"Ničeho se člověk nebojí víc, než když se ho dotkne něco neznámého."
Masa vzniká převrácením strachu z doteku, říká Canetti. Zatímco si běžně hlídáme svůj intimní prostor a doteku cizích lidí se bojíme jako doteku neznáma (a ztělesněním tohoto strachu je pařát, který se plíží za noci, zatímco naše nebohé tělo, nechráněno, spí), součástí masy se stáváme právě v onom okamžiku, kdy nám přestane být dotyk druhých lidských těl nepříjemný, kdy se naše těla prolnou a vznikne jedno ohromné, vlnící se tělo - masa. Tato masa se řídí specifickými zákonitostmi a Canetti se pokouší velmi originální myšlenkovou hrou, překačující jakékoli strnulé hranice, tyto zákonitosti popsat. Jeho pronikavost je ohromující a lehkost, s jakou se pohybuje na pomezí sociologie a krásné literatury (beletrie), připomíná plynoucí oblak.
Zmíníme zde jen pár myšlenkových stébel z nepřeberného Canettiho svazku.
Proč se člověk cítí povznesen, stane-li se součástí masy? Canetti odpovídá: v tom okamžiku se zbaví všech ostnů. Co to jsou ostny?
Ostny jsou všechny rozkazy, jimiž nás vychovatelé a společnost "propichují" od okamžiku narození. Každý rozkaz, jejž uposlechneme se do nás navěky vepíše jako osten. Onoho ostnu, respektive onoho negativního pocitu, se však můžeme zbavit. Tím, že vydáme rozkaz někomu jinému. Tím, se nám uleví. Výhodou je, že pokud si uleví někdo tím, že předá vlastní trn, necítí se za svůj čin zodpovědný. (Šéf seřve sekretářku a ta doma - s nějakou záminkou - propleskne synka. Necítí se vina. Jen předala osten. Osten sám je vykonavatelem.)
Takto je celá naše společnost prodchnuta předáváním ostnů z generaci na generaci, z maršála na pěšáka, z pěšáka na nepřítele, a nad jeho neuposlechnutím vždy číhá hrozba smrti. Je-li provedení rozkazu okamžité, předání trnu nezanechá v nositeli téměř žádnou stopu; jsou však trny, které si nosíme celý život. Čím plni jsme trnů, tím více jsme nesvobodní. Jedinou úlevou je splynutí s masou. V tu chvíli je naše tělo bez trnů. Nikdo není výš, nikdo není níž, smazány jsou všechny sociální rozdíly a napětí.
Je však masa vnější a masa vnitřní, praví Canetti. Ten, kdo od svých ostnů, jimiž je přetížen, neuniká k mase směrem ven, ale dovnitř, stává se schizofrenikem. Schizofrenik je ten, kdo ztratil své já ve vnitřní psychické mase (hlasů, myšlenek, identit). A tak nalezl to, co hledal - svého druhu svobodu. Únik od psychických ostnů, které mu uštědřil svět.
Jediným člověkem, jenž je zcela zbaven stopy po trnech, neboť se v něm žádné nehromadí - a k němuž vždy lidé vzhlíželi se směsí hrůzy a úcty - je v lidské společnosti kat. Na konci řetězu všech rozkazů stojí kat, který energii všech ostnů celé společnosti vybije smrtí.
A co Švejk - nenechával sebou projít všechny ostny beze zbytku, aniž by v něm zanechaly jakoukoli stopu? Vnitřně byl svobodný, nestal se součástí masy.
Ke stejnému postoji, ke svobodě bez ostnů v plném nasazení ve vnější činnosti, vybízí indická karmajóga. "Vznešený pravil: Jak zřeknutí se činnosti, tak činnost s oddaností vedou k vysvobozeni. Z těchto dvou je však oddaná služba lepší nez zřeknutí se činnosti." Ale zpět ke Canettimu.
Co je to rozkaz? Rozkaz tu byl dříve, než vznikla řeč. I domestikovaná němá zvířata plní příkazy člověka. Prvotním rozkazem, který chápou všichni tvorové africké savany, bylo zařvání lva. Je to signál hrozby smrti. Uteč - nebo zemři. V tu chvíli se jednotlivec stává součástí masy a tato masa se dává do pohybu. Opět není rozdílu mezi výše a níže postaveným. Masa je vždy v pohybu, rychlém (prchající zvěř) či pomalém (křesťané putující na posvátná místa). Masa je vždy buď hlučná (zanícený potlesk skandování v divadle) nebo tichá, čekající - podle toho, zda je její cíl (vybití) blízko nebo v dálce (např. na nebesích pro čekající masu katolíků).
Masa je vždy v pohybu, má cíl. Nemá-li ho, rozpadá se. Nemá-li prchající stádo možnost úniku, pokud je obklíčeno ze všech stran, masa se rozpádá. Nastává panika. Ve stavu paniky není žádná jednota. Jednotlivec stojí proti jednotlivci. Ve snaze přežít raději zabije, udupe.
Proč domestikovaná zvířata poslouchají člověka, proč podřízený poslouchá svého nadřízeného, proč dítě poslouchá své rodiče - přestože se tím vzdává své svobody a nechává si do sebe ukládat ostny? Protože je uplácen, říká Canetti - dostává se mu potravy nebo jiné přízně. (K tomu se samozřejmě druží hrozba smrti).
Nejdisciplovanější armádou byla armáda mongolská - zde nejspodnějším článkem řetězce nebyl voják bez podřízených (a proto vždy připraven zvednout nůž proti veliteli, aby obrátil své ostny zpět k jejich původci) - ale kůň, do něhož mongolští jezdci odmalička bodali své ostruhy. Sami tak zůstali bez ostnů, neboť každý rozkaz byl ihned vybit pohybem ostruh. Mongolské hordy se objevily náhle a zase zmizely jako stín. Pro nepřátele běs a chaos, pro svého pána však svrchovaně poslušní, disciplinovaní, neměli důvod své ostny obracet proti němu.
Každý král, každý vládce, každý politik, každý generál, ano i každý rodič - je ovládán strachem, o němž nikdy nemluví, a oněmž vědí jen mocní: strachem z odplaty. Podvědomě tuší, kolik vydal za svůj život rozkazů - a obává se, že každý jím vržený šíp (zabodnutý osten), se jednou může obrátit proti svému trýzniteli. (Osten vždy obsahuje i výzvu k negaci - učiniti opak). Proto Stalin či jiní tyrani trpěli paranoiou. Proto se boháči skrývají za ostnatým drátem, proto stalinské lágry, proto vendeta sicilských mafií. Jediný člověk, který se už jistojistě neobrátí s dýkou zpět proti svému zotročiteli - je mrtvý člověk.
Vlastnosti masy
Každá masa chce stále růst, pojímati nové přítoky do sebe samé - jako řeka. Pokud masa neroste - rozpadá se nebo stagnuje. Proto masa Svědků jehovových vyráží do světa nabírat nové ovečky. Jinak by se ocitli ve strachu z rozpadu, ohrožení, ve stavu paniky jako štvaná zvěř. Proto se její členové vzdávají vlastní individuality. Jinak by nevznikla masa. Ta vzniká, jen když krůpěj vody splyne s oceánem. Žádná kapka v moři neznamená víc než jiný, žádné zrnko písku není větší než jiné. Uvnitř masy vládne rovnost. Masa miluje zhuštění. Masa potřebuje směr. Společný směr posiluje pocit rovnosti. Masa existuje, dokud má nedosažný cíl. Dosažitelný cíl by posiloval strach z rozpadu.Politické či sportovní masy jsou obvykle rychlé, ty vidíme nejčastěji. Pomalé masy však jsou (pro nevěřící) takřka neviditelné, jsou to proudy poutníků, kteří sebe samé nazvájem vidí ve velké dálce.
Existují masy štvoucí, které směřují k zabití konkrétní oběti a jež nemůže nic zastavit, jakmile se daly do pohybu. "Všechny ruce jakoby patřily jednomu a témuž tvoru. Ale ruce, které zasáhnou, mají větší hodnotu a váhu. Cíl je vším." (str. 95) Tato masa pociťuje takovou převahu své síly, že nikdo, kdo se účastní štvanice, neobává postihu. Vražda je povolena. "Povolená vražda zastupuje všechny vraždy, jež si člověk musel odříci, za jejichž spáchání by se musel obávat těžkých trestů." Modernějšími variantami štvanice je hromadné ukamenování, upálení ohněm (který vykoná práci za všechny zúčastněné), ukřižování a další veřejné exekuce, jež uspokojí dav. Canetti dodává: "Odpor ke kolektivnímu usmrcování je zcela moderního data. Není možno jej přeceňovat. I dnes se každý účastní veřejných poprav, prostřednictvím novin. Máme to jen, jako všechno, mnohem pohodlnější. Člověk sedí v klidu doma a může mezi stovkami jednotlivostí setrvat u těch, které ho obzvlášť vzrušují." (str. 99)
Dále máme masy prchající. Její dynamiku jsme již naznačili v případě úprku zvěře před nebezpečím, kde hrozí zvrat soudržné masy (např. při ústupu Napoleona z Ruska) v paniku. Cílem je dosažení bezpečí. Příkladem zákazové masy je stávka. Řada lidí zničehonic přestane dělat něco, co do té doby dělala. Obracející masou jsou společenské vrstvy, které vytvoří revoluci, povstání, neboť chtějí obrátit sílu ostnů proti těm, které musely do té doby poslouchat (pád Bastily).
Příroda nabízí mnoho krásných metafor masy: Oheň, moře, řeka, déšť, bouře, obilný lán, les, vítr, písek, hromada kamenní (vzpomeňme na zvyk českých vodáků stavět tyto hromady podél vodních cest), poklad (či jeho moderní podoba - milión) a další a další odrážejí podivuhodnou strukturu a dynamiku masy.
"Hromady kamení se vrší proto, že je obtížné je zase rozebrat. Jsou skládány nadlouho, takřka na věčnost. Nemají se zmenšovat, nýbrž zůstat takové, jaké jsou. ... Ať takové hromady představují cokoli, obsahují vždy koncentrovanou námahu nesčetných, obtížných cest. Často je záhadné, jak byly navršeny. Čím méně chápeme jejich výskyt na daném místě, čím vzdálenější je původ kamene a čím delší cesty, tím větší je počet lidí, které si musíme představit jako jejich stavitele, tím silnější je dojem, který dělají na všechna pozdější pokolení. Představují rytmické úsilí mnoha lidí, po nichž nezbývá nic jiného bež tento nezničitelný památník." (str. 143)
Národní symboly masy
"Vlajky jsou zviditelnělý vítr. Jsou jako ustřihané kousky mraků, bližší a pestřejší, upevněné a co do tvaru neměnné. Nepřehlédnutelnými je činí jejich pohyb. Národy, jakoby si mohly rozdělit vítr, jich používají, aby označily vzduch nad sebou jako své vlastnictví." (str. 140)
Angličané odvozují svůj konzervatismus z pevného ostrova uprostřed mořské masy, který je pro ně vždy dobrodružnou výzvou. Typický Angličan je kapitán, který na moři válčí s vlnami a nepřáteli, aby se vždy vrátil do bezpečí své rodné hroudy a uchýlil se pod roušku neměnných tradic. Na moři se nikdy necítí ohrožen, má za zády neměnnou pevnost domoviny.
Holanďan oproti tomu vyrval svou zemi, píď po pídi, moři. Země, rodná hrouda, je pro něho cosi velmi nestálého, co musí vždy bránit masou těl, hrází. Žádná země není více liberální, než Holandsko. To je zásadní rozdíl oproti obdobné námořní velmoci - Anglii.
Švýcar se opírá o masu hor, kam se armáda může vždy nakonec stáhnout a přečká jákekoli nebezpečí, které projde Evropou. Odtud pramení jeho sebedůvěra a pocit jistoty. Sedí neohroženě na střeše světa a nejvíce se kochá, může-li z jednoho bodu zahédnout co největší plochu horské masy.
Španělským symbolem masy je matador uprostřed kruhovité tleskající arény, v kterémžto rituálu je každý španěl napříč kruhem tím, kdo se dívá i tím, kdo je viděn. V tomto archaickém a zcela neférovém souboji je každý Španěl heróem - vítězem v zamrzlém čase svých dějin.
Italové zase nemohou být netknuti narozením v místa trosek tisícileté slávy Říma, jakoby mohli jen paběrkovat, co kdysi zůstalo, a tak aslespoň proměnili Řím Césarů za Řím Sv.Petra, aby jej znovu naplnili. Přesto však je pro Itala těžké necítit se umenšeně při pohledu na zašlou slávu, jíž by nostalgicky znovu rád získal. Fašistickou symboliku ruky a článků prstů (fasci), shledává Canetti italskému národu umělou a ideologicky vnucenou, a proto nefunkční.
Francouzským symbolem masy je samozřejmě revoluce. Francouz si nenechá ujít příležitost, (tj. záminku), pro níž by znovu mohl vejít do ulic s transparentem v ruce. (A cítit se opět bez ostnů, to jest: svobodný).
Německý pocit vystihuje zase fascinace lesem, nejen jeho tajemstvím, ale i vertikalitou vedle sebe stojících stromů, připomínajícíh neohroženou armádu, les zbraní, kde se soused opírá o souseda.
A Židé? Židí se cítí být spojeni masovým symbolem opouštění Egypta. Od té doby jsou putující, nahou, pevně semknutou, odevšad a navždy vyhoštěnou, čekající masou. Jak jsme si řekli, jedině nedosažitelný cíl dá mase věčné trvání. Kdyby Židé uznali, že Ježíš (nebo kdokoli) byl Mesiášem, jejich masa by se musela nezadržitelně rozpadnout. Proto byl touto masou za Pilátova rozpačitého pokrčení ramen a mytí rukou ukřižován.
Přemýšlel jsem, do jaké symboliky vsadit Čechy (o nichž Canetti ve svém přehledu nemluví). Nejvýstižnější se mi zdá masa 'obilného lánu'. Hlavičky klasů se ztáčejí podle pohybu větru na tu či onu stranu, neboť skrze tisíciletou zkušenost v Češích zakořenila zkušenost, že kdo bude příliš vyčnívat, bude o hlavěnku zkrácen. Když se učitel na české škole ptá, každý sklání hlavu, aby nebyl vidět, aby nevyčníval, aby byl stejný jako masa klásků nalevo a napravo; tak nejsnáze přežije, to je zkušenost dědů a otců. Paradoxně, jedinou dobou, kdy se masa pozvedla proti 'pánům', byla doba husitství: klasy - bojovníci povstali, utvořili jednotu podle víry (masu obracející) a s cepy v rukou vykročili do světa. Od té doby, co byli poraženi, už masa v Čechách v takovém měřítku nepovstala. Nejodvážnější Češi zahynuli v bojích, byli popraveni nebo emigrovali. Tak se oddělilo 'zrno od plev' a kdo z potomků zůstal, snaží se nevyčnívat a přizpůsobit se větru. A vyčnívá-li, odchází. Cepy od té doby slouží výhradně mlácení obilí - nebo 'mlácení prázdné slámy' u piva. Víra byla zlomena. Ale nové, ještě ohebnější výhonky vždy znovu vyraší a Češi přežijí. Obilný lán přežije jakoukoli bouři, slehne, ohne se, ale zase povstane.
Vzpomeňme Heydrichův výrok o Češích: „Češi jsou jako tráva, když se cítí v nebezpečí, skloní se, ale jsou připraveni znovu vztyčit hlavu.“
Masa vzniká převrácením strachu z doteku, říká Canetti. Zatímco si běžně hlídáme svůj intimní prostor a doteku cizích lidí se bojíme jako doteku neznáma (a ztělesněním tohoto strachu je pařát, který se plíží za noci, zatímco naše nebohé tělo, nechráněno, spí), součástí masy se stáváme právě v onom okamžiku, kdy nám přestane být dotyk druhých lidských těl nepříjemný, kdy se naše těla prolnou a vznikne jedno ohromné, vlnící se tělo - masa. Tato masa se řídí specifickými zákonitostmi a Canetti se pokouší velmi originální myšlenkovou hrou, překačující jakékoli strnulé hranice, tyto zákonitosti popsat. Jeho pronikavost je ohromující a lehkost, s jakou se pohybuje na pomezí sociologie a krásné literatury (beletrie), připomíná plynoucí oblak.
Zmíníme zde jen pár myšlenkových stébel z nepřeberného Canettiho svazku.Proč se člověk cítí povznesen, stane-li se součástí masy? Canetti odpovídá: v tom okamžiku se zbaví všech ostnů. Co to jsou ostny?
Ostny jsou všechny rozkazy, jimiž nás vychovatelé a společnost "propichují" od okamžiku narození. Každý rozkaz, jejž uposlechneme se do nás navěky vepíše jako osten. Onoho ostnu, respektive onoho negativního pocitu, se však můžeme zbavit. Tím, že vydáme rozkaz někomu jinému. Tím, se nám uleví. Výhodou je, že pokud si uleví někdo tím, že předá vlastní trn, necítí se za svůj čin zodpovědný. (Šéf seřve sekretářku a ta doma - s nějakou záminkou - propleskne synka. Necítí se vina. Jen předala osten. Osten sám je vykonavatelem.)
Takto je celá naše společnost prodchnuta předáváním ostnů z generaci na generaci, z maršála na pěšáka, z pěšáka na nepřítele, a nad jeho neuposlechnutím vždy číhá hrozba smrti. Je-li provedení rozkazu okamžité, předání trnu nezanechá v nositeli téměř žádnou stopu; jsou však trny, které si nosíme celý život. Čím plni jsme trnů, tím více jsme nesvobodní. Jedinou úlevou je splynutí s masou. V tu chvíli je naše tělo bez trnů. Nikdo není výš, nikdo není níž, smazány jsou všechny sociální rozdíly a napětí.
Je však masa vnější a masa vnitřní, praví Canetti. Ten, kdo od svých ostnů, jimiž je přetížen, neuniká k mase směrem ven, ale dovnitř, stává se schizofrenikem. Schizofrenik je ten, kdo ztratil své já ve vnitřní psychické mase (hlasů, myšlenek, identit). A tak nalezl to, co hledal - svého druhu svobodu. Únik od psychických ostnů, které mu uštědřil svět.
Jediným člověkem, jenž je zcela zbaven stopy po trnech, neboť se v něm žádné nehromadí - a k němuž vždy lidé vzhlíželi se směsí hrůzy a úcty - je v lidské společnosti kat. Na konci řetězu všech rozkazů stojí kat, který energii všech ostnů celé společnosti vybije smrtí.
A co Švejk - nenechával sebou projít všechny ostny beze zbytku, aniž by v něm zanechaly jakoukoli stopu? Vnitřně byl svobodný, nestal se součástí masy.
Ke stejnému postoji, ke svobodě bez ostnů v plném nasazení ve vnější činnosti, vybízí indická karmajóga. "Vznešený pravil: Jak zřeknutí se činnosti, tak činnost s oddaností vedou k vysvobozeni. Z těchto dvou je však oddaná služba lepší nez zřeknutí se činnosti." Ale zpět ke Canettimu.
Co je to rozkaz? Rozkaz tu byl dříve, než vznikla řeč. I domestikovaná němá zvířata plní příkazy člověka. Prvotním rozkazem, který chápou všichni tvorové africké savany, bylo zařvání lva. Je to signál hrozby smrti. Uteč - nebo zemři. V tu chvíli se jednotlivec stává součástí masy a tato masa se dává do pohybu. Opět není rozdílu mezi výše a níže postaveným. Masa je vždy v pohybu, rychlém (prchající zvěř) či pomalém (křesťané putující na posvátná místa). Masa je vždy buď hlučná (zanícený potlesk skandování v divadle) nebo tichá, čekající - podle toho, zda je její cíl (vybití) blízko nebo v dálce (např. na nebesích pro čekající masu katolíků).
Masa je vždy v pohybu, má cíl. Nemá-li ho, rozpadá se. Nemá-li prchající stádo možnost úniku, pokud je obklíčeno ze všech stran, masa se rozpádá. Nastává panika. Ve stavu paniky není žádná jednota. Jednotlivec stojí proti jednotlivci. Ve snaze přežít raději zabije, udupe.
Proč domestikovaná zvířata poslouchají člověka, proč podřízený poslouchá svého nadřízeného, proč dítě poslouchá své rodiče - přestože se tím vzdává své svobody a nechává si do sebe ukládat ostny? Protože je uplácen, říká Canetti - dostává se mu potravy nebo jiné přízně. (K tomu se samozřejmě druží hrozba smrti).
Nejdisciplovanější armádou byla armáda mongolská - zde nejspodnějším článkem řetězce nebyl voják bez podřízených (a proto vždy připraven zvednout nůž proti veliteli, aby obrátil své ostny zpět k jejich původci) - ale kůň, do něhož mongolští jezdci odmalička bodali své ostruhy. Sami tak zůstali bez ostnů, neboť každý rozkaz byl ihned vybit pohybem ostruh. Mongolské hordy se objevily náhle a zase zmizely jako stín. Pro nepřátele běs a chaos, pro svého pána však svrchovaně poslušní, disciplinovaní, neměli důvod své ostny obracet proti němu.
Každý král, každý vládce, každý politik, každý generál, ano i každý rodič - je ovládán strachem, o němž nikdy nemluví, a oněmž vědí jen mocní: strachem z odplaty. Podvědomě tuší, kolik vydal za svůj život rozkazů - a obává se, že každý jím vržený šíp (zabodnutý osten), se jednou může obrátit proti svému trýzniteli. (Osten vždy obsahuje i výzvu k negaci - učiniti opak). Proto Stalin či jiní tyrani trpěli paranoiou. Proto se boháči skrývají za ostnatým drátem, proto stalinské lágry, proto vendeta sicilských mafií. Jediný člověk, který se už jistojistě neobrátí s dýkou zpět proti svému zotročiteli - je mrtvý člověk.
Vlastnosti masy
Každá masa chce stále růst, pojímati nové přítoky do sebe samé - jako řeka. Pokud masa neroste - rozpadá se nebo stagnuje. Proto masa Svědků jehovových vyráží do světa nabírat nové ovečky. Jinak by se ocitli ve strachu z rozpadu, ohrožení, ve stavu paniky jako štvaná zvěř. Proto se její členové vzdávají vlastní individuality. Jinak by nevznikla masa. Ta vzniká, jen když krůpěj vody splyne s oceánem. Žádná kapka v moři neznamená víc než jiný, žádné zrnko písku není větší než jiné. Uvnitř masy vládne rovnost. Masa miluje zhuštění. Masa potřebuje směr. Společný směr posiluje pocit rovnosti. Masa existuje, dokud má nedosažný cíl. Dosažitelný cíl by posiloval strach z rozpadu.Politické či sportovní masy jsou obvykle rychlé, ty vidíme nejčastěji. Pomalé masy však jsou (pro nevěřící) takřka neviditelné, jsou to proudy poutníků, kteří sebe samé nazvájem vidí ve velké dálce.
Existují masy štvoucí, které směřují k zabití konkrétní oběti a jež nemůže nic zastavit, jakmile se daly do pohybu. "Všechny ruce jakoby patřily jednomu a témuž tvoru. Ale ruce, které zasáhnou, mají větší hodnotu a váhu. Cíl je vším." (str. 95) Tato masa pociťuje takovou převahu své síly, že nikdo, kdo se účastní štvanice, neobává postihu. Vražda je povolena. "Povolená vražda zastupuje všechny vraždy, jež si člověk musel odříci, za jejichž spáchání by se musel obávat těžkých trestů." Modernějšími variantami štvanice je hromadné ukamenování, upálení ohněm (který vykoná práci za všechny zúčastněné), ukřižování a další veřejné exekuce, jež uspokojí dav. Canetti dodává: "Odpor ke kolektivnímu usmrcování je zcela moderního data. Není možno jej přeceňovat. I dnes se každý účastní veřejných poprav, prostřednictvím novin. Máme to jen, jako všechno, mnohem pohodlnější. Člověk sedí v klidu doma a může mezi stovkami jednotlivostí setrvat u těch, které ho obzvlášť vzrušují." (str. 99)
Dále máme masy prchající. Její dynamiku jsme již naznačili v případě úprku zvěře před nebezpečím, kde hrozí zvrat soudržné masy (např. při ústupu Napoleona z Ruska) v paniku. Cílem je dosažení bezpečí. Příkladem zákazové masy je stávka. Řada lidí zničehonic přestane dělat něco, co do té doby dělala. Obracející masou jsou společenské vrstvy, které vytvoří revoluci, povstání, neboť chtějí obrátit sílu ostnů proti těm, které musely do té doby poslouchat (pád Bastily).
Příroda nabízí mnoho krásných metafor masy: Oheň, moře, řeka, déšť, bouře, obilný lán, les, vítr, písek, hromada kamenní (vzpomeňme na zvyk českých vodáků stavět tyto hromady podél vodních cest), poklad (či jeho moderní podoba - milión) a další a další odrážejí podivuhodnou strukturu a dynamiku masy.
"Hromady kamení se vrší proto, že je obtížné je zase rozebrat. Jsou skládány nadlouho, takřka na věčnost. Nemají se zmenšovat, nýbrž zůstat takové, jaké jsou. ... Ať takové hromady představují cokoli, obsahují vždy koncentrovanou námahu nesčetných, obtížných cest. Často je záhadné, jak byly navršeny. Čím méně chápeme jejich výskyt na daném místě, čím vzdálenější je původ kamene a čím delší cesty, tím větší je počet lidí, které si musíme představit jako jejich stavitele, tím silnější je dojem, který dělají na všechna pozdější pokolení. Představují rytmické úsilí mnoha lidí, po nichž nezbývá nic jiného bež tento nezničitelný památník." (str. 143)
Národní symboly masy
"Vlajky jsou zviditelnělý vítr. Jsou jako ustřihané kousky mraků, bližší a pestřejší, upevněné a co do tvaru neměnné. Nepřehlédnutelnými je činí jejich pohyb. Národy, jakoby si mohly rozdělit vítr, jich používají, aby označily vzduch nad sebou jako své vlastnictví." (str. 140)
Angličané odvozují svůj konzervatismus z pevného ostrova uprostřed mořské masy, který je pro ně vždy dobrodružnou výzvou. Typický Angličan je kapitán, který na moři válčí s vlnami a nepřáteli, aby se vždy vrátil do bezpečí své rodné hroudy a uchýlil se pod roušku neměnných tradic. Na moři se nikdy necítí ohrožen, má za zády neměnnou pevnost domoviny.
Holanďan oproti tomu vyrval svou zemi, píď po pídi, moři. Země, rodná hrouda, je pro něho cosi velmi nestálého, co musí vždy bránit masou těl, hrází. Žádná země není více liberální, než Holandsko. To je zásadní rozdíl oproti obdobné námořní velmoci - Anglii.
Švýcar se opírá o masu hor, kam se armáda může vždy nakonec stáhnout a přečká jákekoli nebezpečí, které projde Evropou. Odtud pramení jeho sebedůvěra a pocit jistoty. Sedí neohroženě na střeše světa a nejvíce se kochá, může-li z jednoho bodu zahédnout co největší plochu horské masy.
Španělským symbolem masy je matador uprostřed kruhovité tleskající arény, v kterémžto rituálu je každý španěl napříč kruhem tím, kdo se dívá i tím, kdo je viděn. V tomto archaickém a zcela neférovém souboji je každý Španěl heróem - vítězem v zamrzlém čase svých dějin.
Italové zase nemohou být netknuti narozením v místa trosek tisícileté slávy Říma, jakoby mohli jen paběrkovat, co kdysi zůstalo, a tak aslespoň proměnili Řím Césarů za Řím Sv.Petra, aby jej znovu naplnili. Přesto však je pro Itala těžké necítit se umenšeně při pohledu na zašlou slávu, jíž by nostalgicky znovu rád získal. Fašistickou symboliku ruky a článků prstů (fasci), shledává Canetti italskému národu umělou a ideologicky vnucenou, a proto nefunkční.
Francouzským symbolem masy je samozřejmě revoluce. Francouz si nenechá ujít příležitost, (tj. záminku), pro níž by znovu mohl vejít do ulic s transparentem v ruce. (A cítit se opět bez ostnů, to jest: svobodný).
Německý pocit vystihuje zase fascinace lesem, nejen jeho tajemstvím, ale i vertikalitou vedle sebe stojících stromů, připomínajícíh neohroženou armádu, les zbraní, kde se soused opírá o souseda.
A Židé? Židí se cítí být spojeni masovým symbolem opouštění Egypta. Od té doby jsou putující, nahou, pevně semknutou, odevšad a navždy vyhoštěnou, čekající masou. Jak jsme si řekli, jedině nedosažitelný cíl dá mase věčné trvání. Kdyby Židé uznali, že Ježíš (nebo kdokoli) byl Mesiášem, jejich masa by se musela nezadržitelně rozpadnout. Proto byl touto masou za Pilátova rozpačitého pokrčení ramen a mytí rukou ukřižován.
Přemýšlel jsem, do jaké symboliky vsadit Čechy (o nichž Canetti ve svém přehledu nemluví). Nejvýstižnější se mi zdá masa 'obilného lánu'. Hlavičky klasů se ztáčejí podle pohybu větru na tu či onu stranu, neboť skrze tisíciletou zkušenost v Češích zakořenila zkušenost, že kdo bude příliš vyčnívat, bude o hlavěnku zkrácen. Když se učitel na české škole ptá, každý sklání hlavu, aby nebyl vidět, aby nevyčníval, aby byl stejný jako masa klásků nalevo a napravo; tak nejsnáze přežije, to je zkušenost dědů a otců. Paradoxně, jedinou dobou, kdy se masa pozvedla proti 'pánům', byla doba husitství: klasy - bojovníci povstali, utvořili jednotu podle víry (masu obracející) a s cepy v rukou vykročili do světa. Od té doby, co byli poraženi, už masa v Čechách v takovém měřítku nepovstala. Nejodvážnější Češi zahynuli v bojích, byli popraveni nebo emigrovali. Tak se oddělilo 'zrno od plev' a kdo z potomků zůstal, snaží se nevyčnívat a přizpůsobit se větru. A vyčnívá-li, odchází. Cepy od té doby slouží výhradně mlácení obilí - nebo 'mlácení prázdné slámy' u piva. Víra byla zlomena. Ale nové, ještě ohebnější výhonky vždy znovu vyraší a Češi přežijí. Obilný lán přežije jakoukoli bouři, slehne, ohne se, ale zase povstane.
Vzpomeňme Heydrichův výrok o Češích: „Češi jsou jako tráva, když se cítí v nebezpečí, skloní se, ale jsou připraveni znovu vztyčit hlavu.“
Opět pěkný článek, jako vždy, úplně mi připomněl zapomenuté pasáže z Canettiho, takže v současnosti kudy chodím tudy přemýšlím o vnitřních trnech.
OdpovědětVymazatJenom také dumám, jak konzistentně vysvětlit princezničky a princátka, kterým nikdo trny do těla nenasázel a oni poroučí a oplývají krutostí - a na druhé straně archetyp šedé myšky, kostelní posluhovačky, která se plaše usmívá, ačkoliv jí poroučí kdekdo.
C.
Krásný a inspirující článek. Díky moc za něj. :-)
OdpovědětVymazatkolejo
Moc pěkný článek. Děkuji. Martin Havran
OdpovědětVymazatzajímavé: včera sem viděl Baaden-Meinhof komplex a hledal jsem klíče k pochopení : toto je příjemná nápověda. dik. P.
OdpovědětVymazat