Jana Richterová - Zahrada

Recenze na knihu

Co je to zahrada? Zahrada je mikrosvět, který svou strukturou a symbolikou odráží zákonitosti makrokosmu. Zahrada je místo k setkání, místo k intimním rozhovorům a šepotům, místo k rozjímání, místo pro lásku těla i duše. Zahrada je též místo k prestižní reprezentaci, tudy ukazujeme světu svou úroveň, společenskou, materiální a duchovní. Zahrada je místo uvnitř (chráněné zdí), které je zároveň i venku. Zahrada je otevřená, pod širým nebem, všechno naše poznání můžeme volně sdílet; není to zaprášená knihovna nebo archív, kam mohou jen vyvolení. Současně je členitá a nabízí zákoutí, kde se můžeme s tím, koho máme rádi, na chvíli schovat před ruchem světa a být si sami sobě celým světem a zažívat tak alchymickou plnost.

Přesně všechny tyto aspekty nám nabízí i pentalogie Jany Richterové Zahrada.

Je to román mystický, pohádkový, magický i romantický. Je to i román ženský (či pro animu atraktivní), zaměřený na rozvětvené vztahové peripetie a nečekané vztahové proměny. Román vyniká skvostným popisem intimních prožitků a scén.

Jeho postavy jsou ryzí, uveřitelné a archetypální, což znamená, že všechny postavy můžeme považovat mj. za své vlastní vnitřní části, můžeme si je snadno zamilovat. Jejich peripetie, jejich boje a lásky, jsou též těmi našimi, které se dějí v našem nitru, v naší zahradě. Román tak na hlubší rovině může "očišťovat" (způsobovat katarzi) i našich vnitřních částí.

Vývoj děje sledujeme z pohledu každé postavy zvlášť, vidíme, jak hluboce a jinak každá postava tutéž událost prožívá. Tudíž nám před očima vyvstává komplexní předivo vláken, propojených do jednoho velkého uzlu, ornamentu nebo mandaly. To, že sledujeme děj skrze oči mnohých postav zároveň, považuji za další mimořádnou kvalitu románu.

Zahrada nás přibližuje pohansko-magické (před-osvícenecké) sféře naší minulosti, kde se prolíná slovanství, Velká Morava, Byzanc, středověk, templářské řády a křesťanství. Toto dědictví je stále přítomné v naší krajině a v Zahradě to znovu ožívá.

Děj zahrady se nebojí sestoupit i do jiné, nehmotné, řekněme, snové roviny skutečnosti, do astrality či kolektivního nevědomí, něčeho, co se v Zahradě nazývá Les. I tam se mohou postavy setkávat a účastnit se odvěkého souboje dobra a zla, sil rozvoje a sil stagnace, které spolu vedou válku nad nejmenovaným moravským městem. Toto prolínání dvou rovin skutečnosti považuji za fantastické a osvěžující.

Do Zahrady si můžete přijít i odpočinout, zasnít se a zapomenout na své starosti. Zaklapnout branku a nechat rušný svět tam venku. Znovu uvěřit v přirozený řád světa a psýché, v to, že každá událost má svůj smysl, i když jí v dané chvíli třeba nerozumíme. Třeba se mezi řádky tu a tam zastavíte a cosi se poznenáhlu osvětlí i ve vašem vlastním příběhu. A až znovu vezmete za branku a vrátíte se zpět do špinavé, smradlavé a tlející džungle našeho světa, kde nízké v klidu usíná vedle vysokého, kde lidé vždy nehovoří tak vybraným jazykem a neodívají se do tak hezkých šatů jako hrdinové našeho románu, možná se vám v srdci, v očích a na jazyku zaleskne cosi z jeho hvězdného třpytu.

Vždyť od toho tu zahrady koneckonců jsou.

Více o knize zde.