David Mitchell: Atlas mraků


Když jsem před spaním odkládal tuto knihu na noční stolek, abych zavřel oči a ponořil se do spánku, skutečně mi před očima vyvstávaly chuchvalce mraků, které se spojovaly a rozdělovaly a skrze ně prozařovalo modré, nekonečně bezpečné nekonečno. Měl jsem dojem, že přesně takoví jsme i my, lidé a naše myšlenky. Naše příběhy se prolínají a čím výše nad mraky vystoupáme, tím více nás mrazí úžasem, jak do sebe všechny nepatrné zlomky života přesně zapadají, jakoby je řídila nepředstavitelně nádherná kosmická inteligence.




Mitchellova kniha Atlas mraků by se dala přirovnat k šesti poloprůsvitným zažloutlým fóliím, které přeložíme přes sebe. Vznikne tím zvláštní trojrozměrná struktura, v níž některé linie prosvítají silně, jiné subtilněji. Je to jakási jemná architektonická kompozice, v níž vyvstává jakýsi tajuplný třetí rozměr navíc; celek, který není pouhým součtem částic; stejně jako hudební polyfonie o šesti hlasech neboli sextet.

Dějová posloupnost šesti provázaných příběhů tvoří jakousi pyramidu. První příběh začíná v době zámořských objevů, druhý se odehrává na začátku 20. století, další zhruba v 70. letech... až se postupně ocitáme v postapokalyptické vizi budoucnosti, kdy se lidstvo navrací zhruba na úroveň středověku. Poté se děj vrací zpět do minulosti v této kaskádě: A B C D E F ~ F E D C B A. V druhé části knihy všechny příběhy vrcholí a dospívají k rozuzlení. Jakoby se tak vznášíme nad dějinami naší civilizace, viděnými z jakési "ptačí perspektivy". Drama (kolize) eskaluje ve scif-fi příběhu E, kdy se setkáváme s otřesnou vizí technokratické budoucnosti ovládané korporátně-teokratickou vládou, kdy lidstvo plně propadne obsesi spojené s genetickým klonováním se všemi myslitelnými negativními důsledky (novodobé formy ponižujícího otroctví geneticky modifikovaných podlidí), zatímco v postapokalyptickém příběhu F pohlížíme již jen trosky této civilizace, kterou spolkl nenasytný chřtán její vlastní hypertrofované touhy mít v spotřebně-exkluzivním smyslu stále víc a víc, domnívaje se, že v této ideji spočívá nějaké dosažitelné štěstí.

Jednotlivé příběhy jsou psány odlišným vypravěčským stylem a v jiném žánru, takže vůči sobě navzájem tvoří z hlediska formy jakoby osvěžující kontrasty. První příběh (A) je palubní deník; druhý příběh (B) je psán formou elegantně-brilantních dopisů, jež talentovaný skladatel (autor sextetu "Atlas mraků") zasílá svému milenci; příběh (C) je jakýsi špionážní krimi-thriller točící se okolo potenciální exploze jaderné elektrárny, kde je hlavní hrdinkou naivně-neohrožená novinářka bulvárního plátku na stopě korporátně-vládního spiknutí; příběh (D) vypráví odlehčenou a třeskutě vtipnou formou trampoty Londýnského nakladatele v bláznivém vězení pro seniory (na způsob Přeletu nad kukaččím hnízdem / hudebně jakési scherzo); příběh (E) je vyprávěn jako finální zpověď/digitální záznam geneticky vytvořené otrokyně Sonmi knězi/archiváři, krátce před jejím "vyřazením z provozu" (možno hledat souvislosti s Blade Runnerem); a nakonec poslední příběh (F) je jakýmsi hospodsky-začouzeným, bardským vyprávěním nedůvěřivého horala, vzpomínajícího na podivuhodné dobrodružství z mládí, v němž pronikl do trosek tajemného chrámu bohyně Sonmi.

Provázanost příběhů je následující (chcete-li si uchovat překvapení, tak tento odstavec přeskočte): skladatel z příběhu (B) nachází v zaprášeném zámeckém sídle svého mistra palubní deník (A), adresát jeho dopisů se ve starším věku objevuje jako novinářce nápomocná postava v následujícím příběhu (C); novinářka z příběhu (C) se v prodejně hudebnin okouzleně zaposlouchá do skladby Atlas mraků, která je jí podivuhodně známá (jakési deja vu); nakladatel (D) "mimochodem" vydává román o novinářce (C); otrokyně Sonmi (E) sleduje navzdory zákazu v dětském úžasu 3D digitální film pojednávající o nakladatelově životní frašce (D), což v ní probudí vjemy zpochybňující její dosavadní zúžené pojetí reality a předznamená tak její vnitřní proměnu vedoucí v důsledku k celospolečenské revoluci a apokalypse; a jak již bylo naznačeno, horal (F) se ve snových vizích setkává s milovanou a laskavou bohyní Sonmi (E). Poslední "horalský" příběh (F) se odehrává v tichomoří (na Havaji) stejně jako první "mořeplavecký" příběh (A). Jen malá ukázka Mitchellovy geniální kompozice! (Podobný pocit architektonicky-chrámové struktury jsem měl u Dostojevského Bratrech Karamazových a také trochu u Balzaca v daleko megalomanštějším stylu připomínajícím sociálně-antropologickou studii celé jeho historické epochy).

V klasických románech najdeme hrdiny - s víceméně dobrými či špatnými povahami, které kauzálně determinují jejich volby a chování. Totéž platí pro naprostou většinu filmů, divadelních her, seriálů či telenovel. (Když vejde kladný hrdina, ozve se harfičkou "plum-plum", když zlý hrdina, ozve se "ta-da-dam" na tympánech.) Toto pojetí najdeme už v Aristotelově Poetice: komedie jako předvedení ukázkově nedokonalých, tragedie naopak jako dokonalejších charakterů, než jaký je průměrný člověk.

V takových klasických příbězích se dobře orientujeme, víme kdo je kdo. V seriálech a telenovelách se povahy zásadně nemění, v některých filmech a dramatech už ano: hrdinové projdou jakýmsi očistným procesem sebepoznání a vnitřní proměny (zblbnou nebo zmoudří), což nám vytvoří tzv. "narativní oblouk". Balzac ještě také zobrazuje jakoby jednolité, ale precizně vystižené charaktery. Někteří moderní autoři však tuto koncepci jednoznačně daných, jednolitých "ego-charakterů" destruují!

Dostojevskij své charaktery psychologicky rozpitvá až na dřeň jejich nevědomé temnoty, takže zde není možno vystačit s nějakým jednoduchým pojetím "charakteru", ani není možné úplně předvídat jejich rozhodování, protože vychází z jakýchsi nevědomých hlubin, kde dřímou protichůdné síly. (Dostojevskij tak předbíhá Freudovo dynamické uchopení nevědomí o několik desetiletí.) - V antických tragediích je volba hrdiny marná, protože nakonec nemůže uniknout svému předurčenému osudu (fátum); smysl všeho dění je však uchován a naplněn díky mýtickému pojetí kosmického řádu - U Sartra se jakékoli rozhodování postav (přestože realitu utváří) jeví jako absurdní a nahodilé, protože existence nemá sama o sobě žádný smysl. - U Nietzscheho je smysl uchován skrze koncept Věčného návratu, který v tragickém smyslu přitakává vší bolesti i štěstí univerza, které se neměně v kruhu stále opakuje, ale vnitřním ANO všemu tomuto dění je vše imanentní posvěceno, transcendováno. - Haškova Švejka není možno považovat za charakter v klasickém smyslu, jde spíše o archetyp řeckého boha cest a zlodějů Herma (Mercuria) vřazeného do Sartrovsko-Kafkovského vesmíru, generující nikdy nevyčerpatelnou interakční komiku se záblesky archetypální ("hermetické"?) moudrosti. A konečně Herman Hesse (Stepní vlk, ovlivněn Freudem i Jungem) "charakter" hlavního hrdiny destruuje opět jinou cestou: nejprve jej představí jako jednolitou osobnost, po té jako duální slitinu (člověk / vlk) a posléze jej roztříští na ještě větší množství úlomků (nevědomých částí), čímž se již jakékoli "Self" ztrácí v mase vnitřních komplexů (což mimochodem odpovídá tomu, jak se psychická realita manifestuje v systemických či jiných konstelacích).

A nyní, jak je tomu u Mitchella? Není to tak, že povaha (dobrých či špatných) hrdinů kauzálně determinuje děj (jako v klasických románech), ale tak, že jejich charakter se teprve utváří na základě klíčových životních rozhodnutí. Jinými slovy, není to tak, že naše "vrozená" povaha určuje náš osud, ale naše rozhodnutí neustále utváří nás samé, naši osobnost a celý svět (a my se s dopady těchto voleb budeme nejspíš v budoucnosti konfrontováni.) 

 Klíčový je moment rozhodování, které v důsledku generuje celou společenskou realitu. Rozhodnutí každého člověka vytváří nitky, které se proplétají s nitkami druhých lidí a je tak tkán obrovský kosmický koberec společné (kolektivní) tvorby, v níž nikdo nestojí odděleně od ostatních. 

 Připomíná to Buddhova slova: "Karma komponuje - jako tanečník".

Toto rozhodování má vždy etickou / pravdivostní dimenzi: Mitchellovy hrdinové vždy volí mezi malým (pohodlným, sobeckým) osobním dobrem a velkým dobrem (ve smyslu dejme tomu iracionálně pociťované vnitřní pravdy), které mnohdy vyžaduje vzdání se svého "malého dobra" nebo aktivní osobní nasazení. Nejsou zde dobří či špatní hrdinové, nikdo není souzen, ale jen méně či více pravdivé (sobecké / ušlechtilé, konformní / autentické) volby, vycházející z vnitřní víry daného jedince.

Totou vírou není myšleno nic apriori náboženského, ale jde o to, že to, čemu věříme (ať je to cokoli) determinuje naši budoucnost. Společnost, kulturu či civilizaci pak možno vidět jako výsledek individuální víry miliónů jednotlivců. 

 Pokud většina z nás bude věřit, že štěstí spočívá v maximalizaci zisku a uspokojování stále náročnějších osobních tužeb (luxusně-narcistických choutek), pak budoucnost lidstva bude připomínat vizi (E). Není v tom žádné náboženské moralizování, ale kauzální důsledek naší víry.

Pokud stále větší část lidí bude věřit v nějakou jinou vizi, pak budoucnost bude podle této vize vypadat.

Pokud budeme věřit, že "nic nemá smysl" nebo pokud se domníváme, že "nevěříme ve vůbec nic", pak právě i to je svého druhu víra, která generuje budoucnost. (I to, že "po smrti není nic" není nic jiného, než pouhá víra. Něco takového nemůžeme pochopitelně vůbec nijak doložit - ani vyvrátit - tzn. pohybujeme se v oblasti, k níž se věda ze své podstaty nemůže nijak relevantně vyjadřovat.)

K tomu se pojí otázka, zda můžeme ovlivnit to, v co věříme?

Minimálně můžeme pozorovat, jakých kontur v dlouhodobém měřítku nabírá náš život, naše realita a zda jsme v takovém stavu doopravdy šťastní, zda se cítíme být naplněni smyslem. Pokud k sobě budeme poctiví a upřímní, pak můžeme naše postoje, hodnoty a víru přehodnotit - či u ní setrvat.

Víme, ale vůbec v co vlastně věříme? Víme v co doopravdy, v našem nejhlubším jádru a ve všech vnitřních částech věříme? Neodpovídá pak naše realita této víře? Není všechno právě takové, jakési to vnitřně přejeme mít?

(Tímto záhadným motivem se zaobírá Tarkovského film Stalker: Kdesi v radioaktivní Zóně - kde neplatí zákony lineárně-kauzální reality - existuje místo, na něž, když vkročíme, se splní naše nejhlubší přání. Ne však to, které vědomě formulujeme, ale právě to, jež se skrývá až na samém dně naší duše. A tak se dozvídáme, že filmové postavě, která si přeje zbohatnout, nakonec zemře bratr. Ačkoli je obtížné film symbolicky interpretovat, protože je jakýmsi projekčním "Rorschachovským" plátnem, který vypovídá spíše o divákovi, který o něm hovoří - je určitě možné a také zábavné vést nekonečné debaty s přáteli, jestli byste do onoho místa měli odvahu vstoupit nebo ne.)

Arnold Mindell tvrdí, že svou realitu si v podstatě "vysníváme". Jiná slova vyjadřují podobné poselství: "Nepřitahujeme k sobě to, co si přejeme, ale to, co jsme". Někomu se může zdát, že je v tom určitý rozpor,  ale je velký rozdíl v tom, jaké postoje a myšlenky prezentujeme navenek, co si myslíme, že chceme na mentální (deskriptivně-racionální) rovině - a to, se skutečně nachází v našich nevědomých částech / procesech / proudících řekách ("snových tělech"), které pravděpodobně nakonec s daleko větší intenzitou generují naše životní příběhy (např. v podobě vztahů, které k nám "přicházejí").

Jung říká "skutečné je to, co působí". (A působí to, ačkoliv je to pro nás v tento okamžik neviditelné). Kdyby někdo mohl přenést naši nejhlubší, nejvíce zasutou víru na filmové plátno, jak by takový film vypadal? Dokážeme si takové obrazy v sobě promítnout? Možná, že by byly plné strachu nebo pocitů viny, hněvu či lítosti, s nimiž jsme už kdysi dávno ztratili kontakt? Ale právě tyto obrazy v tento okamžik utvářejí naši individuální i kolektivní budoucnost, budoucnost lidského rodu, naší civilizace.

*

 "Pro lidi jako Ayrs je podle mého tímto chrámem civilizace. Proletariát, otroci, rolníci a pěšáci existují v puklinách jejích dlažebních kamenů nevědomí si vlastní nevědomosti. Ne tak významní státníci, vědci, umělci a zejména skladatelé své doby, jakékoli doby, kteří jsou architekty, staviteli a pastory civilizace. Naším úkolem podle Ayrse je nechat civilizaci ještě více zazářit. 

 Nejopravdovějším, nebo možná jediným přáním mého zaměstnavatele je vybudovat minaret, na nějž dědici Pokroku za tisíc let ukáží a řeknou: "Hle, toť Vyvayan Ayrs!"

 Jak je tohle prahnutí po nesmrtelnosti vulgární, marné a falešné. Skladatelé jsou jen čmáralové malující v jeskyních po stěnách. Člověk skládá muziku, protože zima je věčná, a kdyby to nedělal, měl by na krku vlky a sněhové bouře ještě dřív."  (David Mitchell: Atlas mraků)

*

Kniha (a samozřejmě i film!) Atlas mraků také otevírá atraktivní otázku, zda jsou jednotlivé postavy jakoby různými "inkarnacemi" stejných charakterů, které se pak znovu a znovu potkávají v dalších dějových liniích, aby takříkajíc "sklidili, co zaseli"? (Aby se ocitli v kůži těch, kterým kdysi ublížili, aby jim bylo pomoženo z rukou těch, kterým kdysi sami pomohli?) Zkrátka: je Atlas mraků o propojujících se minulých životech, nad nimiž bdí spravedlivá prozřetelnost?

A existují vůbec minulé životy nebo ne? A jsme to vůbec my, kdo žil v "našich" minulých životech, nebo to byl vlastně "někdo jiný"?

Líbí se mi, jak na tuto otázku "šalamounsky" odpovídá Buddha: "Nebyl's to ani ty, ani nikdo druhý, než ty. Kdybych ti řekl, žes to byl ty, pak bys věřil, že existuje jakési pevné já, které se přerozuje, což neodpovídá skutečnosti. Kdybych ti řekl, žes to nebyl ty, pak bys to pokládal za záminku žít život, v němž se zbavuješ jakékoli odpovědnosti, protože se budeš domnívat, že důsledky tvých činů sklidí někdo jiný." 

Pokud si nad touto odpovědí příliš lámete hlavu, pak je tu osvědčená metafora plamene: když z jedné hořící sirky na druhou přeskočí plamen a první sirka zhasne, je to tentýž plamen nebo ne?

Připomíná to Herakleitovo vidění, že vše je oheň / hoření a že nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky. Takovéto pojetí nazývá Egon Bondy nesubstanciální ontologie. V podstatě by to mělo znamenat, že substancielnost nás samých nebo vnějších věcí je pouhá představa, konstituovaná naší vírou, že to tak prostě je (čili projekce domnělé substanciality ega do substanciality světa). Buddha a Herakleitos však sdělují zkušenost, že vše proudí, vše plyne, vše hoří, není ničeho pevného v tomto světě, což není daleko od "vidění" kvantové fyziky. (Jung říká: "Zdá se, že všechno pravé se mění a že jen to, co se mění, pravým zůstává.")

Možná se vám zdá, že jsem teď všechno jenom zkomplikoval a vůbec jsem neodpověděl na ty minulé životy! Ale co se snažím říct, je to, že na otázce minulých životů vůbec nezáleží, protože s tím, jak málo toho víme o této "hmatatelné" realitě, je dost pravděpodobné, že si "minulé životy" (ať už je to cokoliv) budeme představovat velmi zkresleně. Podle mě je představa minulých životů, navlečených za sebou jako korálky na niti (nehledě na to, že Buddha tvrdí, že vlastně žádná nit neexistuje) trochu dětinská a málo velkorysá.

Daleko více vzrušující (a připouští to i Steven Hawking) je představa, že k aktuální přítomnosti existuje nejen  nekonečná paleta potenciálních budoucností, ale i potenciálních minulostí - jakoby byl přítomný okamžik výsledkem součtu (či spíše interference) několika různých variant minulosti! Představte si, že do aktuálního >>teď<< se slévají řeky mnoha vašich minulostí. K tomu se pojí i představa "paralelních dimenzí" - alternativních dějových linií odrážejících důsledky situací, v nichž jsme se rozhodli jinak. Samozřejmě na něco takového naše imaginace nestačí.

Také se mi líbí představa, že našimi rozhodnutími v podstatě "surfujeme" na hladinách různých verzí mnohočetné vícerozměrné reality, přičemž všechny varianty jsou nějakou inteligencí dopředu elegantně zohledněny a žádná volba není apriori horší nebo lepší, jen má v důsledku "sběr" jiných zkušeností, a my si vždy ve své nevědomosti moudře vybíráme tu "sadu" zkušeností, kterou nejvíce potřebujeme. Čili vše je "dáno" i "svobodné", ačkoliv běžná logika tvrdí, že by to mělo rozporovat.

Tatáž realita se jeví úplně jinak dle stavu vědomí, z něhož danou situaci pozorujeme. Jinak vypadají mraky, když je máme vysoko nad hlavou, jinak když jimi prolétáváme a nevidíme na metr před sebe (Odtud Buddha praví slova tohoto smyslu: Život je strádání, neboť jsme nemocní žízní toužení, ale existuje vznešená cesta-lék vedoucí na druhý břeh.) A úplně jinak, když vystoupáme nad ně a všude září modré nebe. Z tohoto stavu bytí se rozlévá paradoxní Buddhova mantra o tom, že žádný 'druhý břeh' není:
Zde, Sáriputro, prázdnota je formou a forma prázdnotou.

Není-li prozření, není bloudění.
Není ani věku, ani stárnutí 
a ani jeho zakončení, není strasti,
není původu, vzniku, konce, cesty,
není ani moudrosti, ani jejího dosažení.
...
Gate gate páragate párasamgate 
Bódhi Sváhá.

 (Za, za, odešlý za, se vším-co-jest-odešlý za, probuzený, extatický).


Stejně jako u mraků, ani u lidí nelze úplně odlišit, kde začíná náš příběh a příběh někoho druhého, protože se prolínají, vznikají a zanikají, svobodné i předurčené, podobně jako plameny, jako vlévající se řeky, jako tóny tvořící hudbu, kde se řád pojí s hravostí a krásou, jíž není možnost vysvětlit, ale je možné ji zažít.

A jestli se mraky někdy ztratí, tak kam?




David Mitchell: Atlas mraků. Mladá Fronta, 2012.

2 komentáře:

Děkuji za váš názor.