Reflexe textu Edmunda Husserla: Ideje k čisté fenomenologii I

V následujícím textu procházím krok po kroku Husserlův filosofický text z roku 1913 a pokouším se jej vysvětlit, tak jej já sám chápu, pokouším se jej sám pro sebe i pro druhé učinit co nejsrozumitelnější. Jedná se o text svým způsobem průlomový, jelikož dekonstruuje, rozkládá a demaskuje základní postoj pozitivistické vědy. Z touto dekonstrukcí se otvírají dveře pro odlišné přístupy poznávání, které už nemusí být postavené pouze na zúženém naturalisticko - empirickém výkladu reality, který nepřipouští jakékoli jiné (Husserlovými slovy) "danosti". Nicméně, přestože se nacházíme více než sto let po této myšlenkové revoluci, neznamená to, že by se stín pozitivistického ducha chodbami univerzit přestal plížit. Je to ale opravdu jen stín, kmitající se jen tam, kde světlo Husserlovy pochodně dosud neproniklo. Lze k tomu dospět poctivým přemýšlením a kladením prostých otázek, jak tomu činí Husserl.

Edmund Husserl: Ideje k čisté fenomenologii I. Druhá kapitola: Mylné naturalistické výklady

V paragrafu 19 se Husserl dostává k zásadní kritice empirického naturalismu. Kritikou není myšleno napadání nebo pošlapávání tohoto přístupu, Husserl si je velmi dobře vědom pozitivních výsledků, ke kterým takový vědecký přístup v přírodních vědách dospívá. Husserl k němu spíše obrací plnou pozornost a zkoumá, jaké jsou jeho předpoklady a stanoviska, prověřuje jej, obrací v dlaních jemnou pozorností základní zrnka jeho půdy, na níž stojí. „Všechna věda musí vycházet ze zkušenosti,“ opakuje Husserl základní tezi empirismu. Důležité jsou bezprostřední zkušenosti, holá fakta – zatímco (Platónské) „ideje“ a „podstaty“ jsou ničím, pouhým přežitkem a scholastickým bludem, jenž je třeba zavrhnout. Toto vymezení se – empirie versus ideje jakoby bylo analogií středověkého filozofického boje o reálie versus nominálie. (Ale o tento spor se Husserlovi nejedná)  Husserlova kritika empirismu stojí na těchto bodech:

1. Empirismus považuje zkušenost za jediný akt, jakým se nám věci dávají. Husserl v tom vidí předsudečné zúžení, které neodpovídá pravdě. Navíc sama zkušenost je v empirismu brána jako něco samozřejmého a jednoduchého, co není podrobeno bližšímu zkoumání. Jakoby vidět nebo slyšet „něco“ bylo čistým aktem singulárního zření a ne komplexním procesem uchopení vědomím, které zkušenost nějak interpretuje jakožto „něco“.
2. V odstavci 36 podle mě Husserl  dospívá k obrovskému vhledu a demaskování hlavní slabiny empirického přístupu ke skutečnosti: Pokud tvrdíme, že všechny vědecké soudy musí vycházet ze zkušenosti – jak můžeme posoudit oprávněnost právě takového tvrzení? Vždyť tato věta je apirorní spekulativní konstruktcí ve stylu „tak to prostě je, budeme se tím řídit“, aniž by se kdokoli pokoušel tuto větu jakkoli zdůvodnit a prověřit její pravdivost. Což je nejen paradox, ale dokonce svým způsobem komická situace, neboť hlavní větu empirického naturalismu není možné prověřit empirickým zkoumáním – jejími proklamovanými vlastními metodami. (!) Faktická věda tedy paradoxně stojí na něčem, co ani zdaleka faktické není – na jakémsi ideovém předpokladu, vlastně pouhé víře. Přičemž samo základní dogma není zkušenostní, empirické. Husserl konstatuje, že takovéto pojetí vědy není nepředsudečné. Ani její základní tezi není možné „vykázat originárně dávajícím názorem“ - s názorností a evidencí prokázat její platnost.
3. V odstavci 37 Husserl upozorňuje na to, že uvidět, nazřít je „posledním zdrojem oprávnění všech rozumných tvrzení. Opravňující funkci má jen potud, pokud a v jaké míře je originárně dávajícím.“ Vidění v jeho pojetí však nemusí být jen smyslovým aktem, jako je tomu u empirického naturalismu. Ne všechna „nazření“ musí mít empirickou, smyslovou povahu. Někdy jsou neempirická nazření dokonce oprávněnější, neboť všechna smyslová nazření jsou svým způsobem „nedokonalá“ (asi ve smyslu: ani nejdokonalejší dalekohled nedohlédne nekonečně daleko, aby nám jistě zprostředkoval celé dění ve vesmíru – každé vidění, byť prodloužené dalekohledem, je jen částečné a limitované).

V této kritice empiricého naturalismu můžeme číst jakoby mezi řádky, že pokud neuznáme, že existují také jiná nazření -  neempirická, např. logika, matematika, dedukce a indukce, vytváření pojmů a vztahů mezi nimi, pak se chtě – nechtě ocitáme v logickém sporu, paradoxu a protimluvu u samotného základu takto konstruované vědy: přestože taková věda bude generovat výsledky, vršit fakta o přírodních procesech a bude svým způsobem „vzkvétat“. Může se však stát, že mnohé fenomény takové vědě uniknou, protože budou mimo její zorné pole – právě pro její nereflektovaný předpoklad na kterém sama stojí (pro její „předsudečnost“, od níž se Hussserl snaží svou fenomenologii očistit).

Obrazně řečeno: jakoby Husserl snímal pomyslné „brýle“ z očí empirického vědce a ptá se: z čeho jsou tyto brýle, pane profesore, jimiž pozorujete svět - a jak vlastně fungují? Můžete své vlastní metody použít na zkoumání těchto brýlí? A vědec by mu nejspíš odvětil: něčím takovým není nutné se zdržovat: fakta mluví sama za sebe. (Jako kdyby tušil, že by se tím dostal do sporu.) Ale Husserl se s takovou odpovědí není schopen spokojit. „Empiristé, jak se zdá, přehlédli, že vědecké požadavky, které vytyčují ve vztahu ke všemu poznání ve svých tezích, jsou adresovány rovněž jejich vlastním tezím samým.“ (38)  Husserl chce evidenci, která je bezpředsudečná. Chce stát na půdě, kde ještě žádné brýle nejsou, respektive jde za ně, o krok zpět. „...Naším východiskem [je] to, co leží p ř e d  všemi stanovisky: celá oblast toho, co je názorně a ještě před vším teoretizujícím myšlením samo dáno, všechno to, co lze bezprostředně vidět a uchopovat – pokud se nenecháme právě zaslepovat předsudky a odvádět od zobecňování celých tříd pravých daností.“ (38)

Když Husserl takto prozkoumal „brýle“ (nereflektované a zúžené prizma) empirického naturalisty – dospívá k této jednoduché, ale klíčové tezi: Jejich tzv. „zkušenost“ je vlastně „názorem“ (nikoli pravdou samou). (Odst. 37). Čili zkušenosti odnímá její absolutnost a vrací jí zpátky „na zem“, respektive jí dává relativnější, volnější pozici v celkovém systému, kde jsou i jiné „evidence“ („originárně dávající se názory“) než ty smyslové. „Nedovolíme, aby nám jakákoli autorita oklešťovala právo uznat všechny druhy názoru jako rovnocenné zdroje oprávnění poznání – ani autorita 'moderní přírodní vědy'. Jestliže skutečně hovoří přírodní věda, pak rádi a jako žáci nasloucháme. Ale ne vždy, když hovoří přírodovědci, hovoří přírodní věda; a jistě n e tehdy, když hovoří o 'filosofii přírody' a 'přírodovědné teorii poznání.'” Husserl upozorňuje, že pokud pozitivitmus uznává jen jeden druh názoru, zatímco jiným typům už apriori bere jakoukoli platnost, nejedná se o nic víc, než svázanost předsudky. Husserlův fenomenologický přístup tyto předsudky „rozbíjí na padrť“. Ukazuje je v jejich pravém světle: jako pouhá nepodložená a navíc zmatená (nejvyjasněná) tvrzení.

Na tomto místě bych se rád zastavil. To, co Husserl právě „vykonal“, nelze tak snadno smést ze stolu jako nějakou akademickou maličkost. Husserl právě vysvobodil „nepředpojaté a mnohočetné zkoumání pravdy“ ze sevřených kleští pozitivismu, v nichž byl přípustný jediný druh názoru – a to blíže neproblematizovaná a nereflektovaná smyslová percepce. A učinil tak krok po kroku, nahlédnutelnou cestou ptaní se a kladení otázek, takže kdokoli si dá tu námahu a touto cestou projde, musí (zřejmě) dospět ke stejnému zjištění. Od této chvíle je v podstatě pozitivismus „mrtev“ jako dobře nasvícený „obláček tmy“, který nasvícením přestane existovat. Jde vlastně o revoluční, obrozenecký akt na úrovni myšlení.

Takovéto uvolnění „sevřených čelistí pozitivismu“ může být klíčové právě pro obor, jakým je psychologie. Bez tohoto uvolnění se musí psychologie orientovat výhradně na smyslová fakta, napodobovat otrocky vědy přírodní, které jsou s tímto arzenálem sice omezené, ale přitom stále schopné generovat obrovské množství výsledků. Psychologie však tímto omezením může utrpět více. Stává se pouhým pozorovatelem a měřitelem „očividného“ dění – viditelného chování – asi na způsob behaviorismu. Jiné názory (zjištění, přístupy, teze) budou nahlíženy jakožto nevědecké. Neempirické fenomény nebudou brány v potaz.

V biologii to možná příliš nevadí, ale v psychologii může tato redukce pokřivit celou pomyslnou stavbu. Některé fenomény (snadno smyslově dostupné) budou zkoumány přehnaně a stále znova, zatímco jiné fenomény budou ignorovány, přehlíženy, obcházeny; nedostane se jim pozornosti, reflexe a solidní analýzy. Ve smyslu: nebudeme se raději tímto směrem vůbec dívat – ocitli bychom se totiž za hranicí empirismu a tedy eo ipso – mimo vědu.

Pak totiž vzniká otázka, zda-li je něco takového jako svébytná psychologie vůbec třeba? Zda-li by pak psychologie neměla být vlastně jen odnoží biologie? Jelikož se však etablovala jako samostatná věda (a navíc se vyučuje na filozofické fakultě), mělo by k její existanci jakožto samostatné vědy patřit i překročení pozitivistického nebo empiristicky – naturalistického rámce.

Jaké fenomény mohou pozitivisticky redukované psychologii unikat? To, co není smyslově-zkušenostní, přesto je to nějak součástí našeho „pole“, resp. „je nám to dáno“. Napadá mě například:

• samo vědomí (jde o něco smyslově těžko uchopitelného), 
• subjekt, subjektivita jako taková, 
• unikátnost (neopakovatelnost) této subjektivity
• kvalitativní aspekty vědomí a psychických procesů – a v neposlední řadě zkušenosti, které vědec (zkoumající subjekt) zatím „nezakusil“, a přesto mohou existovat. Rámec zkoumaných fenoménů bude tedy záviset (subjektivně) na osobní životní zkušenosti vědce. Fenomény za tímto (subjektivně daným rámcem) budou nahlíženy jako „terra incognita“, jež nebudou brány ve zřetel. Rozšiřování tohoto rámce pak bude dáno rozšiřováním subjektivních zkušeností vědců. Tím vzniká paradoxní spor, protože možnosti „objektivní vědy“, budou omezené osobním zkušenostním rámcem vědců jakožto osobností – čili něčím apriori subjektivním. Tento spor lze však – doufejme – překlenout otevřenějším postojem vědce ve smyslu: „s tím, o čem mluvíte, nemám zatím žádnou zkušenost, přesto jstem ochoten připustit, že vy, nebo někdo jiný ano, a proto i tento fenomén můžeme podrobit zkoumání“. Pozitivisticky laděný psycholog bude mít totiž tendenci apriori odsuzovat jako nevědecké to, s čím se sám osobně na vlastní zkušenost zatím nesetkal. Přičemž lze předpokládat, že oblast fenoménů, s kterými jsme se již setkali, je vždy daleko užší než ta, s kterými jsme se doposud nesetkali. Řečeno na konkrétním příkladě: psycholog, jemuž se nezdají sny, bude mít tendenci označovat zkoumání snů za nevědecké, přičemž na tomto postoji není nic vědeckého, jde o holý osobní předsudek.

Po této vnořené úvaze o možných důsledcích Husserlovy myšlenkové revoluce pro psychologii jakožto vědu, vraťme se nyní zpět k Husserlovu textu.

Stejně jako Husserl provedl kritiku empirického naturalismu, provádí následně i kritiku i jeho pomyslného opaku – idealismu, přičemž odmítá především „subjektivní pocit jasnosti“, „pocit evidence“, jakožto index pravdivosti. (40) Tento krok je důležitý, protože Husserlovi se v žádném případě nejedná o odmítnutí empirického zkušenostního světa ve prospěch vnitřního idealisticko-mystického nazírání, pokud by ho snad chtěl někdo z něčeho takového podezírat.

Husserl se dále snaží vysvětlit, že pojmy, čísla a abstrakce nejsou pouhými psychologickými obsahy („výtvory“) vědomí odvozené z empirického světa, nýbrž mají svoji svébytnou platnost. „Představa čísla není číslo samo.“ Snaží se říct, že číslo není psychický výtvor, ale je „nečasovým bytím“, které má svou exaktní a evidentní platnost. Čísla existují jakožto pojmy. Existence pojmů je jiného druhu než proměnlivá existence představ (fikcí nebo reprezentantů) v naší fantazii. Husserl tvrdí, že zatímco představy (jako „kentaur“) se v naší mysli spontánně objevují a zase mizí, na pojmy (přestože se jedná také o „produkty ducha“) nelze tento požadavek spontaneity uplatňovat; stojí mimo ni. Husserl chce říct: rozlišujme – podstata sama (číslo nebo kentaur) není totéž co vědomí podstaty (představa čísla nebo kentaura běžící naší myslí). Hlavním smyslem těchto úvah je zřejmě ukázat, že uchopení pojmů jakožto „pouhých psychologických obsahů“ zkrátka neobstojí. Pojmy nemůžeme takto „zrelativizovat“, zneplatnit, převést jejich význam na pouhý spontánní akt subjektivního vědomí. Pojmy, podstaty existují, ale existují jinak než jakožto pouhé aktuální obsahy vědomí. Jejich bytí, existence je existencí jiného řádu. (A my se jich nemůžeme vzdát, chceme-li trvat na možnosti nepředsudečného fenomenologického poznání). „Nazření podstaty je originárně dávajícím aktem, a jako takové je analogem smyslového vnímání, a nikoli fiktivního zpřítomňování.“ (43).

V paragrafu 24 dospívá Husserl k ústřednímu principu principů: „Každý originárně dávající názor je zdrojem oprávnění pro poznání a že vše, co se nám v intuici originárně nabízí, je třeba brát tak, jak se to dává, ale rovněž jen v mezích, v nichž se to zde dává.“ Každá teorie, činící si nárok na pravdivost, musí vyrůstat na originárních danostech. Jejich zdrojem jsou jednak zkušenosti, jednak s evidentní jasností nahlédnutelné principy, které na tyto zkušenosti aplikujeme.

V závěrečném paragrafu 26 rozlišuje Husserl na vědy tzv. dogmatické a vědy tzv. filozofického postoje. Husserl oceňuje přínos dogmatické vědy ve smyslu její efektivity. Tím, že se vědci nezdržují nadbytečnou filozofickou reflexí a skepsí (jako to činili staří řečtí filozofové), tím, že jsou vědci osvobozeni od neustálého prověřování podmínek poznání jako takového (gnoseogie, epistemologie), mohou svou energii vrhnout do novým a novým výzkumům a objevování přírody. V tomto smyslu jejich přínos Husserl oceňuje. Na druhou stranu, by zde měly být vědy specificky filozofického postoje, které by se měly skepticky věnovat právě obecným problémům možnosti poznání jako takového a které by navíc mohly posuzovat výsledky věd prvního typu. Tím by nedocházelo k „blokování“ vědecké expanze, praktického vědeckého provozu. Obě vědy by se vyvíjely paralelně. Zdá se, že si tím Husserl (nepřímo) vytváří půdu pro svou vlastní fenomenologii.

O něco podobného se snažili jiní filozofové již před Husserlem, jako například J. B. Fichte, který chtěl ustanovit filozofii jakožto centrální vědu, z níž by jako odnože vyrůstaly všechny vědy ostatní. Jiným filozofem, který uvažoval o možnosti poznání jako takového a jeho limitech, byl renesanční myslitel Mikuláš Kusánský. Používal metaforu n-úhelníku vepsaného do kruhu, v níž každý vědecký střípek poznání lze připodobnit k jednomu úhlu do kruhu vepsané geometircké struktury. Avšak nekonečný n-úhelník – tedy v postatě kruh sám – je pro vědu nepoznatelný: takovým (nekonečným) poznáním může disponovat jedině sám Bůh. Věda se tedy expanzivně blíží nekonečnu, ale bude (podle Kusánského) vždy svým způsobem limitovaná.

Shrnutí

Druhou kapitolu Idejí k čisté fenomenologii lze intepretovat jako vyjasňování pozice fenomenologie vzhledem k jiným často nevyjasněným filozofickým postojům k realitě, „očišťování“ jejího původního významu od případných omylů daných nejednoznačností pojmů, etablování její „bezpředsudečnosti“ krokem zpět a za převládající prismata panující v dané době, do bezpečného (nedogmatického) prostoru, z něhož teprve lze nahlížet veškeré možnosti poznání jako takové. Zároveň je patrné, že Husserlovi nejde o napadání nebo snižování stávající vědy, dokonce ani o její reformu, jedná se o mu spíše o to, aby se „vmezeřil“, aby vytvořil nový prostor pro existenci fenomenologie jakožto svébytné epistemologické vědy, která by stála v popředí – resp. u kořene veškeré vědy jako takové. Toto místo se nabízí tím, že představitelé empirické vědy hledí příliš „ven“ a „do dálky“ a nikoho (v jeho čase) jakoby nenapadlo otočit pozornost směrem k základním východiskům – k jakési nezpochybňované, nereflektované půdě, na níž všechny vědy stojí. Husserl se v rámci poctivého a důsledného tázání propracoval až k tomu, že se tato půda „zachvěla“ a „otřásla“ a otevřel se tak nový prostor (myšlenková revoluce) pro vznik dalších způsobů poznávání reality. To se promítlo i do vzniku nových psychologických a psychoterapeutických směrů (gestalt, dasain analýza, narativní nebo humanistická psychologie).

Edmund Husserl: Ideje k čisté fenomenologii a fenomenologické filosofii I. Praha, 2004.