I mě můj životní příběh přivedl zpátky před tuto bránu.
Kdysi dávno jsem si přál být architektem. Láska k symetrii mě však nakonec přivedla ke studiu estetiky a filozofie, pak přišla grafologie a nakonec psychologie. Mezitím jsem se snažil letmo proniknout do tajů hudební kompozice - a také astrologie. Neříkám, že jsem tušil co tyto věci mají společného; jakýsi slepý pud mě vyvrhl na břeh těchto věcí. A nyní - další střípek do mozaiky: práce s konstelacemi.
Obrázek dole zachycuje síťové pole tzv. fraktálové konstelace.
Myslíte, že někdo běhal po zemi s pravítkem a kružítkem a určoval, kde má kdo stát? Kdepak. Byli jsme skupina asi 15 lidí, jež se této hry, experimentu či zkrátka konstelace, zúčastnili.
Všichni jsme měli zavřené oči a nechali ve svém nitru znít otázku přibližně v tomto smyslu: "Kde je můj původní zdroj, do kterého patřím?" Trošku záhadná otázka, pravdaže. Ale naše těla se zavřenýma očima si s ní kupodivu poradila, a každého z nás přivedla do jednoho z červených bodů na obrázku. Vznikla jakási tři ramena v soustředných kruzích okolo prázdného centra. Tento prázdný střed se v prvním centrálním kruhu rozděluje v triádu, tato triáda se pak dále rozpadá na polarizovanou dvojici (plus a mínus), která stojí čelem k sobě, a za ní stojí další dvojice, takže dohromady tyto dvě dvojice vytvářejí čtverec. Na konci celého ramene pak stojí jakási "single unit", která jakoby koncentruje a manifestuje energii procházející celým ramenem, přičemž hledí zpříma do očí (po žluté linii) svého zdroje ve vnitřním triádovém kruhu (který je v hierarchii jakoby výše) a tvoří tak spolu partnerskou (polarizovanou) dvojici svého druhu. Každý bod je propojen se všemi ostatními a změna v libovolném bodě se automaticky přelévá do prožívání všech, i těch nejvzdálenějších bodů (lidských těl). Vzniká tak zvláštní systém svého druhu: dynamická, živoucí, fraktálová struktura.
Všichni jsme měli zavřené oči a nechali ve svém nitru znít otázku přibližně v tomto smyslu: "Kde je můj původní zdroj, do kterého patřím?" Trošku záhadná otázka, pravdaže. Ale naše těla se zavřenýma očima si s ní kupodivu poradila, a každého z nás přivedla do jednoho z červených bodů na obrázku. Vznikla jakási tři ramena v soustředných kruzích okolo prázdného centra. Tento prázdný střed se v prvním centrálním kruhu rozděluje v triádu, tato triáda se pak dále rozpadá na polarizovanou dvojici (plus a mínus), která stojí čelem k sobě, a za ní stojí další dvojice, takže dohromady tyto dvě dvojice vytvářejí čtverec. Na konci celého ramene pak stojí jakási "single unit", která jakoby koncentruje a manifestuje energii procházející celým ramenem, přičemž hledí zpříma do očí (po žluté linii) svého zdroje ve vnitřním triádovém kruhu (který je v hierarchii jakoby výše) a tvoří tak spolu partnerskou (polarizovanou) dvojici svého druhu. Každý bod je propojen se všemi ostatními a změna v libovolném bodě se automaticky přelévá do prožívání všech, i těch nejvzdálenějších bodů (lidských těl). Vzniká tak zvláštní systém svého druhu: dynamická, živoucí, fraktálová struktura.
Strom života |
A teď: co to vlastně je? Možná, že by žádný výklad nebyl ani potřeba.
Pokud jste však listovali nějakou kabalistickou knihou nebo knihou o posvátné geometrii, možná se vám vybaví "strom života" (vpravo). Netvrdím, že rozumím nějak zvlášť dobře, o co jde, ale představuji si, že jde o jakousi geometrickou architekturu kreativity bytí, které vyhřezává z božského zdroje (Kether) do hmotné reality (Malkuth), jako když se potencialita všemožnosti proměňuje, zatuhuje v nějaký hmotný výtvor, formu, přičemž jde o neustálý (a asi oboustranný) proces probíhající na všech úrovních mikrokosmu a makrokosmu. Psychologicky bychom to mohli klidně chápat i jako metaforu individuace, kde každý tvor či organismus má tendenci uskutečnit sebe sama jako jedinečnou, nesrovnatelnou a neopakovatelnou možnost existence a tuto jedinečnost nějak manifestovat a zjevit, asi jako když semínko vypučí v nádhernou květinu a šíří svou vůni do okolí.
Jak to souvisí s naší fraktálovou strukturou? No - když si tento strom života třikrát obtočíte kolem první sefiry Kether, vznikne vám (rotací) podobný útvar, který dokonce ctí onu triádu prvních tří sefirot (Kether - Binah - Chokmah) v nejvyšších patrech hierarchie utváření. A nyní - jak je možné, že nějaká skupina lidí - poslepu utvoří podobný obrazec? Dokonce vlastně, ještě složitější, jakoby třídimenzionální. Jsou to snad ony tajemné archetypy, o kterých mluví Carl Gustav Jung? Ať mi to nějaký člen spolku Sisyfos vysvětlí, o co tu jde, protože já jsem z toho jelen.
Nicméně, my jsme si s obrazcem "hráli" dál a opakovaně a začali jsme pracovně své body označovat určitými symbolickými názvy ze světa astrologie. Mohli jsme říkat "hruška" a "jablíčko", ale říkali jsme "Pluto" a "Uran" na základě jakési intuitivní prožitkové shody s daným symbolem. Jedna větev se "vyloupla" jako osa vědomí (či ducha / mysli / vhledu), druhá jako osa lásky (či srdce / duše / prožívání) a třetí jako osa života (těla / sexuality / životní síly). Středu fraktálu můžeme říkat třeba "pleroma", "éter" či "no-thingness" Toto pojmenování ale není tak důležité (jde jen o mentální hru). Důležité jsou jiné principy, které se v tomto "fenomenologickém poli" objevily:
- pokud nějaký bod ve struktuře potlačuje nějaký pocit a nesdělí jej, odrazí se tento pocit v jiném bodě, který jej prožívá zástupně za něj (jako když se nafukovací balónek zmáčkne na jedné straně a vyboulí se na druhé) - tento princip odráží to, co se děje v našich rodinách (skrze naše děti), v partnerských vztazích, firmách, organizacích, státech, tělech atd: co je potlačováno a vytěsňováno se nevyhnutelně manifestuje skrze jiný článek řetězce; nastává tak chaos, protože tento článek pak nemůže autenticky žít sám sebe (svou jedinečnost), protože je zaplaven pocity (energiemi), které vlastně patří k někomu jinému (ale ten je zas neumí autenticky vyjádřit)
- tento princip "přenášení" se může našemu rozumu jevit jako "nespravedlnost", ale ukazuje se, že pokud "trpící" bod ukáže svou slabost, celek má potřebu jej podpořit, protože podpořením svého slabého článku posiluje (a rozradostňuje) opět sama sebe a všechny zúčastněné; a naopak: přehlížené utrpení a smutek jednoho nakonec stahuje dolů všechny ostatní články systému; tak to zřejmě platí ve vztazích, rodinách i v celém lidstvu; všichni tak vlastně neseme spoluodpovědnost za všechny ostatní, ať se nám to líbí nebo ne (a nevědomost neomlouvá, z těchto zákonitostí se nejde vylhat)
- co je nevědomé (vytěsněné, potlačené, ale prožitkově kdesi hluboko skutečné) utváří realitu našich životů daleko s větší urputností a vehemencí než to, co vědomě (záměrně) prohlašujeme a co se o sobě (na úrovni mentálně-symbolických kódů) domníváme
- jsou-li všechny body "ve své síle" = v souladu se svým sebeurčením, pokud autenticky vyjadřují svou podstatu, teprve tehdy dochází k synergickému efektu: energie plyne mezi všemi zúčastněnými a graduje do kvalitativně odlišných stavů bytí / vědomí / prožívání; teprve nastává ono známé gestaltické "celek je více než pouhým součtem částí"; možná, že na podobném principu fungují neuronové sítě v lidském mozku; bod pak prožívá jak sám sebe, tak euforii rytmicky pulzujícího celku, jako "vlna rytmicky se pohybující v oceánu jiných vln"; možná že tento princip synergického rytmického propojování platí i na úrovních nejen mikro-neuronových, sociálních, ale i celoplanetárních a makrokosmických, snad i ve smyslu celých slunečních soustav a galaxií; synergicky vzniklá energie má pak potřebu vytvářet, zhmotňovat, plodit, vybíjet se (či dokonce ničit), stejně jako elektřina nezná statický (neutrální) stav bytí a nelze ji akumulovat; toto dění probíhá, jak ve vlnách (sinusoidách), tak v "kvantových skocích" dojde-li k přesnému vystižení pravého stavu věcí
- slova jsou důležitá: nejde jen o přelévání jakýchsi vjemů a pocitů - správná slova ve správný čas konají zázraky, otvírají brány, a stejně tak mohou ničit a zaklínat; slova vystihující autenticky skutečnost, byť je sebenepříjemnější, posouvají věci dále, otvírají další komnaty, ke kterým bychom se jinak nedostali; mlčení tam, kde je třeba křičet je něco strašného, protože právě toto nevyřčené křičení ničí - a to, jak jsme si řekli, ty nejslabší články systému; to, o čem se nemluví, kde by se mělo, stahuje všechny ke dnu; možná že i toto pravidlo platí ve všech patrech reality
- tělo je důležité, tělo ví: zná pravdu tam, kde "hlava" vytváří dokonalé, logicky neprůstřelné konstrukce, jak se s pravdou, "která se děje", minout; je tomu tak z prostého důvodu: hlava se nás snaží (skrze obranné mechanismy) izolovat od bolesti; prožitá bolest je však jen dalším zaklapnutím ve velké mozaice, jejíž horizont se tím ihned (skokem) rozšíří
- částečné nedoprožití čehokoli se může proměnit v zakletí, zamrazení na dlouhý čas; plné prožití čehokoli osvobozuje dokonale; prožitek nelze obejít
- u většiny lidí panuje nerovnováha mezi třemi rovinami symbolizovanými větvemi fraktálu: někteří lidé více používají instinktivní sílu (spodní čakry), ale vytěsňují emočně-prožitkovou rovinu (srdeční čakra), zatímco jiní lidé to mají přesně naopak (jsou pak otevření, ale zranitelní); prakticky se to projevuje například jako oddělené prožívání lásky (něhy) a sexuality (buď jedno nebo druhé, nedaří se to propojit: láska je "platonická" a sex "odosobněný"); u jiných lidé je výraznější blokáda mezi hlavou a tělem; toto odpojení různých center vede k tomu, že se "houpačkovitě" ujímá vlády jedno centrum na úkor druhého, které je v tu chvíli "odpojené" nebo zanořené do nevědomí; zatímco u integrovaných, celistvých lidských bytostí, pracují všechna centra (sexualita, srdce i hlava) synchronizovaně, v hravé, orgiastické celistvosti a rytmické pulzaci (podobně jako zní hudba)
- muži a ženy: u velké části žen existují sexuální bloky způsobené negativním zážitky v sexuálně - intimní rovině nebo opresivní výchovou, čímž pak ztrácí přístup k orgiasticky uvolněnému prožívání; nicméně ženy jsou obvykle se svým tělem pocitově propojeny daleko více než muži; muži se více nacházejí v hlavě (v analytickém, distancovaném modu) a na konstelační práci (vyciťování kvalit v uzlových bodech systému) reagují spíše zprvu pomaleji a rigidněji: ženy na změnu v poli reagují spontánně, ihned a intenzivně; ženy častěji "vypínají" sexuální rovinu, muži emocionální - jako důsledek zranění, bolesti či traumatu - symbolicky je pak jakoby nějaká naše vnitřní část "mrtvá" - nebo spíše "neživá - nemrtvá" )
- partnerské vztahy a sexualita jsou samozřejmě vnějším zrcadlem a manifestací našich vnitřních procesů (přeladění a harmonizace vnitřního "soukolí" vede ihned k pozorovatelným, hmatatelným projevům ve vnější realitě); jinými slovy, vše si "generujeme" sami (ať už na mentální úrovni vzýváme jakákoli božstva či entity) - máme vždy to, po čem vnitřně, na hlubší úrovni (za egem), "poptáváme"
- tato síť našich vnitřních částí je zobrazitelná metodou individuálních konstelací a lze s ní tvořivě pracovat (v případě zájmu kontaktuje autora blogu)
Fraktál jako hudba
Dovolím si malou hudební metaforu. Pokud bychom si představili fraktál jako zvuk, pak by:
- rameno životní síly / sexuality odpovídalo hudebnímu tempu, dynamice a rytmu
- rameno vědomí / mysli - melodii (v hudebních intervalech evolvující struktuře)
- a rameno lásky / pocitů - harmonii (tonalita, akordy) a témbru (zvuk nástrojů, alikvótní interference)
Psychologické aspekty
- Body fraktálu lze vnímat jako různé fáze proměn životní energie / libida, jen se jedná o alternativní druh zobrazení, než jakým je dvanácti-cyklová astrologická mandala.
- Fraktálový obrazec lze také použít jako východisko pro různé osobnostní nebo dokonce partnerské typologie (na základě převažujících archetypálních kvalit v nás a v našem partnerovi / partnerce); serióznější výzkum na toto téma se již rýsuje.
- Každé archetypální rameno má pravděpodobně svou specifickou strategii úniku od traumatických zážitků.
- Saturn / Neptun: obětování se pro druhého, přebírání jeho emocí / problémů / odpovědnosti na sebe jakožto únik před vlastním traumatem (Saturn řešením "praktických věcí" za někoho, Neptun "houbovitě-empatickým nasáváním emocí" z okolí)
- Jupiter / Nibiru: popření jakékoli slabosti a demonstrace pozice síly jakožto reakce na zážitek (sexuálního či jiného) zneužití / zavržení / odmítnutí; stažení bytí čistě "do hlavy" (racionalizace, důkladné popření "oběti" v sobě, opovrhování touto částí v druhých)
- Uran / Pluto: adrenalin. zážitky, únik do sexuálních perverzí (např. BDSM), únik do prožívání skrze "nižší čakry", mocenské hry, ovládání, kontrola (pozice "tyrana" apod.)
- Co se stane, oddělíme-li v nějaké traumatizující situaci tělo od prožívání, prožívání od vědomí, vědomí od těla? Co se stane v okamžiku, když je opět sloučíme?
Co fraktálový obrazec (multidimenzionální metaforický model reality) vlastně reprezentuje?
- dění na makrokosmické úrovni (Sluneční soustava)
- dění na úrovni kolektivního nevědomí (proměňující se, "procesující", "tekoucí" archetypální struktury lidského druhu)
- nás samé, protože nejsme "jedno já" - my sami jsme celkem, systémem složeným z mnoha částí (vektorů, komplexů, archetypů); všechny body v obrazci představují nějakou část nás samých; potkáme-li druhého člověka, všechny naše části interagují se všemi jeho částmi, navzájem si tak umožňujeme integrovat naše slabé i silné části
- fraktál je možno vnímat jako energetický "generátor reality" uvnitř organismu jednoho každého z nás, který pracuje synchronně s celým světem a všemi ostatními (lidskými čí jinými) bytostmi
- dění na všech dalších představitelných úrovních reality; fraktál nemá žádné hranice; uvedený obrázek zachycuje jen malinkou část "kosmické a psychické architektury"
C. G. Jung: Sedm promluv mrtvým
Dovolte mi nyní citovat Junga, když hovoří o "principu", jehož nazývá Abraxas. Dle mého názoru může být fraktálová konstelace jakýmsi zobrazením "aktivity" tohoto slovy nepostižitelného principu / božstva / bytí. (Styl jeho vyjadřování se zde podobá Červené knize.)
Je nádherný jako lev v okamžiku, kdy sráží svoji oběť. Je krásný jako jarní den.
Ano, je sám velký Pan a malý. Je Priapos.
Je monstrum podsvětí, polyp s tisíci pažemi, okřídlený had, zuřivost.
Je Hermafrodit nejdávnějšího počátku.
Je pánem žab a ropuch, které přebývají ve vodě a vystupují na zem, které v poledne a o půlnoci zpívají .
Je Plnost, která se spojuje s Prázdnotou.
Je božská svatba.
Je láska a její vražda.
Je svátost a její zrádce.
Je nejjasnější světlo dne a nejhlubší tma šílenství
...
Erós vzplane a tím zemře, Strom Života ale roste pomalu, nezměřitelně dlouho.
Dobro a zlo se sjednocuje v plameni.
Dobro a zlo se sjednocuje v růstu stromu.
Život a láska stojí ve své božskosti stojí proti sobě.
Nespočetný jako vojsko hvězd je počet bohů a Ďáblů.
Každá hvězda je bůh a každý prostor, který hvězda vyplňuje, je Ďábel. Plnost a prázdnota toho všeho je ale Pleroma.
Účinek toho všeho je Abraxas, jemu naproti stojí pouze neskutečno.
Čtyři je počet hlavních bohů, neboť čtyři je číslo výměry světa.
Jedna je začátek, Bůh Slunce.
Dva je Erós, neboť dva spojuje a září .
Tři je Strom života, neboť plní prostor těly.
Čtyři je Ďábel, neboť otvírá vše uzavřené; rozpouští vše zformované a tělesné; je ničitel v němž se vše stává ničím.
Raffaelo Sanzio: Akademie, 1509 |
Arnold Mindell - Snové pole na pozadí veškerého utváření reality? (Rozhovor)
Jan Bílý: Potřebujeme novodobé antické divadlo? (nebo konstelace :)
Jan Bílý: Potřebujeme novodobé antické divadlo? (nebo konstelace :)
Dakujem za inspirativne citanie. Prve, co mi napadlo pri pohlade na obrazec bol jednak Strom zivota, potom cakrovy system a tak dalej (analogii je mnoho). Je fascinujuce, ze ste v konstelacnom procese dospeli prave k tomuto!
OdpovědětVymazat