Nejhlubší význam zimního slunovratu a vánočních svátků (konstelace)

Z jakých dávných proudů se slévají tradice dnešních Vánoc? Postavili jsme na toto téma konstelaci. Jak uvidíte, jedná se o prolnutí několika různých rovin, jež se odrážejí na hladině dnešního kolektivního vědomí. Můžete si z těchto proudů vybrat cokoli, co vás bude inspirovat.

Zimní slunovrat (21. prosinec) a jeho nejhlubší význam

Usebrání. Zklidnění. Odevzdání se. Okamžik posvěcení, povýšení lidství. Uvědomění, že my lidé máme v sobě také ještě božský rozměr. Pohled na noční oblohu plnou hvězd nám má připomínat náš (kosmický, hvězdný) původ. Uvědomění, že jsme tu jen nakrátko. Přicházíme na Zem nejen abychom prožili svůj lidský příběh, ale také jako prostředníci a nositelé informací pro širší celky kdesi ve vesmíru. Tuto roli jsme před narozením vzali na sebe, odevzdali jsme se jí, přijali jsme ji a tuto zvláštní roli a výsadu si o Slunovratu můžeme připomenout. Uvědomění rovnováhy mezi světlem a temnotou, v nás i v celém vesmíru. (Obojí k nám patří). Zde na Zemi si potřebujeme prožít oboje, temnotu i světlo. Obojí patří k naší lidské podstatě. Země k tomu poskytuje ideální podmínky.

Jak tento svátek nejlépe využít? 

V hrudi, mezi 3. a 4. čakrou se nachází energetický bod, jenž je možno nazvat jako "hvězda". O zimním slunovratu se s ním můžeme spojit lépe než kdykoli jindy, vnímat jej v sobě, cítit ho. V této hvězdě jsme všichni lidé již celiství, úplní, dokonalí, božští - není to něco, čím se musíme "stávat", na čem musíme usilovně pracovat: tato hvězda v nás prostě je a vyzařuje - a my v ní můžeme jednoduše spočinout. Milovat ji, uctívat ji, uvědomovat si ji v sobě. A připomínat si jí pozorností i nadále, po celý rok.

Betlémská hvězda na obzoru je připomínkou této hvězdy uvnitř nás.

Od jaké doby se zimní slunovrat slaví? Které kultury s ním byly ve spojení?

Období kolem 800 let před Kristem. --- Keltové, (trochu Řekové), národy kolem Černého moře; některá místa v Tibetu; kultury v Jižní Americe, o kterých v dnešní době skoro nic nevíme. Jinak si jej většina kultur v tomto nejhlubším významu nebyla vědoma.


Původní archaický význam Vánoc

V předmoderních časech si lidé v dlouhých zimních nocích uprostřed lesů potřebovali poskytnout pocit sdíleného tepla a bezpečí. Vynořuje se zde symbol stromečku, který bylo třeba osekat a zavěsit kořeny ke stropu, hlavou dolů, obráceně než jak to děláme dnes. Tento symbol lidem připomínal: "naše kořeny jsou ve vesmíru, ve hvězdách.". Jsme doma nejen zde na Zemi, ale jsme tu doma i v celém kosmu, kam až oko dohlédne. Nešlo o něco vysloveně spirituálního nebo vědomého, spíše o jakousi instinktivní potřebu ubezpečit se kolem zdroje světla v zimě a temnotě.


Nejhlubší význam dne 24. prosince

Charakteristika energií tohoto dne: Stav vytržení z běžné reality umožňující vhled a vidění "za", člověk si může přát, přivolat si, co si přeje, do života. (Z nebes, ze sféry potencialit, sem na zem, shůry dolů). V tento den to jakoby jde snadno a samozřejmě, s tím, že člověk před sebou vidí i cestu "za rohem", která k tomu vede, trochu jako na droze (ayahuasca). Stav poskytující vize, extázi. Magické překročení všech hranic mezi světy a všedních dní.

Co je k tomu třeba? Vědomí vděčnosti. Stav docenění toho, co již máme, co nám za celý život bylo dáno; docenění toho, co již jsme. Vědomí, že vesmír, je už teď k nám tak štědrý. Kdo je v tento den vděčný a štědrý a doceňuje štědrost života, ten si může dál přát. Může být otevřený dalším přáním do budoucna. Kdo není za nic vděčný, ten má uzavřenou i cestu k dalším přáním.

V další rovině je v tento den přirozené vnímat krásu a božskost jednoduchosti a prostoty. Obyčejné věci jako rozkrojené jablíčko nebo zapálená svíčka dávají zakoušet pocit, že v tom obyčejném a každodenním se otevírá cesta zažívat zázrak. V tento den to lze zažít snadno, připomenout si to, a pak se k tomu během roku zase vracet v naší každodennosti.

Vědomí blízkosti, propojení s lidmi navzájem.


24. prosinec - 1. leden: příležitost prožít v malém celý následující rok

Důležité je celé období od 24. prosince do 1. ledna. Představuje jakoby mikrokosmos, utváření celého příštího roku v rovině příprav a vize. Je nyní možné představit si a aktivovat programy a plány na celý příští rok. Ten se úderem 1. ledna "spustí" a už jede nevratně na plné otáčky. Pokud si přejeme v životě něco změnit, je třeba to rozhodnout ještě v tomto období. Resp. máme k tomu skvělou šanci. Během tohoto času si máme pro sebe vzít prostor zasnít se a přemýšlet o tom, co si v dalším roce přejme nastartovat jinak, co chceme, aby nám život přinesl a umožnil.

• 24. prosince. Klíčová slova: vděčnost, štědrost, vize, přání. Přejte si něco na příští rok. Na množství přání nezáleží; na čem záleží je, zda vám přinesou radost. Nevyčerpatelná podstata vesmíru se raduje ve vás a s vámi, když docházíte naplnění vašich snů, a nikdo a nic to neposuzuje ani nehodnotí, byť by byly sebebláznivější.
• 25. prosince v poledne vygraduje a dosedne fáze vize z 24. prosince. Klíčové slovo: dosednutí (do země, do reality).
• 26. prosince. Klíčové slovo: Přijímám. Stav uvolnění, že už to jde. ("Allowance", "let go"). Přijímám informace (shora) ohledně mých plánů. Co mi pomůže, co dělám naopak špatně, jak si na tom stojím. Jsem-li ve stavu uvolněného přijímání, "prší" ke mě nové (korektivní) informace.
• 27. prosince. Zapojování dalších věcí do mého projektu. Rozšíření. Noví lidé, příležitosti, zkoumání prostředí. Jako když "šelma větří v džungli" - "co ještě?"
• 28. prosince. Nic zvláštního. Propojuje se, co doposud proběhlo.
• 29. prosince. Koruna úsilí. Realizace. Vize krále, který říká: "Už to mám."
• 30. prosince. Pokora. Klečím a děkuji. Již nic nového nevymýšlím.
• 31. prosince. Odstranění prahu - závory - překážky, která nás dělí od příštího roku a která by nás mohla stahovat do energie roku uplynulého. Jak? Odvahou, rázností. Projevit odvahu. Člověk by neměl tento den prospat nebo se někam "zašít". Měl by si stoupnout hrdinsky a říct si: Jdu vpřed. Přetrhnout omezení. Jde o rituál, který lidé víceméně instinktivně provádějí o Silvestrovské noci. 
• 1. ledna. Nahý, nechráněný hrdina s otevřeným srdcem kráčí v před. "Jsem připraven snést vše, co mě čeká, protože to má nějaký vyšší smysl. Jsem k dispozici energiím nového roku." Nemyslete na plnění povinností a drobné starosti. Vykročte hrdinsky a odvážně, s větrem ve vlasech. Na rovině příprav jste udělali vše, co jste mohli a nyní jen... uvolnění a "děj se vůle boží". 

Nejhlubší význam křesťanských Vánoc

Zde je vize prvotních Křesťanů: vidíme jejich pronásledování a ohrožení za Starého Říma. Vánoce pro ně byly časem, kdy mohli volně vydechnout a sejít se v bezpečí a blízkosti svých spoluvěrců v posvěcený den. Dovolili si zapomenout na stav štvané zvěře (byli to povětšinou nemajetní občané a otroci) a den posvěceně prožít. Je zde vědomí oběti, kterou podstupují a nesou. "Naše oběť stojí za to." Oběť je zde klíčové slovo.

Je zde vědomí naděje lepších věcí příštích v současné těžké situaci - pro ono světlo zítřka, které jednou přijde, má naše oběť smysl. Radujme se z toho v tento posvátný den v bezpečí a blízkosti těch, kteří sdílí stejné tajemství, víru a stigma pronásledovaných, jejichž čas jednou přijde. Vroucí ruce a srdce se radostně a trochu ve spěchu zdraví a setkávají ve tmě. Chléb se nese od úst k ústům, a nikdo nemyslí na osobní prospěch; každý se vzdal všeho osobního. Rozpouští se ve vzrušujícím mysteriu, jako když do temnoty vlhkého sklepení pod povrchem klopotajícího, hrkajícího Říma dopadá proud útěšného světla. 

Souvislost s datumem 24. prosince je volnější. Jde o den plus mínus v tomto období.

Dnešní české Vánoce

Jak dnes prožíváme vánoce na kolektivní rovině?

Nakupování dárků lidi čím dál víc zatěžuje. Mazaně kalkulují, jak skrze poukázky a obálky s penězi prokličkovat chaosem kolem nakupování dárků co nejsnadněji. Jsou svým způsobem dárků a mega-barevných hogo-fogo vánoc "přežraní" a "přeustaraní" a hledají cestu, jak dál. V rostoucí části lidí již klíčí pocit: "Nebylo by pěkný mít jen stromeček, jenom se navečeřet a podívat se na pohádku? Prostě JENOM." Lidé se cítí schizofrenně mezi oběma postoji, ale většinou se ve stavu podrážděné nevůle přidají k většině. V budoucnu bude sílit počet těch, kteří cestu "Jenom" začnou prakticky a s pocitem úlevy aplikovat.

• Typický český muž: "Posranej význam Vánoc mě absolutně nezajímá, ale můžu se natáhnout na sedačku, mám narvaný břicho, všichni mi legálně posluhují; všeho je spousty. Já se můžu přežrat, protože o Vánocích mi nikdo neříká, že musim hubnnout; to se přece nažerou všichni. Takže já si žeru, popíjím si. Děcka jsou na chvíli spokojení, maj' dárky a neotravují. V televizi něco jede; to mě taky nezajímá. Ale já mám takovej docela klid."

• Typická česká žena: ustaraná, přisražená, úzkostlivá; chce, aby vše bylo dokonalé. Zoufalství - "já to zase nestíhám, zase to nebylo dokonalý, příště musím začít už v září".  Po vánoční večeři přichází úleva: "už je zaplaťpánbůh po všem a Vánoce máme zase až za rok!"  Těší se, až někam "ven, s přáteli" konečně vypadne na Silvestra. 

• Děti větří dárky. Nic jiného nezajímá. Jsou na ně natěšení, ale nakonec jsou i přes jejich kvantitu a kvalitu, poněkud neuspokojení. Srovnávají se navzájem, co má ten druhý - nemá něco lepšího? Jsou nenažraně otráveně nespokojení. Přežranost. Ptáme se:
• "Co skutečně potřebuješ?"
• "Rodiče."
• "A co bys od nich chtěl?"
• "Abysme byli všichni dohromady." (Ukazuje gesto, jak všechny objímá a jak je mu hezky z jejich blízkosti.) "Každý z rodiny je ve své izolované bublině. Máma vaří, otec na pohovce, děti u televize a tabletu. Otec se přežere, máma má po večeři padla, rozdělí se dárky. Ale všichni jsme pořád oddělení. Ale... to mi vlastně chybí celý rok. Na todle já fakt kašlu!" Hází dárky do kouta. "Tohodle jsem fakt přežranej." A ví, že to nezmění, že tak to prostě je. Vrací se do svého virtuálního světa her.

Co na to Ježíš Kristus (jako reálná historická postava) ?

Sympaťák s nadhledem (dal by se popsat jako dobře uzemněný hippík, velmi lidský, fyzický a přirozený) přehlíží naše body a diví se, proč si ty Vánoce tak komplikujeme. Ale říká: proč ne, každý má právo to pojmout po svém. Ptáme se, jestli je spojený s některým z bodů. Jen vzdáleně s bodem 24. prosince, že ví, o co jde, ale přiznává, že se rozvíjení těchto témat moc nevěnoval. "Když to máš v životě těžce srovnaný, tak přirozeně plyneš v tom proudu. A nepotřebuješ se dívat, jakej je den." Představuje se jako člověk, kterého nějaké kosmická mysteria příliš nezajímají. Říká, že žije jen obyčejný, dobrý život na Zemi. Protože máme v konstelaci i body reprezentující čakry, je u něho patrné, že se opírá především o "spodní čakry", z nich vychází jeho největší životní síla, je jakoby pevně zakořeněn ve svém lidsví a tělesnosti. Okouzluje právě svou bezprostřední, obyčejnou lidskostí.

"Narodil ses v Betlémě?"
"Cože, kde?" (Směje se).

"Ve chlívě?"
"Tak to je ještě větší pecka. Samozřejmě, že NE. Narodil jsem se v normálním patricijském domě." (Popisuje svůj obyčejný městský život vyšší střední třídy v tehdejších poměrech. Jak se procházel mezi domy a vinicemi, jež patřily jeho rodině.)

"Vstal jsi z mrtvých?"
"V určité rovině ano, ale nevím, co se o mě psalo v Bibli; s tím nejsem moc spojenej."

"V jakém smyslu si vstal z mrtvých?"
"Pochopil jsem lidství a oživil jej v sobě. Vymanil jsem se ze stavu pouhého přežívání, v němž se nachází většina lidí. Pozvedl jsem božství do lidství v tom nejlepším slova smyslu." 

"Byl jsi ukřižovanej?"
"Ano, ale bylo to spíš pro výstrahu. Potom mě z kříže - ještě živého - sundali a odnesli." (Zvážňuje. V jeho tváři se zračí výraz značící, že bychom tento okamžik neměli zlehčovat.)
"Byl to důležitý mezník. Po kterém jsem ale odešel."

"Kam jsi odešel?"
"Mé učení se více masově rozšířilo, i když to nebyl můj záměr. Dostával jsem se víc a víc do konfrontace se stávajícím systémem. V té době bylo vícero takových směrů - a dle mého názoru měl každý právo na své vlastní vyjádření pravdy. Po tom excesu kolem ukřižování mě hodně lidí začalo vnímat jako ohrožení. Chtěl jsem žít více v klidu a v souladu s tím, co hlásám - přirozený, obyčejný život. Kdybych zůstal, nemohl bych být věrný pravdě, kterou hlásám. Žil jsem se ženou a s dětmi, několika přáteli a nejbližšími učedníky a společně jsme dál cestovali. Ti, kteří zůstali a jejichž slova čtete v Bibi, nepatřili mezi okruh mých nejbližších. Cítil jsem, že potřebuji odejít do klidu. Putovali jsme na sever, do Malé Asie a poté na západ, do Evropy. V posledních okamžicích svého života jsem povzneseně a dojatě hleděl přes zátoku La Manche." 

"Znal jsi Máří Magdalenu?"
"Máří Magdalenu?" (Přemýšlí). "Aha, vy myslíte... Její jméno znělo úplně jinak. Ale ano, samozřejmě, byla po nějaký čas mou ženou."

Pak se na nás soucitně a trochu pobaveně dívá - proč se prý trápíme tolika otázkami. Že o tom to přeci není.

*

Konstelaci 24. 12. 2014. sestavili: 

Vojtěch Franče a Michaela Zavřelová.