Poselství požáru Notre Dame

Panna Marie na Kraví hoře u Znojma
(z fotogalerie autora blogu).

Úvod

Konstelace vznikla na základě našeho silného pocitu, že událost Notre-Dam k nám hovoří jakousi silnou symbolikou. Přitáhla pozornost nejen naší. Nevíme, co nese za sdělení.

Prohráváme si chvíli i s myšlenkou, udělat konstelaci na téma sucho a klima... Téma Notre-Dam má jasný a silný tah. Má přednost.

Záměr byl - pochopit jako lidé situaci a podle toho se moci zachovat.

Do konstelačního pole, dle toho, co vnímáme, že má být vloženo, vkládáme bod události Notre-Dam, dále vlevo od něj pak Marii pannu (Notre-Dam znamená Naše Paní, je zasvěcen panně Marii), naproti Panně Marii je umístěn bod Ženy (evropské ženy současnosti).

Poté se objevuje zatím nepojmenovaný bod, který je zastoupen gongem. Z něj se krystalizuje postupem času bod organického celistvého řádu. Tyto body jsou v kruhu a evidentně kolem něčeho, co zatím není vidět. Po chvíli se vyjasňuje, že další bod bude Ježíš Kristus - tvoří střed pole, zastupuje jej džbán s čistou vodou.

Nyní je pole kompletní, začíná se rozvíjet jeho děj...


Mluví Naše Paní, Panna Marie, Matka Ježíše

Má podobu přirozené, obyčejné dívky, ženy. Není ničím zvláštní a v tom je paradoxně její vyjímečnost, protože se po žádné vyjímečnosti nikdy neptala. Kdyby se Bůh sháněl s amplionem po ženě, která by měla čekat jeho syna, zástupy ženy by stály ve frontě a předháněly by se kách kách, která bude první. Ale ona by nepřišla. Řekla by si, co je na mně tak zvláštního, že by mi něco takového mělo připadnout? A nejspíš by dál prala v řece prádlo a nosila vodu z řeky a usmívala se.

Maria k Ježíšovi

Oni tě nepochopili.
Oni tě zase nepochopili.
On je jako pramen boží vody a neví se o něm. To je škoda. (Říká s mírností, není v tom výčitka.)

(Ježíš je v konstelačním poli ztvárněn džbánem s čistou vodou).

Tady je zřídlo něčeho nade vše šťastného, oblažujícího, láskyplného. To je (pro mě) esence naší víry.
To je něco tak nádherného, dobrého, dobrého, dobrého - tisíckrát dobrého (!) - a o to jde. A lidé se spíše dívají někam jinam, po něčem jiném. 

Kdybych pro něho měla mít jen jedno jméno, bylo by to: Milost. 
Kdyby Ježíš měl mít jedno jméno, bylo by to Milost.

Kdyby jen prošel kolem tebe, ucítíš obrovskou úlevu.
Jako když z tebe vše spadne.
To je On.
Alespoň já ho tak vidím, jako jeho matka. 
To je pro mě Ježíš.

To je milost seslaná Bohem, která dává úlevu všem duším, když kolem projde.
To je jeho božskost.

Já jsem u toho jen byla, byla jsem jen prostředníkem, já si nepřipisuju žádnou zásluhu.
Já jsem ho jen milovala, 
obdivovala, 
jako ostatní.

Takové dítě nejde nemilovat.

Tohle je Ježíš. 
Takhle si ho pamatujeme my, co jsme ho znali.

On je jako slunce, které tě naplní láskou, jenom projde kolem.
Nad tím jsme všichni žasli.
To byl úžas všech lidí, co ho znali.
To je v jádru naší víry, něco tak prostého.

Milovat Ježíše, který byl seslán jako zázrak od Boha.




Mluví Klérus 

Ty jsi nám nedal, co jsi nám slíbil! (s intonací Marfušy vyžadující nespokojeně něco od Mrazíka)
Udělej nějaké důkazy.

Ty jsi nám měl něco dát!
Šup, šup... dávej! Jaktože to ještě neni?! (nazlobeně, hrubě; navenek však zbožná, pokorná maska)

Ten džbán s vodou, to bych nejradši vychlemtal.
Ať dává.

Tolika věcí se vzdáváme: hmoty, peněz, žen...
Tak kde konečně bude za to ta odměna?

To by nám měl přeci dát!
A furt nedává.

Měl bys nám to vynahradit!
Tim království, co slibuješ, tou spásou.

Dyť já se modlim!
Tak ty máš dávat, sakra.  (utilitárně, jako holčička na pouti)

Ať mi dá, co slíbil. 
Ať mi dá tu spásu! 

Mě už to tu nebaví, v tom světě zku*venym.
Tak ať mi dá tu spásu, ať můžu vypadnout do ráje věčnýho.
A pak budu spokojenej.

Vzdali jsme se světa.
A ty nám to máš přece vynahradit!
To je jasná logika - má dáti dal.
A když nám to nevynahrazuješ, tak jsme frustrovaný! (uvnitř křivda a vztek, navenek "křesťanská" pokora)


Ženy (část evropských žen, kterým je určeno poselství Notre Dame)

pocit síly
pocit, že požár v Notre Dame ke mně silně mluví, otřásá mnou
pocit, že Ježíš a Panna Marie je něco, čemu vlastně nerozumím

(Otráveně)
Nás to moc nezajímá.
To jde mimo nás.

Neumíme to cítit.
Cítíme jiné věci, tohle je pro nás vzdálený.
Asi bysme to m ě l y nějak cejtit, ale přitom to neumíme.

Já v tom nevidim nic posvátnýho. 
Nějakej chlapeček, to není úplně sugestivní symbol.
To v nás neotvírá láskyplnost, neznáme to.
Nedojímá nás to.

Panna Marie s dítětem - jo, slyšela jsem o tom, ale
co jako já s tim?

Ale ten chrám - hořící chrám - ten k nám nějak mluví.
To se mě dotýká.
Hořící chrám se mě dotýká.


Notre Dame (jako událost hoření chrámu)

boží hněv

Mně dochází s něčím trpělivost.

Čí je to přesně hněv?

Sil, které se snaží o nějaký řád, v dobrém slova smyslu.

Mně dochází trpělivost s ženskými, které nejsou ochotný naslouchat něčemu, co je tak průzračně krásný jako je třeba vztah Ježíše a jeho matky. 

Ženy

No... nás to tak nezajímá.

Notre Dame

A co by Vás mělo vlastně zajímat víc?

Ženy

Heh. No... (přemýšlí) asi nás zajímají nějaký hmotný věci hlavně, mít dobrý živobytí v blahobytu.

Notre Dame

Vaší základní funkcí je přivádět život na svět.

Ženy

Neříkám, že ne. Ale nechce se mi to tak brát. Spíš to beru tak, že když mám děti, tak se o mě musí postarat manžel a plyne z toho blahobyt. Děti mám často také jako prostředek k něčemu. Nejsem s tím smířená, že by dítě mělo být to hlavní, co mě definuje. (Ošívá se). To se mi moc nelíbí jako. To by mě omezovalo.

Ale v nějaké hlubší úrovni slyším, co říkáš. 
Já pak nejsem naplněná.

Jenže: já si to chci dělat po svym.

Panna Maria

mlčení ve svém stavu bytí a pochopení

Notre Dame

k ženám

Vy byste měly být ty první, kdo toto pochopení (Ježíše a jeho matky) šíří.
Křesťanství jde do světa skrze ženské srdce.
Ženy vydechují tuto lásku do světa.
Tak pak všude teče a křesťanský svět je křesťanským světem
skrze milost, milosrdenství žen.
Ženské milosrdenství dělá křesťanský svět.

Ženy

Vím, že je to pravda, ale...
Just ne! Budu si to dělat po svym.

Notre Dame

boží hněv

Tato zpupnost překročila únosnou míru!
K této nezřízenosti přichází korekce.
Zašlo to příliš daleko.
Přijdou korektivní lekce, abys pochopila, že takto to nejde.
Které tě donutí vážit si toho,
co je opravdu podstatné: a to jsou děti.

A ty blahobytné věci, které jsou přes míru, 
kterými se rozmazluješ, o ty budeš přicházet,
abys pochopila, že o to ve skutečnosti nejde.

A pak teprve, ve skromnosti pocítíš hodnotu a smysl
toho hlavního a to tě udělá šťastnou. 
Až uvidíš svoje smějící se děti
a svoji milost vyzařující k nim,
tak pochopíš, že máš naplnění, které je
nejhlubší a nejkrásnější zde na Zemi,
že nad to nic lepšího není.

Ještě jednou říkám:
Kdo jiný by měl Ježíše pochopit, než vy?
Když vy pochopíte Ježíše srdci, tak
vše rozkvétá,
vše je zaplavené vodou milosrdenství,         (srovnej s rostoucím suchem v ČR a Evropě)
lidstvo je šťastné.

Je to takhle prosté.
Vy máte ve svých srdcích milost.
Ta naplňuje vás i všechny kolem vás.

Ženy

Mám pocit, že mám kolem hlavy klec.
Kvůli tomu si svého srdce moc nevšímám.
Hlavu mám obmotanou dráty.
Ale tuším, že na tom, co říkáš, něco je.

Notre Dame

Padající trámy uvnitř hořícího Notre Dame
dopadají v přeneseném smyslu slova i na vás,
to jsou lekce, určené pro některé z vás.
Ty trámy dopadají i na některé z vás, abyste 
pochopili, jak kruté jste, když neodpouštíte.
Ta výheň a černé uhlíky, to jsou vaše srdce,
když máte zatvrzelá srdce.
To je to, o čem Ježíš přišel učit, že to lze i jinak.
Že srdce může odpouštět,
že se může obrozovat,
to je pointa křesťanského poselství.

Ženy

Ke mně to stěží doléhá.
Já jsem v železné krabici, kterou mám obmotanou
kolem hlavy.

Notre Dame

Některé dopadající trámy budou muset být 
i kruté ve svém dopadu, aby
tuto konstrukci rozbily.

Zašlo to příliš daleko.

Vždycky je možnost věci změnit, 
vždycky je naděje,
ale teď už je to vážné.
My, tyto vyrovnávající, ale neosobní síly, stojící za požárem
Notre Dame na to upozorňujeme
a to stále nejjemněji, jak je to jen možné.
Prozatím jen touto symbolikou.

Budou přicházet individuální lekce,
vedoucí k uvědomění si toho,
co je opravdu důležité.

Ženy

poklekají
jakoby byly sraženy na kolena

kolem nich padají trámy
trámy dopadají na krychli kolem jejich hlavy,
aby onu strukturu rozbily.

Notre Dame

Ta výheň, hoření a padající trámy -
to je vaše neodpouštění,
zatvrzelé srdce.

Co jiného už by k vám mělo mluvit?
Vždyť je to tak výmluvné.

Ženy

pod tíhou a z donucení,
ale přeci jen se zpokorňuje,
kolem ní padají trámy.

Notre Dame

Tvé pokleknutí mě naplňuje nadějí,
že odtud spatříš milost, 
kterou přijmeš do svého srdce
a odtud se to přenese do rodin
kolem vás.

Rozlévající se milost, milosrdenství působí jako voda, která hasí požár i sucho.

Do konstelace umisťujeme kovový gong, který rozezníme tak, že to připomíná zvonění kostelů.

Zvony, jejich zvuk, volání a účinek mají v křesťanské víře nezastupitelnou hodnotu.

*

Po odeznění zvonů reflektujeme to, co proběhlo.

Michal: Na mě nejvíc zapůsobilo, když jsi v roli Ježíšovy matky mluvil o tom, že ho nešlo nemilovat a že se takhle na něj dívali všichni, úplně mě to vtáhlo do té doby.

Vojta: Mně zase zaujalo, jak je ona úplně nevinná a obyčejná a jakej je to pro ní zázrak, že má takovéhle dítě. A on si je vědom, že bez ní by nebylo jeho a obrovskou vděčností a milostí jí to tisíckrát vrací. ... Můj pocit v přítomnosti Ježíše tady v konstelaci je: že jsem doma. Cítím, jak bych ho vnímal, kdybych já byl v jeho době. Uvědomuju si ten vztah mezi náma. Je to nádherný. Povznáší mě to. Taky by mě nezbylo než ho milovat a být mu vděčnej, kdybych byl v jeho době (Smích). S tím nic jinýho nejde dělat. To je hluboká odpověď týhle konstelace pro mě osobně. Doposud jsem nikdy o Ježíšovi nepřemýšlel v osobní rovině, jako o vztahu. Každému zrcadlí jinak, jeho plnost bytí.

Michal: Já cejtim hroznou úlevu.

*

Přidáváme do konstelace bod Muži.

Ptáme se Notre Dame, zda směrem k nim cítí také hněv?

Notre Dame

vnímá je, ale bez silnější emoční odezvy
dívá se na ně s pochopením

Aby se muž stal rytířem, tak pokleká před ženským principem

a i on potřebuje (iniciační) kontakt s touto zdravou ženskou energií,
aby jako muž mohl vyrůst.

*

Opět se rozeznějí zvony.

Michal: Mně se vybavuje obraz středomořské vesnice, kde chodí ženský pro vodu ke kašně a u toho si povídaj, vedou obyčejnej vesnickej život, s takovým tím tlacháním, ale v dobrém slova smyslu. Přitom roznášejí vodu z kašny. A tam někde vzadu se rozezní kostelík.

Do toho kontrastně zní obraz dnešní ženy. (Té ženy, jíž je určen vzkaz hořícího Notre Dame).

Ženy 

• nechce se jim pokleknout před jakýmkoli vyšším (přírodním) zákonem
• mají pocit, že jim pořád někdo něco "přikazuje"
• ale toto volání jde ve skutečnosti zevnitř, jako hluboký přírodní zákon, který nikdo uměle nevymyslel "zvenčí"
• stylizují se do role ublížené oběti, aby byly za chudinky, jako hlavní nástroj jejich manipulační techniky
• pěstují si své křivdy a z těhto pozic (Baby Jagy) útočí, ačkoliv jejich přirozeností je odpouštět
• jako voda teče a odpouští se, tak proudí vodní živel a země jej pohltí, vsákne a poradí si s ním, to je koloběh energií ženského principu (voda a země)

Organický řád stvoření

Když se chce, tak to vždycky jde,

ale část žen si vlezla do pozice oběti, kde to jakoby nejde.

To neznamená, že by muži byli dokonalí a neměli, na čem pracovat,

ale tyto ženy si vlezly do patové situace, z níž se nic moc nedá udělat.

Panna Marie

dnešním ženám

Já bych ty vaše dnešní muže milovala

stejně jako svého Ježíše.

Já bych vám chtěla říct, 

že všichni muži jsou ve svém jádru kluci.

To je mužská přirozenost.

A žena, když se s láskou dívá na toho svého

muže, tak ví, že on je současně pořád

i ten kluk. A bere to shovívavě.

A to je hrozně hezký, že to tak je.

Vždyť ti kluci nám dělají radost,

nám, ženám. Že jsou trhlí a že je 

s nimi legrace. 

Můj vzkaz všem ženám je,

že vaši muži jsou v pořádku.

Pro mě jsou to milí kluci,

kteří jsou hodní lásky.

Hlavní, co potřebují,

je ženská láska.

(Kromě jejich mužských 

peripetií se svými otci atd.)

Ale od nás, od žen,

potřebují lásku. 

Pak jsou z nich zdraví chlapi.

Moje poselství je:

milovat muže,

na mnoha úrovních.

Vojta + Michal: Řešíme takto ženské téma, přitom jsme zde dva muži, je to takto v pořádku, jak se na to díváš ty?

Panna Marie

Když já mluvím, tak vy se nedurdíte.

Přijímáte to s klidem.

Kdyby tu teď byla žena, připadala by si jako na trní,

při každém mém slovu.

Ošívala by se,

kdykoli já mluvím.

Takhle to lze úplně v klidu vše vysvětlit.

Michal: Tak to jsem zvědav, co na to řeknou. (Smích). 

Michal: Tohle je genderově nekorektní, ale právě o tom je vzkaz téhle konstelace, že je tu v Evropě něco genderově nesmyslně nastaveno, nějaký konstrukt, přítomný pouze v hlavě, který není v souladu s přírodními zákonitostmi, se Zemí, vodou atd. 

Co bys doporučil ženám, které se skrývají v onon místě zatvrzelé oběti, odkud nelze nic vyřešit?

Zvon, perspektiva vyššího řádu: 

Řeknu to natvrdo, ony nejsou ženy.

Z mé perspektivy přírodního řádu stojí tady muži a támhle ženy.

Ale tahle pozice, o které mluvíme a vůči které plane hněvem Notre Dame,

není ve skutečnosti vůbec ženská.

Mluvíme k této vychýlené, zdánlivě ženské pozici,

pozici stěžovatele, odkud nejdou věci vyřešit.

Hněv vyšších sil je namířen

vůči jejich zpupnosti, dětinské nabubřelosti,

to není ani muž ani žena, to je navztekané, nabubřelé dítě.

Dítě, které se domnívá, že má nárok na něco jiného.

S ním není možné vyjednávat, ani se dohodnout.

K ženám v tomto naladění, není možné ani mluvit.

Jsou ve stavu nepřístupnosti k jakémukoli řešení.

Nedá se s nimi spolupracovat, jako s dospělými lidmi.

Spočívajíce v tomto stavu, jsou v určitém smyslu

pro přírodu nepoužitelní.

Nejprve se musí stát ženami,

být ve stavu klidu a přístupnosti,

pak teprve jsou ve stavu, jenž je schopen vnímat

signály vyššího řádu, přijímat moudrost 

a inspiraci.

Jak ropoznáme tuto "zpupnou ženu" od přirozené ženy?

Organický řád stvoření: 

Jak se pozná zpupná žena?

Zpupná žena je věčně nespokojená

a neustále se hádá a stále jí něco vadí.

Stále se hašteří. Nic jí není nikdy

dost dobré. Pořád bude nespokojená,

i kdyby se muž roztrhal na kousky.

Není nic složitého na tom to rozeznat.

Je to jako postava Hašteřilky 

z Comedia de'l arte.

Jak se pozná nezpupná žena?

Je šťastná. 

To neznamená, že pořád.

To se musí dobře pochopit.

Je v ní ten druh štěstí, že i když se dějou horší věci,

tak se nad nimi umí pousmát;

je v ní shovívavost.

Neodsuzuje,

neříká, že to má být jinak.

I když jsou věci obtížné,

její štěstí v srdci je stále přítomno.

I když dostala méně na výplatě,

její srdce z toho netruchlí,

netruchlí, protože se musí uskromnit.

Ženu poznáš podle šťastného srdce.

A šťastné srdce umí odpouštět.

Jinak srdce šťastné být neumí.

To je jednoduchá logika,

na kterou křesťanství přišlo:

Když umím odpouštět,

tak je mi lépe.

A v tom je ženská moudrost,

že právě tohle ví.

Pousměje se, i když se horší něco,

co vlastně není až tak podstatné.

To podstatné je, že má muže

po svém boku a že má dítě.

To je základ jejího štěstí. 

Ostatní věci jsou relativně pomíjivé.

A žena v této hlubině svého srdce

může být daleko šťastnější než muž

kdykoli být může. 

To je to mystérium.

Žena může zažívat opravdu hluboké štěstí,

protože nic neřídí,

protože je odevzdaná.

Může žít v milosti boží

lépe, je pro to lépe stvořená. 

Kdežto muž musí více zařizovat,

řešit mnoho starostí, být v hlavě

a neustále se snažit, aby vše 

fungovalo. K němu patří tento 

neklid, pracovitost, oddychne si

a zase běží. Muž není trvale nikdy

šťasten.

Ženy tedy nemají těžší údel,

nemají to horší. Pokud žena chápe

svou ženskost a neopouští ji, 

může být daleko trvaleji šťastnější než muž.

A už to tu zaznělo, ale je třeba to zopakovat:

muž je vždycky v nějaké rovině chlapec.

Muž je trochu legrační stvoření,

které pobíhá po světě a chce něco dobývat.

Hraje si na vojáky.

A žena to ví

a usmívá se nad tím.

Odtud, z hlediska vyších zákonů,

je to jasné. Když je lidé

pochopí, budou šťastní.

*

Autoři konstelace: Vojtěch Franče a Michael Šrůtek.

Praha, 26.4.2019