Stín

Co je to stín? Stín je nevědomou součástí naší osobnosti, kterou jsme vytěsnili a o které obvykle vůbec nevíme. Stín je to, co sami na sobě nepříjmáme a nemáme rádi, něco s čím se nedokážeme smířit: naše "temné já", které obvykle obsahuje naše agresivní, nemorální, egoistické nebo pudové složky, které jsme vlivem našich rodičů asociovali s pocitem viny.

Potenciálně však může stín obsahovat i dobré, instinktivní nebo vitalizující kvality, které jsou pro náš vývoj žádoucí. Stínem gangstera může být třeba potlačovaný soucit a lítost, kterou si nechce připustit, aby nebyl považován za slabocha. Stínem "hocha z nedělní školy" jako byl Mirek Dušín (nebo podle Čtvrtníčka Přemek Podlaha) budou spíše hrubá slova a "věci velmi necudné". Ocitly se se ve "stínu", protože nebyly přijaty námi nebo těmi, kdo nás vychovávali.

Existují i kolektivní stínové projekce (např. židé v nacistickém Německu) na skupinu lidí, které většinový kolektiv používá jako obětní beránky, aby smyl svůj pocit viny a vykoupil si čisté svědomí. Tím, že svůj stín promítneme na někoho jiného, se zbavujeme pocitu viny. My jsme přece dobří - to ten druhý je ten zlý. Najednou máme pocit úlevy, protože konečně víme, kdo nebo co je zdrojem veškerého zla. "To on - to oni." Svůj stín nevidíme, protože leží na opačné straně, než na kterou se díváme: v nevědomí.

Ve snech je stín ztělesňován osobou stejného pohlaví (alter ego). "Může vyvolávat závist, protože je obdařena kvalitami, které chybí v dominantním jáském obraze."

Mytologickým zobrazením stínu je samožejmě Ďábel. Další obrazy stínu tvoří obvykle dvojice ego / alter ego: Kain / Abel, Faust / Mefistofeles, don Quijote / Sancho Panza, Panna Maria / Marie Magdalena, panna / prostitutka; v pohádkách: královna / služka, mladá žena / stará čarodějnice.

Stín si obvykle projektujeme na své nejbližší okolí, na rodinné příšlušníky, partnery a kolegy v práci. Lidé, na něž si projektujeme svůj stín, v nás budí nenávist, odpor a znechucení; nejradši bychom se jich zbavili, necítíme se v jejich přítomnosti dobře, rádi je očerňujeme, pomlouváme a zostuzujeme.

V grafologii se s ním setkáme také. I písmo může být projekční plochou pro náš stín.


Jak poznáme, že při rozboru písma narážíme na svůj stín?

Obvykle podle silné, zanícené emoce, která nás strhne. Její podnět může být často i správný postřeh, nějaký znak, vjem, detail, který zafunguje jako spouštěč a my najednou spontánně a nevědomě začneme projikovat své nevědomé obsahy, které k tomuto znaku přidáváme nádavkem. Cítíme úlevu, jakobychom někoho pomluvili a ulevili si, shazujeme ze svých beder náš stín na bedra někoho jiného: pisatele.

Často se tak děje i kolektivně, když se v ženském kroužku začne "prát peří", že ani chloupek na pisateli nezůstane suchý (hlavně když připomíná manžela nebo partnera, který ublížil!) Jde vlastně o vybití nevědomého komplexu, mnohdy živě sdíleného všemi zúčastněnými, kteří se ve svém postoji navzájem utvrzují a přitakávají si. Jde o typicky ženskou příležitost, jak vybít potlačenou agresivitu.

Může se také stát, že si pisatele příliš idealizujeme a připisujeme mu vlastnosti našeho "lepšího já".


Jak snížit riziko stínové projekce?

  • projekcí vyplňujeme prázdné místo v oblasti poznání, protože je to snažší a rychlejší než něco doopravdy poznat
  • buďme obezřetní tam, kde v nás písmo už od počátku vyvolává krajní sympatie nebo antipatie: sympatie mohu vést k idealizaci (projekci našeho "bílého stínu"), antipatie k projekci "temného" stínu
  • některá písma s naším stínem nijak nesouvisejí, jiná jsou v tomto smylu pro nás "ožehavá" neboť narážime na jakousi vnitřní příbuznost
  • silné emoce jsou obvykle známkou toho, že byl aktivován nějaký nevědomý komplex
  • pokračujme v rozobru znovu v jiný den a v jiném rozpoložení
  • stále se vztahujme fenomenologicky k "věcem samým", k základním znakům písma
  • všimněme si, jak se radost, že se práce daří nebo že se něco povedlo ("aha" zážitek), liší od pocitu vybití komplexu, kdy v nás zůstává trošku hořká pachuť
  • poslouchejme své "ale" - hlas, který je kritický k tomu co říkáme, následujme své výhrady, nebuďme si příliš jistí; skutečná jistota neobsahuje přehánění, přehánění je známkou nejistoty
  • příliš dlouhý text grafologického rozboru může začít "bloumat"

Na projekci stínu je založen Szondiho test.


Jak poznat vlastnosti svého stínu?


Jednoduše: napište si seznam několika lidí ve vašem okolí, které vám vadí, které nemáte rádi, které nemusíte, cítíte k nim negativní emoce, jsou vám nepřijemní. Ke každému napište několik vlastností, které vám na něm vadí nejvíc. Všechny tyto vlastnosti, hlavně ty, co se opakují, jsou součástí vašeho stínu.


Cvičení

Stoupněte si, před zrcadlo a říkejte nahlas vlastnosti, které jste si napsali, ale v první osobě: "Já jsem..." podlý, zlý, malicherný, krutý, nemám rád zvířátka atd. Na čím větší odpor narazíte, abyste nahlas a přiznaně tuto větu řekli, tím víc se blížíte k jádru stínového komplexu.


Jak poznáme, že je stín relativně asimilován vědomím?

Teoreticky by neměl existovat v našem okolí člověk, na kterém nám něco vadí, který nás irituje nebo k němu cítíme odpor, ale ani člověk, jehož nekriticky adorujeme. Princip stínu totiž říká: co nám vadí na ostatních, to nám vadí na nás samých. Čím jsme kričtější k sobě, tím jsme kritičtější k ostatním.

Pak platí další zásada: čím ostřejší je světlo, tím temnější je stín. U nejušlechtilešjích spasitelů má stín podobu kanální stoky, ale je dobře tajen, a tak když "vyhřezne", je to bomba.

Nevím, jestli je Spalovač mrtvol zrovna vhodným příkladem, spíše vybočením, ale zdá se, že ztělesňuje osobu psychopata, u něhož persona identicky a blaženě splývá s jeho stínem. To samořejmě není stav asimilace stínu dovnitř vědomí, ale naopak asimilace vědomí dovnitř stínu, takže nezůstává žádné samo sebe si vědomé já. Avšak veškerá mravnost a kultura, říká Jung, stojí a padá s vědomím já, s individualitou. Takže abychom to s tou asimilací zase nepřehnali...

Vědomá integrace obsahů stínu přináší uvolnění energie, která byla dřívě vyčerpávána k udržení disociace a potlačování stínových kvalit. Člověk pociťuje "objev nového rozměru života".



Stín a média

Podle Jana Sterna fungují média jako ampliony našeho kolektivního stínu. Co naše kultura už tisíce let potlačuje? Dvě věci: Sex a násilí. Stern říká, že sexuální revolucí jsme již prošli, zásluhou průkopníka Sigmunda Freuda, ale na osvobodivou revoluci v oblasti agrese stále čekáme.

Chce-li si reklama, film, seriál, časopis, noviny, počítačová hra nebo článek na internetu získat vysoký odbyt, čtenost nebo sledovanost, pak stačí, když naservíruje vhodnou porci sexu a agrese v co nejsyrovějším stavu. Zákonitě tak vyvolá silnou emoční reakci. Jsme těmito věcmi na jedné straně odpuzováni, na druhé straně fascinováni, nebo't vyjadřují to, co nám náš vnitřní cenzor nedovoluje vyjádřit. Jistěže se nám "hnusí" loupeže a znásilnění, ale jsme si jisti tím, že náš stín by je "rád a s chutí" nespáchal? Máme chuť na zakázané ovoce. Stín je skrytým pánem médií. Je jedno, jaký den otevřete noviny nebo časopis, jde-li o komerční médium, nejatraktivnější články přitahující kupní sílu, budou spojené s tematikou stínu.

Je-li stín pánem médií, tak v oblasti pornografie je stín nepochybně králem. Necenzurovaná anonymita internetu poskytuje stínu plné pole působnosti a vyžití.

Mediální bombou byla v poslední době (4/2008) aféra Rakušana Josefa Fritzla, který 24 let věznil a zneužíval svou dceru. To je fascinující a šokující zpráva, kterou si do určité míry česká společnost smívá kolektivní pocit viny, protože v Čechách je sexuálně zneužito každé čtvrté dítě, v 80 % případů rodinným příslušníkem, v případě dcer nejčastěji vlastním otcem. Méně než 5% případů je nahlášeno policii. Statistiky ministerstva vnitra o úspěšnosti vyřešených případů jsou velmi zavádějící, protože nahlášeno je mizivé procento. Čili my sami máme velkou temnou skrvnu, o níž se neví ani nemluví. Každé čtvrté dítě, které dnes potkáte na ulici, zažilo nějakou formu sexuálního zneužívání. Vina neleží na pedofilech, kteří se závažného sexuálního zneužití dopouštějí velice zřídka; ti jsou opět obětí stínové projekce. Vina leží na těch, kdo toto zlo na svýh dětech páchají a také na těch, kdo tuší, ale mlčí, a kterých musí být mnohonásobně víc. Manželky většinou tuší, že nasazují dcery jako oběti za svůj nefungující vztah a sexuální život. Oběti sami se cítí spoluvinné a bojí se vyslovit své tajemství. Fritzl je pak velice vítanou a mediálně atraktivní záminkou, jak tento dusivý pocit viny z našich rodin setřást.



Hall, A. James: Jungiánský výklad snů, Brno 2005

Jan Stern: Média a stín (www.blisty.cz)



Některé celebrity a umělci si ve svém image rádi zahrávají s fascinujícím archetypem stínu.

Prodigy - Breathe




/p>
.

2 komentáře:

  1. Neprojektuje Václav Klaus svůj stín, nevidí něco vitěsněného na gayích, homosexuálech obecně, Václavü Havlovi, na Pravdě a Lásce, na občanské společnosti a EU? Pak on dál nemá rád švejka a Svěrákovi filmy a teorii o globálním oteplování. Prostě je to potlačený dobrodiný stín oproti jeho vědomému (i když možná nepřiznanému) cynismu, zaprodanosti, pýše, sólovosti, opuštění snahy těch opravdových změn a ideálů a zpronevěření se vědě svým egem. Václav Havel má oproti tomu možná ve stínu to čecháčkovství, které si ve svém životě nemohl dovolit, proto ho možná spíše ještě irituje, než že by o něm jen věděl a mluvil jako o obecném neduhu.

    OdpovědětVymazat
  2. A Martin Pavlíček má ve svém stínu Václava Klause... :-D

    OdpovědětVymazat

Děkuji za váš názor.