Lež i vize jsou základním projevem naší schopnosti imaginace.
Lež i vize jsou vzdorem vůči očividnosti.
Lež i vize překlenují propast mezi tím, co je - a co by být mohlo ("potentia").
Lež je obrannou reakcí naší představivosti v konfrontaci naší slabosti tváří v tvář realitě.
Vize je pokus představivosti zjevit pravdu, která dosud nenabrala zjevnou podobu.
Lež funguje jako záplata, vize jako průzor.
Lež přivírá oči před nepříjemným a maluje na víčka zřítelnici. Vize otevírá oči dokořán, přestože je vůkol naprostá tma.
Lež svírá, vize otevírá.
Lež říká Ne, vize říká Ano.
Lež hledá důvod, vize hledá způsob.
Lež slouží moci / bezmoci. Vize neslouží, ani nevládne. Energizuje.
Lež vládne tím, že oslepuje, přikrývá (přívětivou mlhou). Vize činí průklest temnotou, kterou ("očividně") nelze projít.
Lež potřebuje slova.
Lež i vize mají v sobě cosi jako lehkost, snadnost. Týká se to energie. Vytvořit lež je snažší než investovat kvantum energie k překonání rozporu. Vize naopak otevírá volný průchod k energii, která je tento rozpor schopna vyřešit. Bez "volné" energie se však vize nemůže dostavit, protože je výsledkem určité hravosti.
Potentia je skrytým aspektem bytí, který dosud nevstoupil v projev (formu). Energetický kontakt s tímto "prázdnem" (které je plné možností) se nazývá kreativita.
Destruktivita je v určitém aspektu první podmínkou kreativity, pokud je její funkcí odstranit rigidní síť představ uvnitř tvůrčího subjektu, jejímž zborcením se dostavuje nové kvantum energie (uvolnění hráze). Tato energie samovolně (organicky) hledá nové formy projevu. (Tak se rodí nové, po té co byly odstraněny vnitřní překážky, rigidní status-quo). Tato forma proměny se nazývá revoluce. Jejím projevem je zvýšená hladina energie. Vědomí nalézá řešení, které "starému" vědomí nebylo (a nemohlo být) zřejmé. Skoro vždy je však destruktivita zaměřena na všechno jiné, jen ne na vlastní hráze.
Kreativita blahořečí extázi vzdání se kontroly. Její "řád" pramení z organicity, vnitřního rytmu tělesnosti. V tomto řádu není nikdo a nic výš nebo níž. Vše je nenahraditelné unikum přivádějící k úžasu. Tento úžas nemá žádných ohraničení, neboť i ten nejdrobnější (stále se pohybující, proměnlivý) ornament (jímž může být i jakýkoli člověk - vy či já) zapadá do stále se pohybující mozaiky světa, jež je limitována pouze aktuálním stavem vědomí, které tuto mozaiku vytváří.
Není-li vědomí v souladu s tímto organickým rytmem (řádem), dostavuje se pocit inferiority (méněcennosti) - či jeho opaku. Za maskou nadřazenosti se skrývá méněcennost, za maskou méněcennosti, nadřazenost.
Kontrola objektů, která vede k představě vlastní superiority, se nazývá moc.
Potřeba této kontroly vyrůstá z pocitu vlastní inferiority. Čím je pocit inferiority hlubší, tím je potřeba kontroly (sebe - druhých) nutkavější.
Nutkavá kontrola nedává prostor hravosti - a tím ani rytmu.
Rytmus - pregnantní kombinace jednoduchosti a komplexity, celku a detailu, v čase či prostoru (či v obou zároveň).
Co stojí v cestě mezi "já" a vnitřním rytmem tělesnosti? Neurotický emoční krunýř - lež vůči organicitě sebe sama, strach z její explozivity (která se vymyká kontrole "já"). Perverze? - Vzdor vůči tomuto krunýři. Krunýř i vzdor - dva aspekty téhož pohybu, mezi nimiž se vznáší motýl (věčně-imaginující psýché).
Každý organismus touží tvořit - realizovat a současně transcendovat sám sebe. Tvoření je realizace i transcendence. Manifestace unikátnosti (sebe i všech ornamentů světa).
Vytváření vizí je tak přirozené jako dýchání. (In-spiró = vdechování, výdech = otevírání se tvůrčímu "prázdnu").
Bez hlubokého vydechnutí není ani hlubokého nádechu.
