aneb následky vysoce nepravděpodobných událostí
Úžasná kniha libanonského obchodníka (a v soukromí rebelantského myslitele) upozorňuje na fenomén tzv. "Černé labuti". Černou labutí rozumí jev, který se vyskytuje mimo rozsah tzv. Gaussovy křivky, jev, který se vyskytuje za hranicí pravděpodobnosti a tedy předvídatelnosti, ale který má mimořádný dopad na vývoj společnosti či na život jednotlivce. Jako příklad můžeme uvést 1. či 2. světovou válku, teroristický útok 11. září 2001, dnešní "finanční krizi" či vynález laseru, počítačů nebo internetu. Žádná z těchto událostí nebyla dostatečně zřetelně a s předstihem předvídána takovým způsobem, aby bylo možno se na ni reálně připravit. Jakákoli suma znalostí a dat (ať už z oblasti historie či ekonomie) nemohla stačit, aby jakýkoli odborník takovou událost předpovídal.
Pak nás ale musí napadnout otázka: K čemu nám tedy věda vlastně slouží? (Talebova kritika míří spíše na vědy sociální či "měkké" jako je filozofie, psychologie, sociologie, ekonomie či historie).
Iluzorní jistota expertů
Taleb tvrdí, že věda v podstatě mapuje jen určité spektrum reality, které se "pohodlně" měří. Vytváří tak určitou zjednodušující mapu daleko chaotičtější, nahodilejší a komplexnější reality, a jevy za hranicí měřitelné statistické pravděpodobnosti opomíjí. Z této "šedé zóny" (normálního Gaussova rozložení) pak čerpají neodůvodněnou jistotu pro svá tvrzení, která však ve světle výskytu občasných Černých labutí, stojí na vodě. Příklad z psychologických experimentů: Milgramův test poslušnosti. "Expertní" psychiatři odhadovali, že pouhé 1% probandů bude pod příkazem autority schopno zajít až smrtelnou hranici 300 V, a prakticky tak zabít elektrošokem člověka jen za to, že odpovídal špatně na otázky ve znalostním testu. Výsledek byl 63%. 63% lidí, jen na zdvořilé požádání autority v bílé plášti, bylo schopno zabít člověka. Experti prokázali naprostou neschopnost odhadnout výsledek nějakého fenoménu. Respektive jejich odhad byl přibližně stejný jako u naprostých laiků, kteří o psychologii nic nevědí. Problém je v tom, že laik ví, že danému problému příliš rozumět nemusí a uvědomuje si, že situaci hodnotí "jen tak od oka". Expert se však opírá o falešný pocit jistoty daný jeho odborností.
Stejný jev lze pozorovat v bankovní sféře. Banka, právě provádějící s vašimi posledními penězi riskantní investice na asijských trzích, se vám bude prezentovat na přepážce v podobě znuděného bankovního kravaťáka s naprosto standardním oděvem a umělohmotným výrazem ve tváři vytvářejícím iluzi, že v této bance se dalších 300 let nechystá s pravděpodobností blížící se jistotě žádná zvláštní změna, která by měla z vaší strany vést k jakýmkoli obavám. Máte svou jistotu a klid; o komplexní realitě finančních toků netušíte nic, a ani tušit nechcete.
Nyní si vezměme jevy z našeho osobního života. I v našem životě mají největší dopad právě ty události, které nemůžeme (na základě předchozích lineárně-kauzálních znalostí reality) předvídat. Jaké to jsou? Například zamilování se do osudové osoby, náhlé úmrtí někoho blízkého, dopravní nehoda, početí dítěte (když se vám to zrovna "nehodí" a používali jste antikoncepci) či odhalení nevěry partnera... takové události přicházejí jakoby "z čistého nebe" a dramaticky mění naše životy.
Na globální úrovni jsou to většinou katastrofy - např. potopení Titanicu: Kapitán Titanicu prý do té doby nebyl za celý svůj život svědkem žádné dopravní nehody, žádné se neúčastnil, ať už jako pasažér či jako kapitán, ani žádnou nezpůsobil, ani se o žádní nedoslechl ze svého námořnického okolí. Pokud by měl on sám svou zkušenost odborně vyhodnotit, pak se mu musela pravděpodobnost jakékoli kolize jevit jako krajně nepravděpodobná až absurdní. Jinými slovy, celý život vídal jen a jen bílé labutě - a pak přišla najednou černá.
Kouzlo narativity
Po potopení Titanicu, po skončení druhé světové války, se najednou vyrojí mraky expertních analýz, proč k danému jevu došlo. Vysvětlení se nakonec vždycky najdou. Dojde k narativní rekonstrukci události. Nicméně v době, kdy takový jev vzniká: ticho po pěšině, lidé většinou nic netuší. Totéž platí v historii (kde známe spoustu faktů, ale algoritmus generující historické události je pro nás tajemný jako černá díra), ale i v osobním životě. Stane se něco, co jsme nepředvídali, ale my z jakési důležité psychologické potřeby potřebujeme proběhlou událost, alespoň dodatečně, vsadit do nějakého narativního rámce: vytvořit příběh, který danou událost (pravděpodobně daleko komplexnější) nějak elegantně vysvětluje pomocí nějakého zjednodušujícího, ale dynamizujícího "protože". (Protože je základní spojnice či kloub mezi dvěma rameny lineárně-kauzálního modelu reality. Většinou však neposkytuje opravdový vhled, nýbrž slouží naší psychologické potřebě vysvětlení).
Na stejném schématu funguje zpravodajství, média, televizní noviny. Srovnejte tyto dvě informace: 1) "Muž a žena žijí spolu a mají se rádi. Muž zemře, žena zemře." 2) "Muž a žena žijí spolu a mají se rádi. Muž zemře a žena, protože neunesla odchod své celoživotní lásky, zemře zborcena bolem krátce na to také." Kterou informaci si lépe zapamatujete a budete ji šířit dál?
Z faktů, která jsou složitá, ale strohá, skládají příběhy, které původní realitu výrazně ohýbají, protože narativní struktuře naše mozky dobře rozumějí. Narace umožňuje rychlé vyhodnocení situace. (Utéct před tygrem v místnosti!)
Problém je v tom, že naše teoretické znalosti tvoří jednu realitu a naše každodenní reakce druhou realitu. Neumíme je propojit. (Viz příklad s antikoncepcí níže). Naše vzdělání, informace, znalosti, nám neslouží. V praxi se necháme daleko snáz "zblbnout" a vyhodnocujeme realitu v primitivní narativní zkratce. Jediné gesto někdy stačí, aby se nám v jediném okamžiku někdo "znechutil" či nás naopak okouzlil. I experti se často mýlí. I oni se snadno nechají "zblbnout."
Podle Taleba má tendenci vytvářet narativní / popisné / komentující verze skutečnosti levá mozková hemisféra. Když výzkumníci vyslali do pravé hemisféry probanda instrukci: "zamávej rukou ve vzduchu" a pak se ho zeptali, proč to udělal - jeho levá hemisféra odpověděla "měl jsem pocit, že tam lítá moucha a chtěl jsem ji zaplašit". (Žádná moucha tam pochopitelně nebyla). Pokud v experimentu obě hemisféry zaměnili a vyslali instrukci do levé hemisféry, pravá hemisféra "neříkala nic." Pravá hemisféra nekomentuje a nevysvětluje, ale s větší intenzitou a pozorností k detailu vnímá to, co právě probíhá, bez ohledu na jakékoli minulé paměťové stopy (jakoby vše vidí svěže a nově).
Odpovídá to mnohým zkušenostem z terapeutické práce, kde právě (terapeutovo) nepopisování, nevkládání významu do situace, neinterpretování a nehodnocení, umožňuje klientovi spočinout v jakémsi "hlubším" prostoru, kde se děje uvolňující, sebeakceptující, léčivý proces iracionálního pochopení nebo smíření se situací. (Jiné terapeutické směry však mohou naraci naopak používat jako funkční nástroj: převyprávět si situaci tak, aby nám dobře "zaklapla" do celkového příběhu našeho života.)
Průměrov a Extrémov
Taleb rozlišuje dva okruhy jevů. První nazývá Průměrov, druhou Extrémov. Do Průměrova patří např. výška postavy, věk nebo IQ. Vyskytují se v empirické realitě distribuovány dle Gaussovy křivky. Trpaslíků měřících 1 metr a obrů měřících 3 metry je poskrovnu, lidí okolo průměrné výšky jsou mraky. V Průměrově se prostě nestane, že potkáme 20ti metrového člověka. Průměrov je krásná oblast jevů, kde se vědci cítí opravdu dobře. Jenže, když bychom měli zkoumat výši příjmu nebo úspěšnost prodeje nějaké knížky, ocitáme se v Extrémově.
Kdybychom vzali Černou labuť v podobě Billa Gatese a převedli jeho majetek na úroveň výšky postavy, měřil by asi 50 tisíc kilometrů, což znamená, že by se pohodlně obtočil kolem rovníku. Totéž by se nám stalo, kdybychom vyhodnocovali prodejnost Harryho Pottera. Většina knížek by vedle něho velikostně spadala někam do oblasti kvarků. Náš problém je v tom, že málokdy rozlišujeme, zda se pohybujeme v Průměrově nebo v Extrémově.
Psycholog se dobře orientuje v Průměrově. Používá typologie (škatulky) a normy (co je v normě - a co už není). Ale například hudební génius či "probuzený" buddha je cosi, co se s tímto aparátem vůbec nijak nedá uchopit. Psycholog se tedy rozhodne těmito jevy příliš nezabývat, a pokud ano, tak výrazně reduktivním způsobem - převedením na již známé kategorie či jejich odsunutím "mimo normu". Velké otevření psychologie či sociálních věd by mohlo začít tehdy, pokud by se přednostně zaměřovali právě na Černé labutě. Fenomény "falírující" s dosavadními konstrukty / modely reality. Jenže právě tyto Černé labutě by mohly být pro paradigma těch kterých věd jakýmsi Titanicem, který by je pohřbil! Černé labutě by mohly ukázat, že dosavadní způsob práce, nazírání a interpretace těch kterých věd je neudržitelný. A proto se jim svědomití kapitáni toužící po prestiži a chvále od jiných kapitánů svého oboru podvědomě vyhýbají. Všichni máme tendenci vidět všude jen bílé labutě - události potvrzující náš model reality. Důkazů je vždycky dostatek.
Jako grafolog se někdy setkám s mimořádným písmem u nějaké geniální osobnosti (třeba u Mercuryho nebo u Kolumba). I když nemám po ruce kategorie nebo pojmy, kterými bych se mohl přiléhavě vyjádřit, něco ve mě křičí "WOW!" a mrazí mě po celém těle. Nazírám nějak "to" - jakousi jinou kvalitu - ale nedovedl bych ji nějak kvantifikovat. Proč to říkám? Jsem rád, že existují projektivní metody, které umožňují onu oblast jevů za Gaussovou křivkou alespoň nějak reflektovat. Také to píšu proto, že někdy je lepší říct: já nevím a užívat si toto "nevím", než se cítit provinile, když neznáme odpověď protože na otázku proč.
Psychiatr, který nerozumí příčině vaší nemoci nikdy neřekne: "to je ale záhada - to teda nevím". Tím by ztratil autoritu. Raději ono tajemné převede na své 'důvěrně známé', podsune vám na to pilulky a uleví se mu; ještě by na něj mohla vyskočit Černá labuť - a co pak s tím? Ještě by si pak svůj bílý plášť musel sundat a ocitnout se vám na roveň. (A jak jsme si již řekli u Milgramova experimentu, většina pacientů hru na bílé pláště vyžaduje, neboť také jim dodává pocit jistoty v kauzálně-lineární vesmír bez nahodilostí, kterým nerozumíme. - Stejný pocit dodávala indiánským pacientům čarodějova čelenka a chřestítko. - Mimochodem, prof. Zdeněk Neubauer se baví slůvkem "čaroděj", které v sobě obsahuje motiv 'dění v čárách' - geometricky kauzálních liniích - a přirovnává dnešní vědce proto k čarodějům, kteří se ale již stydí za svůj ezoterní původ: podobně jako moderní člověk za "opičí" předky. Ale tím jsme trochu odbočili.)
Zatímco ve své víře ve stabilně-předvídatelný vesmír výskyt Černých labutí podceňujeme, v jiných situacích jejich efekt přeceňujeme. V případě úspěšných hráčů, hrdinů (přeživších válku, koncentrák či gulag), svůdníků (jako Casanova), výjimečných umělců a spisovatelů máme před očima tyto osobnosti jako vzory, které toužíme následovat, protože si myslíme, že se jedná o cosi dosažitelného: jen o malý kousíček dál na Gaussově křivce... stačí nám jen talent a píle. A pak celé roky jdeme po této cestě - a výsledek stále v nedohlednu. Taleb tvrdí, že za mnohými úspěchy těchto Černých labutí nestojí nic jiného než výjimečně šťastná náhoda či souhra náhod - avšak se zpětně vykonstruovanou narativně-lineární historií (zvláště jsou-li autory své vlastní autobiografie; životopisy masy neúspěšných neexistují). Můžete mít pro tyto bohémské cestičky stejný talent a stejné odhodlání, ale stejně nemusíte dosáhnout stejného úspěchu či slávy; pravděpodobnost, že se tak stane, se blíží Černé labuti, tedy nule. Ale člověk kráčící po této cestě se potřebuje živit nadějí, že i on se jednoho dne stane Černou labutí.
Ještě jiný příklad přecenění. Dvě otázky: 1) "Jaká je pravděpodobnost, že se může zřítit letadlo? 2) "Jaká je pravděpodobnost, že se naše letadlo dnes zřítí?" (položená v letadle). Druhou otázku nebudeme vyhodnocovat podle racionálních znalostí, ale podle podle emocionálně-narativní zkratky; dostaneme se tak k daleko "nebezpečnějšímu číslu". (Racionálně bychom měli vědět, že riziko letecké havárie je daleko menší než automobilové, které navíc podstupujeme daleko častěji). Jiný příklad: pravděpodobnost otěhotnění s antikoncepční pilulkou je 1 : 300 (jedna z 300 uživatelek během ročního užívání otěhotní), ale pokud máte kamarádku, která i přes použití pilulky právě otěhotněla, vyděsí vás to tak, že budete po zbytek života raději preferovat prezervativ (kde je riziko 1 : 50), protože se emočně necháte oslovit efektem Černé labutě, i když racionálně je takové jednání méně prozíravé.
Epistemická arogance
Příklad: vstupujeme do manželství, víme, že každé druhé manželství končí rozvodem a více než každé druhé manželství se potýká s nevěrou. Přesto, když sňatek uzavíráme, tváříme se, že se nás uvedená fakta nijak netýkají, protože spolu "hezky vycházíme". Ostatní páry si říkají totéž. Je to jakási dobrovolná slepota.
Taleb epistemickou aroganci definuje jako přecenění toho, co víme, a podcenění neurčitosti (stavů, jež mohou nastat). Vyznačuje se tím, že si myslíme, že víme dost, a neznámo pro nás v podstatě neexistuje.
Když Sokrates říká "vím, že nic nevím", provádí tím vlastně očistnou mantru, která jej drží pokorně u země a otvírá jej neznámu. A neznáma je vždycky mnohem víc, než toho, co známe.
Taleb tvrdí, že historie není nic jiného než řada čísel. Říká ale také, že většina čísel našeho života pochází z Extrémova. Svět je stále komplexnější a zděděné (narativně zjednodušující, senzace vyhledávající) instinktivní strategie, které fungovaly, když jsme utíkali před tygry, nám již nyní, v tomto světě, nestačí. Čím více jsme závislejší na narativních informačních kanálech (televize, historky přátel, facebook), tím více se naše vyhodnocování životní komplexity otupuje. Přitom nejde o to, že máme málo informací. Je to přesně naopak. Čím více informací máme, tím více na ně spoléháme a tím častěji se nakonec spleteme. Příliš věříme svým teoriím o tom, jak věci chodí. Když nevíme, jak věci chodí, počítáme naopak se vším, nejsme tolik epistemicky arogantní. Někteří lidé lpí na hmotném majetku, jiní na myšlenkách, principech a idejích "jak by věci měly být". Obojí je důsledek naší psychologické potřeby cítit se bezpečně díky něčemu, co považujeme za neměnné a s čím se identifikujeme. Obojí je v Extrémově stejně naivní a svazující a snižuje to naši pohyblivost realitou. Ztrácíme pak svobodu i otevřenou inteligenci.
Proč, když máme více informací, tím více se pleteme? 1) Protože podléháme šumu. Řídíme se příliš mnoha vnitřními hlasy. Pokud neumíme odfiltrovat, co je podstatné a co není, je jedno, kolik toho víme. 2) Protože roste naše expertní arogance. Přesvědčení, že oblast neznáma je směšně miniaturní oproti námi vlastněné oblasti známého. 3) Protože se řídíme tzv. Platónskými idejemi - umělými kategoriemi a přihrádkami, které ani zdaleka nepostihují chaotickou životní realitu a jsou svým způsobem "úsměvné".
Hádanka s mincí
Příklad této úsměvnosti Taleb ilustruje na dvou rozdílných osobnostech, kterým položil známou hádanku: "Když jsem hodil 99x mincí a pokaždé mi padl orel, jaká je pravděpodobnost, že mi příště padne panna?"
Jako první odpovídal intelektuální akademik John. Nenechal se nachytat na švestkách a řekl: "samozřejmě, že 50 : 50!" Z hlediska teoretické pravděpodobnostní statistiky měl naprostou pravdu.
Jako druhý odpovídal Tony, prototyp bonvivánského mafiána. Řekl: "Nulová." "Jak to?" zeptal se ho Taleb. "Jestli 99x pad' vopravdu orel, tak ta mince musí bejt pajšnutá. Na takový minci ti nepadne panna, ani kdyby ses pos..l." Tony byl empirik, životní realista. Pravděpodobnost, že vám na nějaké minci 99x za sebou padne orel a nebude "pajšnutá" je v řádech milardy miliard. Tony nikdy nestudoval, ale měl to odpozorováno ze života. Právě typy jako John vnímal jako snadné terče pro své kšeftíky, jelikož zjistil, že se nejsnadněji dají oblbnout.
Úžasná kniha libanonského obchodníka (a v soukromí rebelantského myslitele) upozorňuje na fenomén tzv. "Černé labuti". Černou labutí rozumí jev, který se vyskytuje mimo rozsah tzv. Gaussovy křivky, jev, který se vyskytuje za hranicí pravděpodobnosti a tedy předvídatelnosti, ale který má mimořádný dopad na vývoj společnosti či na život jednotlivce. Jako příklad můžeme uvést 1. či 2. světovou válku, teroristický útok 11. září 2001, dnešní "finanční krizi" či vynález laseru, počítačů nebo internetu. Žádná z těchto událostí nebyla dostatečně zřetelně a s předstihem předvídána takovým způsobem, aby bylo možno se na ni reálně připravit. Jakákoli suma znalostí a dat (ať už z oblasti historie či ekonomie) nemohla stačit, aby jakýkoli odborník takovou událost předpovídal.Pak nás ale musí napadnout otázka: K čemu nám tedy věda vlastně slouží? (Talebova kritika míří spíše na vědy sociální či "měkké" jako je filozofie, psychologie, sociologie, ekonomie či historie).
Iluzorní jistota expertů
Taleb tvrdí, že věda v podstatě mapuje jen určité spektrum reality, které se "pohodlně" měří. Vytváří tak určitou zjednodušující mapu daleko chaotičtější, nahodilejší a komplexnější reality, a jevy za hranicí měřitelné statistické pravděpodobnosti opomíjí. Z této "šedé zóny" (normálního Gaussova rozložení) pak čerpají neodůvodněnou jistotu pro svá tvrzení, která však ve světle výskytu občasných Černých labutí, stojí na vodě. Příklad z psychologických experimentů: Milgramův test poslušnosti. "Expertní" psychiatři odhadovali, že pouhé 1% probandů bude pod příkazem autority schopno zajít až smrtelnou hranici 300 V, a prakticky tak zabít elektrošokem člověka jen za to, že odpovídal špatně na otázky ve znalostním testu. Výsledek byl 63%. 63% lidí, jen na zdvořilé požádání autority v bílé plášti, bylo schopno zabít člověka. Experti prokázali naprostou neschopnost odhadnout výsledek nějakého fenoménu. Respektive jejich odhad byl přibližně stejný jako u naprostých laiků, kteří o psychologii nic nevědí. Problém je v tom, že laik ví, že danému problému příliš rozumět nemusí a uvědomuje si, že situaci hodnotí "jen tak od oka". Expert se však opírá o falešný pocit jistoty daný jeho odborností.
Stejný jev lze pozorovat v bankovní sféře. Banka, právě provádějící s vašimi posledními penězi riskantní investice na asijských trzích, se vám bude prezentovat na přepážce v podobě znuděného bankovního kravaťáka s naprosto standardním oděvem a umělohmotným výrazem ve tváři vytvářejícím iluzi, že v této bance se dalších 300 let nechystá s pravděpodobností blížící se jistotě žádná zvláštní změna, která by měla z vaší strany vést k jakýmkoli obavám. Máte svou jistotu a klid; o komplexní realitě finančních toků netušíte nic, a ani tušit nechcete.
Nyní si vezměme jevy z našeho osobního života. I v našem životě mají největší dopad právě ty události, které nemůžeme (na základě předchozích lineárně-kauzálních znalostí reality) předvídat. Jaké to jsou? Například zamilování se do osudové osoby, náhlé úmrtí někoho blízkého, dopravní nehoda, početí dítěte (když se vám to zrovna "nehodí" a používali jste antikoncepci) či odhalení nevěry partnera... takové události přicházejí jakoby "z čistého nebe" a dramaticky mění naše životy.
Na globální úrovni jsou to většinou katastrofy - např. potopení Titanicu: Kapitán Titanicu prý do té doby nebyl za celý svůj život svědkem žádné dopravní nehody, žádné se neúčastnil, ať už jako pasažér či jako kapitán, ani žádnou nezpůsobil, ani se o žádní nedoslechl ze svého námořnického okolí. Pokud by měl on sám svou zkušenost odborně vyhodnotit, pak se mu musela pravděpodobnost jakékoli kolize jevit jako krajně nepravděpodobná až absurdní. Jinými slovy, celý život vídal jen a jen bílé labutě - a pak přišla najednou černá.
Kouzlo narativity
Po potopení Titanicu, po skončení druhé světové války, se najednou vyrojí mraky expertních analýz, proč k danému jevu došlo. Vysvětlení se nakonec vždycky najdou. Dojde k narativní rekonstrukci události. Nicméně v době, kdy takový jev vzniká: ticho po pěšině, lidé většinou nic netuší. Totéž platí v historii (kde známe spoustu faktů, ale algoritmus generující historické události je pro nás tajemný jako černá díra), ale i v osobním životě. Stane se něco, co jsme nepředvídali, ale my z jakési důležité psychologické potřeby potřebujeme proběhlou událost, alespoň dodatečně, vsadit do nějakého narativního rámce: vytvořit příběh, který danou událost (pravděpodobně daleko komplexnější) nějak elegantně vysvětluje pomocí nějakého zjednodušujícího, ale dynamizujícího "protože". (Protože je základní spojnice či kloub mezi dvěma rameny lineárně-kauzálního modelu reality. Většinou však neposkytuje opravdový vhled, nýbrž slouží naší psychologické potřebě vysvětlení).
Na stejném schématu funguje zpravodajství, média, televizní noviny. Srovnejte tyto dvě informace: 1) "Muž a žena žijí spolu a mají se rádi. Muž zemře, žena zemře." 2) "Muž a žena žijí spolu a mají se rádi. Muž zemře a žena, protože neunesla odchod své celoživotní lásky, zemře zborcena bolem krátce na to také." Kterou informaci si lépe zapamatujete a budete ji šířit dál?
Z faktů, která jsou složitá, ale strohá, skládají příběhy, které původní realitu výrazně ohýbají, protože narativní struktuře naše mozky dobře rozumějí. Narace umožňuje rychlé vyhodnocení situace. (Utéct před tygrem v místnosti!)
Problém je v tom, že naše teoretické znalosti tvoří jednu realitu a naše každodenní reakce druhou realitu. Neumíme je propojit. (Viz příklad s antikoncepcí níže). Naše vzdělání, informace, znalosti, nám neslouží. V praxi se necháme daleko snáz "zblbnout" a vyhodnocujeme realitu v primitivní narativní zkratce. Jediné gesto někdy stačí, aby se nám v jediném okamžiku někdo "znechutil" či nás naopak okouzlil. I experti se často mýlí. I oni se snadno nechají "zblbnout."
Podle Taleba má tendenci vytvářet narativní / popisné / komentující verze skutečnosti levá mozková hemisféra. Když výzkumníci vyslali do pravé hemisféry probanda instrukci: "zamávej rukou ve vzduchu" a pak se ho zeptali, proč to udělal - jeho levá hemisféra odpověděla "měl jsem pocit, že tam lítá moucha a chtěl jsem ji zaplašit". (Žádná moucha tam pochopitelně nebyla). Pokud v experimentu obě hemisféry zaměnili a vyslali instrukci do levé hemisféry, pravá hemisféra "neříkala nic." Pravá hemisféra nekomentuje a nevysvětluje, ale s větší intenzitou a pozorností k detailu vnímá to, co právě probíhá, bez ohledu na jakékoli minulé paměťové stopy (jakoby vše vidí svěže a nově).
Odpovídá to mnohým zkušenostem z terapeutické práce, kde právě (terapeutovo) nepopisování, nevkládání významu do situace, neinterpretování a nehodnocení, umožňuje klientovi spočinout v jakémsi "hlubším" prostoru, kde se děje uvolňující, sebeakceptující, léčivý proces iracionálního pochopení nebo smíření se situací. (Jiné terapeutické směry však mohou naraci naopak používat jako funkční nástroj: převyprávět si situaci tak, aby nám dobře "zaklapla" do celkového příběhu našeho života.)
Průměrov a Extrémov
Taleb rozlišuje dva okruhy jevů. První nazývá Průměrov, druhou Extrémov. Do Průměrova patří např. výška postavy, věk nebo IQ. Vyskytují se v empirické realitě distribuovány dle Gaussovy křivky. Trpaslíků měřících 1 metr a obrů měřících 3 metry je poskrovnu, lidí okolo průměrné výšky jsou mraky. V Průměrově se prostě nestane, že potkáme 20ti metrového člověka. Průměrov je krásná oblast jevů, kde se vědci cítí opravdu dobře. Jenže, když bychom měli zkoumat výši příjmu nebo úspěšnost prodeje nějaké knížky, ocitáme se v Extrémově.
Kdybychom vzali Černou labuť v podobě Billa Gatese a převedli jeho majetek na úroveň výšky postavy, měřil by asi 50 tisíc kilometrů, což znamená, že by se pohodlně obtočil kolem rovníku. Totéž by se nám stalo, kdybychom vyhodnocovali prodejnost Harryho Pottera. Většina knížek by vedle něho velikostně spadala někam do oblasti kvarků. Náš problém je v tom, že málokdy rozlišujeme, zda se pohybujeme v Průměrově nebo v Extrémově.
Psycholog se dobře orientuje v Průměrově. Používá typologie (škatulky) a normy (co je v normě - a co už není). Ale například hudební génius či "probuzený" buddha je cosi, co se s tímto aparátem vůbec nijak nedá uchopit. Psycholog se tedy rozhodne těmito jevy příliš nezabývat, a pokud ano, tak výrazně reduktivním způsobem - převedením na již známé kategorie či jejich odsunutím "mimo normu". Velké otevření psychologie či sociálních věd by mohlo začít tehdy, pokud by se přednostně zaměřovali právě na Černé labutě. Fenomény "falírující" s dosavadními konstrukty / modely reality. Jenže právě tyto Černé labutě by mohly být pro paradigma těch kterých věd jakýmsi Titanicem, který by je pohřbil! Černé labutě by mohly ukázat, že dosavadní způsob práce, nazírání a interpretace těch kterých věd je neudržitelný. A proto se jim svědomití kapitáni toužící po prestiži a chvále od jiných kapitánů svého oboru podvědomě vyhýbají. Všichni máme tendenci vidět všude jen bílé labutě - události potvrzující náš model reality. Důkazů je vždycky dostatek.
Jako grafolog se někdy setkám s mimořádným písmem u nějaké geniální osobnosti (třeba u Mercuryho nebo u Kolumba). I když nemám po ruce kategorie nebo pojmy, kterými bych se mohl přiléhavě vyjádřit, něco ve mě křičí "WOW!" a mrazí mě po celém těle. Nazírám nějak "to" - jakousi jinou kvalitu - ale nedovedl bych ji nějak kvantifikovat. Proč to říkám? Jsem rád, že existují projektivní metody, které umožňují onu oblast jevů za Gaussovou křivkou alespoň nějak reflektovat. Také to píšu proto, že někdy je lepší říct: já nevím a užívat si toto "nevím", než se cítit provinile, když neznáme odpověď protože na otázku proč.
Psychiatr, který nerozumí příčině vaší nemoci nikdy neřekne: "to je ale záhada - to teda nevím". Tím by ztratil autoritu. Raději ono tajemné převede na své 'důvěrně známé', podsune vám na to pilulky a uleví se mu; ještě by na něj mohla vyskočit Černá labuť - a co pak s tím? Ještě by si pak svůj bílý plášť musel sundat a ocitnout se vám na roveň. (A jak jsme si již řekli u Milgramova experimentu, většina pacientů hru na bílé pláště vyžaduje, neboť také jim dodává pocit jistoty v kauzálně-lineární vesmír bez nahodilostí, kterým nerozumíme. - Stejný pocit dodávala indiánským pacientům čarodějova čelenka a chřestítko. - Mimochodem, prof. Zdeněk Neubauer se baví slůvkem "čaroděj", které v sobě obsahuje motiv 'dění v čárách' - geometricky kauzálních liniích - a přirovnává dnešní vědce proto k čarodějům, kteří se ale již stydí za svůj ezoterní původ: podobně jako moderní člověk za "opičí" předky. Ale tím jsme trochu odbočili.)
Zatímco ve své víře ve stabilně-předvídatelný vesmír výskyt Černých labutí podceňujeme, v jiných situacích jejich efekt přeceňujeme. V případě úspěšných hráčů, hrdinů (přeživších válku, koncentrák či gulag), svůdníků (jako Casanova), výjimečných umělců a spisovatelů máme před očima tyto osobnosti jako vzory, které toužíme následovat, protože si myslíme, že se jedná o cosi dosažitelného: jen o malý kousíček dál na Gaussově křivce... stačí nám jen talent a píle. A pak celé roky jdeme po této cestě - a výsledek stále v nedohlednu. Taleb tvrdí, že za mnohými úspěchy těchto Černých labutí nestojí nic jiného než výjimečně šťastná náhoda či souhra náhod - avšak se zpětně vykonstruovanou narativně-lineární historií (zvláště jsou-li autory své vlastní autobiografie; životopisy masy neúspěšných neexistují). Můžete mít pro tyto bohémské cestičky stejný talent a stejné odhodlání, ale stejně nemusíte dosáhnout stejného úspěchu či slávy; pravděpodobnost, že se tak stane, se blíží Černé labuti, tedy nule. Ale člověk kráčící po této cestě se potřebuje živit nadějí, že i on se jednoho dne stane Černou labutí.
Ještě jiný příklad přecenění. Dvě otázky: 1) "Jaká je pravděpodobnost, že se může zřítit letadlo? 2) "Jaká je pravděpodobnost, že se naše letadlo dnes zřítí?" (položená v letadle). Druhou otázku nebudeme vyhodnocovat podle racionálních znalostí, ale podle podle emocionálně-narativní zkratky; dostaneme se tak k daleko "nebezpečnějšímu číslu". (Racionálně bychom měli vědět, že riziko letecké havárie je daleko menší než automobilové, které navíc podstupujeme daleko častěji). Jiný příklad: pravděpodobnost otěhotnění s antikoncepční pilulkou je 1 : 300 (jedna z 300 uživatelek během ročního užívání otěhotní), ale pokud máte kamarádku, která i přes použití pilulky právě otěhotněla, vyděsí vás to tak, že budete po zbytek života raději preferovat prezervativ (kde je riziko 1 : 50), protože se emočně necháte oslovit efektem Černé labutě, i když racionálně je takové jednání méně prozíravé.
Epistemická arogance
Příklad: vstupujeme do manželství, víme, že každé druhé manželství končí rozvodem a více než každé druhé manželství se potýká s nevěrou. Přesto, když sňatek uzavíráme, tváříme se, že se nás uvedená fakta nijak netýkají, protože spolu "hezky vycházíme". Ostatní páry si říkají totéž. Je to jakási dobrovolná slepota.
Taleb epistemickou aroganci definuje jako přecenění toho, co víme, a podcenění neurčitosti (stavů, jež mohou nastat). Vyznačuje se tím, že si myslíme, že víme dost, a neznámo pro nás v podstatě neexistuje.
Když Sokrates říká "vím, že nic nevím", provádí tím vlastně očistnou mantru, která jej drží pokorně u země a otvírá jej neznámu. A neznáma je vždycky mnohem víc, než toho, co známe.
Taleb tvrdí, že historie není nic jiného než řada čísel. Říká ale také, že většina čísel našeho života pochází z Extrémova. Svět je stále komplexnější a zděděné (narativně zjednodušující, senzace vyhledávající) instinktivní strategie, které fungovaly, když jsme utíkali před tygry, nám již nyní, v tomto světě, nestačí. Čím více jsme závislejší na narativních informačních kanálech (televize, historky přátel, facebook), tím více se naše vyhodnocování životní komplexity otupuje. Přitom nejde o to, že máme málo informací. Je to přesně naopak. Čím více informací máme, tím více na ně spoléháme a tím častěji se nakonec spleteme. Příliš věříme svým teoriím o tom, jak věci chodí. Když nevíme, jak věci chodí, počítáme naopak se vším, nejsme tolik epistemicky arogantní. Někteří lidé lpí na hmotném majetku, jiní na myšlenkách, principech a idejích "jak by věci měly být". Obojí je důsledek naší psychologické potřeby cítit se bezpečně díky něčemu, co považujeme za neměnné a s čím se identifikujeme. Obojí je v Extrémově stejně naivní a svazující a snižuje to naši pohyblivost realitou. Ztrácíme pak svobodu i otevřenou inteligenci.
Proč, když máme více informací, tím více se pleteme? 1) Protože podléháme šumu. Řídíme se příliš mnoha vnitřními hlasy. Pokud neumíme odfiltrovat, co je podstatné a co není, je jedno, kolik toho víme. 2) Protože roste naše expertní arogance. Přesvědčení, že oblast neznáma je směšně miniaturní oproti námi vlastněné oblasti známého. 3) Protože se řídíme tzv. Platónskými idejemi - umělými kategoriemi a přihrádkami, které ani zdaleka nepostihují chaotickou životní realitu a jsou svým způsobem "úsměvné".
Hádanka s mincí
Příklad této úsměvnosti Taleb ilustruje na dvou rozdílných osobnostech, kterým položil známou hádanku: "Když jsem hodil 99x mincí a pokaždé mi padl orel, jaká je pravděpodobnost, že mi příště padne panna?"
Jako první odpovídal intelektuální akademik John. Nenechal se nachytat na švestkách a řekl: "samozřejmě, že 50 : 50!" Z hlediska teoretické pravděpodobnostní statistiky měl naprostou pravdu.
Jako druhý odpovídal Tony, prototyp bonvivánského mafiána. Řekl: "Nulová." "Jak to?" zeptal se ho Taleb. "Jestli 99x pad' vopravdu orel, tak ta mince musí bejt pajšnutá. Na takový minci ti nepadne panna, ani kdyby ses pos..l." Tony byl empirik, životní realista. Pravděpodobnost, že vám na nějaké minci 99x za sebou padne orel a nebude "pajšnutá" je v řádech milardy miliard. Tony nikdy nestudoval, ale měl to odpozorováno ze života. Právě typy jako John vnímal jako snadné terče pro své kšeftíky, jelikož zjistil, že se nejsnadněji dají oblbnout.
Nassim Nicholas Taleb: Černá labuť. Paseka, 2011
Skvělý článek, díky...
OdpovědětVymazat