Vybrané citace z první části Jungovy knihy
I. Znovunalezení duše
Co vám dávám, to není učení ani ponaučení. Jak bych k tomu přišel, poučovat vás? Hovořím o cestě tohoto člověka, o jeho cestě, ne však o vaší cestě. Má cesta není vaší cestou. Nemohu vás tedy učit. Cesta je v nás, ale není ani v bozích, ani v naukách, ani v zákonech. To v nás je cesta, pravda i život.
Běda těm, kdo žijí podle vzorů! Život není při nich. Žijete-li podle vzoru, žijete životem svého vzoru. Ale kdo má žít váš život, ne-li vy sami? Žijte tedy vy sami.
Nadsmysl je počátek a cíl. Je to most přechodu a naplnění.
Ostatní bohové zemřeli na svou dočasnost, ale nadsmysl neumírá, mění se ve smysl a pak v protismysl, a z plamene a krve jejich srážky se nanovo, omlazen pozvedá jako nadsmysl.
Boží obraz má svůj stín. Nadsmysl je skutečný a vrhá stín. Vždyť co by mohlo být skutečné a tělesné, a přitom nemít stín?
Stín je nesmysl. Nemá sílu a sám od sebe vůbec neexistuje. Ale nesmysl je nerozlučný a nesmrtelný bratr nadsmyslu.
Lidé rostou stejně jako rostliny. Jedni ve světle, jiní ve stínu. Je mnoho těch, kteří potřebují stín, ne světlo.
Boží obraz vrhá stín, který je právě tak veliký jako on sám.
Nadsmysl je velký i malý. Je širý jako prostor hvězdnatého nebe a nepatrný jako buňka živého těla.
Stalo se to v říjnu 1913, když jsem byl sám na cestách, že na mne přišlo za dne vidění: Spatřil jsem obrovskou potopu, která zalila všechna severní a nízko položené země mezi Severním mořem a Alpami. Sahala od Anglie až po Rusko a od pobřeží Severního moře téměř až k Alpám. Viděl jsem žluté vlny, plovoucí trosky a smrt nesčetných tisíců.
Viděl jsem horu oběti a krev tekla v proudech po úbočích. Když jsem při vypuknutí války viděl, jak muže naplňovala hrdost a síla, jak z očí žen zářila krása, tehdy jsem věděl, že lidstvo je na cestě k sebeobětování. (Cap. xi.)
Duch hlubiny však pravil: „Nikdo nemůže a nemá zabraňovat oběti. Oběť není zničení, oběť je základní kámen toho, co přichází. Nemívali jste snad kláštery? Neodešly snad nespočetné tisíce do pustin? Kláštery máte nosit v sobě samých. Pustina je ve vás. Ta pustina vás volá, a kdybyste snad byli železem přikováni ke světu této doby, volání pouště přerve všechna pouta. Vskutku, připravuji vás na osamění.“ (Cap. i.)
Zákonodárství, vůle zlepšovat, napravovat a usnadňovat, to vše se stalo scestím a zlem. Každý ať hledá svou cestu. Cesta vede ke vzájemné lásce ve společenství. Lidé uvidí a pocítí, v čem se jejich cesty podobají a co mají společné.
Společné zákony a nauky nutí člověka k osamocenosti, v níž uniká nátlaku nechtěného společenství. Ale osamocený člověk se stává nepřátelským a jedovatým.
Proto dejte člověku důstojnost a nechte ho být jedincem, aby našel své společenství a miloval je.
Násilí za násilí, pohrdání za pohrdání, láska za lásku. Dejte lidstvu důstojnost a důvěřujte, že život najde lepší cestu.
Jedno oko božství je slepé, jedno ucho božství je hluché, řádem božství křižuje chaos. Mějte tedy strpení s mrzáctvím světa a nepřeceňujte jeho krásu. (Cap. i.)
Máme-li obraz věci, vlastníme polovinu věci. Obraz světa je polovina světa.
Kdo má svět, ne však jeho obraz, vlastní jen polovinu světa, neboť jeho duše je nuzná a nemajetná. Bohatství duše spočívá v obrazech. Kdo má obraz světa, ten vlastní polovinu světa, i když jeho lidská stránka je nuzná a nemajetná. Ale hlad dělá z duše šelmu, jež zhltne, co jí nesvědčí, a otráví se tím. Přátelé moji, je moudré dávat duši potravu. Jinak živíte ve vlastním srdci draky a ďábly.
II. Duše a bůh
Musím se naučit, že mé sny, pěna mého myšlení, jsou řečí mé duše. Musím je nosit ve svém srdci a obracet je sem a tam, jako slova toho nejdražšího člověka. Sny jsou vůdčí slova duše.
..
Duch hlubiny mě dokonce naučil chápat své jednání a rozhodování jako cosi závislého na snech. Sny chystají život a ovlivňují tě, aniž bys rozuměl jejich řeči. Rádi bychom se té řeči naučili, ale kdo je s to ji učit a učit se jí? Sama učenost totiž nestačí; je též vědění srdce, a to dává hlubší odpovědi. Vědění srdce nenalezneš v žádné knize, nevychází z úst žádného učitele; vyrůstá z tebe jako zelené zrno z černé země. Učenost náleží duchu této doby, ten však vůbec nechápe sen, neboť duše je všude tam, kde není učené vědění.
..
Vědění srdce je takové, jaké je tvé srdce.
Ze zlovolného srdce poznáváš zlobu.
Z dobrého srdce poznáváš dobro.
Aby vaše poznání bylo dokonalé, pomněte, že vaše srdce je obojí, dobré i zlé. Ptáš se: „Cože? Mám žít i zlem?“
Duch hlubiny požaduje: „Měl bys žít životem, kterým bys ještě mohl žít. Rozhoduje zdar a prospěch, ne zdar a prospěch tvůj, ne druhých, ale zdar a prospěch rozhoduje.“
..
Duch hlubiny mě učil říkat: „Jsem služebníkem dítěte.“ Těmito slovy jsem se učil především nejzazší pokoře jako tomu, co mě většinou přivádělo do úzkých.
Jste-li chlapci, je vaším bohem žena.
Jste-li ženy, je vaším bohem chlapec.
Jste-li muži, je vaším bohem děvčátko.
Bůh je tam, kde nejste vy.
Proto: je moudré, že máte svého boha. Je to pro vaši úplnost.
Děvčátko je rodící se budoucnost.
Chlapec je plodící budoucnost.
Žena je: porodit.
Muž je: zplodit.
Proto: jste-li jako přítomné bytosti dětmi, bude váš bůh klesat z výšin zralosti do stáří a smrti.
Jste-li však dospělé bytosti, jež zplodily nebo zrodily, ať v těle, nebo v duchu, pak váš bůh vystupuje ze zářivé kolébky a stoupá k nezměrným výšinám budoucnosti, ke zralosti a plnosti nadcházejícího času.
Kdo má svůj život ještě před sebou, je dítětem.
Kdo žije svůj život přítomně, je dospělý.
Žijete-li tedy vším, čím žít můžete, jste dospělí.
Kdo žije v této době dítětem, tomu umírá bůh. Kdo je v této době dospělý, tomu bůh žije dál.
Tomuto tajemství učí duch hlubiny.
Blaze a běda těm, jejichž bůh je dospělý!
Blaze a běda těm, jejichž bůh je dítětem!
Co je lepší: že má člověk život před sebou, nebo že má bůh život před sebou?
Neznám odpověď. Žijte; nevyhnutelnost rozhodne.
Otevíráte bránu duše, abyste do svého řádu a svého smyslu vpustili temné proudy chaosu. Oddejte uspořádanost s chaosem a zplodíte božské dítě, nadsmysl mimo smysl i protismysl.
Hrozíte se otevřít bránu? I já jsem se hrozil. My jsme totiž zapomněli, že bůh je hrozný.
Kristus učil: Bůh je láska. Vy však vězte, že také láska je hrozná.
Děsíte se hlubiny; vy se máte děsit, neboť tudy vede cesta toho, co přichází. Musíš obstát v pokušení úzkosti a pochyb a přitom smrtelně jasně vidět, že tvá úzkost je oprávněná a tvé pochybnosti rozumné. Jak by jinak mohlo být opravdové pokušení a jeho opravdové překonání?
V kterékoli věci, jež se týká tvého vykoupení a dosažení milosti, jsi závislý na své duši. Žádná oběť pro tebe tudíž nesmí být příliš těžká. Brání-li ti ve vykoupení tvé ctnosti, zbav se jich, neboť se ti staly zlem. Otrok ctností nalezne cestu právě tak těžko jako otrok neřestí.
Jestliže si myslíš, že jsi pánem své duše, staň se jejím služebníkem. Jestliže jsi byl jejím služebníkem, chop se vlády nad ní, neboť vyžaduje ovládnutí. To nechť jsou tvé první kroky. (Cap. ii.)
V. Sestup do pekla budoucnosti
Když pustina začíná být plodná, vydává podivné plody. Budeš se mít za šíleného a v jistém smyslu také šílený budeš. Nakolik se křesťanství této doby nedostává šílenství, natolik se mu nedostává božského života.
Život nevychází z věcí, nýbrž z nás. Všechno, co se děje mimo nás, už bylo.
Proto ten, kdo pozoruje dění z vnějšku, vždy vidí jen to, že už to bylo a že je to stále stejné. Kdo však hledí zevnitř, ten ví, že vše je nové.
Kdo se učí žít se svou neschopností, ten se mnoho naučil. To nás dovede k tomu, abychom si cenili těch nejmenších věcí a ukládali si moudré omezení, jaké vyžaduje větší výška. Když vyhasne všechno hrdinské, upadáme zpět do žalostné ubohosti lidství a do ještě horších věcí. Naše nejhlubší základy se rozbouří, neboť je rozjitří naše extrémní napětí, které se vztahovalo ke všemu mimo nás. Padáme do bahnité jámy svého podsvětí, do sutin všech staletí v nás.
Hrdinské je v tobě to, že jsi ovládán myšlenkou, že to či ono je dobré, že ten či onen výkon je nezbytný, že ta či ona věc je zavrženíhodná, že je nutné přímočarou usilovnou prací dosáhnout toho či onoho cíle, že tu či onu žádost je nutno za všech okolností neúprosně potlačovat. Tím se prohřešuješ proti neschopnosti. Ale neschopnost je. To nemůže nikdo popřít, zapřít ani překřičet.
VI. Rozštěpení ducha
Duše: „Kdo ti dává myšlenky a slova? Tvoříš je ty? Nejsi snad můj pacholek, ten, který příjmá, který líhá před mými dveřmi a sbírá ode mne almužny? A ty si troufáš myslet, že by mohlo být nesmyslem, co si vymýšlíš a říkáš? Nevíš snad ještě, že to vychází ze mne a mně to náleží?“
Já však zvolal, naplněn hněvem. „Pak tedy musí i mé rozhořčení vycházet z tebe, ty se tedy ve mně rozhořčuješ proti sobě samé.“ Duše na to řekla dvojsmyslná slova: „To je občanská válka.“
VII. Zavraždění hrdiny
Tu ke mně přistoupil duch hlubiny a vyřkl tato slova:
„Nejvyšší pravda a to, co se příčí smyslu, je jedno a totéž.“ Tato slova mě vysvobodila a jako déšť po dlouhém vedru se ve mně sneslo k zemi veškeré nadměrné napětí.
..
Vím, přešel jsem hlubinu. Díky vině jsem se znovuzrodil.
Bohové jsou nevyhnutelnost. Čím více bohu utíkáš, tím jistěji padáš do jeho rukou.
VIII. Početí boha
Božské dítě mi přišlo vstříc z příšerné dvojznačnosti, z odporného krásna, zlého dobra, směšné vážnosti, chorobného zdraví, nelidské lidskosti a nebožského božství.
Pochopil jsem totiž, že boha, kterého hledáme v absolutnu, nenajdeme v absolutní kráse, absolutním dobru, vážnosti, vznešenosti, lidskosti, ba už vůbec ne v absolutním božství. Tam bůh kdysi byl.
Pochopil jsem, že nový bůh je v relativnu. Jestliže bůh je absolutní krása a dobro, jak může obsáhnout plnost života, který je přece krásný i odporný, dobrý i zlý, směšný i vážný, lidský i nelidský? Jak může člověk žít v lůně božstva, jestli božstvo příjmá jen jednu jeho polovinu?
Když vystoupíme vzhůru, do blízkosti dobra a krásna, ocitá se naše špatnost a ošklivost ve strašlivých mukách. Její muka jsou tak velká a vzduch na výšinách tak řídký, že člověk sotva ještě žije. Dobro a krásno proto zamrznou v absolutní ideu, a špatnost a odpornost se stanou bahnitou kaluží plnou zlořečeného života.
Proto musel Kristus po své smrti sestoupit do pekel. Jinak by se mu znemožnil výstup na nebesa. Kristus se musel nejprve stát svým Antikristem, svým podsvětním bratrem.
Nikdo neví, co se dělo v oněch třech dnech, kdy byl Kristus v pekle. Já se to dověděl. Lidé starých časů říkají, že tam kázal zemřelým. Je pravda, co říkají. Ale víte vy, jak se to dělo?
Bylo to bláznovství a šaškárna, hnusná a hrůzná pekelná maškaráda těch nejsvětějších mystérií. Jak jinak by mohl Kristus vysvobodit svého Antikrista?
Kdo sestupuje do pekla, stává se také peklem. Proto nezapomínejte, odkud přicházíte. Hlubina je silnější než my; buďte tedy chytří, nebuďte hrdinové, neboť nic není nebezpečnější, než být sám sobě hrdinou. Hlubina by si vás ráda ponechala, už příliš mnohé nevydala. Proto lidé před hlubinou prchají a činí jí násilí. (Cap. viii. Početí boha)
Co si myslíte o podstatě pekla? Peklo je, když vás dostihne hlubina se vším, čeho už nebo ještě nejste schopni. Peklo je, když nemůžete dosáhnout toho, čeho byste dosáhnout chtěli. Peklo je, že musíte myslit, cítit a dělat to, o čem víte, že to nechcete. Peklo je, že víte, že to, co musíte, je také to, co chcete, a že za to odpovídáte sami sobě. Peklo je, že víte, že všechno, co tak vážně se sebou zamýšlíte, je také směšné, všechno jemné je také hrubé, všechno dobré je také špatné, všechno vznešené je také nízké a všechny dobré skutky jsou také hanebnostmi.
Nehlubší peklo však je to, že vám dojde, že ani peklo není peklo, nýbrž líbezná nebesa; ne nebesa jako taková, ale do jisté míry nebesa, do jisté míry peklo. (Cap. viii. Početí boha)
Říkáte: křesťanský bůh je jednoznačný, je to láska. Je však něco dvojznačnějšího než právě láska? Láska je cesta života, vaše láska je však cestou života jen tehdy, má-li svou levici a pravici.
Není nic snazšího, než hrát si na dvojznačnost a není nic těžšího než dvojznačnost žít. Kdo si hraje, je dítě, jeho bůh je starý a umírá. Kdo žije, jeho bůh je mladý a kráčí dál, žije přechodem dál. Kdo si hraje, skrývá vnitřní smrt. Kdo žije, cítí přechod a nesmrtelnost. Nechte tedy hru těm, kdo si hrají. Ať se zřítí, co se zřítit má. Budete-li to udržovat, strhne vás to s sebou. Taková je opravdová láska, která se nestará o bližního.
Když jsi ve své osamělosti a všechen prostor kolem tebe se stal chladným a nekonečným, pak ses vzdálil lidem a zároveň ses jim přiblížil tak, jako dosud nikdy předtím. Sobecká žádostivost tě jen zdánlivě vedla k člověku, v pravdě tě však vedla od něj, a nakonec k tobě samému, do toho, co bylo tobě i druhému nejvzdálenější. Když jsi však ve své osamělosti, vede tě tvůj bůh k bohu druhých, a tím i k opravdové blízkosti, k blízkosti vlastní bytosti v druhém.
Když jsi v sobě samém, vnímáš svou neschopnost. Tehdy uvidíš, jak málo jsi schopen napodobovat hrdiny a sám být hrdinou. Pak už nebudeš nutit ani druhé, aby se stali hrdiny. Trpí neschopností stejně jako ty. Neschopnost chce také žít, svrhne však vaše bohy.
IX. Mysterium. Setkání.
Jako člověk jsi částí lidstva a máš tak na celosti lidstva takový díl, jako bys byl lidstvo samé. Pokud přemůžeš a zabiješ svého bližního, který se ti vzepře, pak zabiješ také onoho člověka v sobě, a zabil jsi tak kus svého života. Duch toho mrtvého tě pronásleduje a nedovolí ti radovat se ze života. Potřebuješ svou celost, abys mohl žít dál.
…
Je velký ten, kdo žije v lásce, neboť láska je současný čin velkého tvůrce, současný okamžik vznikání a pomíjení světa. Je mocný, kdo žije a miluje. Kdo se však lásce vzdaluje, cítí se mocně.
Láska a promýšlení jsou na jednom a tom samém místě. Láska nemůže být bez promýšlení a promýšlení nemůže být bez lásky. Člověk je vždy příliš silně v jednom, nebo v druhém. To souvisí s lidskou přirozeností. Zvířata a rostliny jakoby měly po všech stránkách dostatek, pouze člověk kolísá mezi příliš mnoho a příliš málo. Ten, kdo kolísá, ten je nejistý, kolik má dát sem a kolik tam, kdosi, jehož vědění a umění je nedostatečné a který to přesto musí udělat sám. Člověk neroste pouze sám ze sebe, nýbrž je také sám ze sebe tvořivý. Zjevuje se v něm bůh. Lidská bytost je v porovnání s božstvím méně šikovný, a proto člověk kolísá mezi příliš mnoho a příliš málo.
…
Hrdina usiluje o krajnost ryzího principu, a proto nakonec propadá hadu. Když jdeš k myšlení, vezmi s sebou své srdce. Když jdeš k lásce, vezmi s sebou svou hlavu. Láska bez myšlení je prázdná, prázdné je myšlení bez lásky. Had číhá za ryzím principem. Proto jsem se cítil prázdný, dokud jsem nenašel hada, který mne ihned přivedl k jinému principu.
..
Jestliže se citem přenesu od promýšlení ke slasti, ucítím nejprve krutého jedovatého hada. Když se citem přenesu od slasti k promýšlení, ucítím nejprve studeného krutého hada. Had je zemitou podstatou člověka, které si člověk není vědom. Jeho povaha se mění podle země a národa, protože tajemné je tím, co mu poskytuje vyživující matka Země.
…
Pokud chceš jeden princip, pak jsi v něm, ale jsi vzdálen svému odlišnému bytí. Pokud chceš oba principy, jeden i druhý, pak způsobíš rozpor principů, neboť nemůžeš chtít oba najednou. Z toho vznikají muka, v nichž se zjeví bůh. Vezme tvou rozpolcenou vůli do ruky, do ruky dítěte, jehož vůle je jednoduchá a prostá každé rozpolcenosti. Nemůžeš se to naučit, může to v tobě jen vzniknout. Nemůžeš to nechtít, bere ti to chtění z ruky a chce samo sebe. Chtěj sebe sama, to přivádí na cestu.
X. Poučení
Žít sám sebe znamená být si sám úkolem. Nikdy neříkej, že je radost žít sám sebe. Nebude to žádné potěšení, nýbrž dlouhé utrpení, protože musíš být sám sobě tvůrcem. Když se chceš stvořit, tak nezačneš tím nejlepším a nejvyšším, nýbrž tím nejhorším a nejhlubším. Proto neříkej, že se ti příčí žít sám sebe. Soutok životních proudů není radost, nýbrž bolest, protože je to síla proti síle, vina, a rozbíjí posvěcené.
I. Znovunalezení duše
Co vám dávám, to není učení ani ponaučení. Jak bych k tomu přišel, poučovat vás? Hovořím o cestě tohoto člověka, o jeho cestě, ne však o vaší cestě. Má cesta není vaší cestou. Nemohu vás tedy učit. Cesta je v nás, ale není ani v bozích, ani v naukách, ani v zákonech. To v nás je cesta, pravda i život.
Běda těm, kdo žijí podle vzorů! Život není při nich. Žijete-li podle vzoru, žijete životem svého vzoru. Ale kdo má žít váš život, ne-li vy sami? Žijte tedy vy sami.
Nadsmysl je počátek a cíl. Je to most přechodu a naplnění.
Ostatní bohové zemřeli na svou dočasnost, ale nadsmysl neumírá, mění se ve smysl a pak v protismysl, a z plamene a krve jejich srážky se nanovo, omlazen pozvedá jako nadsmysl.
Boží obraz má svůj stín. Nadsmysl je skutečný a vrhá stín. Vždyť co by mohlo být skutečné a tělesné, a přitom nemít stín?
Stín je nesmysl. Nemá sílu a sám od sebe vůbec neexistuje. Ale nesmysl je nerozlučný a nesmrtelný bratr nadsmyslu.
Lidé rostou stejně jako rostliny. Jedni ve světle, jiní ve stínu. Je mnoho těch, kteří potřebují stín, ne světlo.
Boží obraz vrhá stín, který je právě tak veliký jako on sám.
Nadsmysl je velký i malý. Je širý jako prostor hvězdnatého nebe a nepatrný jako buňka živého těla.
Stalo se to v říjnu 1913, když jsem byl sám na cestách, že na mne přišlo za dne vidění: Spatřil jsem obrovskou potopu, která zalila všechna severní a nízko položené země mezi Severním mořem a Alpami. Sahala od Anglie až po Rusko a od pobřeží Severního moře téměř až k Alpám. Viděl jsem žluté vlny, plovoucí trosky a smrt nesčetných tisíců.
Viděl jsem horu oběti a krev tekla v proudech po úbočích. Když jsem při vypuknutí války viděl, jak muže naplňovala hrdost a síla, jak z očí žen zářila krása, tehdy jsem věděl, že lidstvo je na cestě k sebeobětování. (Cap. xi.)
Duch hlubiny však pravil: „Nikdo nemůže a nemá zabraňovat oběti. Oběť není zničení, oběť je základní kámen toho, co přichází. Nemívali jste snad kláštery? Neodešly snad nespočetné tisíce do pustin? Kláštery máte nosit v sobě samých. Pustina je ve vás. Ta pustina vás volá, a kdybyste snad byli železem přikováni ke světu této doby, volání pouště přerve všechna pouta. Vskutku, připravuji vás na osamění.“ (Cap. i.)
Zákonodárství, vůle zlepšovat, napravovat a usnadňovat, to vše se stalo scestím a zlem. Každý ať hledá svou cestu. Cesta vede ke vzájemné lásce ve společenství. Lidé uvidí a pocítí, v čem se jejich cesty podobají a co mají společné.
Společné zákony a nauky nutí člověka k osamocenosti, v níž uniká nátlaku nechtěného společenství. Ale osamocený člověk se stává nepřátelským a jedovatým.
Proto dejte člověku důstojnost a nechte ho být jedincem, aby našel své společenství a miloval je.
Násilí za násilí, pohrdání za pohrdání, láska za lásku. Dejte lidstvu důstojnost a důvěřujte, že život najde lepší cestu.
Jedno oko božství je slepé, jedno ucho božství je hluché, řádem božství křižuje chaos. Mějte tedy strpení s mrzáctvím světa a nepřeceňujte jeho krásu. (Cap. i.)
Máme-li obraz věci, vlastníme polovinu věci. Obraz světa je polovina světa.
Kdo má svět, ne však jeho obraz, vlastní jen polovinu světa, neboť jeho duše je nuzná a nemajetná. Bohatství duše spočívá v obrazech. Kdo má obraz světa, ten vlastní polovinu světa, i když jeho lidská stránka je nuzná a nemajetná. Ale hlad dělá z duše šelmu, jež zhltne, co jí nesvědčí, a otráví se tím. Přátelé moji, je moudré dávat duši potravu. Jinak živíte ve vlastním srdci draky a ďábly.
II. Duše a bůh
Musím se naučit, že mé sny, pěna mého myšlení, jsou řečí mé duše. Musím je nosit ve svém srdci a obracet je sem a tam, jako slova toho nejdražšího člověka. Sny jsou vůdčí slova duše.
..
Duch hlubiny mě dokonce naučil chápat své jednání a rozhodování jako cosi závislého na snech. Sny chystají život a ovlivňují tě, aniž bys rozuměl jejich řeči. Rádi bychom se té řeči naučili, ale kdo je s to ji učit a učit se jí? Sama učenost totiž nestačí; je též vědění srdce, a to dává hlubší odpovědi. Vědění srdce nenalezneš v žádné knize, nevychází z úst žádného učitele; vyrůstá z tebe jako zelené zrno z černé země. Učenost náleží duchu této doby, ten však vůbec nechápe sen, neboť duše je všude tam, kde není učené vědění.
..
Vědění srdce je takové, jaké je tvé srdce.
Ze zlovolného srdce poznáváš zlobu.
Z dobrého srdce poznáváš dobro.
Aby vaše poznání bylo dokonalé, pomněte, že vaše srdce je obojí, dobré i zlé. Ptáš se: „Cože? Mám žít i zlem?“
Duch hlubiny požaduje: „Měl bys žít životem, kterým bys ještě mohl žít. Rozhoduje zdar a prospěch, ne zdar a prospěch tvůj, ne druhých, ale zdar a prospěch rozhoduje.“
..
Duch hlubiny mě učil říkat: „Jsem služebníkem dítěte.“ Těmito slovy jsem se učil především nejzazší pokoře jako tomu, co mě většinou přivádělo do úzkých.
Jste-li chlapci, je vaším bohem žena.
Jste-li ženy, je vaším bohem chlapec.
Jste-li muži, je vaším bohem děvčátko.
Bůh je tam, kde nejste vy.
Proto: je moudré, že máte svého boha. Je to pro vaši úplnost.
Děvčátko je rodící se budoucnost.
Chlapec je plodící budoucnost.
Žena je: porodit.
Muž je: zplodit.
Proto: jste-li jako přítomné bytosti dětmi, bude váš bůh klesat z výšin zralosti do stáří a smrti.
Jste-li však dospělé bytosti, jež zplodily nebo zrodily, ať v těle, nebo v duchu, pak váš bůh vystupuje ze zářivé kolébky a stoupá k nezměrným výšinám budoucnosti, ke zralosti a plnosti nadcházejícího času.
Kdo má svůj život ještě před sebou, je dítětem.
Kdo žije svůj život přítomně, je dospělý.
Žijete-li tedy vším, čím žít můžete, jste dospělí.
Kdo žije v této době dítětem, tomu umírá bůh. Kdo je v této době dospělý, tomu bůh žije dál.
Tomuto tajemství učí duch hlubiny.
Blaze a běda těm, jejichž bůh je dospělý!
Blaze a běda těm, jejichž bůh je dítětem!
Co je lepší: že má člověk život před sebou, nebo že má bůh život před sebou?
Neznám odpověď. Žijte; nevyhnutelnost rozhodne.
Otevíráte bránu duše, abyste do svého řádu a svého smyslu vpustili temné proudy chaosu. Oddejte uspořádanost s chaosem a zplodíte božské dítě, nadsmysl mimo smysl i protismysl.
Hrozíte se otevřít bránu? I já jsem se hrozil. My jsme totiž zapomněli, že bůh je hrozný.
Kristus učil: Bůh je láska. Vy však vězte, že také láska je hrozná.
Děsíte se hlubiny; vy se máte děsit, neboť tudy vede cesta toho, co přichází. Musíš obstát v pokušení úzkosti a pochyb a přitom smrtelně jasně vidět, že tvá úzkost je oprávněná a tvé pochybnosti rozumné. Jak by jinak mohlo být opravdové pokušení a jeho opravdové překonání?
V kterékoli věci, jež se týká tvého vykoupení a dosažení milosti, jsi závislý na své duši. Žádná oběť pro tebe tudíž nesmí být příliš těžká. Brání-li ti ve vykoupení tvé ctnosti, zbav se jich, neboť se ti staly zlem. Otrok ctností nalezne cestu právě tak těžko jako otrok neřestí.
Jestliže si myslíš, že jsi pánem své duše, staň se jejím služebníkem. Jestliže jsi byl jejím služebníkem, chop se vlády nad ní, neboť vyžaduje ovládnutí. To nechť jsou tvé první kroky. (Cap. ii.)
V. Sestup do pekla budoucnosti
Když pustina začíná být plodná, vydává podivné plody. Budeš se mít za šíleného a v jistém smyslu také šílený budeš. Nakolik se křesťanství této doby nedostává šílenství, natolik se mu nedostává božského života.
Život nevychází z věcí, nýbrž z nás. Všechno, co se děje mimo nás, už bylo.
Proto ten, kdo pozoruje dění z vnějšku, vždy vidí jen to, že už to bylo a že je to stále stejné. Kdo však hledí zevnitř, ten ví, že vše je nové.
Kdo se učí žít se svou neschopností, ten se mnoho naučil. To nás dovede k tomu, abychom si cenili těch nejmenších věcí a ukládali si moudré omezení, jaké vyžaduje větší výška. Když vyhasne všechno hrdinské, upadáme zpět do žalostné ubohosti lidství a do ještě horších věcí. Naše nejhlubší základy se rozbouří, neboť je rozjitří naše extrémní napětí, které se vztahovalo ke všemu mimo nás. Padáme do bahnité jámy svého podsvětí, do sutin všech staletí v nás.
Hrdinské je v tobě to, že jsi ovládán myšlenkou, že to či ono je dobré, že ten či onen výkon je nezbytný, že ta či ona věc je zavrženíhodná, že je nutné přímočarou usilovnou prací dosáhnout toho či onoho cíle, že tu či onu žádost je nutno za všech okolností neúprosně potlačovat. Tím se prohřešuješ proti neschopnosti. Ale neschopnost je. To nemůže nikdo popřít, zapřít ani překřičet.
VI. Rozštěpení ducha
Duše: „Kdo ti dává myšlenky a slova? Tvoříš je ty? Nejsi snad můj pacholek, ten, který příjmá, který líhá před mými dveřmi a sbírá ode mne almužny? A ty si troufáš myslet, že by mohlo být nesmyslem, co si vymýšlíš a říkáš? Nevíš snad ještě, že to vychází ze mne a mně to náleží?“
Já však zvolal, naplněn hněvem. „Pak tedy musí i mé rozhořčení vycházet z tebe, ty se tedy ve mně rozhořčuješ proti sobě samé.“ Duše na to řekla dvojsmyslná slova: „To je občanská válka.“
VII. Zavraždění hrdiny
Tu ke mně přistoupil duch hlubiny a vyřkl tato slova:
„Nejvyšší pravda a to, co se příčí smyslu, je jedno a totéž.“ Tato slova mě vysvobodila a jako déšť po dlouhém vedru se ve mně sneslo k zemi veškeré nadměrné napětí.
..
Vím, přešel jsem hlubinu. Díky vině jsem se znovuzrodil.
Bohové jsou nevyhnutelnost. Čím více bohu utíkáš, tím jistěji padáš do jeho rukou.
VIII. Početí boha
Božské dítě mi přišlo vstříc z příšerné dvojznačnosti, z odporného krásna, zlého dobra, směšné vážnosti, chorobného zdraví, nelidské lidskosti a nebožského božství.
Pochopil jsem totiž, že boha, kterého hledáme v absolutnu, nenajdeme v absolutní kráse, absolutním dobru, vážnosti, vznešenosti, lidskosti, ba už vůbec ne v absolutním božství. Tam bůh kdysi byl.
Pochopil jsem, že nový bůh je v relativnu. Jestliže bůh je absolutní krása a dobro, jak může obsáhnout plnost života, který je přece krásný i odporný, dobrý i zlý, směšný i vážný, lidský i nelidský? Jak může člověk žít v lůně božstva, jestli božstvo příjmá jen jednu jeho polovinu?
Když vystoupíme vzhůru, do blízkosti dobra a krásna, ocitá se naše špatnost a ošklivost ve strašlivých mukách. Její muka jsou tak velká a vzduch na výšinách tak řídký, že člověk sotva ještě žije. Dobro a krásno proto zamrznou v absolutní ideu, a špatnost a odpornost se stanou bahnitou kaluží plnou zlořečeného života.
Proto musel Kristus po své smrti sestoupit do pekel. Jinak by se mu znemožnil výstup na nebesa. Kristus se musel nejprve stát svým Antikristem, svým podsvětním bratrem.
Nikdo neví, co se dělo v oněch třech dnech, kdy byl Kristus v pekle. Já se to dověděl. Lidé starých časů říkají, že tam kázal zemřelým. Je pravda, co říkají. Ale víte vy, jak se to dělo?
Bylo to bláznovství a šaškárna, hnusná a hrůzná pekelná maškaráda těch nejsvětějších mystérií. Jak jinak by mohl Kristus vysvobodit svého Antikrista?
Kdo sestupuje do pekla, stává se také peklem. Proto nezapomínejte, odkud přicházíte. Hlubina je silnější než my; buďte tedy chytří, nebuďte hrdinové, neboť nic není nebezpečnější, než být sám sobě hrdinou. Hlubina by si vás ráda ponechala, už příliš mnohé nevydala. Proto lidé před hlubinou prchají a činí jí násilí. (Cap. viii. Početí boha)
Co si myslíte o podstatě pekla? Peklo je, když vás dostihne hlubina se vším, čeho už nebo ještě nejste schopni. Peklo je, když nemůžete dosáhnout toho, čeho byste dosáhnout chtěli. Peklo je, že musíte myslit, cítit a dělat to, o čem víte, že to nechcete. Peklo je, že víte, že to, co musíte, je také to, co chcete, a že za to odpovídáte sami sobě. Peklo je, že víte, že všechno, co tak vážně se sebou zamýšlíte, je také směšné, všechno jemné je také hrubé, všechno dobré je také špatné, všechno vznešené je také nízké a všechny dobré skutky jsou také hanebnostmi.
Nehlubší peklo však je to, že vám dojde, že ani peklo není peklo, nýbrž líbezná nebesa; ne nebesa jako taková, ale do jisté míry nebesa, do jisté míry peklo. (Cap. viii. Početí boha)
Říkáte: křesťanský bůh je jednoznačný, je to láska. Je však něco dvojznačnějšího než právě láska? Láska je cesta života, vaše láska je však cestou života jen tehdy, má-li svou levici a pravici.
Není nic snazšího, než hrát si na dvojznačnost a není nic těžšího než dvojznačnost žít. Kdo si hraje, je dítě, jeho bůh je starý a umírá. Kdo žije, jeho bůh je mladý a kráčí dál, žije přechodem dál. Kdo si hraje, skrývá vnitřní smrt. Kdo žije, cítí přechod a nesmrtelnost. Nechte tedy hru těm, kdo si hrají. Ať se zřítí, co se zřítit má. Budete-li to udržovat, strhne vás to s sebou. Taková je opravdová láska, která se nestará o bližního.
Když jsi ve své osamělosti a všechen prostor kolem tebe se stal chladným a nekonečným, pak ses vzdálil lidem a zároveň ses jim přiblížil tak, jako dosud nikdy předtím. Sobecká žádostivost tě jen zdánlivě vedla k člověku, v pravdě tě však vedla od něj, a nakonec k tobě samému, do toho, co bylo tobě i druhému nejvzdálenější. Když jsi však ve své osamělosti, vede tě tvůj bůh k bohu druhých, a tím i k opravdové blízkosti, k blízkosti vlastní bytosti v druhém.
Když jsi v sobě samém, vnímáš svou neschopnost. Tehdy uvidíš, jak málo jsi schopen napodobovat hrdiny a sám být hrdinou. Pak už nebudeš nutit ani druhé, aby se stali hrdiny. Trpí neschopností stejně jako ty. Neschopnost chce také žít, svrhne však vaše bohy.
IX. Mysterium. Setkání.
Jako člověk jsi částí lidstva a máš tak na celosti lidstva takový díl, jako bys byl lidstvo samé. Pokud přemůžeš a zabiješ svého bližního, který se ti vzepře, pak zabiješ také onoho člověka v sobě, a zabil jsi tak kus svého života. Duch toho mrtvého tě pronásleduje a nedovolí ti radovat se ze života. Potřebuješ svou celost, abys mohl žít dál.
…
Je velký ten, kdo žije v lásce, neboť láska je současný čin velkého tvůrce, současný okamžik vznikání a pomíjení světa. Je mocný, kdo žije a miluje. Kdo se však lásce vzdaluje, cítí se mocně.
Láska a promýšlení jsou na jednom a tom samém místě. Láska nemůže být bez promýšlení a promýšlení nemůže být bez lásky. Člověk je vždy příliš silně v jednom, nebo v druhém. To souvisí s lidskou přirozeností. Zvířata a rostliny jakoby měly po všech stránkách dostatek, pouze člověk kolísá mezi příliš mnoho a příliš málo. Ten, kdo kolísá, ten je nejistý, kolik má dát sem a kolik tam, kdosi, jehož vědění a umění je nedostatečné a který to přesto musí udělat sám. Člověk neroste pouze sám ze sebe, nýbrž je také sám ze sebe tvořivý. Zjevuje se v něm bůh. Lidská bytost je v porovnání s božstvím méně šikovný, a proto člověk kolísá mezi příliš mnoho a příliš málo.
…
Hrdina usiluje o krajnost ryzího principu, a proto nakonec propadá hadu. Když jdeš k myšlení, vezmi s sebou své srdce. Když jdeš k lásce, vezmi s sebou svou hlavu. Láska bez myšlení je prázdná, prázdné je myšlení bez lásky. Had číhá za ryzím principem. Proto jsem se cítil prázdný, dokud jsem nenašel hada, který mne ihned přivedl k jinému principu.
..
Jestliže se citem přenesu od promýšlení ke slasti, ucítím nejprve krutého jedovatého hada. Když se citem přenesu od slasti k promýšlení, ucítím nejprve studeného krutého hada. Had je zemitou podstatou člověka, které si člověk není vědom. Jeho povaha se mění podle země a národa, protože tajemné je tím, co mu poskytuje vyživující matka Země.
…
Pokud chceš jeden princip, pak jsi v něm, ale jsi vzdálen svému odlišnému bytí. Pokud chceš oba principy, jeden i druhý, pak způsobíš rozpor principů, neboť nemůžeš chtít oba najednou. Z toho vznikají muka, v nichž se zjeví bůh. Vezme tvou rozpolcenou vůli do ruky, do ruky dítěte, jehož vůle je jednoduchá a prostá každé rozpolcenosti. Nemůžeš se to naučit, může to v tobě jen vzniknout. Nemůžeš to nechtít, bere ti to chtění z ruky a chce samo sebe. Chtěj sebe sama, to přivádí na cestu.
X. Poučení
Žít sám sebe znamená být si sám úkolem. Nikdy neříkej, že je radost žít sám sebe. Nebude to žádné potěšení, nýbrž dlouhé utrpení, protože musíš být sám sobě tvůrcem. Když se chceš stvořit, tak nezačneš tím nejlepším a nejvyšším, nýbrž tím nejhorším a nejhlubším. Proto neříkej, že se ti příčí žít sám sebe. Soutok životních proudů není radost, nýbrž bolest, protože je to síla proti síle, vina, a rozbíjí posvěcené.
C. G. Jung: Červená kniha. Portál, 2010.
Tato kniha je velmi užitečná a poučná, jsou tu i překrásné malby. Jen je překvapivé co živlů má v sobě člověk.Zdeňka
OdpovědětVymazat