Sedmero Krkavců - poselství pohádky

Příběh ženské magie, mužské síly a síly srdce

Inspirován krásným pohádkovým filmem Alice Nellis Sedmero krkavců, který nedávno běžel v kinech, říkal jsem si - tam je něco tak hlubokého, to ani nemá cenu přemýšlet, tam je nějaká hloubka, kam se rozumem nedá ani dostat - a těšil jsem se, až na to někdy postavíme konstelaci. A stalo se. Letos v létě na naší prázdninové konstelační škole, kde na to bylo dostatek lidí - téma se z nepřeberných vylosovalo a konstelace proběhla.

Pokud jste na filmu nebyli a chcete si pohádku připomenout, než se pustíte dále, tak plnokrevná pohádka Boženy Němcové je k přečtení zde. A o poznání stručnější verze bratří Grimmů tady.

Přepis konstelace je v tomto případě trošku oříškem. Pohádka má totiž vícero časových rovin, které fungují jakoby nad sebou, ve vícero patrech, a příběh není jednoduše lineární: z bodu A do bodu B. Pohádka začíná uprostřed "zakleté" situace a klubko sahající do minulosti je třeba teprve rozmotat.

To je první důvod - a druhý důvod je, že ústředním motivem je téma k výkladu sice fascinující, ale z racionálního, natož vědeckého pohledu, poněkud ošemetné - totiž magie. Sice všichni víme, že čarování do pohádek tak nějak patří, ale pokud by nám někdo měl začít vykládat, že magie by se nějak mohla týkat i našich běžných životů, začnou se většině čtenářů nejspíš ježit chlupy (nebo snad některým černé peří?)


Nechceme totiž pohádku vykládat jako esoterně, metafyzicky, hermenauticky ani jungiánsky. Výklad by sice zabral desítky stran, a proti výkladu by těžko někdo mohl něco namítnout - asi by to bylo pro "hledače tajemství" zajímavé čtení. Vyskytovaly by se v něm triádovité vztahové vazby, odkazy na číslo tři a sedm, Slunce, Lunu a Vítr - a na Smaragdovou desku Herma Trismegista. Ne, chceme zůstat u odkazu, který má pohádka říci nám, moderním lidem, v dnešní době. 

Proto jsme už rovnou do konstelace umístili bod, který obsahoval pochopení všech souvislostí a byl je nám schopen srozumitelně předat. (Víte, to máte tak. S těmi body obsahujícími perspektivy (vidění) "vyšších pravd", je to totiž někdy ošemetné: někdy jsou tak vysoko ve vesmíru a řádu věcí, že jejich sdělení jsou pak - pro nás, z jejich pohledu malé mravenečky, sice nějak "pravdivá", ale pro nás neužitečná, nesrozumitelná. Proto hledáme k určité ohnisko, které leží na pomezí dvou světů: toho kosmického a toho lidského, ještě slovy zachytitelného a předatelného. Zkrátka hledáme rovinu sdělení, jež neleží ani příliš vysoko ani příliš nízko.)

Nuže - k věci. Začnu klubíčko rozmotávat vlastně od konce. U Boženy Němcové a i u bratří Grimmů končí pohádka happyendem. Nám v konstelaci se vyjevila spíše jako tragický motiv uzavřený v kruhu, který se stále opakuje - jako antická tragedie, jako balada - která však nese důležité poselství, varování: Tak prosím, lidé, drazí muži a ženy, otcové a matky - ne. Tak nesmíte - jinak své děti odsoudíte k tomu, aby se z nich stali krkavci. Aby z nich vyrostli bezmocné ovce určené pro porážku, nevinná kuřátka, jež se neumějí bránit a až vyrostou, přijde svět a bez skrupulí je vyždíme, vyždíme do poslední kapky jejich energii, takže nebudou žít své životy, nebudou se umět bránit, nebudou umět používat svých sil. Proč, protože jste je nic lepšího nenaučili. Neukázali jste jim jak - jak se světu bránit.

Je tu cesta, jíž odjakživa dcery odkoukávají od svých matek. A je tu cesta, jíž odjakživa synové odkoukávají od svých otců. Tou první cestou je magie, tou druhou cestou je síla, respektive určitý specifický druh síly, jež přísluší mužům (jak si později vysvětlíme).

Pohádka ilustruje situaci, kdy matka už nechce cestu magie používat a této cesty se zřekne, a situaci, kdy tatínek není schopen není schopen následovat cestu síly. Nastává tak zakletá situace, která jakoby nemá řešení. V této situaci začíná pohádka být vyprávěna. Máme zde smutnou matku, která hledí do prázdna a jako somnambul, napůl živá, napůl mrtvá, vykonává své povinnosti. Zařekla se, že magii už nikdy nepoužije. Už ani neví proč. Celý příběh o tom, že kdysi měla sedm synů, už vytěsnila. Říká "Ach jo." Přesto, nějak žije dál. Tatínek následuje maminku, se slovy "ach jo", jako její ozvěna a stín.

*

To je začátek pohádky - zamrzlá, neřešitelná situace. Přesto nastane jakýsi "zásah shůry", nabízející možnost vyrovnání. Ještě jednou svede smutek, osamění a potřeba blízkosti maminku a tatínka k sobě - a zplodí Bohdanku, výjimečné, obdařené dítě. Toto dítě symbolizuje třetí sílu, sílu největší: sílu srdce. Srdce, které kráčí dál a dál, které nikdy nepřestane hledat, které se nikdy nevzdává víry, i když je na konci sil. Srdce, které unese velkou bolest, když ví proč, když ví, že jeho bolest má smysl - kdesi na konci. Bohdanka se v určitém věku dozví, jaký příběh se v jejich rodině kdysi odehrál a je tím zasažena, jakési hlubinné síly v ní ožijí a ona je vedena naplnit svůj úděl, své poslání, jímž, je záchrana jejích bratrů. Maminka ani tatínek s ní mluvit nechtějí a nemohou, jsou jakoby pod krustou ledu a nic k nim neproniká. Bohdanka se musí vydat na cestu sama. Musí překonat mnoho útrap. V konstelaci nám Bohdanka skoro pláče bolestí na srdci, každý krok jí bolí, přesto šlape dál a dál. A každý krůček naplňuje zakleté bratry nadějí. Leč dokud nedojde konce, jsou stále zakletí - jakoby v jiné dimenzi bytí, odkud nemohou hovořit lidským jazykem - jen Bohdance posílat náznaky, jež se jí zjevují jako řeč přírody, ale ona ví, že jsou to vzkazy "od nich."

To je jedna rovina pohádky. Nyní se podívejme do roviny kdysi na prvopočátku, kde to všechno začalo. (Jakoby teleport v čase do minulosti).

U plotny stojí babička, snad hodná, snad zlá, a cosi míchá. Snad polévku, snad lektvárek, snad polévku, do níž tu tam cosi ukápne. Usmívá se a hladí po vláskách malého chlapečka. Tu máš, Venoušku, jen si vem. A s každým sladkým slůvkem a pohlazením přimíchá i cosi navíc: jed, který říká: nevěř jim, nikdy nevěř ženám. Jen mě si uchovej v paměti, jako hodnou babičku, jen se mnou si spojení uchovej, ke mě se vzpomínkách vracej. Hodný chlapec pije a papá a není si vědom ničeho špatného. Když vyroste, je z něj tatínek z našeho příběhu. Nemá tušení, co jeho babička dělala a až do konce pohádky z tohoto obluzeného stavu neprocitne. Není to konkrétní babička, ani to nemusí být přesně jeho babička, může to být třeba jeho kojná. Je to pramateřský princip, který si je velmi dobře vědom toho, jak používat magii. V čem přesně spočívala její magie, její záměr, když míchala polévku? Byla to energetická hra: když tebe takto v hodného Venouška vychovám, splodíš, zcela nevědom si mé hry, jednou milé, nevinné potomky: ti, až vyrostou, připadnou mně. Jejich energie bude má. Co nyní vkládám, vrátí se mi desetinásobně. Proto se tak sladce a blaženě usmívám, když kladu ruku na tvé hebké vlásky a ty se na mě nevinně usmíváš. Až vyrosteš, má magie, má tvorba, mé kuchařství, mé dílo, má setba bude působit dál skrz tebe na tvé potomky - a ty mi v tom jen posloužíš, můj malý Venoušku.

Tatínek svéřepě jakoukoli úlohu v této "magii" popírá. Říká, že to odmítá a že to není pravda, že on je v tom nevinně. A babička přikyvuje, ano, Venoušku, samozřejmě, ty za nic nemůžeš. Čím více je nevědomý, tím hladčeji se uskutečňuje její plán. Zatímco malé děti rostou, zlobí a hrají si a rodina je ještě šťastná, kdesi na pozadí se střádá po léta obrovský mrak energie. Jednou, když je situace neudržitelná a maminka v návalu zlosti vykřikne: "budiž byste zkrkavčili!," tento mrak sjede a promění sedm lidských mláďat v krkavce: přestanou existovat pro tento svět a jako zakletá stvoření budou v jiné rovině bytí čekat na vysvobození.

Nyní se vrátíme zpět k Bohdance. Ta na konci sil dospívá až na samou mez své bolesti a zoufalství. V nejtemnější chvíli, kdy už ani nedoufá, kdy je dosaženo určitého energetického limitu, nutného pro vykoupení jejích bratrů, padá do kolen, hroutí se. Její bratři přilétají ze zásvětí, jsou proměněni, mizí jejich černé peří a jsou opět lidmi, padají na kolena a objímají svou sestru.

I když došlo ke katarzi a i když se k znovu-zcelené rodině připojila i maminka, cosi nám k úplnému vykoupení všech chybí: tatínek. Tatínek stále smutně / neutrálně stojí stranou. Dokonce v určité chvíli váhá, zda nemá odejít - utéct ze dveří. Nemůže se hnout z místa, není schopen se rozmrazit a obejmout svou rodinu. Čekáme, všichni čekají, dávají tatínkovi čas, ale ten stále stojí u dveří. Bohdanka se na něho zlobí. Ale tatínek nemůže, protože je odstřižený od svého těla. "To je jediné, co umíš - zavřít oči - nebo odejít," říká mu bod Magie. Sedm bratrů, kteří znovu-nabyli lidské, křehké podoby, nyní tuší, co je čeká: v případě, že se tatínek neprobudí, neudělá něco, oni budou opět následovat jeho osud, půjdou v jeho šlépějích a vědí, že je čeká stejný příběh znovu od začátku. Začarování trvá. Příběh se bude po generace opakovat stále znovu.

"Toto je tvoje znovu-shledaná rodina," říká bod Vypravěče. Tatínek mlčí jako hrob, jen smutně vydechuje. "Půjdu ti všude v patách, už mě máš v sobě, mě se nezbavíš, bude se ti to dít stále znovu, před tím neutečeš," říká mu Magie. Tatínek mlčí. Tak končí pohádkový příběh v naší konstelaci. (A tím pádem se začíná dít znovu a znovu.)

*

Nyní prosíme bod nazvaný "nejhlubší podstata, kterou nám má tato pohádka sdělit", aby nám předal pohled ze své perspektivy. Jeho sdělení je následující:


Takhle to končí, je-li s magií takto nakládáno. 

Magie, v této pohádce, patří do rukou ženy. A má v nich zůstat. Ony se k ní mají přihlásit a být si jí vědomy.

A muž, se má přihlásit ke své mužské síle. Jakmile on se (nevědomě) hlásí k magii, tak je to špatně, stejně jako ona, když se k ní nehlásí.

Maminka se měla přihlásit zpět ke své magii a začít ovlivňovat situaci. Jakkoli, kdykoli, mohla po ní sáhnout a mohla začít ovlivňovat příběh jakkoliv jinak. Ale ona nechala situaci zamraženou, protože se zdráhala magii použít. Ona nechtěla. (Jakkoli se z lidského pohledu zdá, že s ní měla "špatné zkušenosti", a proto "nemohla jinak".) To byla její "chybná" volba. Vzdala se rozlousknutí situace, ke kterému měla přístup.

A tatínek mohl kdykoli ženskou magii odmítnout - tím, že by situaci rozkopnul a narval tu magii babicím zpět do chřtánu. ("Sežerte si to, vy krávy!" a kopnul by do té plechovky s magií.) Tím by také rozlouskl situaci.

Kdokoli z nich mohl situaci zachránit. Ale nikdo z nich nepřiložil ruku k dílu. Nemuseli oba dva; nemuseli čekat jeden na druhého nebo se srdceryvně domlouvat. Jeden, jediný z nich mohl kdykoliv zachránit celou situaci.


"A jakým způsobem to mohla matka ovlivnit?" (Otázka z publika)

Takto: Kdyby kdykoli - úplně kdykoli - řekla "já mám magickou sílu, beru si jí zpět - a nyní to bude takhle - nebo to nebude takhle!" Její chyba byla, že se zřekla magie. A náprava by byla, kdyby se k ní kdykoliv přihlásila zpátky."


Tatínek se hájí, že magii odmítnul a má z toho dobrý pocit.

To byla tvoje iluze. Ano, ty jsi magii odmítnul, ale nikoliv způsobem, v němž by zazněla mužská, explozivní energie - to je jako když se vzedme vichr, udeří blesk a pročistí se vzduch. Pokud odmítnutí nemá tuto kvalitu, tak to není odmítnutí magie.


"Ale já jsem úplně jasně cítil, že nade mnou magie nemá žádný vliv," namítá tatínek.

Ale tvoje rodina ano, ležela ti složená na zemi.

Odmítnutí magie není pasivní, ale aktivní akt. U muže. Není o tom, že řekneš: já v tom nejedu nebo já to nedělám. Je naopak velká akce, kterou rozštípneš situaci jako sekerou trám nebo jako když udeří blesk. Taková akce vyčistí prostor a všechny tyhle "čarodějnice" musí odtáhnout pryč, na ně to takhle působí. Ony to musí, chtě nechtě, respektovat.

K takové akci potřebuje muž odvahu, a tu tatínek v našem příběhu neměl. Ta akce musí vycházet z odvahy.

Žena má schopnost kdykoliv magii použít. A muž kdykoliv magii odmítnout - tím rázným, aktivním způsobem.

Pokud tohle člověk ví, tak nemůže nikdy obviňovat druhého, protože on sám má vždycky možnost změnit situaci ze své pozice nějakým činem. Jinak je možné se sto let vymlouvat: já počkám, až on něco, až on se změní, až on něco udělá - a naopak.

To je poselství pohádky pro všechny tatínky a maminky.


A jaký význam měla v té pohádce dcera - Bohdanka?

Zatímco maminka (potenciálně) nesla sílu magie, tatínek sílu muže, Bohdanka nesla sílu srdce. A ta je ze všech nejmocnější. Když člověk následuje svoje srdce a nevzdává to - tak může i tohle změnit. Srdce má schopnost otevřít se i té největší bolesti a přijmout ji, unést ji a tím dochází k proměně. A v určitém, nejzazším bodě, se situace otočí. Hlavní je udržet si víru, nevzdat to, jít pořád dál za tím, co srdce říká a pokud vydržíme, tak to má tu největší moc. Bohdanka v tomto příběhu udělala největší kus práce za všechny. Měla jakoby neviditelnou podporu ze všech stran. Ti, co jí pomáhali, k ní nemohli mluvit přímo, ale dostávala po své cestě drobnosti jako vzkazy, že po své cestě kráčí dobře.

Bohdanka v podání Marthy Issové.

 A co postava Vypravěče? Jaký měla v této pohádce význam?

Ona ukazovala pohled zvenčí, jakoby normálního člověka, který nemůže v této pohádce porozumět zdaleka všemu, slyší jen útržky a čemu nerozumí, to si domyslí a stylizuje to a předává dál. Ukazuje to způsob, jakým si lidé předávají a lepí své příběhy. Je v nich spousta "vaty", která překlenuje nějaká nepochopená místa.


Tatínek stále tvrdí, že magii odmítnul. Stále tu schází rozlišení vícero způsobů odmítnutí.

U muže odmítnutí znamená, že následuje nějaký impulz ve svém těle. Pokud není spojen s tělem - jako náš tatínek - tak je pochopitelné, že to udělat nemůže, přestože se domnívá, že na základě svých pocitů jednal zcela autenticky.


Tatínek uznává, že si držel distanc - nezadat si. "Měl jsem pocit, že si nezadám, když přes jejich vyhrůžky neudělám, co po mě chtějí. Užíval jsem si ten libý pocit, že jsem si nezadal - při jejich nátlaku. Byl jsem si hrozně jistý, že si nemám zadat." 

Jenže tím jsi právě v té hře jel s nimi, byť nevědomky. Byl jsi pasivní a sloužil jsi pro jejich magii jako vodič. Celou dobu jsi té magii sloužil jako věrný otrok. Naplňoval jsi do puntíku plán své babičky. Pasivní odmítnutí nefunguje, naopak vede tuto energii dokonale. Neochránil jsi svou rodinu. Jediné co tě napadlo, bylo "odejdu". A je bys nechal napospas.

Ty sis právě "měl zadat".

Samozřejmě o magii skoro nic nevíme a ty jsi ze svého pohledu měl pocit, že jednáš správně. Ale právě proto se to tu celé ukázalo v této podobě, abychom si to mohli vysvětlit.

Pokušení "někomu rozbít hubu" se ti jevilo jako ďábelské, zatímco "nezadat si" jako hlas anděla. Ale v pravdě to bylo přesně naopak.

Důležité je, abys pochopil, že jsi v celé situaci fungoval jako vodič, aniž by sis toho byl vědom. Tvůj způsob odmítnutí vůbec nefungoval.


Ale vodič přece vede energii tehdy, když aktivně podáš ruku.

Tady ne. Ve světě magie to neplatí. Tady je to naopak. Když jsi pasivní, když neuděláš nic, tak právě tehdy si s magií zavdáváš. To, že neuděláš nic, tím jsi pro tím nejlepším nástrojem. Tady právě ne-konání plodí důsledky. (Ukazujeme si příklad ze života jedné zúčastněné, kdy jí někdo ohrožoval pistolí právě proto, že neudělala nic. Když nenásledovala impulzy, které se v ní odehrávaly, vzaly na sebe jiný kanál - v Mindellovském smyslu).

Není zde žádný předepsaný způsob, jakým má muž v takových situací reagovat. Každý je jiný a reaguje po svém. Můžeš zareagovat v podstatě jakkoli, jde o to následovat ten rázný impulz - jakkoli - ale udělat něco. Práskneš bičem, třískneš holí - to je jedno. Klidně jen o zem něčím praštíš - to třísknutí - způsobí to, že to, co se kolem plížilo, neprojde.

Zeus, vládce řeckého Pantheonu - metač blesků. U Slovanů to byl Perun. "Do Pěruna!" říká se dodnes. Že by se tyto kultury tak obávaly ženské nebo nerozlišené temnoty, z níž se předtím tak tak vylouply, že si potřebovaly tento archetyp umístit na piedestal nejvyšší? Foto z řeckého suvenýr-shopu.

"Ale já jsem si pořád říkal - já v tom nejedu."

Ale právě tím jsi v tom jel. Kdyby sis řekl - já v tom jedu, protože nemůžu nejet, babička mě už jako dítě ovlivňovala a já v tom byl prostě s ní - tak tím by ses z toho začal dostávat. Když v tom nechceš jet, tak děláš, že o tom nevíš, a tím tomu umožňuješ, aby se to dělo. Tady je to naopak. Jako malý kluk si to pochopitelně nemohl udělat jinak. Kluk se z toho nemůže osvobodit. Jako malý Venoušek ses nemohl postavit proti babičce. Ale když jsi dospěl, jako chlap, tak už ses mohl přestat chovat jako kluk. Babička tě "kontaminovala" tak, aby si nemohl dospět, aby jsi zůstal v klukovi, a kluk nemůže proti babičce zakročit. Ale chlap jo.


A jak jsem měl poznat, že něco není v pořádku? Že se o mě pokouší něco, co není úplně čistý?

Když máš strach utéct. Podle toho to poznáš. V tu chvíli tušíš, že se děje něco divného, tvoje nevědomí to ví, a proto tě vede k útěku. A ty můžeš utéct, anebo se otočit čelem, spojit se s impulzem v tvém těle a udělat něco jiného. Když máš chuť utéct, tehdy můžeš pocítit, že se něco plíží.


A co znamená ta proměna krkavců - když to vztáhneme na naše reálné životy?

Když maminka (babička) zmanipuluje synáčka, aby byl kontaminován tím, co tu nazýváme jako magie, což způsobí, že nedůvěřuje ženám na partnerské rovině a stále si udržuje nezdravě hluboké pouto k mateřským postavám, když si zafixuje "maminka je ta nejlepší", a proto není v jeho životě místo pro partnerku - například apod., tak nastává situace, kdy rodič vychová své vlastní děti takovým způsobem, že jejich energii v budoucnu bude používat někdo jiný.


Je tím myšleno, že budou používány svým rodem?

Ne, má to mnohem hlubší a širší dopad. Ty děti jsou pak doslova jako "na talíři" (vzpomeňme si, jak maminka mrskne po dětech talířem, když je proklíná) - jsou vykrmené, poslané do světa - aby je někdo sežral. Jsou nechráněné a nežijí svůj život. A jen poslouží jinému dravci. (Jako když je pozře krkavec. Zkrkavčení, obrostnutí peřím a zmizení je vlastně proměna bezbranného lidského tělíčka v náruč cizí - jinaké dravčí energie.)


Protože nedostaly ochranu, ani od maminky, ani od tatínka?

Ne. Protože neměly vzor, který by mohly následovat. Ženskou magii a mužskou sílu - jak je používat. Takže dostaly do vínku s prominutím hovno - pokud jde o to, jak se bránit. Nevědí nic z toho, co je podstatné pro život. 

Z filmové verze Sedmero Krkavců Alice Nellis.

Takže jsou zneužitelné, bezbranné, ač si myslí, že v tom nejedou? Jako tatínek?

Ano. Jedou v tom samém dokola. Stejný zacyklený vzorec se předává dál a dál. Je to věčný příběh. Holky budou jako maminka - bez své síly a kluci budou jako tatínek - bez své síly.


Takže je to o tom, aby se ženský nebály své magické síly a chlapi, aby se nebáli své mužské síly?

Ano.


A tím, že chceme zůstat bílí, čistí, neposkvrnění, tak tím si ani jim moc nepomáháme...

Tím obětujeme svoje děti.

Ale pohádka nezdůrazňuje, že jde o soulad a dohodu rodičů (na ten by se taky mohlo čekat věčně), ale že stačí, když alespoň jeden z rodičů svým dětem nějaký aspekt své síly předá a nemusí v tom ani nemá čekat na toho druhého. Nemají se vymlouvat, že "ten druhý to nemá", a proto já muzikant. Ne, stačí, když ty a jenom ty to vezmeš za svůj konec. Není na co se vymlouvat.

Jinými slovy - ve zkratce - nejhorší je mít "nevinné" rodiče. (Kteří si nechtějí "zadat"). Protože oni ti nepředají nic.

Ale i když je situace zdánlivě neřešitelná a zakletá, síla Srdce umí najít cestu ven.

Caravaggio: Medusa.

Nemožno jí hledět do tváře, ale stít ji - snad prý - možno.

Tatínek z naší pohádky nám z jejího pohledu poněkud zkameněl.

Perseus její pohled použil o něco moudřeji: nechal jím zkamenět mořskou obludu Ceta.

Ale to už by byl jiný příběh. Pro nás je zajímavé, že obraz Medusy se ocitá na Diově štítu, zvaném aigis. Zeus si jej prý zhotovil z "kůže své kojné", jíž byla božská koza Amaltheia. No, škoda, že se tím neinspiroval náš tatínek. 

A ještě pár drobných vysvětlení na závěr. Babička, když "míchala polívčičku" a maminka, když proklela své syny - používaly magii bez propojení se svým srdcem. To je onen vztyčený prst pohádky. Bohdanka jim tento aspekt přišla připomenout a navrátit.

A co je to vlastně ta magie?

Podle mého názoru, je to dar, síla, jejímž jedním pólem je plození (tvoření) a druhým pólem ničení (destrukce). Tyto póly jsou v nás tak nedělitelně propojeny, že lze pro tuto sílu použít "pohádkový" výraz "magie". (Tuto neoddělitelnost obou polarit ilustruje symbol Aurynu z Nekonečného příběhu). Pohádka líčí důsledky, jež mohou nastat, je-li síla plození / ničení použita bez propojení se srdcem, když s ním není v souladu. Pokud je síla plození / ničení - propojena se srdcem, není zde místo pro strach. Aspekt srdce zaručuje, že to, co plodíme / ničíme, je zároveň v souladu s naší nejhlubší podstatou, zatímco bez něho se vydáváme v riziko, že utváříme něco, co s naší nejhlubší podstatou v souladu není, a proto se vynořuje strach. V ženské podobě je snad "magie" docela vhodné slovo. Ale jak je tomu u mužů?

Domnívám se, že u mužů je jejím protějškem jakési "vášnivé podrobování si světa / hmoty". I to se může dít se srdcem a bez srdce.

Stačí se rozhlédnout po naší krajině, po našich městech, po našich dětech. To jsou brázdy, jež utvořila naše síla a slabost, konání a nekonání, strach a odvaha, erós a logós, srdce a magie.

Nuže, milé Libuše a milí Přemyslové, - ruku na srdce - a k pluhům! (A k plození / ničení). Ať to tu nějak vypadá.

*

Konstelace proběhla 30.7.2015 na Mezné u Hřenska za účasti členů pražské a ostravské skupiny Omega. Všem moc děkujeme.

Zajímají vás podobné články? Přidejte se do skupiny na Facebooku "Konstelace pro Inspiraci".