K vydání se konečně dostává staletá Jungova kniha, dosud uložená v trezoru švýcarské banky. Na jejím sytě červeném koženém přebalu září zlatý nápis Liber Novus ("Nová kniha"). Kniha je protkána překrásně barevnými malbami Jungových vnitřních vizí a připomíná jakési středověké pohádkové zjevení. Údajně vypráví příběh o ztrátě duše a jejím dobrodružném a strastiplném hledání.
Kniha posledních 23 let ležela na dně bezpečnostního sejfu, aby konečně spatřila světlo světa. Její obsah se údajně Jungovi vyjevoval jako nepřetržitý proud obrazů. Šlo o dobu kolem roku 1913, kdy bylo Jungovi 38 let a prožíval zvláštní období "šílenství" či sestupu do chaosu nevědomí.
Možná se jednalo zvláštní předěl, zlom v Jungově životě související s dosažením jeho poloviny. Jung totiž po té nepřestává mluvit o krizi středního věku a nutnosti a potřebě lidských bytostí se v této době "obrátit" z jednostranně extrovertního zaměstnávání se "světem venku" směrem opačným - dovnitř, do hlubin duše. Neučiní-li tak prý člověk dobrovolně, ať už sám či s vedením terapeuta či zkušenějšího rádce, nastává (psychická, existenční, vztahová) krize, která člověka nutí ke změně "pod tlakem". V naší společnosti prý však chybí instituce a školy, umožňující dospělému člověku se s tímto procesem vyrovnat. Tolik k Jungově psychologii.
Vraťme se do doby, kdy vznikala Červená kniha. V oné době kolem roku 1913 se již schyluje k první světové válce a Jung se prý začíná topit v "polévce vlastní psýché". Je stižen vnitřními hlasy a obrazy. Strachuje se, že je postižen psychózou či schizofrenií.
S odstupem však tuto periodu charakterizuje jako "konfrontaci s nevědomím" a přirovnává ji k meskalinovému tripu. Obrazy vstupující do jeho duše přirovnává k proudu kamenů dopadajícím na jeho hlavu, k bleskům bouře, k roztavené lávě.
Celých šest předchozích let Jung pracoval na protržení hráze, která oddělovala jeho vědomou a nevědomou mysl. Uvědomoval si, že tato bariéra ho blokuje od čehosi, co se mu nevědomí snaží sdělit. Každé odpoledne po rodinné večeři zalezl do své pracovny a dvě hodiny se oddával aktivní imaginaci (bdělým halucinacím). Vše, co prožil, zaznamenal.
Své vize a jejich výklad ve vznešeném, prorockém stylu uložil a na dlouhou dobu zakonzervoval v tajemné Červené knize.
Kniha posledních 23 let ležela na dně bezpečnostního sejfu, aby konečně spatřila světlo světa. Její obsah se údajně Jungovi vyjevoval jako nepřetržitý proud obrazů. Šlo o dobu kolem roku 1913, kdy bylo Jungovi 38 let a prožíval zvláštní období "šílenství" či sestupu do chaosu nevědomí.
Možná se jednalo zvláštní předěl, zlom v Jungově životě související s dosažením jeho poloviny. Jung totiž po té nepřestává mluvit o krizi středního věku a nutnosti a potřebě lidských bytostí se v této době "obrátit" z jednostranně extrovertního zaměstnávání se "světem venku" směrem opačným - dovnitř, do hlubin duše. Neučiní-li tak prý člověk dobrovolně, ať už sám či s vedením terapeuta či zkušenějšího rádce, nastává (psychická, existenční, vztahová) krize, která člověka nutí ke změně "pod tlakem". V naší společnosti prý však chybí instituce a školy, umožňující dospělému člověku se s tímto procesem vyrovnat. Tolik k Jungově psychologii.
Vraťme se do doby, kdy vznikala Červená kniha. V oné době kolem roku 1913 se již schyluje k první světové válce a Jung se prý začíná topit v "polévce vlastní psýché". Je stižen vnitřními hlasy a obrazy. Strachuje se, že je postižen psychózou či schizofrenií.
S odstupem však tuto periodu charakterizuje jako "konfrontaci s nevědomím" a přirovnává ji k meskalinovému tripu. Obrazy vstupující do jeho duše přirovnává k proudu kamenů dopadajícím na jeho hlavu, k bleskům bouře, k roztavené lávě.
Své vize a jejich výklad ve vznešeném, prorockém stylu uložil a na dlouhou dobu zakonzervoval v tajemné Červené knize.
Kniha je psána v němčině a připomíná homérský epos o psychedelické cestě. Je to cesta Jungovou myslí plná cizích postav, které tu střetne v pozoruhodné, proměňující se krajině. Má 205 velkých stran popsaných detailně provedenými kaligrafickými písmeny. Je nutné připomenout, že Jung sám ručně maloval všechny obrazy i písmena. Svým kreativním výkonem tak připomíná svého oblíbence Williama Blakea. Středověké vizuální ladění je záměrné. Jung se snaží jakoby uchovat nit vedoucí do středověku, kterou ve své epoše ještě pociťuje, i pro budoucí generace.
Obsah nijak nepřipomíná Jungovy vědecké traktáty a eseje, nevztahuje se k jeho manželce a rodinnému životu, kolegům či psychiatrii vůbec. Nepoužívá vůbec odborných výrazů. Naopak, svou denní, racionální část mysli zcela odložil, aby si mohl vychutnat plavbu do opačného extrému. Hrdina putuje zemí mrtvých, zamiluje se do ženy, o níž později zjistí, že je to jeho sestra, uvízne v objetí obřího hada a v jednom okamžiku dokonce pozře játra malého dítěte. Sám ďábel zde hrdinu (Junga) kritizuje za jeho nenávistnost.
Na své knize Jung pracoval 16 let, dávno co jeho duševní krize odezněla, ale nikdy ji nedokončil. Založil ji do šuplíku a zapomněl na ni. Nicméně si byl vědom významu, který kniha obsahovala. Označoval ji za zdroj své veškeré kreativní aktivity.
Když Jung v roce 1961 zemřel, nezanechal žádné speciální instrukce ohledně Červené knihy. Jeho syn jí nechal uložit do trezoru. Rodina po celou dobu nekompromisně odmítala knihu vydat.
"Oni ji vlastní, ale nežijí ji," říká na adresu Jungových příbuzných Jungiánský analytik Stephen Martin. Na druhé straně stojí zástupy Jungiánů, kteří Jungův obraz žijí až na hranici náboženského kultu. Právě tato Liber novus by pro ně mohla být naprostým zjevením, srovnatelným s objevením apokryfních ranně-křesťanských svitků v Nag Hammadí (ty oproti "klasickému" evangeliu zobrazují Ježíše a jeho učení ve zcela jiném světle).
Jung se na své stoupence díval s ironií: "Díkybohu, že já jsem Jung - a ne Jungián," říkával.
Jungova rodina se nejspíš obává zveřejnění jejího intimního a třeskutého obsahu. Ten by mohl otřást veřejným míněním o slavném psychologovi, na něhož již nyní část ortodoxních psychologů nahlíží skrz prsty. Na druhé straně by její zveřejnění pomohlo oživit zájem o Jungův bohatý odkaz.
Způsobí kniha celosvětovou transformaci lidského vědomí? Anebo nás po jejím přečtení čeká zklamání?
Profesor Sonu Shamdasani ji označuje za "nukleární reaktor pro všechna jeho díla". Má zde kořeny i Jungův koncept animy a anima. Jung prý radil svým pacientům ovládanými vnitřními obrazy (jako on sám), aby své vize popsali, namalovali a ztvárnili je nejkrásněji jak jen dovedou, že jedině tak se vymaní z jejich moci.
"Může to působit, jakoby jste tím učinili své vize banálními - ale pak to musíte učinit - pak se musíte osvobodit z jejich moci... Potom, když tyto věci jsou v nějaké drahocenné knize, můžete ke knize přijít a otočit její stránky a pro vás to bude váš kostel - vaše katedrála - tiché místo vašeho ducha, kde naleznete oživení. Pokud vám někdo bude říkat, že je to morbidní či neurotické a vy mu budete naslouchat, pak ztratíte svou duši - neboť v této knize je vaše duše."
Zdá se, že zde nám sám Jung podává klíč k pochopení své Červené knihy.
Lidé, kteří měli tu možnost do knihy nahlédnout, jsou očarováni její krásou. Barvy doslova pulzují a diváci stojí jakoby přikováni do podlahy v podivuhodném úžasu.
"Povrchnímu čtenáři," poznamenává si Jung v r. 1959, "se bude kniha zdát jako šílenství." Tato poznámka je sama o sobě důkazem toho, že Jung počítal s tím, že se k očím čtenářů dostane, že bude vydána.
"Až bude jednou vydána, bude zde 'před' a 'po' v Jungiánském učení," říká Shamdasani, "srovná se zemí všechny biografie, jen pro začátek."
Její vnitřní poselství pro každého člověka se prý dá shrnout do slov: "Ceňte si svého vnitřního života."
Obsah nijak nepřipomíná Jungovy vědecké traktáty a eseje, nevztahuje se k jeho manželce a rodinnému životu, kolegům či psychiatrii vůbec. Nepoužívá vůbec odborných výrazů. Naopak, svou denní, racionální část mysli zcela odložil, aby si mohl vychutnat plavbu do opačného extrému. Hrdina putuje zemí mrtvých, zamiluje se do ženy, o níž později zjistí, že je to jeho sestra, uvízne v objetí obřího hada a v jednom okamžiku dokonce pozře játra malého dítěte. Sám ďábel zde hrdinu (Junga) kritizuje za jeho nenávistnost.
Na své knize Jung pracoval 16 let, dávno co jeho duševní krize odezněla, ale nikdy ji nedokončil. Založil ji do šuplíku a zapomněl na ni. Nicméně si byl vědom významu, který kniha obsahovala. Označoval ji za zdroj své veškeré kreativní aktivity.
Když Jung v roce 1961 zemřel, nezanechal žádné speciální instrukce ohledně Červené knihy. Jeho syn jí nechal uložit do trezoru. Rodina po celou dobu nekompromisně odmítala knihu vydat.
"Oni ji vlastní, ale nežijí ji," říká na adresu Jungových příbuzných Jungiánský analytik Stephen Martin. Na druhé straně stojí zástupy Jungiánů, kteří Jungův obraz žijí až na hranici náboženského kultu. Právě tato Liber novus by pro ně mohla být naprostým zjevením, srovnatelným s objevením apokryfních ranně-křesťanských svitků v Nag Hammadí (ty oproti "klasickému" evangeliu zobrazují Ježíše a jeho učení ve zcela jiném světle).
Jung se na své stoupence díval s ironií: "Díkybohu, že já jsem Jung - a ne Jungián," říkával.
Jungova rodina se nejspíš obává zveřejnění jejího intimního a třeskutého obsahu. Ten by mohl otřást veřejným míněním o slavném psychologovi, na něhož již nyní část ortodoxních psychologů nahlíží skrz prsty. Na druhé straně by její zveřejnění pomohlo oživit zájem o Jungův bohatý odkaz.
Způsobí kniha celosvětovou transformaci lidského vědomí? Anebo nás po jejím přečtení čeká zklamání?
Profesor Sonu Shamdasani ji označuje za "nukleární reaktor pro všechna jeho díla". Má zde kořeny i Jungův koncept animy a anima. Jung prý radil svým pacientům ovládanými vnitřními obrazy (jako on sám), aby své vize popsali, namalovali a ztvárnili je nejkrásněji jak jen dovedou, že jedině tak se vymaní z jejich moci.
"Může to působit, jakoby jste tím učinili své vize banálními - ale pak to musíte učinit - pak se musíte osvobodit z jejich moci... Potom, když tyto věci jsou v nějaké drahocenné knize, můžete ke knize přijít a otočit její stránky a pro vás to bude váš kostel - vaše katedrála - tiché místo vašeho ducha, kde naleznete oživení. Pokud vám někdo bude říkat, že je to morbidní či neurotické a vy mu budete naslouchat, pak ztratíte svou duši - neboť v této knize je vaše duše."
Zdá se, že zde nám sám Jung podává klíč k pochopení své Červené knihy.
Lidé, kteří měli tu možnost do knihy nahlédnout, jsou očarováni její krásou. Barvy doslova pulzují a diváci stojí jakoby přikováni do podlahy v podivuhodném úžasu.
"Povrchnímu čtenáři," poznamenává si Jung v r. 1959, "se bude kniha zdát jako šílenství." Tato poznámka je sama o sobě důkazem toho, že Jung počítal s tím, že se k očím čtenářů dostane, že bude vydána.
"Až bude jednou vydána, bude zde 'před' a 'po' v Jungiánském učení," říká Shamdasani, "srovná se zemí všechny biografie, jen pro začátek."
Její vnitřní poselství pro každého člověka se prý dá shrnout do slov: "Ceňte si svého vnitřního života."
Zdroje:
Knihu si možno objednat na Amazonu za 122.85 $
*
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš názor.