Výňatky z knihy
Oh, nemylte se. Nejsem nezralým, vášnivých jinochem. Jsem již starším mužem, zlomeným na zdraví i na těle a blízek smrti. Jsem učenec a filosof. Já stejně jako celé generace filosofů přede mnou jsem poznal ženu, jaká jest - poznal jsem její slabosti, její těkavost a nemírnost v požadavcích, její vášeň, její nohy, připoutané stále k zemi a její oči, které se nikdy nedívaly ku hvězdám. Ale - onen věčný, nezničitelný fakt zůstává:
Její nohy jsou překrásné, její oči jsou překrásné, její rámě a prsy jsou rájem, její půvab jest nade všechny půvaby, které kdy oslepily muže; a jako niť volky nevolky projde uchem jehly, tak volky nevolky proniká žena životem muže.
Žena byla příčinou mého úsměvu a smrti, mojí opuštěností, námahy i spánku. Jsem mužem zabitým, ba jest ve mně mnoho zabitých mužů pro lásku k ženě, neboť v horké krvi pokřtěny byly moje zásnuby aneb jsem byl s potupou odražen zpět pro její lásku k jinému. Snížil jsem se až ke smrti a bezectnosti, k podvedení svých druhů i hvězd, stojících černě nade mnou, jen k vůli ženě - a k vůli sobě, neboť jsem po ní zatoužil. A ležel jsem v obilí, nemocen touhou po ní, jen abych viděl její krok, a moje oči zaplanuly úžasem nad ní a jejím vlasem, černým jako noc nebo hnědým nebo plavým jako len, aneb zlatým jako slunce.
Neboť žena jest překrásná - pro muže. Jest sladká ve své řeči a jemná ve svých nozdrech. Má oheň a ve své krvi bouřný hlahol trub. Její hlas jest nade všechnu hudbu pro sluch muže. Ona dovede otřásti jeho duší, která dosud stála pevna jako v době boje Titánů Světla a Tmy. A dívaje se do hvězd, do vzdálených smýšlených nebes, muž udělal tam místo pro ženu mezi Valkyrami nebo huriskami, neboť nedovedl si představiti nebe bez ní...
-
Muž jest tvorem rozdílným od ženy. Ona jest těsně spjata s bezprostředním dojmem a zná pouze potřeby okamžiku. My známe čest a pýchu, stojící vysoko nad nejdivočejší touhou její pýchy. Naše oči dívají se do dálky vysoko ke hvězdám, kdežto její zrak nevidí dále nežli na pevnou zemi pod jejíma nohama, na prsa svého milence, spočívajícího na jejích ňadrech, na šťastné dítě ve své náruči. A to jest naše alchymie, mísená věky, dílo ženy, působící magicky v naše sny a na naše síly, takže více nežli sny a daleké vidiny a všechna krev života jest pro nás žena, která, jak praví správně každý milenec, jest čímsi vyšším, nežli celý svět. Ano, jest to pravda, že dříve, nežli muž jest mužem, bojovníkem a dobyvatelem, kráčeje svou rudou cestou tváří v tvář všem jiným a vyšším životům - byl milencem, neboť kdyby jím nebyl, kdyby nebyl královským milencem, nebyl by se nikdy stal královským bojovníkem. Bojujeme nejstatečněji a umíráme co nejmužněji, ba žijeme co nejlépe pouze pro to, že máme v sobě lásku.
Já jsem jeden z těch mužů. Vidím sama sebe ve mnohých bytostech, které vznikly vždy, když se ve mně ustálily. A neustále viděl jsem: ženu, mnoho žen, které mne stvořily a zničily, které milovaly mne a které jsem miloval.
-
Také bych vám rád něco řekl o Tajemství. Za všech časů byli jsme dychtivi rozluštiti tajemství života, smrti a zániku. Ne jako ostatní zvířata. Jen my lidé dívali se vždy na hvězdy. Stvořili jsme si mnoho bohů ve své obrazotvornosti a ve svém šílenství. V oněch starých dobách klaněl jsem se slunci a tmě. Klaněl jsem se také klasu zrna jako roditeli života. Ctil jsem Sar, bohyni obilí. Uctíval jsem bohy mořské, bohy řek a bohy ryb.
Ano a vzpomínám si na Ishtar, dříve nežli námi byla ukradena Babyloňanům, a na Eu, která byla také naši a nejvyšší bohyní podsvětí, která zmocnila Ishtar, aby dobyla smrt. Podobně byl Mitra dobrým bohem starých Arianů, pokud nebyl námi ukraden a pokud jsme ho nesnížili. A vzpomínám si, že kdysi, na velském tahu, když jsme nesli obilí do Indie jako prodavač koní s mnohými služebníky a dlouhou karavanou jsem se v oné době klaněl Bodhisatvovi.
V pravdě, ctitelé Tajemství putovali jako mrtví muži a mezitím co měnili se a pohřbívali bohové já jsem se toulal celou tou dobou s nimi. Zrovna tak jako Sumeriané vypůjčili si od nás Shamashnopirishtina, tak zase my, Synové Jihu, vzali jsme jim boha Sumerianů a nazvali ho Noah.
Ale já se dnes směji, já, Darrel Standing, v Cele Vrahů, neboť jsem byl nalezen vinným a odsouzen k smrti dvanácti porotci podle práva a spravedlnosti. Číslo dvanáct bylo magickým číslem v Tajemství. Můžeme je srovnati se dvanácti kmeny Israelitů. Hvězdáři před nimi umístili dvanácte znamení Zodiaku na oblohu. A vzpomínám si, když jsem dlel v Aesiru a ve Vaniru, že Odin seděl na soudu nad svými vlastními muži na dvoře, dvanácti bohů, jichž jména byla Thor, Baldur, Niord, Freya, Tyr, Brogi, Heimdal, Hoder, Vidar, Ull, Forseti a Loki.
Kdysi naše Valkyry byly nám uneseny a staly se anděly, a křídla koní Valkyr byla potom přenesena na ramena andělů. A náš Helheim ze dnů ledu a mrazu stal se dnes peklem, kdež jest horko, že tomu, kdo tam sídlí, vaří se krev v žilách, kdežto u nás, v Helheimu, byl mráz, který až zledověl morek v kostech. I ono pravé nebe, o kterém jsme neustále snili, nebe věčné, putovalo a toulalo se, takže se dnes nalézá Skorpion na místě, kde dříve byl Kozorožec, a Střelec tam, kde býval Štír.
-
Ale povídání se stává rozvláčným přes to, že bych ještě velmi rád promluvil o Rostlině Života ze stromu listí, pomocí něhož Sigmund obživil Sinfiota. Tato rostlina jest ve skutečnosti květ somy z Indie, svatý Grál krále Arthura, rostlina - ale dosti, dosti!
A nyní, když klidně uvažuji o tom všem, musím usouditi, že největší činitel v životě, ve všech životech, mém i všeho člověčenstva, byla žena, jest žena a bude žena, tak dlouho, pokud budou hvězdy putovati na obloze a pokud nebesa budou se měniti v ustavičném chaosu. Větší nežli naše všechna namáhavá práce a touhy, nežli radost z vynálezů a mátoh, nežli všechny boje a dívání do hvězd, nežli Tajemství - největší ze všeho byla žena.
Neustálá myšlenka, že mi zpívá falešnou hudbu, zadržuje moji nohu pevně na zemi a strhuje stále moje oči, toulající se po hvězdách, k sobě dolů, ona Udržovatelka života, matka-země, dala mi mnoho velkých dnů i nocí a naplnila jimi dlouhá léta! Vždy jsem si představoval Tajemství vtěleno v Ní, a ve svých toulkách po hvězdách jsem umístil jsem si její podobu na nebesích.
Všechno moje snažení a cíle směřovaly k ní. Na konci všech svých vzdálených vidin viděl jsem ji. Když jsem rozděloval první oheň a první krb, bylo to pro ni. Bylo to pro ni, ačkoliv jsem to ani netušil, když jsem kladl do jámy zašpičatělý kůl pro starého Ostrého Zuba, krotil koně, zabíjel mamuty a pásl soby, odháněje je na jih před blížícím se ledovcem. K vůli ní jsem pěstoval divokou rýži, zdomácněl ječmen, žito a pšenici.
Pro ni a pro sémě, které přišlo pro ni a mělo její rysy, umíral jsem ve větvích stromů a stál jsem dlouhé věky u ústí jeskyň a za valy z bláta. Pro ni jsem vložil dvanácte znamení na nebesa. Byla to ona, kterou jsem uctíval, když jsem se skláněl před deseti kameny prodajné lásky a zbožňoval je jako měsíce tělesné lásky.
Neustále se skláněla žena těsně k zemi jako kvočna-koroptev, která opatruje svoje mladé, neustále mne vedla při toulkách a sváděla mne ze slunných cest. A neustále moje cesty po hvězdách obracela zpět k sobě, ona věčná postava, žena, jediná žena, po jejímž objetí jsem toužil, zapomínaje v něm na hvězdy.
K vůli ní provedl jsem celé Odyseje, překročil jsem horstvo, překřížil pouště. Pro ni sváděl jsem honby a kráčel jsem ku předu v boji; a pro ni a o ní zpíval jsem svoje písně o všem, co mi dávala. Všechna vzrušení života a rhapsodie slasti staly se mými kvůli ní. A i zde na konec mohu říci, že jsem nepoznal slastnějšího a hlubšího pomatení smyslů, nežli když se muž vnoří do křehké nádhery a zapomenutí jejího vlasu.
Ještě jedno slovo: Vzpomínám si na svoji Dorothu, právě onoho dne, když jsem přednášel na agronomii studentům-farmářům. Bylo jí tehdy devatenáct let. Její otec byl děkanem koleje. Bylo to ženské dítě a žena, a dala na jevo, že mne miluje. A já jsem se smál sám sobě, neboť moje srdce bylo dosud nedotčeno a leželo, nevím kde.
Ale její úsměv byl tak něžný - neboť v očích viděl jsem stále věčný pohled ženy-dítěte - ženy všech časů a zjevů. V jejích očích viděl jsem oči své družky z džungle a z vrcholků stromů, z jeskyň a prohlubní. V jejím zraku zřel jsem oči Igařiny, když jsem byl lučištníkem Ushu, oči Arungy, když jsem sbíral divokou rýži, oči Selpy, když jsem sníval o zkrocení divokého hřebce, oči Nuhiliny, když skláněla hruď na můj meč. Ano, v jejím pohledu byla ona vášeň očí Lei-Lei, kterou jsem opustil s úsměvem na rtech, a oči lady Om, která byla mou družkou po čtyřicet let žebravého života na hlavních silnicích i pobočných stezkách, oči Philipy, pro níž jsem byl zabit na trávníku ve staré Francii, a oči mojí matky, když jsem byl hochem Jessem v Pohoří Lučin v okruhu čtyřiceti velkých vozů.
Bylo to ženské dítě, ale byla dcerou všech žen a všech matek před ní a byla matkou všech matek, které přijdou po ní. Byla Sarou, bohyní obilí. Byla Ishtarou, která dobyla smrti. Byla Shelbou a Kleopatrou a Marií Magdalenou a Marií, sestrou Martinou. Také byla Marthou. A byla Brunehildou a Guineverou, Iseultou a Julií, Heloisou a Niceletou. Ano, byla Evou, byla Lilithou, byla Astartou. Bylo jí devatenácte let a byla všemi ženami, které kdy byly, a všemi ženami, které teprve budou.
Nyní sedím ve své cele, mezitím co mi nad hlavou bzučí mouchy v dusném letním odpoledu, a vím, že mého času jest na mále. V brzku obléknou mne do košile bez límečku...
-
Prožil jsem mnoho životů za dlouhé věky. Člověk jako individuum neučinil mnoho mravních pokroků v minulých desetitisíci letech. Tvrdím to s absolutní jistotou. Rozdíl mezi nezkroceným hřebcem a trpělivým tažným koněm jest čistě rozdílem ve výcviku. Výcvik jest jediným mravním rozdílem mezi člověkem dnešním a člověkem před deseti tisíci lety. Pod jemným povlakem morálky, který ho učinil měkkým, jest týž divoch, jakým člověk býval před desetitisíci lety. Mravnost jest vynálezem společnosti, výplod bolestných staletí. Novorozené dítě stane se divochem, přes to, že je cvičeno a vychováváno v abstraktní morálce, která byla tak dlouho nashromážďována.
"Nezabiješ!" - pah! Zítra ráno mě zabijí. "Nezabiješ", pah! V loděnicích všech civilisovaných států leží na kotvách právě dnes kýly dreadnaughtů a superdreadnaughtů. Milí přátelé, já, který právě mám býti zabit, pozdravuji vás slovem - pah!
Táži se vás, jaká jemnější morálka jest kázána dnes nad tu, kterou kázal Kristus, Budha, Sokrates a Plato nebo Konfucius, aneb ten, jenž byl autorem "Mahabharáty"? Dobrý Bože, před padesáti tisícil lety v našich rodinách uctívajících totemy naše ženy byly čistší, naše rodiny a příbuzenstvo bylo k sobě spravedlivější.
Musím říci, že morálka, kterou jsme měli v těchto starých dobách, byla jemnější, nežli morálka dnešní. Nepokládejte tuto myšlenku za závist. Zamyslete se nad prací svých dětí, nad našimi zdvořilůstkami a politickou korupcí, nad naším cizoložením a otročením dcer z chudiny. Když jsem byl Synem Hor a Synem Býka, nebylo ani myšlenky o prostituci. Byli jsme čistí, pravím vám to. Ani se nám nesnilo o takových hloubkách nepravosti. Ano, až do dnešního dne jsou všichni nižší živočichové čistí. To vše si vynašel člověk ve své obraznosti, při čemž mu pomáhalo, že se stal pánem hmoty a vynašel si smrtící vášně. Nižší živočichové, ostatní zvířata, jsou neschopni hříchu.
Probíhám kvapně zpět mnohými životy různých dob a různých míst. Nepoznal jsem nikdy strašnější krutosti, nežli krutost vězeňského systému našich dnů. Vypravoval jsem vám, co jsem zkusil ve svěrací kazajce a v samovazbě za prvních deseti let dvacátého století po Kristu. Za starých dob trestali jsme krutě a zabíjeli rychle. Činili jsme tak, protože jsme si tak přáli, snad ze zábavy, přejete-li si. Ale nebyli jsme pokrytci. Nemusili jsme si říkati v tisku s kathedry a na universitě, že naše bezuzdné divošství jest oprávněno. Co jsme si přáli učiniti, to jsme učinili, stojíce přímo, a rovněž přímo stojíce dívali jsme se tváří v tvář každé kritice a censuře a neskrývali jsme se za zástěrkou klasických ekonomistů a buržoastických filosofů, ani za zástěrou placených kazatelů, profesorů a vydavatelů.
-
Zde není smrti. Život jest duše, a duše nemůže zemříti. Pouze tělo zmírá a zachází, neustále měníc svou chemickou podstatu, která je tvoří, neustále je plastická, neustále krystalizuje, pouze se rozpouštíc ve hmotu a krystalisujíc znovu v různých tvarech, které jsou efemerní a které se opět rozpouštějí v novou změť. Pouze duše vytrvá a pokračuje v budování sama sebe postupným a nekonečným vtělováním, až se dopracuje ku světlu. Čím budu, až obživnu znova? Jsem na to zvědav! Jsem na to zvědav...
Výňatky z knihy
Jack London: Stopami minulých životů (The Star - Rower). Nakl. B. Kočí, Praha, 1922. Překlad Marie Mašková.
související odkazy
na základě stejného motivu (cestování časoprostorem) byl natočen film
Svěrací Kazajka (The Jacket, 2005)
Tulák po hvězdách - online celá kniha
Svěrací Kazajka (The Jacket, 2005)
Tulák po hvězdách - online celá kniha
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš názor.