Synestézie

"Barevné slyšení"

Synestézie je zvláštním druhem vnímání, kdy senzorický vstup (nejčastěji zvukový) vede k automatickému, vůli nekontrolovanému zakoušení jiného senzorického vjemu (nejčastěji vizuálního). Propojení senzorických drah může být i obousměrné, synestezie může navzájem propojovat jakékolov libovolné smysly (hmat, zrak, sluch, chuť, čich). Lidé, kteří mluví o takovýchto prožitcích, nazýváme synestetiky. Slovo synestézie pochází z řečtiny, kde syn- znamená "spolu" a aisthésis- "vjem". (Synestezie je tedy česky "sou-vnímáním"). Jde o nepatologickou poruchu/změnu vnímání, která zřejmě neurologicky souvisí s bohatším nervovým propojením některých senzorických mozkových center.

Pravá synestézie je jev velmi vzácný, vyskytuje se zhruba u jednoho člověka ze dvou tisíc. Podle posledních výzkumů je zastoupen mezi muži i ženami rovnoměrně. Některé formy synestézie souvisí s "viděním barev" při čtení písmen či názvů dnů v týdnu, jiné souvisí s vnímáním "vůně barev", ale nejběžnější je zřejmě spontánní přiřazování barev hudebním tóninám a intervalům.

Toto "vidění barev" je u každého muzikanta různé. Zatímco někdo vidí barvy, jiný vidí křivky, tvary a světelné zdroje. Synestetici svou schopnost pociťují obvykle už od dětství jako "samozřejmou", a teprve později s údivem zjišťují, že jiní lidé touto schopností nedisponují; z jejich pohledu se zdá, jakoby druzí trpěli "slepotou". (Jakto, že druzí nevidí to, co já?)

Gian Belli, Michaela Esslenová a Lutz Jancke popsali v časopise Nature (2005) následující synestetické přiřazení jedné hudební profesionálky.


interval
chuť
malá sekunda
kyselost
velká sekunda
hořkost
malá tercie
slanost
velká tercie
sladkost
kvarta
"posečená tráva"
tritonus
"zhnusení"
kvinta
čistá voda
malá sexta
smetana
velká sexta
nízkotučná smetana
malá septima
hořkost
velká septima
kyselost
oktáva
bez chuti



Žena obdarovaná synestézií, Sue B., líčí své prožitky takto: "Když slyším hudbu, vždy vidím obrazy, ale nespojuji si konkrétní barvy s určitými hudebními tóninami nebo intervaly. Chtěla bych umět říct, že malá tercie je vždy modrozelená barva, avšak nerozeznám intervaly tak dobře. Mé hudební znalosti jsou dosti skromné. Když slyším hudbu, vidím malé kruhy nebo vertikální pruhy světla, které se při vyšších tónech rozjasňují, blednou, jsou stříbřité, a při tónech hlubších přecházejí do nádherně tmavé kaštanově hnědé. Stupnicový běh směrem nahoru vyvolává řetězec stále více zářivých teček nebo posunutí vertikálních pruhů vzhůru, zatímco při trylku, jako třeba v Mozartově klavírní sonátě, se objeví jakési mihotání. Vysoké jasné tóny hrané na housle evokují ostré zářící linky, kdežto vibrované tóny jakoby blikaly. Několik současně znějících smyčcových nástrojů spouští paralelní pruhy, anebo, v závislosti na melodii, spirály různě barevných třpytících se světel. Zvuky vyluzované žesťovými nástroji vytvářejí jakýsi vějířovitý obraz. Vysoké tóny jsou umístěny nepatrně před mým tělem, v úrovni hlavy a k pravé straně, zatímco basové tóny spočívají hluboko v mém břiše. Akord mě celou zahaluje."

Hudební skladatel s absolutním sluchem, Michael Torke, vnímá prý odmalička tóninu D dur jako modrou, G dur jako jasně žlutou, g moll jako okrovou, d moll líčí jako "křemen, grafit" a f moll jako "hlinitou, popelavou". Některé tóniny vnímá v odstínech, pro něž nenachází slova a která snad nikdy předtím ani neviděl. Na otázku, co by se stalo, kdyby poslouchal "modrou" D dur a přitom se díval na žlutou zeď - zda by neviděl "zeleně" - odpovídá, že ne. Jeho vnímání barev je prý výhradně niterné (přitom však intenzivní a "reálné") a nijak se nesměšuje s vnějšími barvami. Torke "nevidí" barvy u intervalů ani melodií, výhradně u akordů a tónin.

Jiný skladatel, David Caldwell, vnímá vše zase jinak. Při pohledu  na zlatavě žlutou sklenici "slyší" tóninu B dur. To samé funguje i v opačném směru. Při slyšení akordu B dur se mu vybaví "čirá a zlatá" barva. Uvažuje, že to může souviset s tím, že "zlaté" trubky jsou obvykle laděny do B dur a mnoho skladeb pro tyto nástroje je psáno v této tónině. Pro Caldwella, na rozdíl od Torkeho, souvisí jeho vnímání barev s jakýmsi těžko vysvětlitelným intuitivním systémem, který mu umožňuje jinak hudbu "myslet" a komponovat. Říká, že hudební témata, stavba, ideje a nálady mají také své barvy, stejně jako nástroje a jejich party. Tyto barevné jevy podle něho souvisí s "fundamentálním uspořádáním věcí".

O propojení hudby a malířství se svého času pokoušeli František Kupka nebo M. K. Čiurlionis. O symbolice barev v křesťanské a egyptské kultuře se můžete dočíst zde.





Hermetické přiřazení astrologických znamení, barev a tónů dle Kefera


znamení
barva
tón
beran
červená
C
býk
světle zelená, světle modrá
Cis
blíženec
světle šedá
D
rak
bílá, světlehnědá, mořská zeleň
Dis
lev
žlutá, zlatová
E
panna
šedá
F
váhy
světle zelená, světle modrá
Fis
štír
rudá
G
střelec
modrá
Gis
kozoroh
černá, temně zelená, temně hnědá
A
vodnář
fialová
Ais
ryby
duhovitá
H




Oliver Sacks: Musicophilia, příběhy o vlivu hudby na lidský mozek. Praha, 2009. ISBN 978-80-86862-92-7





Schizofrenie

  • schizofrenie v žádném případě není "rozštěpením osobnosti", jak se o tom často mluví ve filmech a mezi laickou veřejností (nejde o žádný syndrom Jekylla a Hyda)
  • dřívější označení schizofrenie bylo "dementia praecox"
  • je to klasické psychotické onemocnění
  • je to onemocnění mladého věku (objevuje se mezi 17. - 25. rokem života)
  • příčina schizofrenie je dosud neznáma
  • schizofrenii dosud neumíme vyléčit, pouze regulujeme projevy nemoci prostřednictvím medikace (3 roky po první atace, 5 let po druhé atace, po třetí atace celoživotně)
  • pouze 10% se uzdraví úplně
  • intelekt schizofrenika není poškozen
  • jsou poškozeny kognitivně-emoční procesy (paměť, výkonnost, zhoršená sociální adaptace)
  • vznik schizofrenie nijak nesouvisí s pohlavím ani vzděláním
  • pokud rodič trpí schizofrenií, je vysoké riziko (80%), že stejným onemocněním bude trpět i jeho dítě (proto se doporučuje neopatřovat si potomky)
  • pokud však mezi našimi předky nebyl žádný schizofrenik, neznamená to však, že nás onemocnění může postihnout (viz. neznámá příčina schizofrenie)
  • vyskytuje se odpradávna, dříve však byli schizofrenici uzavíráni v ústavech; dnes se snažíme o jejich návrat do společnosti; dnes se také o této chorobě více mluví a píše
  • schizofrenik není z hlediska práva zbaven svéprávnosti (může tak být snadno zneužitelný)
  • toxická psychóza (po užití drog) odezní do půl roku, kdežto schizofrenie je v podstatě dlouhodobé až celoživotní onemocnění
  • pokud bychom měli zmínit nějaká "pozitiva" této nemoci, tak schizofrenici bývají často výtvarně tvořiví (viz zde).


Primární příznaky schizofrenie 
(nutné pro diagnózu)
  • slyšení (ozvučení) vlastních myšlenek
  • vysílání myšlenek
  • pocity vkládání a odnímání myšlenek
  • bludy kontrolování, ovlivňování nebo ovládání

Sekundární příznaky 
(mohou, ale nemusí být přítomny)

Pozitivní (psychotické) nálezy:
  • kverulační nebo inventorní bludy (či jakékoliv jiné bludy)
  • halucinace (zvukové, sluchové)
Negativní (nepsychotické) nálezy ("4A"):
  • změna afektivity (poruchy nálad)
  • autismus (ztažení se dovnitř, oploštělost; není tím myšlen klasický autismus)
  • apatie (útlum)
  • poruchy asociací


Co prospívá k lepšímu průběhu schizofrenie?
  • dobré rodinné zázemí, akceptace nemoci rodinou
  • neodrazovat schizofrenika od užívání léků a netlačit ho do činností, které díky své nemoci nemůže vykonávat (náročné studium či profese)
  • dostatek pravidelného spánku, dodržování pravidelných biorytmů a životosprávy
  • důsledné užívání léků
  • žádoucí je odstranění jakéhokoliv stresu a fyzické zátěže

Co je naopak pro schizofrenika fatální? Čeho je nutno se vyvarovat?
  • užívání jakýchkoliv drog včetně marihuany, energy drinků, kávy a alkoholu (jediné přípustné jsou cigarety)
  • hraní počítačových her (cokoliv, co jitří imaginaci a představu alternativních realit, v kterých se může schizofrenik ztrácet)
  • stroboskopy, hlasitá hudba, diskotéky


Formy schizofrenie

PARANOIDNÍ SCHIZOFRENIE
  • paranoidní, perzekuční, žárlivecké, emulační či spasitelské bludy
  • hlasové halucinace v rychlém sledu
  • častá je agrese či sebepoškozování
  • forma potenciálně nebezpečná pro okolí, avšak na druhou stranu je snadno rozpoznatelná, takže častěji vede k úspěšné léčbě

HEBEFRENNÍ FORMA SCHIZOFRENIE
  • nastupuje již v pubertě (v 12. - 14. roce)
  • oploštělá emotivita
  • pasivita, apatie
  • autismus
  • nekomunikativnost
  • bezcílnost
  • neadekvátní reakce
  • tyto příznaky se těžko diagnostikují, proto je onemocnění obvykle podchyceno až pozdě, až plně propuknou i psychotické příznaky

KATATONNÍ SCHIZOFRENIE
  • motorické změny: katatonní vzrušení (rychlé pohyby)
  • nebo naopak: zaujímání bizarních poloh (zkroucení se), které trvá hodiny
  • nebo: kladení odporu, ztuhlost
  • nebo: vosková ohebnost
  • nebo: povelový automatismus (poslouchá na slovo jakékoliv příkazy)
  • v tomto případě se efektivně používá léčba elektrošoky
  • během všech těchto procesů si schizofrenik vše pamatuje

SIMPLEXNÍ FORMA
  • potlačené psychotické příznaky
  • nabuzené sekundární negativní příznaky (apatie, autismus, zchudlý řečový projev)

REZIDUÁLNÍ  SCHIZOFRENIE
  • vyskytuje se po prodělané atace, pokud nejdojde k relativnímu uzdravení
  • hypomimika (oploštělost výrazu), tupý výraz
  • selhávání sociální výkonnosti a péče o sebe (hygiena, zanedbanost)
  • pohybují se mezi námi ve společnosti




Podle přednášek Mudr. Gabriely Šivicové, 2010

Platón: Faidros

Co je to "platonická láska"?

Platón (427-347 př.n.l.) v následující řeči, kterou vkládá do úst Sokratovi, přebíhá vývoj psychologického poznání lidské sexuality a lásky takřka o 2500 let. Platón popisuje erotickou lásku jako konflikt mezi třemi částmi duše, které později Freud pojmenuje jako id (Platónův černý kůň), ego (Platónův vozataj) a superego (Platónův bílý kůň). Pojem "platonická láska", kterou dnes obvykle zjednodušeně rozumíme lásku "nefyzickou" (jak uvidíme z následující ukázky) však v dávných dobách skrýval jiné tajemství, tajemství transcendence. Erót byl u Řeků pojímán jako polobožská mocnost ("daimón"), přemosťující fyzický svět se světem božským. Erót byl silou, která člověka (nejen filozofa) zasvěcuje do poznání "vyšších věcí". (Pochopme, že se jednalo o dobu, která ještě nebyla zasažena prizmatem křesťanství). Sokrates (inspirován přítelem Faidrem) nejprve pronese řeč na téma, že je lepší dáti přednost člověku, který nás nemiluje před tím, který je do nás zamilován, neboť láska je pomíjivá a přináší mnoho útrap, ztrátu pověsti apod. a proto bychom si měli na druhém člověku všímat jiných, trvalejších ctností. Po pronesení této řeči se však zastydí (ozve se jeho vnitřní hlas, který mu říká, že neřekl čistou pravdu) a rozhodne se tuto řeč odvolat. Chce se před Erótem vykoupit tím, že pronese novou, krásnější a pravdivější řeč na téma přesně opačné: že zamilovanost je sice svého druhu šílenstvím ("mania"), avšak současně nejvyšším dobrodiním, která bohové mohou na duši člověka seslat. 


SOKRATES: "Kdo však byl zasvěcen teprve nedávno, kdo spatřil mnoho z oněch skutečností, ten jakmile spatří božskou tvář, dobře napodobující krásu či ideál krásy tělesné, pocítí nejprve posvátnou úctu a obejde ho cosi z těch úzkostí, které pocítil tenkrát; potom vzhlíží ke svému miláčku jako k bohu a uctívá jej, a kdyby se neobával, že bude považován za příliš velkého blázna, obětoval by mu jako posvátné soše či bohu. Při pohledu na něj se s ním dějí změny, jakoby ho obcházela hrůza, potí se a polévá ho nezvyklá horkost; jakmile totiž přijme očima proud krásy, zahřívá se a tím zavlažuje ústrojí jeho perutí; jak se zahřeje, roztají obaly kolem zárodků peří, kterým jejich tvrdost byla kdysi zabránila vypučet, ze zárodků přítokem potravy nabobtnávají a chystají se růst brky perutí po celém povrchu duše, neboť byla kdysi peřím pokryta celá. Celá duše vře a zapaluje se, a jako když dítě stůně k zoubkům, když mu vyrůstají a ono cítí svrbění a píchání, stejné pocity má i duše člověka, které začíná růst peří; jak jí perutě rostou, cítí vření, píchání a svědění.

Kdykoli pak duše pohlíží na mladistvou krásu, tu přijímá její částečky, které k ní přicházejí a plynou, tím se zavlažuje a zahřívá, pookřívá z bolesti a raduje se. Jakmile pak je z dohledu a zasýchají a scvrkávají se otvory, kudy peří vyráží, zavírají se a zabraňují mu růst. Ono však je spolu s touhou uvnitř zamčeno a každé peříčko pulsuje jak tepna a tlačí se ke svému otvoru, takže duše cítí píchání kolem dokola, je neklidná a pociťuje bolest; ze vzpomínky na krásu se však raduje. Směsicí obou pocitů a nezvyklostí utrpení je znepokojena a nevědouc si jiné rady zuří a v nepříčetném stavu ani nemůže v noci spát, ani ve dne nevydrží na jednom místě; jata touhou běží tam, kde doufá, že spatří nositele té krásy.

Když ho spatří, je její touha nasycena a průchody dosud sevřené se uvolňují. Oddechne si, uleví se jí od píchání a bolesti a pro tu chvíli se těší nejsladší z rozkoší. Z tohoto místa se dobrovolně nevzdaluje a nikoho si necení více než toho, kdo je krásný; zapomíná na rodiče, bratry i na všechny druhy, nic si z toho nedělá, že její jmění nedostatkem péče upadá, pohrdá všemi zásadami práva i slušnosti, jimiž se dříve honosila, a je ochotna sloužit a léhat tam, kde ji kdo ponechá nejblíže předmětu její touhy, neboť kromě toho, že se koří tomu, kdo je krásný, našla jediného lékaře, který léčí největší utrpení. Tomuto trápení, krásný chlapče, ke kterému mluvím, říkají lidé láska.



Takovým způsobem obcuje a ke svým milovaným i k ostatním lidem se chová, kdo je dosud nezkažený a kdo prožívá své první vtělení na této zemi. Svou lásku si z krásných lidí každý vybírá podle své povahy, a jako by to byl bůh, buduje si pro sebe jakousi její modlu a zdobí ji, aby ji mohl uctívat a konat slavnosti na její počest. Kdo náleželi k Diovi, přejí si, aby předmět jejich lásky byl svou duší rovněž jakýsi Zeus; zkoumají tedy, jde-li o člověka povahy filozofické a vůdcovské, a když takového naleznou a zamilují se do něho, konají všechno, aby takovým byl. Jestliže nejsou této činnosti oddáni již od dřívějška, začínají se horlivě učit kde co a sami pátrají po poznatcích; snaží se nalézt sami u sebe přirozenou povahu svého boha a daří se jim to, protože jsou nuceni neustále na něho brát ohled. Ve vzpomínkách se ho dotýkají a u vytržení od něho přijímají své zvyky i činnosti, pokud je člověku možno na boží povaze obdržet podíl. Předmět své lásky považují za příčinu toho všeho, a proto jej milují tím více.



Jakmile pak vozataj spatří milostný zjev a celá duše se tím dojmem rozehřeje a je naplněna ostny podráždění a touhy, tu se kůň vozataje poslušný jako vždy i v tu chvíli studem zdržuje, aby milovanou bytost nenapadl. Druhý kůň však se nedá ani vozatajovým bodcem ani bičem zadržet, vyskakuje a prudce se žene, druhému koni i vozatajovi způsobuje kdejaké potíže a nutí je jít k miláčkovi a dělat narážky na milostné půvaby. Vozataj i druhý kůň se zpočátku vzpírají, hněvajíce se, že jsou nuceni k něčemu, co je hrozné a protizákonné, ale když špatný vliv nebere konce, dávají se nakonec vést, povolují a souhlasí, že učiní, co se po nich žádá.

A tak se ocitnou u miláčka a spatří jeho zářící zjev. Jakmile ho spatří vozataj, vznese se jeho paměť ke vzpomínce na podstatu krásy a znovu ji spatří, jak stojí cudně na posvátném prestolu; když ji takto spatří, ulekne se, zastydí, vrhne se nazpět a zároveň musí strhnout otěže nazpátek tak prudce, že oba koně sednou na zadek, a to jeden z nich dobrovolně, protože se nevzpíná, ale druhý, který je vzpurný, s velikým odporem. Když poodejdou, tu první kůň studem a zděšením zalije celou duši potem, druhý pak, jakmile ho přejde bolest způsobená uzdou a pádem, sotva si oddechne, začne hněvivě lát, prudce vyčítaje vozatajovi i druhému koni, že zbaběle a nemužně opustili šik a porušili jednotu. Nutí je, aby tam šli znovu, i když nechtějí, a jen taktak povolí jejich prosbám, aby se to odložilo na jindy.

Když pak přijde dohodnutá chvíle, upomíná je, když dělají, že o ničem nevědí, řičí a násilím je vleče a tak je nutí znovu se k miláčkovi přiblížit a činit mu stejné návrhy.



Protože je miláček všemožně uctíván, jako by byl bohem, a to nikoli od někoho, kdo se jako milenec tváří, nýbrž kdo ten cit opravdu zakouší, a protože i on sám svou povahou je svému ctiteli nakloněn – i když snad mu dříve jeho společníci nebo jiní lidé domlouvali tvrdíce, že je neslušné být po vůli milenci, a on proto milence odstrkuje – přivede ho postupem času jeho věk i potřeba k tomu, že jej přijme za svého společníka. Není přece souzeno, že má být zlý přítelem zlého a že nemá být dobrý přítelem dobrého. Když ho přijme, vyslechne jeho řeči a pozná jeho chování, a když vidí zblízka milencovu náklonnost, je milovaný překvapen a dobře si všímá, že ani přátelé a příbuzní všichni dohromady mu neprokazují žádné přátelství ve srovnání s přítelem bohem nadšeným.

Když pak to koná delší čas a pobývá v jeho blízkosti a přitom se ho dotýká v tělocvičnách i při jiných stycích, tehdy již plyne plným tokem k milenci proud z onoho zdroje, který nazval Zeus touhou, když byl zamilován do Ganyméda. Část vniká dovnitř a část odtéká ven, když je již naplněn, a stejně jako se vánek či ozvěna odráží od hladkých a pevných stěn nazpátek, odkud přišla, tak se vrací i proud krásy zpátky ke svému zdroji prostřednictvím očí. Tudy vede jeho přirozená cesta do duše; když tam vnikne a naplní ji, zavlaží otvory pro růst peří a dá podnět k tomu, aby rostlo; tak naplní i duši milovaného láskou.

ὅταν δὲχρονίζῃ τοῦτο δρῶν καὶ πλησιάζῃ μετὰ τοῦ ἅπτεσθαι ἔν τε γυμνασίοις καὶἐν ταῖς ἄλλαις ὁμιλίαις, τότ᾽ ἤδη ἡ τοῦ ῥεύματος ἐκείνου πηγή, ὃν ἵμερον Ζεὺς Γανυμήδουςἐρῶν ὠνόμασε, πολλὴ φερομένη πρὸς τὸν ἐραστήν, ἡ μὲν εἰς αὐτὸν ἔδυ, ἡ δ᾽ἀπομεστουμένου ἔξω ἀπορρεῖ: καὶ οἷον πνεῦμα ἤ τις ἠχὼ ἀπὸ λείων τε καὶστερεῶν ἁλλομένη πάλιν ὅθεν ὡρμήθη φέρεται, οὕτω τὸ τοῦ κάλλουςῥεῦμα πάλιν εἰς τὸν καλὸν διὰ τῶν ὀμμάτων ἰόν, ᾗ πέφυκεν ἐπὶ τὴν ψυχὴνἰέναι ἀφικόμενον καὶ ἀναπτερῶσαν, τὰς διόδους τῶν πτερῶν ἄρδει τε καὶ ὥρμησε πτεροφυεῖν τε καὶ τὴντοῦ ἐρωμένου αὖ ψυχὴν ἔρωτος ἐνέπλησεν.



August Rodin: Erót a Psýché



Miláček tedy miluje, ale neví koho; neví ani, co se s ním stalo, a nedovede to říci; jako by si od někoho nakazil oči chorobou, nedovede povědět příčinu a nechápe, že v milujícím vidí sebe sama jako v zrcadle. Jakmile je milenec přítomen, uklidňuje se jeho bolest stejně jako milencova; když je nepřítomen, stejným způsobem zase touží, jako milenec touží po něm, a jako odraz jeho lásky lásku opětuje. Nedomnívá se však, že je to láska, a také ji tak nenazývá, nýbrž považuje ji za přátelství. Podobně jako milovník, ale slaběji, touží po pohledech, dotycích, polibcích a po společném lůžku. Je ovšem pravděpodobné, že tak brzy na to činí.

Ve společném lůžku ví nezkrotný kůň milovníkův, co chce říci vozatajovi, a za mnoho útrap se spokojuje s malými požitky; kůň miláčkův nenalézá slov, v rozpačitém roztoužení milence objímá a líbá a lísá se k němu jako k někomu, kdo je mu velice nakloněn. Kdykoli leží spolu bok po boku, není s to odepřít, pokud jde o něho, být milenci po vůli, kdyby ten o to požádal. Druhý kůň se však spolu s vozatajem proti tomu se studem a rozumem vzpírají.

Zvítězí-li lepší složky duše, které vedou ke spořádanému životu a k moudrosti, pak takoví lidé tráví vezdejší život v blažené svornosti, neboť se umějí ovládat a chovat umírněně; podrobili si totiž to, z čeho pramenila špatnost jejich duše, a osvobodili, co bylo základem její ctnosti. Po skončení tohoto života nabudou perutí, budou lehcí a stanou se vítězi v jednom ze tří zápasů vpravdě olympijských. Nic většího, než je toto vítězství, nemůže člověku poskytnout ani lidská moudrost ani božská inspirace.

Povedou-li však život smyslnější a budou-li se řídit nefilozofickou ctižádostí, pak jistě při pitce nebo při nějaké jiné příležitosti, kdy nebudou ve střehu, zmocní se jejich nestřežených duší nezkrotné koně z jejich spřežení, svedou je dohromady a provedou to, co většina lidí pokládá za největší blaho. Když už to provedli, konají to již i nadále, ale ne příliš často, neboť konají něco, co není rozhodnutím celé duše. I takoví lidé jsou si navzájem přáteli, ale ne v té míře, jako ti první; žijí pro sebe navzájem po dobu trvání lásky i po jejím skončení, neboť věří, že si navzájem dali i přijali nejvyšší záruky, které jim není dovoleno zrušit a stát se někdy nepřáteli. Na konci života vycházejí sice jejich duše z těl bez perutí, ale jejich peří má schopnost růst, takže si za své erotické poblouznění odnášejí nemalou odměnu; pro ty, kteří již jednou začali konat své podnebeské putování, není předepsáno, aby přišli ještě na temnou cestu podzemní, nýbrž aby prožívali život plný jasu a blaženství na společné cestě a aby za svou lásku obdrželi stejné perutě, až přijde jejich čas.“



Platón: Faidros (Dialogy o kráse, Odeon, Praha, 1979)
přeložil Jaroslav Šlonka
celý dialog Faidros v řečtině zde

Jan Keller: Arogance financí




Jan Keller: Dva druhy pravicových voličů

Pluto

Poznámky k archetypu Pluta


JAK ČÍST TYTO POZNÁMKY

Zobrazuji je zde lineárně a tak se jeví jako seznam položek odshora dolů. Ve skutečnosti by bylo potřeba každý řádek napsat na jeden papírek, tyto papírky rozstříhat a hodit do řeky a pak je za několik let vylovit rybářskou síťkou tisíce kilometrů dolů po proudu (představme si třeba ústí La Platy, kde není vidět z jednoho břehu na druhý). Jedině pak bychom měli představu, jak drobné dílky "plutonské" pravdy to jsou. Plutonský proud masy je ve skutečnosti onou celou řekou, která k nám tyto lístky přinesla. O této mase se nedá říci nic, neboť je nepopsatelná. Lze pouze bláznivě psát vzkazy na papír a posílat je dolů po proudu.

Ti nemnozí, kteří je vyloví, vědí.

Na druhou stranu teprve po přečtení celého textu, začnou mnohé jednotlivosti dávat smysl, začnou vysvítat z temnoty jako nápisy na zdi starobylého paláce.

Vytržené z kontextu se mohou jevit tím, čím nejsou.


YOU NEVER SEE, WHAT'S BEHIND THE CORNER

David Lynch má ve filmu Mulholland Drive mrazivou scénu. Dva muži sedí v restauraci a jeden s hrůzou v očích popisuje druhému svůj dnešní sen. Prý v tom snu sedí oba dva právě jako tady a teď a hovoří spolu. Prý teď stanou a půjdou se podívat za roh, za betonovu zeď na parkovišti a uvidí tam COSI. Ten vyděšený muž ví, co tam dopředu uvidí. Druhý tomu nevěří a povauje to za nesmysl. Svého kamaráda si dobírá. Nakonec není jiný způsob, než vstát a skutečně tam jít a ověřit, zda sen byl či nebyl pravda. Druhý muž stále žertuje. Když dojdou ke zdi a nahlédnou za ní, zjistí, že sen byl pravda. Je tam schováno cosi strašného a bestiálního, co se nedá popsat slovy. Vyděšený muž zalapá v hrůze po dechu a umírá na infarkt. Sen se naplnil. (Shodou okolností je "plutonium" v mikroskopickém množství používáno jako zdroj elektrické energie pro moderní přístroje, pacemakery, které mají infarktu srdce předcházet).

Tímto obrazem jen plutonsky oslovuji iracionální složku naší mysli a připravuji půdu pro následující proud metafor.



PLUTO JAKO OSMÓZA

- nezadržitelná procesualita, dynamický proud kolektivních obsahů nevědomí
- procesy makrosmického řádu
- představme si, že tento proud protéká určitým řečištěm (tepnou, kanálem)
- princip OSMÓZY: rozdíl mezi vnitřním a vnějším tlakem (z pozice vědomí se tato osmóza jeví jako nevyhnutelné nutkání k nějakému činu)
- díky změnám tohoto tlaku dochází k rozdílné propustnosti "membrány" (hranice mezi vědomím a nevědomím)
- do vědomí je možné uchopit jen nepatrnou část z tohoto dynamického proudu a to vždy jen na okamžik, tento proud je v každém okamžiku jiný
- racionalita je vůči plutonské síle zcela bezmocná a nemůže její proud zastavit ani popsat, proto má tendenci tvářit se, že neexistuje, aby nepřišla o svou tvář; tím jí ani trochu nezbavuje působivosti, naopak může její procesy spíše kvalitativně zhoršit, neboť je vzdaluje vědomému
- racionalita nechce a neumí přijmout iracionální nevyhnutelnost
- enormní motivace, motivovanost "plutonsky aktivovaného" jednotlivce je dána právě změnou osmotického tlaku (uvnitř/venku); má-li být vyváženo cosi mezi kolektivním nevědomím (připravující se změny na hlubinné úrovni) a koletivním vědomím (aktuální stav kultury), je vhodný jednotlivec použit jako průchozí otvor (brána)




Horacio Bustos, Žena



PLUTO JAKO NEMOŽNOST VOLBY

- možnost si vybrat mezi dvěma cestami, které vedou tamtéž
- tragická nevyhnutelnost antických dramat (tragické hrdinství)
- obraz: v temné uličce ti na hlavu z ničeho nic míří pistole a hlas vypravěče sděluje: máš dvě možnosti, 1) buď si hned nasedneš do auta s černými skly nebo 2) ti dám pytel přes hlavu a nasedneš si do auta s černými skly. když si nevybereš, automaticky si vybral možnost 2. odehraje se tentýž děj, my si jen můžeme vybrat, zda u toho budeme vědomí (a tím z toho vytěžíme poznání) nebo nevědomí, ve skutečnosti je však právě tato volba klíčová pro to, kým budeme na konci dramatu
- volba tedy vede nikoliv ve vztahu ke kauzálnímu dění, to je "dáno", volba vede ve vztahu k sobě samému: budu vědomý/nevědomý, přijmu/nepřijmu (nevyhnutelné)
- volba krajního Ne nás může posunout ke krajnímu Ano či naopak; tak jako tak jsme tím posloužili skrytému účelu této hlubinné síly
- nepřijetí procesu se podobá snaze utěsnit osmotickou membránu, což vede ke zvýšení bolesti; její nárůst způsobí otevření energetických kanálů tak jako tak; přijetí má naopak charakter uvolnění a dionýského stavu blaženosti
- hrdina příběhu žjišťuje, že to není on sám, kdo píše svůj příběh, cítí, že "je psán", je objektem jiného subjektu, vyšší instance; dle osobního postoje se tento proces jeví jako ponižující nebo povyšující (zneužití/vyvolenost)


TELEOLOGICKÁ KAUZALITA, ZAMĚŘENÍ NA ÚČEL

- subjekt (organismus) je plutonickou silou vybrán, využit, zneužit či vyvolen - a po té odkopnut a zahozen po použití; plutonská síla se k jedinci vztahuje pouze jako k trychtýři, ventilu či propustné membráně skrze níž realizuje své cíle
- dynamický tok obsahů není puzen pouze tlakem "ze zadu" z minula, ale je tažen "z předu" z nějakého účelu, který má teprve nastat
- odtud nevyhnutelnost dění, cíl se realizuje tak jako tak, jen mohou být použity alternativní kanály - anebo osmotický tlak neprůchodné kanály pročistí explozí (buď obsahy prosakují pozvolna anebo se nahromadí a propuknou explozivně: podle postoje vědomí k nim, podle míry uvolnění/napětí na membráně)
- potlačující stanovisko vědomí nevědomé procesy démonizuje a vydražďuje k nepříčetnosti/posedlosti, příjmající stanovisko vědomí dává procesům o něco přívětivější tvář a mohou tak být uvolňovány obsahy vyšší - numinózní - kvality
- genialita jako speciální vrozený "tvar" membrány, který propouští jen specifické, numinózní (posvátné, světelné) částice z této dynamické masy; jiný tvar membrány, propouštějící jedině částice opačné kvality (temné, nevědomé, koncentrované "zlo" vymykající se všem představám normálního jedince), můžeme nazvat jako "psychopatický" (být normální = obdržet zrodem standartní výlisek membrány)
- posedlost: possession, passion (být vlastněn vyšší silou, být trpným objektem jiného subjektu, loutkou)
- tah směrem k finálnímu bodu omega
- tah je způsobem vakuem na konci všech kauzálních řetězců




Horacio Bustos



PLUTO JAKO PRINCIP UCHOVÁNÍ PROCESU ŽIVOTA/SMRTI

- smrt, zabití, zplození, uvolnění spermatu, orgasmus, exploze, organické tvoření/destrukce, rozklad (proměna organického v anorganické), pohled na plutonské dění připomíná hemžení myriád hmyzu v bažinách, jejich ustavičné plození a zanikání; teleologickým účelem je uchovat život jako nekonečný proces, v němž je jednotlivý organismus pouze použit; je složen z anorganického v organické a poté za se rozložen v anorganické
- smrt je z tohoto pohledu nástrojem života (zkvalitňuje život jako celek - nemluvíme o životu jednotlivce, toho pluto nezná - mluvíme o životě jako takovém, na této planetě)
- pro pluto je smrt ničím, je to odstranění zbytečného materiálu, který již splnil svůj účel, a měl by být proto rozložen
- exploze odpovídá mužské sexualitě, imploze (děloha/vakuum) ženské


HRDINSTVÍ JAKO (DOČASNÁ) NENAHRADITELNOST

- jedinec je nahraditelný, ve výjmečných případech naopak nenahraditelný (celá funkce systému stojí a padá s nepatrným vláknem, které vede skrze tohoto jednotlivce - to je základní a jediný princip hrdinství: s jeho neúspěchem zaniká masa života/smrti, jeho úspěchem se obnovuje)
- někdy visí nějaký obrovský účel v budoucnosti na nepatrném jednotlivci - pluto nemá možnost než použít právě TENTO a jedině tento kanál, proto poskytne tomuto vláknu enormní příliv životních sil a ochrany, aby tento účel mohl být vykonán, odtud všechna "magická nezranitelnost" hrdiny; ta však padá, jakmile je hrdina jednou použit; pluto nemá žádný zájem mrhat energií (jednička na začátku milionu nul se může zničehonic proměnit sama v nulu)
- makrokosmický účel použije nepatrnou částici ke změně celého systému (hrdina, genius)
- Pluto mnohdy lokalizuje, koncentruje celý makrokosmický účel do nepatrného lidského tvora (Hobit, Pán prstenů: na Bilbovi vidíme, že nula se může naopak kdykoliv proměnit v jedničku)
- byl-li hrdina při tomto procesu vědomý (neměl pytel na hlavě), vrací se moudrý, naplněný, uzdravený, regenerovaný, zmoudřelý i omládlý; byl-li nevědomý, vrací se použit, odrán, "ojebán"
- stejný efekt může mít na energetické úrovni sexuální styk (regenerace/deprese)






PLUTO JAKO POHYB MASY

- masa částic (obsahů kolektivního nevědomí) není zastavitelná, protože a) masa vzadu tlačí na masu vpředu, b) vepředu existuje vakuum, nenaplněný účel
- platí a i b (nejde o čistou kauzalitu, jde i o účelnost, cíl procesů, ale to již bylo řečeno)
- nejedná se o "kapalinu", je to proud částic "temném prostoru", není to ani vzduch, ani země, možná snad plazma: valící se láva (mám pochybnosti o její teplotě)
- pohyb nemůže být nekonečně rychlý a těkavý (uran), jedná se o stálé a nezvratitelné valení se masy částic (buldozer anebo vakuová pumpa)
- tato masa valící se lávy je páteří zachování života na této zemi, proto je v tomto smyslu nadřazená všemu ostatnímu
- otevření libovolné "částice" (obsahu) z této dynamické masy přináší otevření celého nového vnitřní vesmíru: každá jednotlivá částice je od všech ostatních odlišná jako se liší jedna planeta od druhé či jeden galaktický systém od druhého
- proud spermií je dobrá analogie, jelikož každá jednotlivá spermie může být novým světem o sobě, novým počátkem "velkého třesku", exploze, novým zrozením vesmíru či jeho zánikem; stejně tak palba ze samopalu, proud nábojů, prolétající hlavou oběti
- ačkoliv je tato masa (plazma) zdánlivě "pevná" má i charakter "vzdušný" v tom smyslu, že částice mohou být "vdechnuty", impregnovány, což se projeuvje jako inspirace (in-spiró/vdech), je-li prostor uvnitř vědomí prázdný (tj. vytváří svého druhu vakuum, takže dochází k pronikání z vnitřního proudu kolektivních obsahů - univerzálních témat)
- psát v inspiraci = psát za změněných podmínek osmotického tlaku


KVANTOVÝ SKOK

- pokud kulka prolétá hlavou nemluvněte, je ve stejném okamžiku inkarnováno jinde, je tímtéž a není tímtéž
- "kulka prolétla zdí, aniž by zanechala otvor"
- byla zde již před výstřelem
- trajaktorii pohybu možno libovolně rotovat, dopředu a dozadu, minulost a budoucnost neznamená nic





METAFORA DOMINA

- proud částic je jako domino
- proto nás tato hra jako děti fascinuje, jedině tehdy jsme svědky plutonského dění z ptačí perspektivy a pohlížíme na celý mohutný fraktál zaplňující celý obzor našeho vidění (princip vznešena, jak jej matematicky zdůvodňuje Kant: jako smysly neobsažitelné nekonečno)
- v jakémkoli jiném případě jsme to totiž my, kdo je dílkem domina, které sotva vidí dílek před sebou a za sebou (stejně tak, když po nás pluto něco chce, vidíme jen jednu věc před sebou a nevidíme serií následků a nemáme ji vidět)
- název "DOMINO" je plutonsky podmanivý a symptomatický
- celá otázka a mysterium tkví v tom, kdo, která ruka, uvádí toto domino do chodu
- z ptačí perspektivy (z pohledu gautamy buddhy) se možná ukazuje, že žádná ruka, ani prvotní "impulz" neexistuje, jen nekonečná řada příčin a následků - uroboros/had požírající svůj ocas - a uprostřed tohoto stočeného hada je prázdno, uprostřed cyklónu je nehybné oko - jsme to i nejsme my sami, dle toho, s čím se ztotožníme
- účelem bolesti je od-totožnění se, což se rovná probuzení, otevření oka
- teprve z této optiky se všechny tragické motivy a "proudy mas" jeví jako život/smrt, hra/tragedie, orgiastický tanec Kálí/Durgy




Horacio Bustos, Johanka z Arku



PLUTONSKÝ JEDINEC

- je spojen se skrytou, vnitřní žílou kosmu
- toto spojení odpovídá ropnému vrtu
- neplutonští jedinci jsou od této energetické vrstvy (relativně) izolováni
- čím více je jedinec odizolován od této vrstvy, tím více je obětí tlaků zvnějšku (mocenských/dominových her, konformita), vnější tlaky ho mohou spláchnout a jedinec se chvěje, plutonský jedinec je neochvějný, protože tuto sílu prostě zná;
- má-li však svůj "ropný vrt" dovnitř, může tyto hry naopak rozvíjet, může tvořit/ničit, vnější tlaky mu nevadí, jeho vlastní zdroj (potenciálně nekonečný) jej stabilizuje
- tvůrčí či erotická "potence"
- spojení s vnitřním zdrojem činí člověka silnějším, neboť potenciál reality je vždy více než její aktuální stav (obsahuje všechny možné alternativy paralelních realit)






JEŠTĚŘÍ MOZEK, BOLEST A VĚDOMÍ

- rozpad libovolné částice uvolňuje energii (nukleární reakce), proto zánik libovolného tvora/organismu/galaxie není "zlý"
- zlý se jeví optikou teplokrevného savčího tvorečka, který je vždy paralizován pohledem do hadích zřítelnic
- Pluto odpovádá "ještěřímu mozku" v nás (evoluční část dávno před savci)
- paralýza strachem z hadí sly, jež není uchopitelná rozumem ani citem a to z dobrého důvodu: mechanismy reprodukce (pudy života a smrti) slouží zachování života jako celku a musí být schopny obcházet evolučně vyšší vrstvy mozku (city, intelekt), aby svému účelu sloužily za jakékoliv situace; proto se nám jako lidem plutonská síla těžko uchopuje a popisuje, "nevíme o ní", jen "ještěr v nás ví"
- k zachování základních životních reakcí (reflexů) slouží mícha umístěná v páteři
- analogie páteř/had/kundalini/Quezacotl, had který se stáčí do klubíčka(spirála), jindy se napřimuje (páteř), jindy se zakusuje do svého ocasu (kruh, završení, kosmická realizace)
- bolest a slast je pro plutonskou sílu neutrální funkce, jíž dosahuje svých vlastních záměrů, k nimž jsou živé organizmy pouze "používány"; na druhou stranu se tím (ať už vědomě či nevědomě) podílejí na "univerzálním životě" (naplněnost matky)
- reakce na bolest vede k adaptaci
- adaptace může jít ven či dovnitř
- vnitří možnost adaptace = vědomí/uvědomění, která proud nevědomých sil distancuje, zobrazuje
- díky distanci vůči "viděnému" se objevuje samo "plátno", na němž se viděné odehrává
- had pomalu "otevírá oko", otevírá se prostor uvnitř oka cyklonu, otvírá se nestvořené, nesložené, všudypřítomné jedno/prázdno
- z této procitnuté optiky jsou všechny procesující fenomény, částice ať už "psychické" či "fyzické" povahy, "prázdné", bez vlastní nezávislé podstaty; toto vidění se v buddhismu nazývá "prádžnáparámitá"; je ho obtížné dostáhnout bez ustálené meditační praxe
- nepřítomnost uvědomění se naopak projevuje jako necitlivost k utrpení druhých (moc ignoruje bolest těch, z nichž tyje, zneužívá je jako pouhé anorganické minerály - princip otroctví, člověk jako materiál)
- HR, "human resources", bez komentáře
- proto je v buddhismu soucit se všemi bytostmi základní "hygienickou" bezpečného průchodu skrze transformaci, bez přítomnosti soucitu není možné vyloučit patologické rysy, které mohou nastat při jakémkoliv duchovním úsilí, soucit neustále optimalizuje osmotický tlak; integruje vědomí, cit a pud do hlubokého klidu (nevášnivé lásky)




Horacio Bustos, Nemesis




ORGANICITA/ANORGANICITA a MOC

- ropa či uhlí - zdroje energie - jsou složeny z mrtvých organismů, na nichž dnes "jezdí" naše automobily (pracují naše stroje)
- z energie, kterou biliony živých tvorů nastřádaly za miliony let, produkujeme "zadarmo" práci/výkon
- ti, na jejichž pozemku "vyraší" ropa, se stávajá bez jakéhokoliv přičinění milionáři a stávají se nejmocnějšími lidmi na planetě; i oni však budou za několik vteřin "rozloženi" a stanou se potravou pro masu červů; sami se stanou budoucími fosiliemi
- analita: mocenské boje o dominanci/submisivitu; vždy je "jebající" a "ojebávaný"; někdo, kdo moc má a někdo, kdo je jí požíván; ponížení, oddělení citu a pudu; thanatos, zneužití moci, destrukce života, rozklad k anorganickému (exkrement); erót naopak jako generativní síla, spojení citu a pudu do vyššího celku, tedy rozkvět organicity (reprodukce a láskyplná péče o potomky, tvořivá inspirace)
- moc jako trávení (Elias Canetti): moc tráví, bezmocný - oběť - je tráven, prochází útroby moci, mění se v exkrement
- exkrement se stává mrvou, plodnou zeminou, jež zase nechává povstávat životu, organicitě
- mrva, hnůj jako symbol potence, hojnosti a tedy potažmo úrody, bohatství, prosperity
- vesmír = proces energetického trávení všech a vším; čím více trávím a čím méně jsem tráven, tím mám větší moc
- stínem moci je paranoia: čím větší moc, tím větší strach, že o ni přijdu, protože tuším skryté pohledy těch, které jsem mocensky zneužil
- paranioa tráví mocného zevnitř, takže je navenek mocný, ale vnitřně bezmocný (im-potentní)
- moc a paranoia: dva konce téhož provázku






SPIKLENECKÉ TEORIE

- posedlost spikleneckými teoriemi = neschopnost pojmout pluto do vědomí vize skrze své vlastní kanály (tepny); nakažlivý strach králíka z všudypřítomného oka hada; oddělení od produktivního erótu, rozkvětu, který vyplývá z plné integrace vědomí, citu a pudu do vyšší roviny
- rozpad těchto složek (vědomí, citu a pudu) vede k psychopatii; psychopat je anorganická bytost v organickém těle, necítí city druhých, vše je mu číslem a exkrementem (ze všeho se dá něco vyždímat)
- spiklenecké teorie hledají ruku osudu (hand of fate), která řídí domino světa; jenže vidoucí oko je uvnitř a jakákoliv kombinace a vrstvení vnějších "faktů" pouze oko ucpává smítky prachu


DOBRO a ZLO

- proud plutonského magmatu částic-obsahů nelze zastavit, lze pouze být vědomý/nevědomý
- vědomý znamená, že se membrána vůči nevědomí nastaví takovým způsobem, že budou propouštěny kvalitativně odlišné částice, než při postoji "nevědomém"/automatizovaném
- kvalita (vibrační úroveň) těchto částic má enormní rozptyl mezi božským a démonickým, každý jednotlivec je vyladěn na určitou mezi "od-do", na níž je schopen tyto energie propouštět; podle toho jej okolí vnímá jako "dobrého" či "zlého" anebo rozporuplného
- silná, jasná bdělost, pozornost automaticky způsobuje proměnu tohoto proudu obsahů (na dobrém záměr u nemusí být nic duchovního, může být velmi pekelný; jedině bdělost rozhoduje)
- to je vnitřní podstata fenoménu, který rozum interpretuje jako dobro a zlo


DYNAMICKÝ/STATICKÝ ASPEKT

- pohyb Plutonské masy je pochopitelně dynamický, avšak pokud se vědomí podaří otevřít jakýkoliv obsah, částici, procházející na nevědomé úrovni, tento nevědomý obsah se ve vědomí rozestře jakožto statický obraz (ten stojí "v zastaveném posvátném čase")
- takto je možno otevírat jakoukoliv částici, vylovit kteroukoliv kobylku letící v černém mraku pouští, každá "kobylka" má své vlastní tajemství, poklad, potenci, kód, DNA, pra-obraz, vnitřní vesmír, je jádrem nové galaxie¨
- tento proud částic /kobylek/ vlastně zacíleně "bombarduje" nevědomí člověka, jemuž běží plutonský tranzit; co z toho vzejde záleží na jeho postoji vůči nevědomí a jeho vlastním obsazích nevědomí, které budou tímto bombardováním vyplavovány
- pochopme, že osobní nevědomí (obsahující nespočetné komplexy) plynule přechází v nevědomí rodiny, klanu až po kolektivní nevědomí celého lidstva (obsahující archetypy); proto je vědomí v tomto okamžiku obzvláště přístupné archetypálním motivům obrovské (nutkavé, posvátné či démonické) síly, kterým jedinec těžko může odolat nebo je popřít; v lepším případě je může akceptovat a od-totožnit se od nich; nelze je však potlačit
- potlačení (při transitech pluta) vede jedině k tomu, že se v tu ránu do vědomí dostane jiná plutonská "částice"/kobylka; uhnout před jednou kulkou, znamená dostat další přímo do čela; proto je lepší přijmout tu první - ale vědomě
- zvědomění "nevědomého" - co to je? je to zaměření pozornosti na obvykle méně příjemné pocity, vjemy, které obvykle ignorujeme a popíráme a vnoření se do jejich prožití; pokud se na ně soustředíme, způsobujeme, že se otvírají jako původně uzavřené energeticko-emoční balíčky, nelze však dopředu předvídat, co bude uvnitř balíčku, zda se otevře jako hudební motiv, nutkání k pohybu či jako obraz (či jakkoliv jinak dle založení člověka); právě toto uvolnění nevědomých sil se nazývá kreativita (plutonský genius je "jen" o něco více a naléhavěji "bombardován").
- při otevření "balíčku" doručilo jakoby nevědomí zprávu vědomí, energie se uvolnila a plutonská síla přestává mít nutkavý charakter; nutkavost souvísí s neochotou uvědomit si nepříjemné obsahy, které pak vykonávají svou "práci" bezděčně a mimo naši kontrolu a pozornost






OBRAZY

- pocit, že stojíte na srázu nad propastí, na jejíž dno není vidět, strašlivá hrůza z pádu, ale i pocit euforie, kdybychom skočili; když neskočíte, tak vás něco strčí
- vlk, bestie, Kerberos, který je tím hrozivější, čím více se jej snažíme zničit, potlačit, zadupat, popřít; když jej uznáme a přijmeme, zmizí, promění se v "nic"; Gmork jako síla Nicoty v Nekonečném příběhu
- malinká kulička, která má takřka nekonečnou hmotnost, hodíte ji z libovolné výšky a ona čistě na základě gravitace propadne vším; není to ale kulka vystřelená z hlavně (ta vyžaduje přechodzí impulz); tato černá kulička se jen nekonečně nezadržitelně propadá a propisuje a není nikdo, kdo by jí vrhl, nebo kdo by s ní mohl pohnout či ji odklonit z její dráhy
- hráči rulety si tuto kuličku dosadili do své hry; jedině díky "nule!" vyhrává nakonec ten, kdo kasíno vlastní, nikoliv hráč, ačkoliv této iluzi načas propadá; hráčství je plutonská vášeň, ale plutonem za ním je majitel kasína (a plutonem za ním je zas jiná mocnost, jiný "puppetmaster"); jedním z principů hráčské vášně je podvědomá touha zničit sebe sama a zakusit tak svobodu sladkého "nic"
- umí se Pluto smát? co by bylo jeho smíchem? -- neumí (ledaže by se smál naposled), protože smích je uvolnění nadbytku energie a to z hlediska zachování života/smrti nemá žádný účel ani smysl (oproti orgasmu); jen proto, že jsme uchráněni pohledu na celé domino, můžeme se na chvíli zastavit a smát (Oidipus samozřejmě neví, že se vyspí se svou matkou), smích je jen malá přestávka mezi dvěma náboji, mezi dvěma bolestmi na základě od-ztotožnění se (pochopení pointy vtipu nás od-totožní od příběhu a uvolní se nastřádaná energie, uvolní se membrána, vše je prostupné)
- je Buddha ten, který se stále směje, protože zná pointu, ať už v realitě žije jakýkoliv příběh? co se děje s "jeho" energií? - kde má Buddha membránu? kde je rám jeho obrazu reality?

- "Nápoj, který šumí v prázdných sklenicích. Zesilovač, který zesiluje ticho. Cesta po každém kroku ještě delší. Kniha čitelná pouze v noci." (Thomas Tranströmer)



PLUTO JAKO TERAPEUTICKÁ PRÁCE / "AKAUZÁLNÍ KAUZALITA"

Princip domina je ten, že vidíte vždy jen jeden dílek za a před vámi. Dál vidět není. (Proto se zdá, že Pluto "dává pytel přes hlavu") Stejný způsob funguje při terapeutické práci. Ze situace může terapeut intuitivně vycítit, co je třeba udělat právě tady a teď, cítí, co je nevyhnutelně primární a autentické. Ví, co musí být uděláno, ví, co to mu stojí v cestě, ví, s čím je třeba pohnout. Vše ostatní musí jít pro tuto chvíli stranou, aby koncentrace byla stoprocentní. Proto není vidět ani o krok dál. Teprve až je situace plně aktualizována a nevědomé procesy dosáhnou prahu vědomí, dojde k restrukturalizaci, dojde ke změně systému (např. se uvolní potlačené emoce a člověk se rozpláče, nastává úleva). Po této restrukturalizaci nastává fáze regenerace, uklidnění, uvolnění, kdy dobíhají rozevřené procesy. Teprve po určitém čase této regenerace se objeví nový aktuální problém, který je třeba vyřešit, další uzel, jenž je třeba rozvázat. Stejnou povahu má plutonský proud masy: energetická částice - prostor - energetická částice - prostor [stav pevný - fluidní - pevný - fluidní...] (1010101010...) atd. Jednička reprezentuje restrukturalizaci, nula nepředvídatelně rozlehlý prostor uvolnění, obnovy a střádání nových sil. Terapeut, je-li plně ponořen do své práce, nikdy nevidí k dalšímu bodu 1, - "nikdy nevidí za roh" ("behind the corner") - jinak by nebyl zakotven v tady-teď. Ve fázi ovnovy (0), probíhají procesy, na něž totiž terapeut nemá a nemá mít nejmenší vliv. V této fázi jsou nastálé změny přehodnocovány a reintegrovány do nového psychického celku. Regenerace pravděpodobně neprobíhá jen uvnitř jednoho organismu, ale na úrovni celého kosmu, který tuto proběhlou změnu integruje do sebe (změní-li se byť jen jediná buňka, vyvolá to adekvátní reakci v celém těle).




Odilon Redon, Buddha ve svém mládí




EXTÁZE


Na podobném principu funguje vnímání hudby. Když slyšíme nějakou skladbu poprvé, nejsme schopni předvídat následující tón skladby. Přesto následující tóny jaksi anticipujeme (předjímáme). "Pokud je skladatel genius", následující tóny jsou vždy o mnoho lépe "zvoleny", než bychom byli schopni kdy anticipovat (promlouvá k nám cosi z vyššího řádu); čím déle skladbu posloucháme, tím více se nám toto tušení potvrzuje a vzrušení roste; jsme bombardováni překvapením, které se může rozrůst v mrazení a hudební extázi. Extáze znamená být stržen bombardující masou částic a rozpustit se v ní. Roztát jako "kapka ve víně", "sněhová vločka na rozpálené plotně", dočasně se rozpustit ve fluidním stavu (0). V tomto fluidním stavu 0 zmizí z vědomí všechny představy minulostních i budoucnostních "dílků domina" (předjímání a vzpomínání), takže se subjekt ocitá mimo stav kauzality, popř. dokonce mimo čas a prostor. Takové vytržení (samadhi) bývá samozřejmě jen dočasné a po určité době ("kdy není čas, ani bylo ani bude, ani vpředu ani vzadu", kdy není ani "černá ani bílá", "ani muž ani žena", kdy není "pohyb ani spočinutí" - zkrátka "conjunctio oppositorum") musí skončit. Semínko hořčičné skrze svůj inherentní kód dospělo skrze dluhodobý časový kauzální vývoj mimo kauzalitu ("krok stranou", "království nebeské"). Pokud tento fluidní stav nekončí (není jen dočasný), a nedochází-li již k návratu "zpět" do kauzality, nazývá se nirvakalpa samadhi.




další texty a obrazy týkající se archetypu Pluta