři, námořníci, sadisti, perverti i géniové. Také bysme zde mohli vidět doly, šachty, sopečné krátery kovářské výhně. Ano, tušíte správně. To by byl náš jungovský stín.

Podzemní Londýn může být velký jako ten nadzemní, ale může být třeba i desetkrát větší! Kdo ví? Byli jste tam někdy?

Tento temný sub-Londýn disponuje ohromnou zásobárnou energie. Mnohdy se stane, že zde běží taková divoká party, pořádaná pohlaváry SS, že v Londýně blikají žárovky kvůli výpadkům proudu. (Stín "okrádá" ego o značnou část jeho potenciální energie.)

U člověka, který se tu a tam již přátelí se svým stínem (provádí tzv "shadow work"), bychom našli speciální street-workry pořádající party u výlezů z kanálů, jichž se mohou zúčastnit jak kolemjdoucí, tak příšery z hlubin, včetně interních Himmlerů a Babišů. Gangsteři pozvání na tyto shadow-parties jsou pak ochotní "pustit chlup" a zafinancovat výstavbu nových lesů, vodopádů, chrámů, cirkusů a zahrad s nově objevenými plodinami v příměstí Londýna. (Dobrý shadow-work revitalizuje psýché a činí ji vícerozměrnou, plastickou.) Integrací sub-Londýna se proměňuje celý Londýn. Představá být méně sešněrováný a viktoriánský; povoluje si kravatu a jeho politici začínají divoce pařit s elektrickými kytarami do rytmů Prodigy.

To se ovšem nelíbí jiné londýnské instituci: ministerstvu propagandy a reklamnímu průmyslu. Ty v našem modelu zastupují jungovskou Personu.

Ministerstvo propagandy vždy vysílá do světa obraz zrcadlově opačný vůči tomu, co se odehrává v sub-Londýně. (Persona vždy kompenzuje stín a komplexové struktury). Bydlí-li v sub-Londyně početná komunita kanibalů, počíná ministerstvo propagandy tisknout letáky o vegetarianismu. Chodíme po restauracích a fackujeme vnější satany za pojídání masa. Prochází-li se v sub-Londýně homosexuální gaypride, vysílá ministerstvo propagandy usilovně filmy o posilování muskulatury s ryzími heterohrdiny. (Impulzy nevědomí, které ego nezvládá integrovat, musí persona kompenzovat směrem přesně opačným).

Cítíme-li se čistí a dobří, správní jako Mirek Dušín, je-li naším prvním sloganem "nikdy neztratit svou tvář", znamená to, že naše ministerstvo propagandy odvádí dobrou práci. (Tato vnější dokonalost však není tím, po čem prahne naše duše: ta nás gravitačně přitahuje k celistvosti. Celistvost obsahuje světlo i temnotu.)

Díky mechanismu projekce, nás ministerstvo propagandy informuje, že onen pervert neobchazí naše vnitřní ulice, ale ulice toho druhého. Přejde kolem nás - a my to víme! Je to prasák. Zvedne se nám žaludek nad ohavností toho nemravy. Pouhý dojem stačí.

Bulvární tisk vnějšího světa a naše vnitřní ministerstvo propagandy jsou úzce svázány a vzájemně se sytí. Informují nás o hlavní pravdě světa: to svinstvo je venku, to svinstvo je ten druhý. (Blažená úleva!)

Persona může být libovolně veliká. Najdeme spoustu lidí, možná je to většina společnosti, kteří žijí převážně svoji personu. Hlavní náplní jejich práce je dobře tisknout propagační materiály a vyvážet je do jiných měst. K nejlevnějšímu vývozu dnes stačí Facebook a selfie. K náročnějšímu vývozu je třeba titulů, značkového oblečení, drahého auta a domečku s dobře zastřiženým plotem. Abychom dosáhli takto dokonalých obrazů "štěstí" je třeba již značného úsilí a ministerstvo propagandy může pohltit většinu rozpočtu (stojí nás to většinu energie); takže pak umíráme z vnějšího pohledu "šťastní" (všechny jsme o tom přesvědčili), jen sebe ne.

Ale to se naštěstí jen tak nestane, neboť psýché disponuje protichůdně vyvažujícími se silami, a přespříliš přetížené ministerstvo propagandy spustí proces revolucí v sub-Londynských klubech, které se pokusí svrhnout vládu.

Této revoluci se říká neuróza. Stav rozštěpení, pokud se ve svém vývoji příliš odkloníme od svého esenciálního kódu, asi jako kdyby si žalud usmyslel, že neporoste v dub, ale v lopuch, protože je to dneska v módě a všichni říkají "být lopuch je in" (a "dub je out", takže poněkud potlačíme své "dubství" a zeleně se krčíme v podrostu, dokud s námi někdo neudělá to, co se s lopuchy obyčejně dělává, není-li po ruce toaletní papír.) Ach, kdybychom raději zůstali duby!

Neuróza je pak vlastně lékem. Jsme nuceni řešit své neurotické problémy. Na což si můžeme vzít prášky, anebo (díky terapii či konstelacím) otočíme kurz své lodi ve směru svého pravého self. To je to, co Jung rozumí tzv. Bytostným Já.

Žalud ve svém jádru ví, že se má stát dubem. A bude-li stát v cestě beton, nezastaví ho to! (Picasso se nenechal odradit od malování, ani když ho za jeho malůvky učitelé ve škole kárali - a když ho malířská akademie nebavila, po roce ji opustil a šel - nu ano, malovat. Picassovsky, to se tou dobou nikde neučilo.)

Někde v srdci vašeho Londýna je trůnní místnost.

Tam se skrývá truhlice. V té truhlici je poklad. Je to diamant, do něhož je vytesána mapa vašeho budoucího Velkého Londýna v jeho největší slávě. Jenže! Ministerstvo propagandy (persona) o ní neví. Neví o ní ani státní správa (super-ego), ani vaše vláda (vědomí). A tak jen nemnohé Londýny rozkvetou do podoby vyryté ve svém diamantu. Jen některé malé žaludy vyrostou ve staleté duby.

Ta cesta je pro nemnohé. Pro ty, jež se nespokojí s ničím méně. Ta cesta se nazývá Individuace.

II

V minulém letu nad Londýnem jsme předestřeli něco málo z freudovského a jungovského vidění psýché. Nyní si dovolíme tyto velikány opustit a odvážíme se ve svém letu o něco dále.

Nasedni směle do dvojplošníku a pojď se se mnou proletět nad celým glóbem.

Opouštíme město Londýn s jeho infrastrukturou a hlubokým podsvětím. Opouštíme něco, co by se dalo nazvat psychologií ega.

Nás dvojplošník se vznese nad Anglii, ba nad Evropu. Letíme stále výše, až spatříme celé kontinenty. Z této perspektivy bych ti nyní rád něco ukázal.

Člověk kráčející po ulici - tvá láska, tvůj milý, tvé dítě, tvůj přítel - náhodný kolemjdoucí. Ti všichni krásní lidé jsou daleko vícerozměrnějšími bytostmi, než se na první pohled zdá.

Za hranicí jejich vzpomínek (Londýn/ego)  se i uvnitř nich nacházejí obří kontinety. O nich lze mluvit jen v náznaku, jakoby se vznášely v mlze. Přesto mají svůj druh skutečnosti. Nazval bych je kontinenty velkých karmických příběhů.

Zkráceně, karmické kontinenty.

Karmické kontinenty obsahují opakující se schémata příběhů a dramat, ke kterými opakovaně tíhneme za mnoho životů. Působí jako magnetické siločáry, kde naše zmagnetizovaná jehlička vyrývá na gramofonové desce stále opakující se a jen mírně variující motivy. To se děje navzdory tomu, že o svých kontinentech nevíme zhola nic. A ani nemáme vědět.

Vídám kontinety, kde se prohánějí vlci a lišky, neboť někteří (spíše vzácní) lidé jsou kusem svého nevědomí úzce svázáni s nějakým zvířecím druhem a v našem světě působí jako jeho "vyslanci". Danému druhu pak dobře rozumí, ba k němu mnohdy chovají lásku větší, než k lidskému rodu, který jim k srdci ještě nepřirostl, jehož se terpve milovat učí. Někdy mohou i lidský rod nenávidět za příkoří, které působí druhům jiným, jim bližším. Mnohdy ve svém vzezření projevují cosi z onoho zvířete. Potkal jsem i vyslance krtků, čmeláčků nebo zajíců. (Pozor, nikde není řečeno, že tyto rody jsou nižší, než ten lidský.)

Nikdo však není sestaven z jediného kontinentu. Všichni jsme složeni z kontinentů dosti odlišných. Jsme jako chleba, který je upečen z mnoha druhů mouky. Každá mouka má jiný tisíciletý příběh. Ten chleba je nyní třeba dopéct. To je naše práce. Náš život je pec a zrno se mele v každém okamžiku.

Vídám kontinenty - představte si pohyb, kdy páv zatřepotá ocasem a každé jeho zamihotaní ve slunečních paprscích představuje jeden lidský život - složené z jeptišek, pokorných sester, kde kráčí jedna ve šlépějích té druhé, až utvoří vějíř několika staletí, jež jsou naplněné stejně dychtivou touhou po splynutí s Kristem, po vykoupení vin, které však paralelně vznikají na kontinentech dalších. Takže tyto kontinentální proudy běží souběžně, jako když krahujec mává křídly, jako když běží stádo laní.

Vidím životy sedláků, jeden za druhým se podobá, jako řada polínek, vedle sebe umě vyskládaných. (Ty tvoří další kontinent).

Vidím životy děveček, jejichž životní síla se snaží prorazit jako potřeba oddat se fyzické lásce, ale tak, aby neutrpěla jejich počestnost, ale ani aby nezůstaly starými pannami, a tak má jejich květ jen několik málo příležitostí, aby vykvetl a vydal plod, uprostřed vší té bídy a lopocení. Jeden život stíhá druhý a jen pomaličku se přitom otevírá srdce té bytosti, vlákno po vlákénku po mnohá staletí.

Poleťte se mnou o kousek níž. Pohleďte - na druhém kontinentu téže dívky, téže bytosti - běží kanibal a v ruce svírá lidskou kost, již právě urval. Jen třpytný plátek o rozměru jedné mikrovteřiny jej dělí od dalšího kanibalistického spolubratra v životě dalším a tak běží deset rozanimovaných zkrvavených mužů a poslední skáče do jícnu propasti času bez začátku a bez konce, protože linearita je jen představa zchudlé imaginace; lépe ono příběhové vlákno vidět jako květ, jako mandalu, jež sestupuje a znovu vystupuje jako květ magnolie utkané na tkalcovském stavu. A tak jeho vlákno přeskakuje na tkalcovském stavu nahoru a dolů vlákno s dalšími "kontinenty". A za vlákna, kdy kanibal požírá své spolubližní, provádí jeptiška svá staletá pokání, ale jedno nepředchází druhému, obé tryská v teď kosmické mandaly.

Neřeknu ti, z kolika kontinentů je utkaný květ tvé magnolie, z kolika vláken je pleten tvůj příběh. Ale vlákna jsou to tak kontrastní a rozmanitá, že nikdo, nikdo na celém světě nemůže druhé lidské bytosti říci: hle, bratře, stojím výš než ty. Nebo: hle, sestro, stojím níž než ty.

V kořenech bytí jsme propleteni a kveteme, zrajeme, sládneme a jsme trháni do košů na téže vinici.

Jsme si navzájem zdrojem nektaru i mlýnskými kameny.

Vidím kontinety, na nichž černé kněžky zabíjejí děti nožem z obsidiánu - a vidím kontinenty, kdy se tytéž ženy starají o děti cizí, neboť se Velký Zázrak postaral o jejich neplodnost. A obě vrstvy dělí mlha, jejíž druhé jméno je milosrdenství.

Vidím nacistické uniformy pod velkou vrstvou lidí v naší krajině. A ženy, které s nimi chtěly být svými těly zadobře. Ty také halí milosrdná mlha. Ta říká: my jsme nikdy s Říší neměli nic společného. Ale jejich životy řídí vina a mnohdy upřímná celoživotní touha vše odčinit tvrdým zacházením se sebou a tvrdou poslušností. Sami si činí pokání a pobývají v pekle a v očistci již v tomto žití. To vše je vsáklé v našich lidech. Ale nesoudí je vyšší síla, soudí se oni sami, dokud nenaleznou velkou lásku, skrze kterou si vše odpustí.

Vidím kontinety egyptských kněží, jež probublávají jako obdivuhodná moudrost a učenost u mladého chlapce. Ruku v ruce s jeho moudrostí však kráčí touha po moci a vládě a soustava rigidních představ, které zřejmě platily ve světě egyptském, a nyní již ne. A tyto představy způsobují, že není schopen se adaptovat na život zdejší. A tak mu je, jeho sama moudrá stará duše, největší překážkou, neboť život je stále nový a Stvoření se počalo právě v teď i se všemi svými zákony, a proto staré již neplatí.


Diskontinualita a kontinualita

Mluvil jsem o třpytu pavího peří, lesknoucího se ve slunci. Každé teď, každý okamžik, jeví se pokračováním okamžiku předešlého, jako by vesmír byl trvající kontinuum. Ve skutečnosti mezi jedním a druhým okamžikem zeje "nic", z něhož vše povstává nanovo. V každém okamžiku vzniká nový vesmír. A ano, obsahuje ve své paměti přibližně vesmír předešlý, takže se zdá, že je to stále tentýž svět. Ale není, kauzalita je jen jeden ze způsobů interpretace toho, co probíhá. Vesmír je vždy čerstvý, vykoupaný, jako malé dítě v řece, které drží Panna Maria za nožičku.

Z této perspektivy žádné karmické kontinenty neexistují.

A přece se stále vynořují.

Bytí je paradox. (Jinak než v paradoxech o něm hovořit nelze).

V této chvíli je nutné pohovořit o komplexech.

Naše osobní já (ego), náš sebeobraz trvalý v čase, jsme v našem modelu připodobnili k Londýnu.

Nyní si dovolíme malou úpravu. Ego bude jen samým historickým centrem Londýna. Zbylé čtvrti, které centrum obklopují, budou představovat komplexy. Každá čtvrť bude představovat autonomní komplex v naší psýché. Ego je pak komplex centrální, který všechny ostatní spojuje, který je (v bdělém stavu) přítomen takřka neustále jako jakýsi svorník. Za stavů snížené příčetnosti (únava, intoxikace, spánek, afekt) komplexy ožívají, přebírají dočasně nadvládu nad vědomím a ego ustupuje ze své nadvlády.

Dovolíme si malý příklad. Někdo se nás neomaleně dotkne, dotkne se nás v místě, kde jsme na něco citliví, tzn. strefí se nám do našeho komplexu. V tu chvíli se nám zatmí před očima, svět se před námi zhoupne, cosi skrze nás projede a vrazí neomalenému pěstí. Aktivoval se autonomní komplex, pravděpodobné chránící dávné zranění, přebral kontrolu nad vědomím a vykonal pohyb paží za doprovodu silného vzedmutí emocí. Ego a persona (ministerstvo propagandy) šli v tu chvíli stranou. Nevědomí je vždy rychlejší než vědomí. Nevědomý komplex ovládl na několik vteřin pole vědomí. Žižkov na pár vteřin "povstal" a zaplavil Staromák. Neomalenému vystříkne z pusy krev a zapotácí se. Když silná emoce opadne, přicházíme zpět k sobě; ministerstvo propagandy a zahraničí hlásí narušení "slušného sebeobrazu". Náš vnitřní Marek Prchal (= Persona) je v rozpacích a zvažuje rezignaci. Následně se omlouváme a utíráme ubrouskem spolustolovníkovi zkrvavené sako.

Už chápeme, co je to komplex? Naše Staré Město pražské (ego) je obklopeno mnoha komplexy (další pražské čtvrtě). Ty si žijí vlastním životem. Mnohdy divoce prosakují do snů, kde se spolu utkávají. Žižkov versus Blšany. Někdy spolu prchají před týmem Marka Prchala, který ráno všechny podezřelé fotbalisty sbírá a "maže je", takže si ráno skoro žádné sny nepamatujeme. (To by tak hrálo!)

A nyní: jak se k sobě mají městské čtvrtě (komplexy) a karmické kontinenty? Kardinální otázka.

Záleží na stanovisku pozorovatele.

Komplexové struktury vznikají už od dětství, respektive pravděpodobně už ve stavu prenatálním. Již jako malá embrya reagujeme na pocity maminky, její emocionální, hormonální a fyzické otřesy. Naše fyzické tělo si vše pamatuje. Komplexy se pak během života dále vyvíjejí.

Komplexy však nevznikají jen reakcí na vnější otřesy, které nezvládneme adekvátně prožít, strávit a zakomponovat do naší osobnosti. Komplexy současně kopírují hlubší geologické podloží - archetypy. (Stejný otřes vede u jednoho k přirozenému "zatrávení", u druhého ke vzniku traumatu nebo komplexu). Aby se událost zapsala jako komplex, musí nějakým způsobem nasedat na naši vrozenou archetypální krajinu.

Mapou naší vrozené archetypalni krajiny je horoskop.

Rodíme se s predispozicí pro vnímání, prožívání a imaginování (snění) určitých témat, motivů, vzorců a příběhů. Rodíme se jako malí tkalci příběhů.

Někoho už od malička dojímá pohádka O Popelce, jiný chce pořád dokola číst pohádku O červené karkulce. Jsme jiní už od počátku. Nerodíme se jako "nepopsaná deska". Už jako malé děti sníme zcela osobitým způsobem. Naše duše je nějak "pretvarována".

Na tuto niterně predisponovanou krajinu, jejímž smysluplným zrcadlem je horoskop, nasedají komplexy, utvářené v průběhu celého života.

Krajina Londýna či Prahy tak organicky a tvořivě kopíruje hlubší podloží, představované astrologickými archetypy. Z toho vyplývá, že člověk není identický se svým horoskopem, ale že horoskop představuje prapůvodní mapu (teleologického cíle - toho, kam vše směřuje), podle níž člověk utváří svým unikátním způsobem svůj životní příběh a sebe samého. A tak i dvojčata s takřka stejným horoskopem píší svůj unikátní příběh odvíjející se od jejich rozhodnutí a postojů. Astrologie tedy v žádném případě neznamená odmítnutí svobodné vůle nebo fatalismus!

Pokud přijímáme myšlenku, že člověk se rodí (vedle genetických vlivů) s predisponovanou psýché, s psýché citlivě nastavenou na nějaké motivy, jejímž zrcadlem je horoskop okamžiku narození, pak tím také říkáme (oproti postoji osvícenství), že člověk není nahodilý výskyt vědomí v trojrozměrném prostoru, ale že je člověk v Kosmu bytostně doma. Opakuji: člověk je tu doma, patří k celku světa jako nenahraditelný dílek puzzle, jako unikátní melodie do velké symfonie. Jeho psýché je tu doma, přiléhá ve spolubytí ke všem svým bližním, ke všem lidem, zvířatům a rostlinám - a samozřejmě také: k Matce Zemi a k Otci Slunci.

Tuto perspektivu (že psýché přináleží světu) si půjčujeme od Řeků, jejíchž slovo Kosmos znamená "šperk". Není to tedy nic nového, jen obnovujeme perspektivu, která stojí v základu euroamerické civilizace, u zrodu "Európy".

Z hlediska psychoterapie a vedení konstelací je toto zarámování lidské existence jako integrální součástí Kosmu samo o sobě léčivé, zcelující a holistické. Obnovuje to pocit důvěry v život, krásu a smysluplnost žití. Člověk se může s důvěrou hluboce v sobě uvolnit a důvěřovat v proud řeky a povolit neuroticko-kontrolní mechanismy mysli. Tato důvěra a uvolnění má sakrální (numinozní) aspekty. Člověk cítí, že je součástí "vyššího řádu". Tato harmonie / krása sama o sobě léčí.

Zatímco rodinné konstelace (Bert Hellinger) člověka vřazují do systému rodiny (horizontála, systemika rodiny), konstelace v mém pojetí (konstelace pracující s astrologickými archetypy) včleňují člověka do systému Kosmu, kosmické rodiny (vertikála, systemika vesmírného řádu). Oba pohledy se nevylučují, ale doplňují. Jsou to do sebe zapadající systémy, ale troufám si tvrdit, že rodinný systém je součástí systému vesmírného, spíše než-li naopak.

Za lidským biologickým tatínkem tak stojí velké slunce (Duch, božský otec), za lidskou maminkou stojí Velká matka (Gaia). Dáme-li to takto do konstelace, je to ulevné; neboť jinak má lidská duše tendenci hledat si v tatínkovi Velkého dokonalého otce a v mamince Velkou dokonalou matku, což prostě není možné. Celý život dospíváme (=dospělost) k prostému poznání - oni jsou jen lidé, jako i já jsem jen člověk. To přináší smíření, mír a klid. K tomu potřebujeme přizvat tyto kosmické archetypy, jinak je linka dítě - rodič přetížená nadměrnou vahou nesplnitelných očekávání. Tato archetypální projekce na lidské rodiče běží, ať už na archetypy či vesmírný řád věříme či nikoli. Duše je mocná a neřídí se myšlenkami a vírou ega v to, zda něco není či je. Duše je sama příroda v běsném pohybu.

V našem modelu psýché jsme centrum města připodobnili k egu (jáskému sebeobrazu), čtvrtě města pak ke komplexům. Geotektonické podloží města pak archetypalní struktuře obsažené v horoskopu narození jednotlivce. Komplexy, čtvrtě města pak toto podloží kopírují, ale nedůsledně, neboť vznikají jako důsledek osobních postojů a rozhodnutí a neustále se přeskupují.

Síla archetypových zdrojů psýché je daleko syrovější než u komplexů. Přímý kontakt s archetypem je svým způsobem "nelidský" - člověku nepříslušející. Můžeme si představit gejzíry a sopky, prorážející z podloží až na zemský povrch. Tryskající láva, amazonské pralesy obklopující město - to je síla archetypů v jejich syrové podobě. Takový výtrysk je ale vzácný, většinou se jich dotýkáme skrze vlastní komplexovou "membránu". Posednutí archetypem ("Jsem Ježíš Kristus!") se může rovnat psychóze. Smrtelníkům jaksi nepřísluší se s archetypy identifikovat, říkat "já jsem to". Proto stalo nad delfskou věštírnou: Poznej sebe sama. (Pochop, žes jen člověk, poslušný řádu věcí a nadto se nestav, sic zaplatíš!)

Identifikace s archetypem (v podstatě s jednou z tváří boha) je cosi, co nám sice propůjčuje nadpřirozenou sílu (např. Baba Jaga!), ale integrativní funkce ega nejsou schopny něco takového unést. Město se zvlní a zdeformuje. Veřejná správa nestíhá. Vládní budovy se bortí. Asi jako kdyby městem běhala Godzilla. Jung tomu říká inflace ega. V rámci vyrovnávání protikladů uvnitř psýché je nafouklá archetypální výduť kompenzována pocity méněcennosti a neadekvátnosti tváří v tvář každodenní realitě a vztahům. Těsně za mocnou Babou Jagou se chvěje malá dívka uzavřená ve stagnujícím kokonu.

Všechna traumata a psychózy zřejmě mají svou archetypovou komponentu. Obrazově: spolupodílí se na nich zvlněné geotermální podloží.

V příštím díle se pokusíme o odpověď na otázku, kterou jsme doposud nezodpověděli: jak spolu souvisí komplexy, archetypy a karmické kontinenty? A také si povíme o vlivu tranzitujicích planet - jak je možné, že situace "na nebi", stav kosmu, koresponduje s naším prožíváním tady a teď?

Dobrou noc a krásné sny. A nebojte se: příště nám vše zaklapne dohromady.

III

Nad Londýnem svítá.

Sluneční paprsky pohladí bílou sochu Apollóna.

Venuše popojde a ocitne se ve sluneční koroně.

Obě dvě božstva nyní shlíží na Londýn ve stejném úhlu. Říkáme tomu konjunkce, konjunkce Slunce a Venuše.

Ve stejném okamžiku se narodí člověk.

V jeho duševní krajině bude tato svatba dvou božstev probíhat po celý život. Nikdy se nezastaví. Neznamená to úplně přesně, že by člověk měl přesně dané nějaké konkrétní vlastnosti, které by se daly nějak dobře změřit psychologickými testy. Znamená to, že člověk je tímto procesem svatby. Člověk je sloveso, dění v pohybu. Člověk, jeho unikátní rytmus, je nezměřitelný. Onen rytmus je kvalitativní.

Stejného rána vykvetla na římse růže.

Tepe ve stejném rytmu.

Stejného rána zasadil farmář víno na vinici. Až jej za několik let ochutná vinař se svým synem. Jeho syn zavře oči, zasní se a řekne: vidím měděné zlato. Otec řekne: výborně synku, máš pro vinařství buňky. Jednou ti předám své řemeslo. A na synkově jazyku se ocitne sladkost podobná sladkosti dítěte, které se narodilo toho rána, sladkosti, které bude vzbuzovat v druhých lidech po celý život, a pro níž bude ten nezbeda milován, i kdyby to byl jinak prevít k pohledání, neboť taková svatba se bude slavit v auře toho člověka po celý jeho život.

A proč zrovna on? Proč zrovna on se narodil toho sladkého rána?

Když bys poodrhnul paví peří, viděl bys na jiném vlákně magnolie chudého indického chlapce bez nohy, který marně žebrá o lásku druhých, přesto na svět nikdy nezanevřel. Krásu, touhu a milost svého srdce vylévá do krásných pohárů z okrové hlíny a zdobí ji po okraji malými zvířátky. Běží jako živí. Mnoha matkám a dětem udělal radost. Vdechl jejich životům kousek Venuše. I pamatovala na něj bohyně Venuše, a obdarovala jej. Když smrt přicházela na jeho víčka, zjevila se mu v podobě indické Lakšmí a řekla mu: v příštím životě se narodíš za mé svatby s Apollónem. A on řekl: přijímám tvůj dar. A z toho chlapce pak v jiném vlákně magnolie vyrostl Ludvík IX. a zbudoval Versailles. Zámek pro svou milenku, v němž se snoubí geometrie Slunce se zahálčivým potěšením Venuše. Ale protože byl ke konci žití již znuděný vším tím přepychem a umíral nešťastný, zjevila se mu na konci života Venuše a řekla mu: mám pro tebe lék. Narodíš se jako chudý indický chlapec. A on řekl: přijímám.

A tak se proplétají karmické kontinenty (vlákna květu magnolie) s archetypálním podložím, které dostáváme darem pro každý život. Přijetí tohoto daru je nám sladko-hořkým lékem a odpovědí na životy další. A současně vznesenou otázkou.

Květy magnolie vyráží do prostoročasů, vznikají a opět zanikají. Ale jejich kořen (cibulka) je mimo prostor a čas. Tento kořen je jungovské Self, Bytostné Já. Obdobně se to má s podhoubím a jeho plodnicemi. Plodnice (jednotlivá vtělení) raší a uhnívají, ale podhoubí trvá.

Každý umdlévající květ pak při svém odevzdávání se půdě předává podhoubí, ale i veškerenstvu svou unikátní životní zkušenosti a příběh. V časoprostoru tak plodnice zaniká, ale v holistickém vidění světa je stále obsažena ve všem, co jest, jako kapka v moři. Potřebuje-li být tato kapka nadále cizelována, aby se zase o krůček přiblížila své esenci, která není statickým předmětem, "to", ale stále probíhající svatbou, kreací, tvořením, pak přijme nějaký nový výskyt v prostoro-čase, který ji bude odpovědí a další otázkou.

A co se děje s tebou, příteli, když toho rána kráčíš po ulici? (Vysvětlení astrologických tranzitů).

Někdo si možná představuje, že Venuše a Slunce musí svými paprsky na dálku na tebe nějak působit. Neříkám, že to není možné, ale holistický pohled je jiný: Venuše a Slunce nejsou jen tělesa ve vesmírném prostoru. Venuše a Slunce jsou ve skutečnosti v tobě a pohybují se ve stejném rytmu jako na obloze.

Co to znamená, že jsou v tobě? Myslí se tím, že snad v tvém těle nějak obíhají? To možná také, ale především jsou tvým JE, tvým bytím samým, které ti, tvému já, tvému městu, propůjčují, že (také) je. Z tohoto JE čerpáš svůj život jako řeka z pramene a v tomto JE v tobě existují Slunce, Venuše a všechny planety. I kdyby tedy někdo kosmická tělesa někdo zakryl, sundal, či přemístil, na věci samé by to nic nezměnilo, neboť ony nejsou původcem dění, ale jen jeho rytmickým projevem, jako vibrující třásně na stehnech kosmické tanečnice.

Vesmír se chvěje synchronně ve všech svých malých i velkých částech, v tvých buňkách i ve všech galaxiích. Planety na nebi tak jen přehledně informují o kvalitativním kosmickém čase jako by to byl velký orloj. A není snad? A ten orloj jsi i ty.

A tak se děje, že za určitého postavení planet na nebi (tranzit) se v tobě otvírá, chvěje, pulzuje a expanduje nějaká litosférická deska (archetyp) a s tím korespondující městská čtvrť (komplex) nebo podzemní šachty (stínové vrstvy).

Stejné postavení planet otevírá v každém jiné, přestože paralelní, procesy. Proto není možná přesná kolektivní předpověď (bulvární astrologie). Každý zareaguje na vnitřní pohyby kosmu jiným způsobem. Ve mě tentýž tranzit planet otevře smutek z mé první nešťastné lásky, v tobě otevře touhu pomalovat vázu okrem či rumělkou. U každého je zasažena jeho unikátní soustava komplexů!

A někdy mezi mou reakcí a tvou reakcí nalezneme očividnou podobnost, třeba se srazíme na ulici a ťukneme čelem o čelo (nebo když na vázu namaluješ tvář mé dívky, aniž bys ji znal) a nazveme to synchronicitou.

Synchronicita znamená, že mé JE běží ve stejném rytmu s tvým JE. A někdy to probleskne pavím peřím a ty i já v tu chvíli víme, že kauzalita není dostatečně inteligentní odpovědí.

A tak když Venuše hladí tvou vnitřní krajinu na citlivém místě, kvetou a zrají tvé vinice a vydávají plody.

Když Jupiter běží na horizontu, plachty lodí v tvém přístavu se napínají nedočkavostí a koně v tvé stáji se plaší vzrušením. Čekají tě nové objevy!

Když Saturn prověřuje tvou hlubinu, padá na tebe úzkost a chmura a zpytuješ své svědomí.

A když Pluto temné duní v útrobách tvého JE, skláníš se do kolen a v slzách bolesti tajících v extázi, říkáš Ano před tváří tohoto boha podsvětí.

Všichni tito menší bohové, které tvoří pantheony a valhaly "pohanských" národů jsou ve skutečnosti mnohými tvářemi Jediného Boha, jehož JE nemá žádné zpodobnění. Každá tato tvář jakoby vyrůstala z něho a hleděla jiným směrem a s jiným výrazem. Ale to Jediný a Jeden se v extázi rozstřikuje v kruhovitý pohyb svých tanečníků, který jsou jím, jako textura šatů tvoří šaty téže tanečnice. A nevěř, že urážíš Jediného (který je tvým JE), když říkáš Ano kterékoli jeho tváři, kterékoli paži jeho těla, kterému říkáme Kosmos, protože krása chce být slavena a dar přijat, i kdyby byl zborcen krví.

A tak končím svůj chvalozpěv na Kosmos, živý šperk, v němž je naše psýché doma, kam patří, který animuje, který prosvěcuje. Chvalozpěv na Junga, který vnímal nejinak, ale ve své době volil slova uvážlivější ve snaze být přijat akademickou obcí. Chvalozpěv na Freuda, jehož detonace starých pořádků byly nejodvážnější a nejmohutnější. A chvalozpěv na základní potenci lidské psyché: fantazii. Bezúsilným mávnutím křídel tvoří a boří světy.

Tak a nyní počkáme na myšlení, které toto mávnutí se zpožděním doběhne a do všech podrobností dorozvine. To už je však, milý čtenáři, na tobě.

*

Průchod traumatem: o časech proměny, kdy o všechno přicházíme