Pohádka o putování

Podobenství o ryze používaném / zneužívaném talentu 

Včera mě můj kamarád Marek Vavřinec upozornil na skvostnou, ale opravdu skvostnou pohádku, kterou prý kdysi viděl jako malé dítě a velmi ho celoživotně ovlivnila a dlouho ji jako dospělý nemohl najít, jak se vlastně jmenovala. Je to rusko-rumunsko-česká Pohádka o putování z r. 1982. Některé lokace jsou natáčené v Čechách: v Českém Krumlově, u hradu Kost a Trosky. Pohádka je fantastická, hrůzná, dobrodružná, s neustále se dynamicky rozvíjejícím nepředvídatelným dějem, který nenásleduje nějaká frázovitá pohádková klišé, naopak je láme a bortí.

Chci opět nabídnout určitou možnost čtení této pohádky s tím, že prozradím jen některé momenty děje, ale většinu vůbec zmiňovat nebudu. Zaměřím se jen na hlavní vypravěčský oblouk a postavy.

Сказка странствий

Děj začíná kdesi o Vánocích, kde dívka a její bratr Máj žebrají a prohlíží si plný pytel dárků, který vyžebrali. V jeden moment se do komůrky krbem vplíží Děda Mráz a chce, aby oba zavřeli oči. Namísto, aby je obdaroval, vezme bratříčka do pytle a zmizí komínem. (Dobrý šok hned na úvod!) Chlapec má totiž zvláštní nadpřirozený dar, že se mu v blízkosti zlata dělá špatně. (Takový lakmusový papírek na zlato). A za Dědou Mrázem se skrývá jeden ze svou lapků, kteří chlapce unesou, aby díky němu našli celé paláce zlata. Děj pohádky pak spočívá ve velkém putování dívky, aby našla a osvobodila svého milovaného bratra.

Dívku na její cestě doprovází zvláštní učenec a lékař renesančního typu jménem Orlando. Připomíná Leonarda da Vinci. Je velmi chytrý a humanisticky povznesený a jeho plášť je popsaný mnohými objevy a tajemstvími, jež mohou jednoho dne posloužit celému lidstvu.

Sledujeme dvě dějové linie. V jedné lapkové prchají dobrodružnou, nebezpečnou krajinou s chlapcem v kleci na zádech a hledají zlato. V druhé se dívka a Orlando vydávají na velké putování. Někdy jsou jim v patách, jindy je na dlouhou dobu ztrácejí. Prožijí přitom mnohá dobrodružství, v nichž se často dostanou díky Orlandovu důvtipu; na druhou stranu do mnoha situací je zaplete právě nějaká Orlandova slabůstka (pro jídlo nebo krásné ženy). Dívká naléhá a vybízí ke spěchu za svým bratrem, kdežto Orlando všemožně zdržuje, protože má mnoho jiných zájmů a pokušení. Leží mu na srdci především tajemství přírody a objevy pro blaho lidstva. Mnohdy se oba chtějí oddělit, ale jejich láska sílí a nemohou jeden bez druhého být. Jsou ochotní jeden pro druhého zemřít.

Setkají se s vysoušeči bažiny (viz obrázek níže), vesnicí - rájem, kterou zahřívá drak, setkají se s inkvizitory / soudci, kteří Orlanda chtějí odsoudit za jeho anatomické pitvy a další "hříchy" (oproti duchu doby). Orlando se brání a rozvine před soudci svůj modrý plášť s jeho objevy. Líčí jim svou vizi lidského těla, kde jsou všechny orgány a řeky (tepny) mezi sebou v harmonii - a stejně tak by to mělo být s celou zemí, jejíž kontinenty a národy jsou právě jako orgány lidského těla - a měly by tedy spolu žít v míru (podobná vize zde). Soudci jej ale neposlouchají a odsoudí jej k několikanásobné smrti.

"Vysoušíme bažinu". Scéna jako od Hieronyma Bosche.

Zkrátka, z mnoha dobrodružství nakonec vyváznou, ale jedno setkání se Orlandovi stane osudovým. (Já jej zde uvedu, protože je důležité pro celkové pochopení pohádkové symboliky). Je to mrazivá scéna setkání s hrůzostrašným Morem, smrtí.

Orlando s pochodní v ruce mor odhání, aby zachránil dívku a dvě malé děti, ale sám pak na nákazu morem umírá.  V ruce svírá svitky se svými objevy, ale tváří v tvář smrti nakonec pochybuje o jejich hodnotě.

Dotek moru

Pozoruhodný je jeho plášť. Z jeho modrého pláště s nákresem lidského těla byl v jední fázi sestrojen stroj na létání. V další fázi jej dívka roztrhá na cáry, aby z nich udělala šaty pro nebohé děti, které spolu zachrání.

Orlando: "Co jsi to udělala? Co tě to napadlo? To je přece vandalství. Já už to nedám nikdy dohromady, teď už nemůžeme nikdy odletět. Vždyť tohleto tady jsou dva malí červíčci, dvě larvičky. A zde jsou: všechny moje objevy, mé dary všemu lidstvu. Tvoje zabedněnost poškodila světovou vědu. Letěli jsme na těch křídlech, byli jsme jak andělé. Jako andělé."

"A teď jsme zase lidi," dodává dívka, zabalujíc děti do modré látky z někdejších křídel.

Teprve až po Orlandově smrti se dívka setkává se svým bratrem. Stane se tak ve zvláštní scéně, kdy je štvána dvořanstvem na koních a jejich psy jako lovná zvěř, jako "lištička". Až ve chvíli, kdy jí psi mají roztrhat, dívka v princi rozezná svého hledaného bratra a ten jí vezme sebou do svého zlatého paláce, který za ta dlouhá léta "putování" se svými lapky vystavěl. Princ už je dospělý, ale jeho sestra je stále ve stejném věku. (To si později vysvětlíme). Princ se raduje a tančí, že nalezl svou sestru. Ale sestra je hluboce zarmoucena, když vidí, v jakém stavu jej nalezla. Je zhýralý, narcistní, propadlý zlatu: podepsala se na něm výchova obou chamtivých lapků, kteří jej vychovali jako svého syna. Vyrobili z něj "spoiled child". Sestra pláče a nechce se svým bratrem mít nic společného.

Nyní se pokusím nabídnout vysvětlení pohádkové symboliky.

• Linie sestra a Orlando představuje to, co se děje v nevědomí, v duši, v nitru, v subjektivním vesmíru.
• Linie lapků a bratra představuje to, co se děje ve světě, venku, v objektivním vesmíru.

Zatímco bratr stárne a stává se čím dál zhýralejším, jeho sestra jej v zoufalé lásce neustále hledá.

Bratr představuje něco jako lidské ego (sluneční archetyp, symbolika zlata), ale možná také něco jako talent, nadání, obdarovanost (nejprve jako dítě na zlato reaguje bolestí, ale ve své zhýralé dospělé fázi zlato přitahuje magicky k sobě bezbolestně). Mimochodem, slovo talent znamenalo také nejvyšší měrnou jednotku váhy mince - což říká: dostal jsi minci o velké hodnotě: jak s ní naložíš?

Lapkové představují pokušení, naše nečestné tendence.

Sestra představuje duši.

Zatímco ego se svými dary a talenty putuje světem a ztrácí se pod jeho tlaky a pokušeními, jeho duše jej celou tu dobu hledá, ale nemůže jej dostihnout, neboť ego je ovládáno nějakými svými tendencemi (chtivostí, marnivostí apod.), představovanými dvěma lapky. Proto bratr stárne, ale duše je jakoby stále mladá: je bezvěká, zde představovaná dívkou.

Orlando představuje rozum, mysl, výšiny ducha. V něčem je nedokonalý a často duši překáží, neboť sám podléhá mnohým pokušením, na druhou stranu jí mnohdy pomůže a ona by se bez něj neobešla. Možná, že musí být dlouhou dobu pospolu a pomáhat si. V tom spočívá význam jejich putování. Pozoruhodné však je, že Orlando ve své nejmoudřejší fázi se vlastně obětuje pro záchranu duše. Upřednostní svou smrt (tváří v tvář děsivému moru) a obětuje své velké objevy, aby duše a její láska a soucit mohly přežít. V jeho hodnotách nastane proměna od velkých ideích o celém lidstvu k prosté lásce k obyčejnému člověku. Jeho vizionářský "Da Vinci" plášť zahřeje lýtka opuštěných dětí.

Teprve po smrti / obětování rozumu / ducha se dívka shledává se svým bratrem, teprve pak duše doputovává k Já (egu) a začínají spolu mít kontakt.

Teprve když se setká duše s egem, počíná být jeho talent uplaťnován tvořivě a ne sobecky (zhýrale).

Princ a lapka na lovu "duše", jakoby se snad duše dala uštvat honem.
Franz Kafka říká: "Klec šla hledat ptáka."

Princ bez duše, za přítomnosti lapků, jen hromadil zlato a (Heideggerovsky) "upadal". Svůj talent nechal jaksi prostituovat pro "cizí zájmy". Je to, jako když nějaký zpěvák nebo hudebník zpívá jen pro potlesk davu, dělá to, co se líbí mase, namísto, aby zpíval "píseň své duše", aby lidstvu daroval ze svého srdce to, co je v něm nejcennější a nejdražší, navzdory tomu, že jeho píseň uslyší jen pár nejbližších.

Teprve je-li duše poblíž, objímá-li naše duše naše jáství, vzniká čisté plodivé spojení, kdy své dary a talenty používáme v jejch nejlepším a nejušlechtilejším aspektu.  Ale než se tak stane, musíme se vydat na velké putování: my za duší a ona za námi. Respektive, my před ní stále prcháme (pod vlivem svých lapků), kdežto ona celou tu dobu putuje za námi! Někdy, v nějaký okamžik, ale nastane bod obratu, návratu, jemuž se říká metanioa, řecky obrácení. Náš duch (ideje, rozum) se však musí ve fázi zmoudření a nasycení zkušenostmi sklonit, obětovat, odevzdat se. Pustit ono "velké" a sklonit se před oním "malým".

Pohádka končí tak jako začíná - skvostně.

Po princově obrácení - rozmetá zámek na padrť, ze skal vyletují poklady - což je jediná scéna, kterou si prý můj kamarád Marek z dětství pamatoval - se princ a duše (zatím stále smutná) procházejí po troskách paláce. Duše už už si myslí, že princ je ztracen.

Když tu on řekne: "víš, zdálo se mi o takovém stroji na létání." Ona se rozzáří: "Orlando?!" A on vstane, ještě neví, co přesně chce vyjádřit, ale ovládán nějakou vizí z nevědomí, přistoupí ke skále a začne horečnatě křídou malovat plán létajícího stroje - toho, který kdysi Orlando sestrojil.

Nyní šťastná duše ví, že znovu našla obé, co kdysi ztratila: svého bratra i Orlanda, nyní v jedné osobě. Našla člověka, jenž překonal své tendence zneužívat (prostituovat) svůj talent a který je inspirovaný duchem i jí samou: duší.

Jaké putování je čeká teď? Stále to stejné, neboť ego stále putuje světem / duše putuje k egu / duch touží jako Ikarus vzlétat vysoko / pokušení číhají a bod křehké rovnováhy se může kdykoli ztratit.

*


Nekonečný příběh
Malá mořská víla

Ludwig Klages: Duše a duch