Centrum Paraple - nové logo

.








Vlevo vidíme staré logo Centrum Paraple, kdežto vpravo logo nové. Proč je nové logo o tolik lepší?

Z grafologického hlediska je font nového loga psán širokou písmovou stopou (známka extraverze, družnosti, aktivity, otevřenosti, neformálnosti, optimismu, orientace na budoucnost).

Konce slov dle grafologie souvisí s chováním k sociálnímu okolí a dokončováním činností. Zakončení slova Paraple v podobě dlouhého, protaženého "podání ruky" vypovídá touze po sociálním kontaktu, vlídnosti, ochotě ke komunikaci a kompromisu, ale také energičnosti, švihu - ráznějšího, ale "fair" přístupu k případným klientům. (Důležitější je něco udělat a s něčím "pohnout", než se jen líbezně usmívat. Proto nám odpusťte, pokud se zrovna líbezně neusmíváme).

Oba znaky společně s uvolněným pohybem navíc vytvářejí dojem neformálního, mladistvého, přátelského (možná až hodně živého!) prostředí, kde nechybí elán a kde otevřenost a ochota domluvit se převažuje nad strohým byrokratickým papírováním. Smajlík je zcela v souladu s těmito charakteristikami použitého písma. Navíc vnáší jakýsi podtext "nebrat se příliš vážně". Drobný, kolmý nápis Centrum až příliš živé a emocionální "Paraple" naopak stabilizuje, ukazuje, že toto "živé" prostředí stojí na zdravých institucionálních pilířích, o něž je možno se s důvěrou opřít.

Úvodní tah velkého počátečního P budí dojem vtipné kreativity a invence ("rozsvícená žárovka") na úrovni jednak počáteční vize celého projektu, jednak na úrovni "hlavy", vedení celé organizace. Nedotažený tah hlavičky od P je opět známkou sangvinické otevřenosti. Snad se nabízí jen otázka, zda hlavička od P netvoří takřka nedotaženou elipsu, což by vytvářelo dojem, že se vedení instituce ztrácí ve vlastních kruzích, v nichž nechce být rušeno (věž ze slonoviny, která neví, co se děje "dole").

Ať už přátelský a otevřený dojem, které logo vytváří, vystihuje skutečnou atmosféru uvnitř instituce či nikoliv, nezbývá konstatovat, že autor loga provedl geniální práci, ať už je dílem šťastného okamžiku, či promyšleného návrhu. To první se zdá pravděpodobnější.

Zelená barva evokuje dojem živosti, rozvoje, naděje, klidu, relaxace, spojení s něčím přírodním, fyzickým a tělesným. V Luscherově barevném testu volí zelenou barvu lidé tvrdohlaví, nepřizpůsobiví, umínění a stateční. Nechť tyto kvality ve správné míře nechybí ani pracovníkům Centra Paraple. Držíme palce.


Agrese a násilí

Autorka textu: Andrea Šmejkalová


1. ÚVOD

O agresi bylo už napsáno mnohé a vzhledem k nesmírné šíři tématu nebylo snadné vybrat, na co se v této práci zaměřit. Domnívám se, že se jedná o jeden z klíčových předmětů, v němž se střetává psychologie se sociologií, kulturní antropologií, paleontologií, ale i ekonomií a politologií, a zdá se, že snad alespoň v současné době dochází k plodné interdisciplinární spolupráci.

Prozkoumat téma agrese z hlediska sociální psychologie pro mě znamenalo zejména zorientovat se v rozmanitých názorech mnoha autorů na to, co vlastně agrese je, jak vzniká a jaké jsou její možné projevy. Proto je ústřední a nejobsáhlejší část práce tvořena pojednáním o několika teoriích, které můžeme považovat v této oblasti za základní.

Obětí násilí se může stát dnes a denně každý člověk. Ač jsou členové některých skupin náchylnější k tomu stát se recipienty projevů cizích agresivních tendencí – díky své sociální pozici, rizikovému zaměstnání, příslušnosti k některému hnutí, pro určité fyzické či psychologické odlišnosti od většinové populace, pro své chování či jednání (Spurný, 1996) – ať už se nacházíme v roli pozorovatele, oběti či dokonce pachatele, agrese je problém, který se citlivě dotýká každého z nás. Lepší porozumění tomu, co nás k agresi vede, se snaží zprostředkovat poslední kapitola pojednávající o faktorech, které jsou pro vznik a rozvoj agrese zásadní.

Vzhledem k rozsahu práce jsem upřednostnila téma agrese, přičemž násilí se zde věnuji jen poměrně stručně. Domnívám se, že je nutné se přednostně věnovat teorii a až po pochopení této se vydat směrem do oblasti aplikace, kde se můžeme setkat s tématem násilí v mnohem větší míře. V důsledku toho jsem se vědomě rozhodla tuto práci zaměřit převážně směrem teoretickým.


2. Co je to AGRESE

Agrese – aggression - (z lat. ad-gredior, přistoupit blízko, napadnout), termín, který dávno zobecněl v běžné řeči, je pojmem spadajícím zejména do sféry aplikované sociální psychologie. Mnozí autoři definic se shodují ponejvíce na tom, že agresi je třeba vidět jako komplex destruktivního chování, které je cíleno na způsobení újmy jiné osobě, na její záměrné poškození, přičemž už nezáleží tolik na tom, zda se jedná o útok fyzický, verbální či symbolický. Z hlediska deskripce agrese je podstatnější úmysl, cílesměrnost. Někteří psychologové poukazují na to, že ne každé záměrné ublížení musí být nutně agresí – vezměme si například bolest způsobující zákrok zubního lékaře. V takových případech je nutné pohlížet na problematiku rozpoznání agrese v širším kontextu a zaměřit se na nadřazené úmysly toho, kdo takový zásah do fyzického prostoru jedince provádí (Lovaš, 2008). Dentistovým záměrem není násilné narušení práv svého pacienta, naopak, cílem jeho chování je pomoc.

S agresí, kterou jsme si definovali jako určitý typ chování, úzce souvisejí pojmy agresivita, násilí, asertivita a hostilita.

Agresivitou (aggressiveness) nejčastěji rozumíme tendenci k agresivnímu chování a její vyjadřování. Bývá vnímána jako osobnostní predispozice, která se může, avšak nemusí, v jistých situacích projevit.

V mnoha pracích (zejména v behavioristické tradici) dochází k zaměňování významu pojmů agrese a násilí (violence), se kterým se setkáváme zejména v praktických aplikacích (př. mediální nebo domácí násilí). Bývá vysvětlováno jako jeden z projevů agresivity v chování, jako jedna z forem agrese; na stejnou úroveň můžeme postavit například šikanování, obtěžování aj. Klinicky orientované směry psychologie a psychoanalýza chápou násilí jako extrémní formu agrese.

Dnes velmi frekventovaným pojmem je asertivita (assertiveness), schopnost prosazení svých názorů a práv při dosahování cílů. Objevuje se také názor, že se jedná o snahu získat sociální dominanci a kontrolovat ostatní ve smyslu jejich chování, jednání a názorů.

U osoby, která komplexně vyjadřuje negativní vztah k ostatním lidem, hodnotí je velmi kriticky a staví se k nim nepřátelsky, můžeme hovořit o hostilitě (hostility). Pokud definujeme agresi jako chování a agresivitu jako tendenci, pak hostilitu můžeme považovat za celkový postoj. Může a nemusí být příčinou agrese, stejně tak i složkou agresivity. (Lovaš, 2008, Čermák, 1998)

V dílech sociálních psychologů se setkáváme s dělením agrese na nejhrubší rovině z hlediska formy a příčin. Formálně můžeme rozlišit 3 bipolární dimenze agrese: přímá – nepřímá, fyzická – verbální, aktivní – pasivní.

Kombinací získáme 8 možných forem:
  1. fyzická aktivní přímá (např. vražda)
  2. fyzická aktivní nepřímá (př. poškození cizího vlastnictví)
  3. fyzická pasivní přímá (př. úmyslně zpomalený výkon)
  4. fyzická pasivní nepřímá (př. snaha o zpomalení cizího výkonu)
  5. verbální aktivní přímá (př. vyhrožování)
  6. verbální aktivní nepřímá (př. šíření pomluv s cílem někomu ublížit)
  7. verbální pasivní přímá (př. nereagování na něčí otázky)
  8. verbální pasivní nepřímá (př. nezabránění šíření pomluv)
Do kategorie nepřímé verbální agrese patří tzv. symbolická agrese, kterou někdy vyjadřují básníci, spisovatelé, muzikanti a jiní umělci ve svých dílech. (Čermák, 1998)

Z hlediska povahy příčin rozlišujeme agresi afektivní a instrumentální. Afektivní (také reaktivní, emocionální) agrese je umisťována do souvislosti s hněvem, zlostí, hostilitou. Nebývá předem plánována a svému původci se jeví jako nutnost reagovat na averzivní podnět, který u něj vyvolal odpor, prudkou impulsivní reakci. Agresor se cítí být k afektivně agresivnímu činu “vyprovokován”. Kromě fyzického útoku často dochází i k aktivaci hlasových projevů. Jak uvádí Čermák: ,,Většina neuroanatomických drah souvisejících s tímto druhem agrese je v blízkosti spinothalamického traktu, což může být vysvětlením spjatosti afektivní agrese s odpovědí organismu na bolest.” (1998, s. 11)

Instrumentální (proaktivní) agrese je spíše prostředkem k dosažení nějakého cíle. Může se objevit, pokud je nějaký typ agrese odměněn (posílen) úspěchem, není však vyvolána “provokací” ani zlostí. Často se například můžeme stát svědky jejích projevů mezi hráči při sledování sportovních přenosů.

Mezi další typy agrese se řadí tyranizování, šikanování a jim podobné formy dlouhodobého opakovaného ubližování, kterými se v teoretické i aplikované podobě (násilí ve školách, domácí násilí, stalking aj.) dnes zabývá mnoho badatelů.



3. TEORIE AGRESE

V této části práce, kterou považuji za ústřední, bych ráda popsala principy několika základních teorií, které se vyjadřují ke vzniku agrese, k jejímu působení a k jejím dopadům. Výčet má daleko k úplnosti, avšak po porovnání několika pramenů jsem došla k závěru, že o nejpodstatnějších názorech na agresi pojednávají a největší posun v dosavadním chápání diskutované problematiky přinesly :
  • neoinstinktivistické teorie agrese
  • teorie frustrace – agrese
  • kognitivně asociační teorie agrese
  • teorie agrese vycházející ze sociálního učení
  • teorie transferu excitace

3.1 NEOINSTINKTIVISTICKÉ TEORIE AGRESE

Instinktivistické a neoinstinktivistické práce původně vycházejí z evoluční teorie Charlese Darwina. O pudech hovořili William James a William McDougall, kteří je rozlišili podle toho, jakým způsobem motivují chování. Zejména McDougallovy poznatky o pudech později propojily učení raných instinktivistů s myšlenkami Sigmunda Freuda. McDougall nepovažoval pud za čistě poháněcí mechanimus, ale spíše kladl důraz na vliv prožitků a kultury, ve které se jedinec nachází, na jádro pudu, kterým pro něj byly sklony a touhy. Ústředním prvkem, který byl společný starším i novějším teoriím, však byla známá mechanisticko-hydraulická koncepce pudového modelu. McDougall ji vysvětloval připodobněním ke komoře, která po naplněním plynem (energií) přeteče – vrata se uvolní. Podobné analogie využíval Freud ve své teorii libida a také další neoinstinktivista, Konrad Lorenz, který hovořil o energii v plynném skupenství, která je neustále přepouštěna mezi nádobami, z nichž se může uvolňovat pouze v průběhu nějaké aktivity ventilem ve dně. Odreagování této energie může proběhnout kýženým způsobem vedoucím k naplnění původního cíle, pokud však k tomuto ideálnímu řešení nedojde, bude se energie nutně vybíjet náhražkovou cestou. (Fromm, 1997)

Sigmund Freud se zpočátku zaměřil na shrnutí všech pudů vymezených McDougallem do dvou kategorií – pudu pohlavního (libido) a pudu sebezáchovy. V této etapě svého bádání se pojmu agrese věnoval jen velmi okrajově, změna však přišla s novou dichotomií, když přerozdělil síly ovládající člověka na pud života (eros) a pud smrti (thanatos). Právě pud smrti je energií, která může mít dvě směrnice. Je-li cílena do vlastního organismu, usiluje o sebezničení, nebo – pokud je namířena navenek – je jejím zájmem ničení jiných organismů. Dojde-li ke spojení thanatu s pohlavním pudem, bude se jejich společný výsledek projevovat opět podle trajektorie pudu smrti buďto v masochismu (dovnitř) či v sadismu (navenek). Ač je podle Freuda možno sílu thanatu redukovat, v zásadě bytost nemá možnost se ze své pudovosti vyvázat. Jak interpretuje Fromm, ,,... člověk je ovládán impulsy k ničení buď sama sebe, nebo druhých, a tomuto tragickému osudu se nemůže příliš bránit. Z toho plyne, že z hlediska teorie pudu smrti není agresivita reakcí na určité podráždění, ale je trvale působící silou, zakořeněnou v samotném lidském organismu.” (1997, s. 29) Freud se pokoušel o aplikaci této teorie na všechny živé bytosti, stejným způsobem vysvětloval agresivní tendence v chování zvířat. Zejména domněnka o sebezničujících sklonech u subhumánních živočichů však byla přijata velmi kriticky.

Pro etologa Lorenze není agrese prvotní reakcí na podněty z vnějšku, ale spíše hereditárně daným vnitřním stavem organismu, který vede k opakovanému nahromadění energie, která hledá způsob, jak se uvolnit. Lorenz se domnívá, že toto platí pro všechny živočichy a dodává, že člověk ani ostatní zvířata nemusejí pasivně čekat, až se objeví vhodný podnět pro vybití akumulované energie, naopak takové podněty mohou vyhledávat či sami vytvářet. Tento jev autor označuje termínem “apetenční chování” (Lorenz, 1963, s. 52). Pokud však podmínky neumožňují nalezení či vytvoření takového podnětu, dojde nakonec nutně k “výbuchu” shromážděné agresivní energie, a to většinou nežádoucím způsobem. Opět si můžeme představit hydraulický mechanismus, analogii, kterou využívali instinktivisté na základě podobnosti hromadění agresivní energie v organismu a stoupání tlaku vody či páry v uzavřené nádobě. Na bázi tohoto modelu autor vysvětluje kruté chování člověka (př. vraždy aj.) jako určité “exploze”. Tento model Lorenz aplikuje na vysvětlení fenoménu polární psychózy (expedičního šílenství), která se vyskytuje zejména v méně početných skupinách mužů, kteří na sobě určitým způsobem závisejí a zároveň je jim znemožněno se stýkat se členy skupiny cizí. ,,... nahromadění agrese se stává tím nebezpečnějším, čím lépe se členové skupiny navzájem znají, rozumějí si a mají se rádi. V takové situaci – jak mohu potvrdit z vlastní zkušenosti – podléhají všechny podněty, jež vyvolávají agresi a vnitrodruhové bojovné chování, extrémnímu snížení svých prahových hodnot. Subjektivně se to projevuje tím, že člověk reaguje na malé bezvýznamné projevy svých nejlepších přátel – na to, jak si odkašlávají nebo smrkají – s takovou intenzitou, jako kdyby právě dostal facku od opilého hrubce.” (Lorenz, 1992, s. 54) Autor varuje, že pokud taková akumulovaná agresivní energie nebude vybita neškodným náhražkovým způsobem (,,roztřískat na kusy nějaký nepříliš drahý, ale pokud možná velký rámus dělající předmět” s. 55), může následný do okolí směřovaný agresivní projev nabýt tragických rozměrů (hovoří dokonce o možnosti vraždy společníka).

Důležitým momentem Lorenzovy teorie je ochranná funkce agresivního instinktu v životě jedince. Etolog Lorenz usuzoval, že agrese je pro subhumánní živočichy mechanismem napomáhajícím přežití. Díky intraspecifické agresi totiž dochází k usnadnění přežití druhu jako celku – jedinci se rozptýlí po celém území, což vede ke zvýšení pravděpodobnosti výběru lepšího sexuálního partnera. Agresivní projevy, evolučně původně vyvolávané s cílem usmrtit, se navíc v průběhu vývoje přetavily v druhově specifické symbolické a rituální chování (hrozby), a jako takové si zachovaly účinnost a přitom nepoškozují příslušníky vlastního druhu.
 
Samotnému autorovi se tato teorie zdála obtížně aplikovatelná na vysvětlení lidské agresivity, která se proměnila v nesmyslnou hrozbu a nemá už v zájmu přežití žádný význam. Lorenz hovoří o počátcích druhu Homo sapiens, kdy přestalo být nezbytné bránit se různým nebezpečím a kdy podle něj nastala nutnost vnitrodruhové selekce pomocí válek znepřátelených kmenů o potravu a životní prostor. Tyto Lorenzovy myšlenky, které přesahují rámec oboru, ve kterém se dobře orientoval – etologie, byly kvitovány nesouhlasem nejen antropologů a historiků. Hustota osídlení byla totiž v mladší době kamenné natolik nízká, že kmeny zatím neměly zásadní důvod spolu začít bojovat. Navíc agresivita se dá jen stěží považovat za evoluční benefit. Lorenz k potvrzení svých myšlenek převzal staré Hobbesovo klišé o boji coby součásti lidské přirozenosti, avšak ,,... pokud má mít určitá vlastnost selektivní výhodu, pak musí umožňovat zvýšenou produkci plodných potomků nositele příslušné vlastnosti. Agresivní jedinci však snáze přicházejí o život, a tak je pochybné, zda by se výskyt tohoto rysu zvyšoval selekcí. Ve skutečnosti by mělo vybíjení těchto jedinců vést k negativní selekci.” (Fromm, 1997, s. 32)

Shrneme-li jeho úvahy na téma funkce agrese, Lorenz nepovažuje intraspecifickou agresi za něco odsouzeníhodného, jak vyplývá již z názvu jeho knihy Takzvané zlo (1963, česky 1992), domnívá se, že jejím původním účelem je udržení druhu.


3.2 TEORIE FRUSTRACE – AGRESE

V roce 1939 byla výzkumníky Yaleské univerzity publikována kniha Frustration and Aggression. Její hlavní autoři ( Neil Miller, John Dollard, Leonard Doob, O. H. Mowrer a Robert Sears) v ní vyjadřují v zásadě behavioristickou tezi, že agrese je vždy důsledkem nějaké frustrace a přítomnost frustrace nutně vede ke vzniku agrese. Nerozlišují přitom, zda se jedná o agresi instrumentální či afektivní. Tyto dva názory byly postupně napadány mnohými odpůrci teorie, až došlo k tomu, že sám Miller se rozhodl v roce 1941 zmírnit vyznění druhé části tvrzení:

,, In order to avoid any further confusion it seems advisable to rephrase this statement, changing it to one which conveys a truer impression of the authors' ideas. The objectionable phrase is the last half of the proposition: "that the occurrence of aggression always presupposes the existence of frustration and, contrariwise, that the existence of frustration always leads to some form of aggression." ... The second half of the statement, namely, the assertion "that the existence of frustration always leads to some form of aggression" is unfortunate from two points of view. In the first place it suggests, though it by no means logically demands, that frustration has no consequences other than aggression. ... A second objection to the assertion in question is that it fails to distinguish between instigation to aggression and the actual occurrence of aggression. Thus it omits the possibility that other responses may be dominant and inhibit the occurrence of acts of aggression.” (Miller, 1941, s. 337-338)

Poté, co autoři uznali, že existence frustrace může vést i k jiným důsledkům než jen k rozpoutání agrese, nebyli už ochotni ustoupit z názoru, že agrese může vznikat i z jiné příčiny. Dnes již víme, že taková domněnka je poněkud neúplná a ve své nekompromisnosti jaksi omezená. Podle mnoha ostatních autorů není úloha frustrace při vzniku agrese vůbec tak zásadní, záleží spíše na jiných faktorech vystupujících po jejím boku – například na charakteru daného člověka, který ,,... určuje především to, co ho frustruje, a v druhé řadě intenzitu, s jakou bude na frustraci reagovat.” (Fromm, 1997, s. 78) Byly také vzneseny námitky, že frustrace nutně nemusí vyvolávat agresi vůbec, přičemž uznáním tohoto názoru by se zákonitě negovaly souhrnně obě části původní výpovědi Dollarda.

Vzhledem k mnohým nejasnostem, které se vyskytly zejména díky nepřesně vymezenému pojmosloví, a to ponejvíce ohledně chápání výrazu frustrace, Leonard Berkowitz navrhl reformulaci původní Dollardovy hypotézy. V této nové práci (Frustration-Aggression Hypothesis: Examination and Reformulation) víceméně souhlasí s původní tezí Yaleských badatelů, avšak doplňuje ji o důležité informace: ,,Although I have argued for the essential validity of the core proposition in the Dollard et al. analysis, I have also offered a major modification to this formulation: Frustrations are aversive events and generate aggressive inclinations only to the extent that they produce negative affect. An unanticipated failure to obtain an attractive goal is more unpleasant than an expected failure, and it is the greater displeasure in the former case that gives rise to the stronger instigation to aggression. Similarly, the thwarted persons' appraisals and attributions presumably determine how bad they feel at not getting what they had wanted so that they are most aggressively inclined when they experience strong negative affect” (Berkowitz, 1989, s. 71)

3.3 KOGNITIVNÍ NEOASOCIAČNÍ TEORIE

Teorie vlastní již zmíněnému Leonardu Berkowitzovi dále rozvíjí jeho názory o vlivu averzivních událostí (například, avšak nikoliv výlučně, frustrace) na zvýšení pravděpodobnosti vzniku agrese. Negativní afekt, který byl navozen na jejich základě, ústí ve vyvolání kognitivních, fyziologických a jiných procesů, které se asociačně pojí s tendencemi jednak uniknout (rudimentární pocit strachu) a jednak bojovat (zlost). Dohromady se pak tyto agresivní myšlenky, emoce a tendence uchovávají v paměti a jsou znovu vybavovány při následující averzivní zkušenosti. (Lovaš, 2008)

3.4 AGRESE V TEORII SOCIÁLNÍHO UČENÍ

Modely, kterým jsme se věnovali doposud, předpokládaly větší či menší míru účasti biologických (vrozených) faktorů při vzniku agrese. Ta však, jak dokazuje zejména Albert Bandura, může být rovněž naučeným sociálním chováním. Na základě své teorie sociálního učení autor uvádí, že agresi je možné podnítit vlivem jednoduchého instrumentálního učení, jehož základem je pozitivní posílení. Důležitým zdrojem utváření dětského chování je navíc imitace dospělých, kteří jsou dítěti modelem. Takový pozorovaný vzorec chování, pokud se zakóduje do dětské paměti, se později bude projevovat, naskytne-li se k tomu vhodná příležitost.
Významnou součástí učení se nápodobou je výsledek pozorovaného chování. Je-li modelová osoba za skutek odsouzena, je-li v závěru nebezpečný či dokonce následuje-li trest, nemusí dítě převzít tento druh chování. Je-li však evidentní, že důsledkem je prospěch, znamená to další motivaci. (Lovaš, 2008) Zajímavé však je, že za jistých podmínek nemá trest významnější vliv na inhibici agrese – a může ji dokonce posilovat. Dítě, které je trestáno za nežádoucí chování, považuje trestajícího za jakési ztělesnění úspěchu a opět se může pokoušet jeho chování napodobovat. ,,Opravdu se ve výzkumech ukazuje, že děti fyzicky trestané se mezi sebou více bijí. Může to ovšem být i naopak, děti porušují často pravidla, a proto jsou rodiči trestány. Může jít o cirkulaci nebo – jak Bandura říká - o reciproční determinismus: špatně se chovající děti jsou rodiči trestány, pak napodobují chování svých rodičů, opět jsou trestány atd.” (Čermák, 1998, s. 54)

S největší pravděpodobností budou děti napodobovat modely, které se zdají být sociálně kompetentní, intelektuálně a technicky zdatné, oplývající určitou mocí a nacházejí se na vyšší pozici ve skupinové hierarchii. Podstatnou roli však hrají nejen osobnostní, ale i situační faktory – dostane-li se jedince do situace, která je podobná té, v níž probíhalo sociální učení agrese, vypluje snáze na povrch kognitivní asociace, kterou si dítě vytvořilo pozorováním dospělého modelu. ,,When aggression is rewarded in certain contexts but not in others, the level of aggressive responding can be altered simply by changing the contextual events that signal probable outcomes.” (Bandura, 1977, s. 63)

Bandura v roce 1961 provedl pozoruhodný experiment Transmission of Aggression Through Imitation of Aggressive Models (přezdívaný také Experiment Bobo), který zkoumal vliv pozorovaného agresivního chování na pozdější výskyt podobných projevů u dětí v nových podmínkách bez přítomnosti modelu. Zde Bandura shrnul dosavadní poznatky o učení nápodobou, hlavně však doplnil původní studie o dva nové prvky: jednak doložil, že je třeba, aby model předváděl neznámé druhy chování, které se mají od něj děti učit, jednak také experimentálně zdokumentoval pohlavní příslušnost nápodoby agrese, již označil za vysoce maskulinní behaviorální charakteristiku.

Základní soubor 72 chlapců a dívek v průměrném věku 59 měsíců byl rozdělen do osmi experimentálních skupin po šesti dětech a kontrolní skupiny, zahrnující 24 dětí. Polovina experimentálních skupin později pozorovala agresivní chování, druhá polovina naopak chování neagresivní. Navíc polovina experimentálních skupin v agresivních i neagresivních podmínkách sledovala coby model mužského figuranta, druhá polovina ženu. Kontrolní skupina neprošla žádnou expozicí před tím, než si začala hrát. Projevy dětské agrese, a to imitované i neimitované, a také jejich neagresivních projevů, byly zaznamenány individuálně na čtyřech pětibodových škálách.

Během samotného experimentu byly skupiny dětí usazeny kolem stolu a byla jim rozdána barevná bramborová razítka, která měla zaměstnat jejich pozornost, aby jen prvoplánově nesledovaly figuranta, a také aby vyvíjely manuální činnost a neodbíhaly si bezprostředně hrát. Do místnosti pak byl experimentátorem přiveden model ženského či mužského pohlaví, který zacházel s hračkami ve vymezeném koutě agresivním nebo neagresivním způsobem po dobu deseti minut. Agresivní způsob hraní však nezahrnoval běžné praktiky, které by děti mohly již znát, naopak, skládal se z postupů velmi netradičních – sezení na nafukovací panence zvané Bobo a bití jejího nosu, údery Boba dřevěnou palicí, různé pohazování a kopání. Tyto sekvence agresivních aktů byly vždy doplněny ještě o agresi verbální – předem připravené výkřiky jako ,,Sraž ho k zemi!” a ,,Kopni ho!” (které se dětem z agresivní experimentální skupiny později překvapivě doslovně vybavovaly).

Po skončení pozorování modelované činnosti byla každá experimentální skupina ještě vystavena indukované frustraci, která měla za cíl zejména vyloučit efekt, kdy expozice agrese u pozorovatele bezprostředně inhibuje jeho vlastní agresivní projevy. Tato situace byla aranžována odepřením pokračování v manipulaci s atraktivními hračkami a následné přislíbení těchto jiné skupině chlapců a dívek.

Nyní mohl proběhnout vlastní test opožděné imitace. V jiné místnosti na probandy čekaly hračky, z nichž některé by se daly označit jako “klidové” a jiné jako “použitelné pro agresivní hru”. Děti v této místnosti strávily 20 minut, zatímco jejich aktivity byly pozorovány a hodnoceny skrze jednostranné zrcadlo dvěma nezávislými pozorovateli. Výsledky tohoto výzkumného projektu signifikantně potvrdily předpoklad, že představení agresivních způsobů chování modelem u dětí zvyšuje pravděpodobnost jejich vlastního agresivního chování. ,,Subjects in the aggression condition reproduced a good deal of physical and verbal aggressive behavior resembling that of the models, and their mean scores differed markedly from those of subjects in the nonaggressive and control groups who exhibited virtually no imitative aggression.” (Bandura, 1961, s. 577)

Nadto bylo prokázáno, že děti v agresivních podmínkách vykazovaly ve zvýšené míře nejen způsoby, které byly imitací dříve pozorovaného, ale i nové, individuálně originální formy agresivního chování. Imitace se také ukázala být odlišně ovlivněna pohlavím modelu i probandů – chlapci vykazovali více agrese, pokud dříve observovali chování mužského figuranta, u dívek nebyl pozorován signifikantní rozdíl.

Freudova identifikace s agresorem je Bandurou považována za nejpravděpodobnější z možných vysvětlení tohoto fenoménu, kdy se jedinec raději transformuje z pozice příjemce agrese do role jejího původce či činitele prostřednictvím nápodoby chování modelového agresora, přičemž podstatou je zmírnění úzkosti z nastalého zážitku násilí. (Bandura, Ross, Ross, 1961)

Domnívám se, že výzkumné nálezy a to zejména ty, které se týkaly nápodoby neagresivního chování, by mohly mít významné implikace zejména v oblasti výchovy a vzdělávání.

Bandura aplikoval své poznatky o sociálním učení také do sféry výzkumu vlivu mediálního násilí (zejména v televizi a ve filmech) na agresivní chování diváků (např. Bandura, Ross, Ross, 1963), bohužel však rozsah této práce neumožňuje výčet všech jeho zajímavých nálezů a experimentů na toto téma.

3.5 TEORIE TRANSFERU EXCITACE

Poslední samostatnou teorií agrese, o které se chci na tomto místě zmínit, je Zillmannova teorie tranferu excitace. Jedná se o rozpracování původní domněnky, že zvýšená úroveň aktivace (arousal) stupňuje pravděpodobnost vzniku agresivní odezvy. Ve svých experimentech (Zillmann & Sapolsky, 1977) dosáhl nejvyšší úrovně fyziologického arousalu u pozorované skupiny mužů, kterým byl promítnut snímek s erotickým obsahem. Tento jev vysvětluje tvrzením, že excitace, produkovaná sledováním filmu, byla chybně interpretována jako vztek. Tak dává autor do souvislosti agresi a erotiku. Avšak také pozorování násilí, a to nejen mediálního, ale i reálně probíhajícího, provokuje vysokou úroveň fyzického nabuzení. V jiném výzkumu (1972) Zillmann ukázal, že arousal může být evokován také fyzickou činností – zde například usilovnou jízdou na cyklistickém trenažéru - s následnou provokací osobou experimentátora, nebo nárůstem teploty v místnosti.

Zdá se, že k transferu excitace dochází zejména díky jisté setrvačnosti arousalu, který ještě dlouho po ukončení situace, ve které byl indukován, “dobíhá”. Jak shrnuje Čermák: ,,Jestliže jsou dvě události vyvolávající excitaci od sebe časově odděleny, pak část arousalu, který byl vyvolán první událostí, se může přenést (transferovat) do druhé události a doplnit arousal způsobený druhou událostí. Pokud je druhá událost jedincem vztažena k vzniklému emocionálnímu stavu, pak by se emoce měla zesílit infuzí dodatkového nabuzení (arousal).” (1998, s. 36)

Není bez zajímavosti, že v souvislosti s teorií přenosu excitace byl také vysloven předpoklad, že současná nebývale vysoká úroveň agresivity může souviset s celkovým zrychlením životního tempa ve společnosti, které s sebou přináší díky větší hustotě osídlení a sdružování obrovského počtu lidí na jednom místě také zvýšení hluku.

3.6 INTEGRACE TEORIÍ

V současné době, kdy se projevují integrativní tendence ve většině psychologických směrů, nezůstává pozadu ani ta větev sociální psychologie, která se věnuje zkoumání agrese. Novodobí badatelé (zejména Anderson, Geen) se pokoušejí o nalezení toho, co různorodé teorie spojuje, o jistou kompatibilitu namísto dlouhotrvající rivality. Snaží se využít základní myšlenky tezí, o kterých jsem v této kapitole referovala, a mnoha jejich reinterpretací.

Tímto způsobem uvažování se vyznačuje například i Frommova práce Autonomie lidské destruktivity, ve které se autor detailně věnuje nejen agresi samotné (kterou pracovně dělí na benigní, maligní a zhoubnou), ale i přidruženým tématům jako je sadismus, nekrofilie, pomstychtivost, agresivita v primitivních kulturách, konflikt aj. (Fromm, 1997)

Z hlediska individuálních obranných strategií se jeví jako nejvýhodnější vnímat agresi jako souhrnně vrozený, ale zejména sociálně formovaný způsob obrany. (Spurný, 1996)

Za jednu ze zásadních premis se nyní považuje myšlenka, že ,,k agresi dochází tehdy, když je určitým podnětům vystavena osoba, která je určitým způsobem naladěná, resp. má určité predispozice konat agresivně”. (Lovaš, 2008, s. 273)

V návaznosti na předchozí myšlenku považuji za podstatné se ještě alespoň stručně zmínit o faktorech, které mohou přispět ke vzniku agrese, či jej přímo podnítit.


4. FAKTORY AGRESIVNÍHO CHOVÁNÍ

Jak bylo mnohými řečeno, pro vznik agresivního behaviorálního projevu jsou klíčové jak vnější podněty, tak i osobnostní a biologické predispozice jedince. Nejzásadnější osobnostní faktory výskytu agresivního chování jsou vlastně již jmenovány na různých místech kapitoly věnující se teoriím agrese. Souhrnně se jedná o arousal, zlostné tendence a hněv, ale i celou skupinu dalších zejména negativních emocí (strach, hněv, závist, žárlivost,...) společně s komplexními intelektovými, morálními, volními aj. charakteristikami jedince.

Není možné popřít ani biologickou podmíněnost agresivního chování. Je totiž zřejmé, že na facilitaci agresivního chování mají zásadní podíl dvě oblasti mozku. Struktury, které mají za úkol u zvířat řízení predátorství, mateřské a obranné agrese a boj mezi samci, obsahují i u jedinců lidského druhu centra, která nesou zodpovědnost za různé typy agrese. Ta je možno najít jak v mozkové kůře, tak i v podkoří. Limbický systém, který zahrnuje struktury ovlivňující obecně emoce a pudy, se skládá z několika propojených center, z nichž pro vztah k agresi jsou nejvýznamnější amygdala (jejímž projevem je facilitace agresivní reakce, čehož se využívá např. při léčbě agresivních výbuchů u epilepsie) a hippocampus (inhibice). Frontální oblasti cerebrálního kortexu (kůra mozková) jsou spojeny s kognitivními funkcemi řídícími učení, rozhodování aj. a jejich poškození vede k nadměrně citlivému vnímání irelevantních podnětů z okolí, na které pak v případech, kdy je navíc narušena schopnost anticipace následků, jedinec bude reagovat impulsivní agresí. Všeobecně se pak potvrdilo, že pro osoby s organickým poškozením mozku je náročnější kontrolovat své agresivní projevy. Autoři se však zatím raději zdržují kladení přímé souvislosti mezi poškození mozku a agresi. (Čermák, 1998)

Cerebrální dysfunkce je stále považována spíše za rizikový faktor, který agresivní projevy může podpořit, stejně tak jako chromozomální poruchy a celý neurochemický systém organismu, kam se vedle neurotransmiterů řadí také hormony. Zejména testosteron se ukázal být významným činitelem některých druhů agrese, úspěšnost terapie agresivního chování kastrací však nebyla prokázána. Můžeme proto předpokládat, že testosteron je spíše dispozice posilující agresi, která by nastala v menší míře i bez jeho přítomnosti, ta sama o sobě však k vyvolání agresivní reakce nestačí, je třeba zajistit současný výskyt jiných podnětů, jejichž přesná povaha není známá. Na bázi hormonů se zkoumala také souvislost mezi PMS a agresí, přičemž bylo například zjištěno, že 49 % žen spáchalo jistý kriminální čin právě v době těsně před menstruací. Jako problematický se však jeví fakt, že se během menstruačního cyklu odehrává v organismu velké množství chemických změn, které zahrnují i některé nesexuální hormony, neurotransmitery a jiné látky. Zvýšená iritabilita, kterou ženy s PMS obvykle pravidelně trpí, také napomáhá domněnkám o větší pravděpodobnosti agrese. (Čermák, 1998)

Do kategorie biologické determinace zajisté spadá i otázka dědičnosti. Výzkumy porovnávající monozygotní a dizygotní dvojčata prokázaly, že agresivita se řadí mezi přinejmenším částečně vrozené tendence, pomineme-li nežádoucí proměnné, které do metody porovnávání dvojčat vždy nutně vstupují (stejné prostředí, tendence vychovatelů k totožnému zacházení stejně či podobně vypadajících dětí aj.). Předpokládám, že s dědičností souvisejí také genetická onemocnění, jejichž možným následkem jsou změny psychických funkcí člověka. Jsou jimi například nádorová onemocnění mozku a různá dědičná psychosomatická onemocnění.

Mezi činitele ovlivňující kontrolu agresivního chování patří látky rozpuštěné v krvi, jejichž přítomnost může mít význam pro detekci zvýšeně agresivních projevů. Upozadíme-li hladinu cukru, jejíž snížení se může rovněž demonstrovat zvýšenou iritabilitou a z ní vyplývající agresivitou, máme zde na mysli zejména alkohol a jiné drogy, které samy o sobě nejsou zřejmě primární biochemickou příčinou agrese, utlumují ovšem u jedince schopnost kontroly nad sebou samým – a to také v rámci inhibice agresivního chování. Nesmíme však opomíjet hlavně otázku osobní citlivosti na danou látku, s čímž souvisí, že se účinek intoxikace většinou projevuje s individuální příznačností, ztráta zábran jím způsobená nemusí vždy nutně vést k agresivnímu chování. Zdá se spíše, že například pod vlivem alkoholu se agresivně chovají lidé, kteří mají k takovému behaviorálnímu stylu predispozice.

Na druhou stranu musíme vzít také v úvahu fakt, že časté požívání nadměrného množství alkoholu může způsobit nějaký druh somatického či nervového poškození, které pak může mít za následek obecně zvýšenou agresivitu. (Lovaš, 2008)

Z ostatních drog ještě zmiňme amfetamin a kokain, které pravděpodobně v nízkých dávkách facilitují a ve vyšších inhibují agresivní projevy; kofein, který je dáván do spojitosti s hyperiritabilitou, která může k agresi vést, spíše než přímo s jejími projevy; nikotin má spíše tlumivý účinek, ne však jeho deficit, který v extrémní verzi může provokovat nepřátelské reakce vůči okolí. Sporné je také hodnocení efektu THC na agresi, zatím se však badatelé přiklánějí k názoru, že k růstu agrese dochází jen za splnění některých specifických podmínek (např. přidružená spánková deprivace). V současné době se stále testují léky na bázi THC, které by mohly přispět ke snížení agrese.

Jednoznačnější je situace u anabolických steroidů, jejichž užívání bylo zejména u mužů jasně experimentálně spojeno s výskytem agrese manického či psychotického charakteru. Jejich dlouhodobé užívání však vedlo spíše ke snížení hladiny testosteronů v těle (viz výše).

Dokonce větší vliv na růst agrese než alkohol je předpokládán u inhalátů – výparů lepidel, barev, benzínu aj. Také nadužívaná anxiolytika a sedativa způsobují značnou ztrátu kontroly s nejistými důsledky. (Čermák, 1998)

Neschopnost plného řízení svého chování souvisí také s jevem deindividuace, kdy se člověk cítí být natolik součástí nějakého společenství, že je přesvědčen o tom, že není identifikovatelný jako jedinec. Projevy agrese spojené s tímto fenoménem nebývají jen povahy fyzického napadení, ale mohou se týkat třeba i nabádání k sebevraždě. (Lovaš, 2008)

Mezi další faktory agrese se obvykle řadí činitele situační. Uvádí se, že většina projevů agrese je provokována změnami v prostředí. (Lovaš, 2008) Ty podněty, které společně s jistými osobnostními predispozicemi mají schopnost navodit diskomfort, označujeme jako averzivní podněty. Mohou se vyskytovat v podobě averzivních podmínek (např. útok, frustrace), podmínek provokujících negativní naladění a afekt (stres, nepohoda) a aktivizujících podnětů (př. sport). Zdá se, že agrese je nejspolehlivěji vyprovokovatelná přímým útokem, fyzickým i verbálním, a to mnohem jistěji než zážitkem frustrace. Zajímavostí je, že reakce na útok se sama o sobě za atak nepovažuje: ,,Tento pohled na odvetnou agresi v intencích primitivní spravedlnosti lze označit jako princip odplaty.” (Lovaš, 2008, s. 274)

Faktory sociálního prostředí mohou být vnímány z hlediska celé kultury a společnosti, ve které se jedinec nachází, ale také mnoha malých sociálních skupin, s nimiž je nějakou formou spojen, přičemž dominantní roli hraje klasická sociálně psychologická triáda rodina – škola – zaměstnání. Do této kategorie také spadají problémy, s nimiž se z oblasti agrese nejčastěji setkáváme v praxi – domácí a mediální násilí, šikana apod., jimiž se taky ve značné míře zabývá dnešní věda.


5. ZÁVĚR

Téma agrese vždy bylo a jak se zdá, i vždy bude, aktuální. Díky mnoha badatelům, kteří se jím teoreticky zabývali, však nyní máme možnost lépe porozumět, proč tomu tak je. Domnívám se, že toto pochopení je prvním krokem na cestě k eliminaci jejích nežádoucích projevů v dnešní společnosti.

Rozsah této práce mě bohužel donutil vybírat z velkého množství alternativ, přičemž jsem se rozhodla pokusit se pro začátek uspořádat zejména teorie, které se k tématu agrese a násilí vyjadřovaly a dodnes nám pomáhají se s agresí rozumově vyrovnat a pokoušet se o její minimalizaci.
Kdybych měla možnost se v některé další práci do této nesmírně obsáhlé a zajímavé oblasti vrátit, ráda bych například vymezila profil potenciálního agresora a propojila teorie zde popsané s dnešním náhledem na aplikované problémy související s agresí, jako je šikana, domácí a mediální násilí, sexuální násilí nebo například novodobý fenomén stalkingu.



6. NÁSILÍ





Po obsáhlém pojednání na téma agrese, věnujme se v závěrečné kapitole násilí, které je různými autory pojímáno z odlišných úhlů. Jedním z převládajících je pohled na násilí jako subkategorii agrese,která se pak vysvětluje jako záměrná snaha o ublížení. Jiní autoři však tuto hierarchii nepovažují za výstižnou a dbají na důrazné odlišení obou pojmů, kdy agrese je motivačním činitelem a násilí jedním z jejích projevů v lidském chování.

Vymezme si tedy nejprve na profil potenciálního násilníka a následně se zastavme u jednoho z nejfrekventovanějších druhů násilí - sexuálního, a u jedné z bohužel velmi častých forem násilného chování, šikany.

6.1 POTENCIÁLNÍ NÁSILNÍK

Existuje cosi jako predispozice k agresi? Závisí plný rozvoj násilného chování spíše na vlivech situačních či osobnostních? Lze na pozadí každé agresivní reakce spatřovat výraznější agresivní tendenci?

Odlišme pro začátek jasně náchylnost k agresi u reprezentanta většinové, psychickými patologiemi nestižené populace od násilného chování zacházejícího do takového extrému, kdy již překračuje jak svou kvalitou, tak i kvantitou všechny únosné meze.

Zdá se, že existuje jistá kategorie vlastností, jejichž – ať už selektivní či absolutní - “vlastnictví” člověka předurčuje chovat se násilněji než ostatní v dané společnosti.
L.Berkowitz (1994, dle Čermák, 1999) vymezil dva typy agresorů.

Emocionálně reaktivní násilník je kategorie zahrnující valnou většinu agresorů. Jejich typickými vlastnostmi jsou “prchlivost, snadná vznětlivost či výbušnost a rychlý přechod k impulsivní reakci při poměrně slabém vnějším nebo vnitřním podnětu”. Jsou to lidé snadno vyprovokovatelní, iritabilní, kteří se agrese chápou jako nástroje své emocionální vznětlivosti spíše než jako prostředku k dosahování cílů. Berkowitz se také zmiňuje o extrémních formách násilí (vraždy) v souvislosti s tímto typem agresora, kterého by pak nazýval reaktivním násilníkem se slabou kontrolou agresivních impulsů. Předkládá zajímavou myšlenku, že “... prvky situace mají pro takové násilníky význam spouštěcího klíče, například indeferentní chování oběti je interpretováno jako nepřátelské. Vyvolává emocionální reakce, tj. zvýšení hladiny excitace, je snadné a je téměř nemožné dostat tuto reakci pod kontrolu, a ovládnout či potlačit tak související chování, když už se jednou spustilo.” (1994, dle Čermák, 1999, s. 70)

Naopak instrumentální násilník typicky vyvíjí násilí ve snaze dosáhnout určitého cíle, uspokojit svou potřebu něčeho. Příkladem může být tyran, který šikanuje svou oběť, u nichž se obecně může hovořit o uspokojování potřeby moci, nadvlády nad někým, překvapivý emoční chlad (více k šikaně viz kap. 6.3) Tyto rysy byly pozorovány taktéž u antisociálních osobností, které se následkem posilování zmíněných tendencí uzavírají do bludného kruhu sebenaplňujícího se proroctví. “A potom opravdu musí čelit agresi a být připraveni na odplatu. Ve skutečnosti ji neustále předjímají, jsou trvale agresivně naladěni a jejich agresivní bdělost nemůže být nikdy ztišena.” (Čermák, 1999, s. 71)

Násilníci, kteří nadměrně kontrolují své agresivní tendence, mohou dle Čermáka být obecně nebezpečnější než ti, kteří jim čas od času nechají volný průběh. U těchto osob se totiž agresivní impulsy hromadí, zatímco jsou v očích veřejnosti nezřídka považováni za slušné a mírné. Pod vlivem jistých okolností však u nich dojde k explozi dlouhodobě nepřirozeně akumulovaných agresivních pohnutek a často pak dochází ke spáchání extrémně zničujícího činu. Poté, co šokují své okolí naprosto neočekávaným aktem, se opět vracejí do své ulity pasivních projevů.

Další skupinou agresorů jsou lidé, kteří mají potěšení z krutosti, kterou vykonávaji na druhých. Tento druh agresivních tendencí se odlišuje od sadismu i psychopatie, neboť v době realizace dochází spíše k nesexuálnímu vzrušení, které je stupňováno brutalitou činu.

Psychopatické osobnosti bývaly dříve označované diagnózou morální šílenství (Prichard) a později psychopatická inferiorita (Koch), průlomem k lepšímu pochopení psychogenní podstaty této poruchy bylo její označení za sociopatii (Birnbaum), přičemž za její příčinu byly označeny deficity získané sociálním učením v průběhu vývoje (Čermák, s. 73). Mnoho odborníků považovalo za jeden z výrazných symptomů násilnické sklony, které vždy souvisely zejména s nedostatkem empatie, tendencemi manipulovat s ostatními, slabou vědomou kontrolou chování, neakceptováním odpovědnosti za vlastní činy a mezi dalšími jistě i prokazatelně zvýšenou impulsivitou. Výzkumně byla také ověřena hypotéza, že se rysy psychopatické osobnosti sdružují ve dvou skupinách, z nichž jednu můžeme s Meloyem nazvat agresivním narcismem a druhou jako faktor antisociálního chování, kterého narozdíl od první zmíněné kategorie ubývá s věkem.

V jiných zajímavých výzkumech (Hare, McPherson, Meloy, Williamson, Wong a další) bylo díky porovnání kriminálních záznamů osob psychopatických (1) a nepsychopatických (2) zjištěno, že v první skupině došlo přes větší četnost násilných přepadení a vloupání k signifikantně menšímu počtu vražd. Výzkumníci to vysvětlují na základě rozdílné motivace v obou skupinách – nepsychopatické osoby jednaly spíše v silném afektu či podníceni jinou negativní emocí, zatímco motivem psychopatických probandů byl ponejvíce zisk. Za nejzajímavější a praktickou informaci z těchto výzkumů vyplývající však považuji související fakt vztahu agresora a oběti - “oběťmi nepsychopatických jedinců byly zpravidla ženy z kruhu členů blízké či širší rodiny nebo přátelé, psychopati si vybírali jako oběti většinou neznámé muže”. (Čermák, s. 76) Berkowitz přepokládá, že pro dokreslení celkového obrazu psychopatického jedince je třeba doplnit nedostačivou sebekontrolu. Podle Maloye jsou psychopati predisponováni k tzv. predátorskému typu násilí (viz dříve).

Ráda bych ještě jmenovala Tochovu deskriptivní typologii agresorů, k níž se dopracoval pozorováním vězňů (mužů i žen) a rozhovory s nimi. Vymezil těchto 6 typů:
  • násilníci posilující svůj sebeobraz
  • násilníci ochraňující svůj sebeobraz
  • násilníci shovívaví k sobě
  • násilníci bránící svoji pověst
  • tyrani a sadisté
  • násilníci nastavení na sebeobranu.
Domnívám se, že tato typologie může nalézt praktické uplatnění v případech reálného aktu napadení, přičemž budeme-li schopni násilníka alespoň v hrubých ryses zařadit, může nám to pomoci ve volbě behaviorálních strategií.

Ukazuje se, že také jiné osobnostní typologie hledaly vztah k násilným projevům. Osobnostní typ A nejen, že podléhá velkému množství stresu a tlaku, ale zdá se, že je i více konfliktní a násilný. Rovněž v charakteristice místa kontroly (Rotter) je internalista tím hněvivějším, hostilnějším a potažmo i instrumentálně agresivnějším. Známější je fakt, že agrese a její prostředky se zřejmě liší podle věku a pohlaví. Zajímavá Larsenova studie však doložila, že pokud situační podmínky přispívají k eliminaci následného pocitu viny (který je možná za běžných podmínek pro ženy jakýmsi brzdným mechanismem), ženy jsou ve stupni násilné činnosti rovny mužům. (Čermák, s. 79)

6.2 Sexuální násilí

“Za sexuální násilí se obvykle považuje sexuální napadení s pokusem o znásilnění, znásilnění dokonané a sexuální obtěžování.” (Čermák, s. 110)

Podle Tedeschiho a Felsona má každý muž určitý repertoár chování, který zahrnuje nenásilné, ale i násilné prostředky k dosažení sexuálního uspokojení. Obě formy však mohou být přítomny nezávisle na sobě, tzn. že v reálném chování konkrétního muže se násilí nikdy projevit nemusí, u jiného je však preferovaným prostředkem dosažení uspokojení.

Zdá se, že sexuální násilí je téměř výhradní doménou mužů, což vyplývá ze statistických údajů o pouhém 1% ženských pachatelek v tomto oboru. Jedním z pravděpodobných výkladů tohoto faktu by mohly podle sociobiologů být rozdíly v sexuální vzrušivosti. Zatímco mužská sexualita bývá označována jako orientovaná na tělo, ženská pak více jako zaměřená na osobu.

Zajímavá zjištění přinesla také studie Barberova (1969), který oproti očekávání doložil, že jakkoliv by laik předpokládal, že možnost využívání služeb nevěstinců sníží počet znásilnění, četnost dokonaných znásilnění byla v jeho bezprostředním okolí trojnásobně vyšší.

Akty sexuálního násilí mohou mít kromě podtextu sexuálního i rozměr sociálně-sexuální. (Čermák, s. 112) Snaha o dominanci, nabytí kontroly, obnovení nadřazené pozice a další důvody mohou vést ke snaze vynutit si sexuální styk. Existuje mnoho teorií, které se pokoušejí objasnit motivy, které stojí za pohnutkami takového agresora. Některé se soustředí na odhalení jeho hostilního vztahu k vlastní matce či jiné dobře známé ženě, jiní badatelé se domnívají, že muži trpí obecným pocitem ukřivděnosti vůči ženskému “druhu”. Jen asi 4-6% mužů odsouzených za znásilnění je motivováno vlastním sexuálním vzrušením plynoucím z aktu konaného násilí. Mocenské motivy se nakonec nejspíš ukazují být nejfrekventovanějším výkladem.
Renfew vyvodil čtyři typy sexuálních agresorů:
  • sadista nenávidějící ženy
  • sociopat
  • sexuální deviant
  • sociálně zanedbaný násilník. (Čermák, s. 121)
Mnoho autorů se zmiňuje také o tom druhu znásilnění, při kterém se oběť cítila ke styku dotlačena, ne však současně nutně ohrožena. Zásadní otázkoku je zde stanovení hranice únosnosti, která může být velice ošidná. Ze striktního úhlu tohoto pohledu by mohl být v zásadě každý houževnatější pokus o svádění označen za znásilnění.

Je ještě třeba se zamyslet nad vzájemným vztahem sexuálního násilí a pornogafie, ať už jejích námětů či samotné “výroby”, a nad tím, zda sledování filmů s takovou tématikou může ovlivnit způsob momentálně preferovaného sexuálního ukojení, či zda naopak jejich shlédnutí může ve své podstatě terapeuticky fungovat jako prostředek uspokojení sám o sobě.

6.3 Zamyšlení nad šikanou

Slovo šikana pochází z francouzského výrazu chicane pronásledování, sužování, obtěžování, týrání apod. V našich podmínkách se pojem nejprve používal ve smyslu ponižování, zneužívání a týrání nováčků v armádě, posléze se jeho význam přenesl z vojenského prostředí do vězeňských cel, ubytoven učňů a internátů, načež se bohužel usídlil ve školách a jak se zdá, coby fenomén stále nabývá na síle. (Říčan, s. 25)

Ač by práce sepsané o šikaně mohly vydat na mnoho obsažných knih, nezdá se, že by v praxi problémů ubývalo. V závislosti na situaci a osobnosti obětního beránka se zážitek šikany se může stát jeho celoživotním traumatem, zejména proto, že zřídka patří mezi druhy násilí v poměru “jeden na jednoho”. Fakt, že se celá, zejména v útlém věku tak významná sociální skupina, kterou je v důsledku celá třída (někdy bohužel dokonce i s některými učiteli), obrátí zády k jedinému člověku (už vyloučení z kolektivu samo o sobě je aktem nepřímého násilí, viz dříve) nebo mu dokonce soustavně ubližuje, je nepopiratelně nechtěným zavazadlem, které si s sebou dítě – člověk ponese dál do života.

Psychologové, pedagogové a další odborníci se soustavně snaží vymezit profil oběti, profil ústředního agresora a dalších postav tohoto každodenního dramatu, avšak jakoby se přitom tak trochu zapomínalo na souvztažnost celého soukolí, fungování třídní dynamiky obecně. Situace se často “prakticky” řeší přesunem oběti do jiné třídy, školy, odstěhováním, avšak téměř stejně tak často pak dochází k opakování celého hororu, jen v trochu jiných kulisách.

Domnívám se, že nejužitečnějším postupem pro rodiče, učitele, ale i zainteresované spolužáky je poučit se na stránkách odborných a prakticky zaměřených příruček, ale nejpozději hned poté zavřít knihu, otevřít oči a sledovat, co se odehrává v okolí - a v případě potřeby neváhat zasáhnout. Vždyť škola má být místem, kde je dítěti garantována bezpečnost, a ne denodenní stres provázený počínajícími žaludečními neurózami od momentu, kdy ráno zazvoní budík.


7. ZÁVĚR

V této závěrečné kapitole práce o agresi a násilí jsme se dozvěděli něco více o osobnosti násilníka, vymezili jsme jeho charakteristiky a hrubou typologii podle více autorů a seznámili se s výsledky výzkumů věnujících se porozumění příčinám a kontextům násilného chování. Zabývali jsme se také souhrnně oblasti sexuálního násilí a v závěrečné části práce předkládám stručné zamyšlení nad problematikou jedné z forem násilného chování, šikanou.

Vím, že zbývá mnoho oblastí, jichž jsem se v této práci nestihla ani letmo dotknout – domácí a mediální násilí aj. V rámci sběru materiálů k sepsání této práce mi však byla dána možnost seznámit se s nejrůznějšími prameny a tak za největší přínos svého konání považuji ten osobní, kdy jsem si prohloubila znalost dané problematiky.

Domnívám se, že násilí (jako součást života každého člověka) je oblast, ve které může alespoň základní teoretická orientace být skutečně životně důležitá.






LITERATURA

 BANDURA, A., ROSS, D., ROSS, S.A. Transmission of aggression through imitation of aggressive models. The Journal of Abnormal and Social Psychology [online]. 1961, vol. 63(3), iss. Nov [cit. 2009-10-10], s. 575-582. ISSN 0096-851X .
 BANDURA, A., ROSS, D., ROSS, S.A. Imitation of film-mediated aggressive models. The Journal of Abnormal and Social Psychology [online]. 1963, vol. 66(1), iss. Jan [cit. 2009-10-10], s. 3-11. ISSN 0096-851X.
 BANDURA, A. Social Learning Theory. [s.l.] : [s.n.], 1977. 248 s. ISBN 0-13-816744-3.
 BANDURA, A., WALTERS, R.H. Social Learning and Personality Development. 1st edition. [s.l.] : Holt, Rinehart and Winston Inc., 1963. 329 s. ISBN 63-17966-2171403.
 BERKOWITZ, L. Frustration-Aggression Hypothesis: Examination and Reformulation. Psychological Bulletin [online]. 1989, vol. 106, iss. 1 [cit. 2009-10-10], s. 59-73. ISSN 00332909.
 ČERMÁK, I. Lidská agrese a její souvislosti. 1. vyd. Žďár nad Sázavou : Fakta, 1990. 204 s. ISBN 80-902614-1-8.
 FROMM, E. Anatomie lidské destruktivity : Můžeme ovlivnit její podstatu a následky?. Bedřich Placák. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 520 s. Psychologie P; sv. 7. ISBN 80-7106-232-4.
 HOLLITSCHER, W. Lidská agresivita v dílech Marxe, Freuda a Lorenze. František Čížek. 1. Auflage. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1975. 142 s. ISBN 25-164-75.
 Human Aggression : Naturalistic Approaches. Archer, J., Browne, K.. 1st edition. London : Routledge, 1989. 284 s. ISBN 0-425-030366.
 LORENZ, K. Takzvané zlo. Alena Veselovská. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 1992. 240 s. Kolumbus; sv. 126. ISBN 80-204-0264-0.
 LOVAŠ, Ladislav. Agrese. In SLAMĚNÍK, I., VÝROST, J. Sociální psychologie. 2. přepracované a rozšířené vyd. Praha : Grada, 2008. Část III. Jedinec v interakci. s. 267-283. ISBN 978-80-247-1428-8.
 LOVAŠ, Ladislav. Sociálna psychológia násilia. In SLAMĚNÍK, I., VÝROST, J. Aplikovaná sociální psychologie II. 1. vyd. Praha : Grada, 2001. s. 171-189. ISBN 80-247-0042-5.
 MILLER, N.A., et al. The Frustration-Aggression Hypothesis. Psychological Reviews [online]. 1941, vol. 48(4), issue Jul [cit. 2009-10-10], s. 337-342. ISSN 1939-1471.
 SPURNÝ, J. Psychologie násilí : o psychologické podstatě násilí, jeho projevech a způsobech psychologické obrany proti němu. 1. vyd. Praha : Eurounion, 1996. 134 s. ISBN 80-85858-30-4.
 ZILLMANN, D., SAPOLSKY, B.S. What mediates the effects of mild erotica on annoyance and hostile behavior in males?. Journal of Personality and Social Psychology [online]. 1977, vol. 35(8), iss. Aug [cit. 2009-10-10], s. 587-596. ISSN 1939-1315.

Eckhart Tolle



Jim Carrey představuje Eckharta Tolleho, autora knihy Moc přítomného okamžiku.




Eckhart Tolle hovoří o tom, že podstatou všeho utrpení je ztotožnění se s formou. Naopak, čím méně se ztotožňujeme s formou, tím více si uvědomujeme to, co je bez formy, "životní esenci", která je přítomna ve všech formách, ve všech lidských bytostech. V určitém stavu, kdy zmizí konceptuální bariéry naší mysli, jsme schopni vidět druhé bytosti jakožto sebe samé, jako vyjádření téže esence. Teprve tehdy jsme schopni lidské bytosti spontánně a do hloubky ocenit a milovat. Pokud jsme zcela ztotožněni s formou, jsou pro nás druzí lidé pouhými objekty a odtud plyne všechno nedorozumění, bolest a "zlo" mezi lidmi.

Ken Robinson: Zabíjí škola kreativitu?

Sir Ken Robinson říká, že smyslem našeho univerzitního vzdělávání není nic jiného než vychovávat univerzitní profesory.




Představivost

.
Nástěnná malba z Lascaux

Je možné něco takového vytvořit bez silně rozvinuté představivosti a současně smyslu pro jednoduchou, vypointovanou abstrakci? Kdo z nás by to dnes svedl s takovým vtipem, svěžestí, něhou a úctou k živým bytostem, které nám mají sloužit za potravu?


Představivost, fantazie neboli imaginace je schopnost generovat představy. V psychologii se stává předmětem výzkumu v 60. letech. Ačkoliv existuje mnoho různých pohledů, obecně se chápe představivost jako to, co je komplementární vůči percepci (vnímání). Tato souvislost se prokázala hlavně u experimentů s podnětovou deprivací - člověk v temné místnosti, kde jeho mysl nemá dostatek percepčních podnětů, začíná sama od sebe produkovat živé představy a halucinace. Chudé, šedivé jednotvárné prostředí je tedy ve vztahu k představivosti paradoxně podpůrné. Bývá tak vysvětlována podivuhodná imaginace Hieronyma Bosche, který prý nikdy neopustil své rodné město, aby se jako jiní malíři nechal inspirovat exotickými krajinami; o to exotičtější byly jeho vnitřní obrazové vize.

Zrovna tak se říká, že na grafiku chudičké staré počítačové hry stimulují naši představivost (a tedy subjektivní zážitek ze hry), kdežto nové hry s dokonalou grafikou způsobují zakrnění naší představivosti. Zrovna tak se bude lišit dítě "odkojené" knížkami anebo televizí.

Nekonečný příběh Michaela Endeho dokonce naznačuje, že děti vyrostlé bez kapacity imaginace budou v dospělosti snadno ovladatelní vnějšími stimuly, obrazy a hesly jako dospělé loutky, ač si budou myslet, že sami řídí svůj osud a že jsou svobodní.

Vjemy jsou považovány za reálné, objektivní, detailní, kompletní, konstantní, nezávislé na vůli a vznikají pasivně stimulací vnějších receptorů.

Představy jsou naopak považovány za subjektivní, s chybějícími detaily a některými charakteristikami (třeba barva může chybět), v čase se proměňují nebo se vytrácejí, jsou závislé na vůli, mohou být vyvolávány a měněny, vznikají aktivně činností našeho subjektu (mysli, mozku).

V Jungově pojetí se na vjemy soustředí extrovertní vnímání, kdežto na představy introvertní vnímání (vyskytuje se u umělců s plastickou představivostí, důležitější je pro ně vnitřní dojem z nějaké věci, než její objektivní, fotografická podoba).

V češtině používáme pojmy jako imaginace, obrazotvornost, fantazie; obraz, reprezentace; představit si. Angličtina používá imaginery, imagination, fantasy; image, idea, representation; to imagine. Francouzština imagery, imagination, fantaisie; representation, image; imagine. Němčina Einbildung, Einbildungskraft, Phantasie; Vostellung, Bild; sich vorstellen. Rusky образность, имагинациа, фантазия; представление; представить себе.

Slovo imago má latinský původ, kde znamená obraz. České slovo obraz odkazuje k rytině, reliéfu, k něčemu, co bylo třeba původně vyřezat. Kořen raz- se však vztahuje také k jakési pohybové expresi, tlakovému impulzu. V psychoanalýze imago znamená zafixovaný obraz rodiče či jiné klíčové postavy. Ten potom může ovlivňovat volbu našeho partnera, ať už kladně či záporně: hledáme partnerku podobnou matce, či naopak její protiklad. Jung vnitřní obraz ženství v muži nazývá anima, zatímco vnitřní obraz mužství v ženě nazývá animus. Tyto imaga (u Junga archetypy) jsou ovlivněna nejen rodiči obou pohlaví, ale i sourozenci, a navíc jsou také dědictvím genetické zkušenosti našich předků.

Kromě slova imago se pro obraz také používá slova řeckého původu engram. Znamená doslova en-gramma "v-písmenu", volně jako vtisk, otisk, stopa (něco vtištěného do paměti, jakoby pamět byla voskovou tabulkou, kteroužto metaforu používá Aristoteles).

Reprezentace se vztahuje k latinskému re-presentatio, znovuvyvolání, znovuvybavení, opakovná prezentace (něčeho) ve vědomí.

Napříč dějinami se táhnou dvě linie myslitelů. Jedni fantazii vyzdvihovali, protože oceňovali její aktivní, tvořivou úlohu při poznávání světa. Domnívali se, že představivost rozvíjí naše poznání. Mezi představitele této linie patřil Aristoteles a v moderní době Brentano. (Popř. Schopenhauer - Svět jako vůle a představa). Druhá linie, počínaje Platónem naopak v představivosti viděla to, co člověka mate a zavádí na zcestí, protože jde o něco subjektivního, co neodráží přesně objektivní realitu (Abélard, racionalisté Descartes a Spinoza) a čeho je lepší se tedy ve svých úvahách vyvarovat. -- Nedají se však oba protiklady propojit?

U Leonarda da Vinci vidíme dokonalé spojení obou linií, plastické představivosti i exaktní, analytické objektivity.




Leonardo da Vinci, Studie rukou, 1485
Royal Library, Windsor



Epifenomenální pojetí představivosti

Toto pojetí odmítá představivost pojímat jako samostatnou kvalitu lidské mysli. Spíše říká, že představivost je vedlejším doprovodem paměti a myšlení. Zastánci tohoto přístupu: Ch. Wolf (celá minulá představa se vynoří tehdy, když mi něco v přítomnosti připomene její část), W. Wundt, R. S. Woodwoth (mental imaginery, představivost je schopna nacházet nové kombinace souvislostí va vztahů).

Podle Freuda je představa manifestací pudu. Část těchto představ je však ve svém zárodku superegem potlačena a zafixuje se na nějaký objekt (prapotlačení). Taková představa pak není dostupné volné, hravé proměnlivosti jako ostatní představy, ale ze své potlačené, zafixované pozice začíná působit z nevědomí. (Např. kastrační úzkost způsobí, že je chlapec v dospělosti fascinovám kůží, kozačkami a dalším fetišy; dívka, která potlačila své ranné erotické fantazie, může zjistit, že je u mužů přitahována chlupatým hrudníkem, který měl kdysi její tatínek).

C. G. Jung chápe fantazii takto: "Fantazie může být aktivní i pasivní. Aktivní fantazie, charakteristická pro tvůrčí mentalitu, je evokována intuitivním postojem směřujícím k percepci nevědomých obsahů. Pasivní fantazie je spontánní a autonomní manifestací nevědomých komplexů."

Současně Jung pracuje s léčivou funkcí fantazie pomocí techniky aktivní imaginace. "Průběžné uvědomování si jinak nevědomých fantazií a aktivní účastí na fantazijním dění má,... ten důsledek ... nevědomé obsahy se dostávají do vědomí, odstraňuje dominující vliv nevědomí a dochází ke změně osobnosti." (Zdroj zde.)

Dynamická, hlubinná psychologie ovládla svět imaginace až do 60.let 20. století (nic pozoruhodnějšího se na vedlejších kolejích psychologie neobjevilo). Pak začíná oživení zájmu o téma představivosti skrze pád behaviorismu a rozvoj kognitivní psychologie, hardwaru a nejrůznějších počítačových simulací a analogií, neurofyziologické zkoumání spánku (hypnagogické a hypnapompické představy - představy při usínání a po probuzení). Dále výzkumy se seznorickou deprivací. Zajímavé je, že teprve po té, když člověk vytvořil "myslící stroje" - počítače, začali se skrze toto své zrcadlo psychologové zabývat samotným myšlením. Od té doby vstoupí jazyk počítačů do jazyka psychologického, protože psychologové nemají dostatek představivosti, aby si vyrobili pojmy vlastní, jak za malou chvíli uvidíte sami. Ale alespoň si tak můžeme jejich koncepce nějak představit.






Model dvojího kódování, A. Paivio


Paivio předpokládá, že náš mozek zpracovává informace dvěma cestami. Jako verbální kódy (slova) anebo jako obrazové kódy. Zjistil, že konkrétní slova se nám pamatují lépe než slova abstraktní, ale obrázky ještě lépe. Pokud při učení použijeme oba typy kódování zároveň: obrázek + slovo, efektivita se ještě zvýší. (Nenavrhoval něco takového už Komenský?). Slovní kódování si můžeme představit jako "digitální", kdežto obrazové jako "analogové".

(Dnes televize vysílá digitálně, takže na starší televize potřebujeme dekodér z digitálu na analog. Starší 8bitové počítače jako slovenský Didaktik gama nahrávaly z audio kazet, takže naopak dekódovaly analogový záznam na digitální.)



Kosslynova analogová teorie představivosti

Experimentálně bylo zjištěno, že a) simultánní kapacita představivosti je limitována, b) že detailní reprezentace jedné části představivosti podmiňuje menší detaily u druhé, c) časová distance odpovědi vzrůstá lineárně s prostorovu distancí mezi podněty. (Podobá se to omezenému zpracovávání dat grafickou kartou v počítači, nedisponujeme "nekonečným vizuálním procesorem".)

Kosslyn chápe představivost jako něco přínosného, říká že vizuální - analogová představa je nejlepší způsob, jak si něco snadno zapamatovat. (Když si chceme zapamatovat, co chceme koupit, umístíme si ve fantazii do každého pokoje jednu věc - banány do obýváku a meloun na balkón - a pak si je v obchodě ve fantazii zase projdeme, aby jsme na nic nezapomněli).

Kosslyn používá CRT-metaforu. Jde prý o to, že naše paměť kóduje verbálně (digitálně), ale když si chceme něco představit, zapne se jakoby "monitor" (grafické rozhraní) a převede digitální informaci na nějakou představu, ať už zrakovou nebo sluchovou. My si tedy nepamatujeme celé vizuální nebo auditivní trsy nějakých informací, ale spíše nějaký základní digitální kód (např. pár tónů melodie), a pak si ji vlastně zrekonstruujeme, znova zahrajeme ve vlastní hlavě, popř. zobrazíme v nějaké představě.

Podle Kosslyna máme k dispozici 1) prostorový display (místo, kde se představy odehrávají), 2) dlouhodobou paměť a 3) visual buffer.

Visual Buffer převádí stimuly ze smyslových orgánů na představy (audio nebo vizuální tvary). Je však využíván i tehdy, když si jen tak něco představujeme.



Pylyshynova propoziční koncepce

Uznává jako Paivio, že existují logogeny (slovní kódy) a imageny (obrazové kódy), ale to jsou jen jakési vstupní materiály, nástroje, s nimiž pracuje naše mysl, když generuje myšlenky a představy, ale samotné kódování v paměti probíhá úplně na jiném principu. Tento princip nazývá tacit knowlidge - nevyslovitelné, implicitní poznatky. Pomocí logogenů a imagenů pak tyto implicitní poznatky převádí do tvorby libovolných modelů a světů. Tato tvorba, generování je pak ovlivněna našimi motivy, city, postoji, hodnotami, kontextem situace atp.

I české slovo představa jakoby odráželo to, že generujeme modely nějakého stavu, který má terpve nastat.

S jedním kamarádem tyto implicitní poznatky od pradvána nazýváme jako "balíčky". Víme, že se dají rozbalit, vygenerovat tak nebo onak, ale balíček o sobě zůstává něměnný. Nestaráme se pak o přesnou definici nějakého jevu, protože nám stačí, když druhá strana pokývnutím dá najevo, že ví, o jaký balíček se jedná (víme, že druhý ví). m, že neztrácíme čas generováním příliš určitých logogenů, probíhá dialog tvořivějším a rychlejším způsobem. Nedal by se však příliš dobře zaznamenat do nějaké literární formy. Nemusíme se tak handrkovat o slovech, ale bavíme se jen o implicitních poznatcích, které se těší oboustrannému zájmu.



Mentální transformace (rotace)
a neuronové sítě

Roger Shepard v 70. a 80. letech 20. st. prováděl výzkumy se schopností probandů rotovat v mysli 3D objekty. Měli za úkol rozlišit, zda zobrazený dílek je dílkem téhož předmětu jako na původním obrázku, či zda se jedná o nový objekt.

Teorie neuronových sítí (druhá pol. 80 let) předpokládají 3 složky neuronové sítě, které se nazývají: 1) prostorový obraz (zarhnuje vzdálenosti objektů, ohraničení zorného pole, pohyb objektů uvnitř obrazu), 2) vlastní prostorová zobrazení (objekty uvnitř prostorového obrazu), 3) prostorová paměť (řada procesorů analyzujících umístění v prostoru, která pracují paralelně, ale pod kontrolou jednoho nadřazeného procesoru).



Principy fantazijní tvorby
  • spojování rozdělených částí do nového celku = aglutinace (kentaur, mořská panna, člověk s chobotem místo nosu, chodící ryba - viz tvorba Hieronyma Bosche)
  • zvětšování a zmenšování objektů (trpaslík, obr, obří moucha, malinkatý slon)
  • schematizace, typizace, zjednodušení, vynechání nepodstatných detailů (karikatura)
  • symbolizace, analogie (náprstek jako symbol magické ochrany, sušené květiny jako symbol dlouho potlačované emocionality, boty - pro svou párovost - jako symbol vztahu apod.)
  • animizace, personifikace = oživení neživého (chodící stromy jako Entové, oživlé dřevo jako Otesánek, mluvící skála jako Kamenožrout)





Zpracováno volně podle přednášek Vladimíra Kebzy (2009)




Svědomí



Svědomí je jakýsi systém prožitkových a myšlenkových vzorců, které se aktivují, pokud se naše jednání dostane do konfliktu s našimi normami, hodnotami, ideály a zásadami. Ačkoliv část těchto norem možná závisí na nás samotných (jak sami sebe utváříme a poznáváme), je svědomí silně podmíněno výchovou a kulturními a společenskými tlaky (introjekce společenských norem).

Svědomí je neoddělitelné od vědomí. Podle Freuda je svědomí součástí superega, které shůry "tlačí" na ego jako síla komplementární vůči id, které touží po slasti.

Svědomí prochází vývojem, kdy nejprve srovnává své chování s názory autorit (církve, rodičů, učitelů, vrstevníků) až k bodu, kdy se člověk podřizuje etickým zásadám, které vyplývají z jeho nitra bez ohledu na vnější autority (autonomie svědomí). Autonomické svědomí může naopak někdy žádat vzepření se proti zákonům své doby, které nepokládá za pravdivé, popř. v extrémním případě stát proti názorům všech lidí. Ukázkovým případem autonomního svědomí je Jan Hus.

Piaget považoval za první projevy autonomie svědomí to, že dítě samo za sebe uzná nezbytnost pravdomluvnosti jako podmínku dobrých vztahů mezi sebou a okolím.

Při procesu zvažování, v němž působí svědomí, vyhodnocujeme vývoj naší sebepředstavy (sebepojetí). Něco nejsme schopni provést, protože by jsme nebyli schopni unést nový sebeobraz takto utvořený - "nemohli bychom se podívat sami na sebe do zrcadla." Na druhou stranu, pokud je tento sebeobraz již dostatečně temný, další temný čin již nemusí naším sebeobrazem příliš otřást.

Lidé obecně považují za snažší, v případě že se zachovají proti svému svědomí, tento čin si nějak odůvodnit, zracionalizovat tak, aby se jim samým zdálo, že svědomí nijak "obejito" nebylo. (Např. tatínek, jehož rodina trpí jeho pracovní vytížeností a výkyvy jeho podrážděných přepracovaných nálad, si své chování odůvodní slovy, že to všechno dělá pro rodinu, že se obětuje. Mnohá maminka si takto zdůvodňuje svá dusivá emoční chapadla související spíše s kontrolou a potřebou moci.) Čistý sebeobraz tak zůstane zachován, chování není třeba měnit, stačí kvalitní racionalizace. Tento femonén se v psychologii nazývá kognitivní disonance.

Jeden z pohledů na svědomí zní tak, že svědomí nám nezabraňuje nějaký špatný skutek skutečně provést, ale znemožňuje nám se při takovém chování cítit radostně (uvolněně, blaženě).
Naopak tam, kde se zachováme dle svědomí, navzdory síle nějakých tlaků, se může dostavit jakýsi vnitřní pocit odměny (satisfakce, hrdosti, vyšších citů).

Mé etymologické vysvětlení slova svědomí: "S - vědomím druhé osoby o něčem vypovídám, hlas svědka, jenž byl účasten činu nějaké osoby a oba o tom vědí. Naše svědomí tedy ví to, co my, pachatelé nějaké hanebnosti, velmi dobře víme také - a toto spolu-vědomí toho, že jeden páchal a druhý viděl a že oba vědí, je základem svědomí." Jinými slovy, já i onen divák ve mně, jemuž jsem byl hercem, cosi viděl a svědčí o tom. Vyslechnu spravedlivě jeho hlas, aby tento hlas zůstam s vědomím - či jej dám vyklidit ze soudní síně - z vědomí? (Etymologické vysvětlení dalších psychologických pojmů zde).


Kohlbergova stadia morálního vývoje (1976)


Těmito stadii (1-6) je nutné projít z jednoho do druhého, není možné "přeskakovat".

Člověk na nižším stadiu morálního vývoje není schopen pochopit pohnutky člověka na stadiu vyšším. (Bude si je vykládat svou vlastní optikou vidění).

Nikde není řečeno, že všichni lidé projdou všemi stadii.

Kognitivní vývoj (rozšiřování hranic našeho poznání) je pro vývoj morální podmínkou nutnou, ale nikoliv dostačující.

Pohyb z nižšího stadia do vyššího je podpořen s kognitivním disekvilbriem (dosavadní morální úroveň začíná narážet na jiný druh chápání, které se nám začíná otvírat).

Stadia jsou transkulturální.




1. Prekonvenční úroveň

A. Zlé to, co přináší trest. Mám strach z trestu, a proto se budu vyhýbat špatnostem.
Na obrázku nahoře vidíme ilustraci primitivní prekonvenční morálky 1A, jíž se vyznačují Černí jezdci. Domnívají se, že zlomí etický odpor Jarka Metelky fyzickým trestem. Netuší, že ani 20 ran tenisovým míčkem, nemůže zlomit jedince, který se nachází o několik příček Kohlbergova vývoje výše. Proto je jejich habebný čin odsouzen předem k neúspěchu.

B. Dobré je to, co přináší odměnu, co je pro mě výhodné. Pojďme se dohodnout na tom, co bude výhodné pro mě i pro tebe. Já na bráchu, brácha na mě. Malá domu. Kdo neokrádá stát, okrádá vlastní rodinu. Atd.

2. Konvenční úroveň


A. Být hodný chlapec, dívka. Chci naplnit očekávání blízkých lidí. Beru tedy v úvahu především pocity druhých lidí, abych je nezklamal.

Vůbec bych nepodceňoval lidi, kteří žijí v tomto stadiu, protože to možná bývají ti nejslušnější. Jen se u nich nemůžeme ubránit dojmu, že jsou vlastně dobří proto, že neumějí být zlí. A právě to jim v životě činí potíže. Jsou závislí na tom, aby je druzí měli rádi. Jednou se mohou zhroutit z toho, že se úplně rozdali a někde, nějak, zapomněli žít svůj vlastní autentický život.

B. Dobré je to, co odpovídá společenským normám a řádu.

Člověk zvažuje, "jak by vypadal svět, kdyby každý mýrnyx týrnyx porušoval dané předpisy? Chtěl bych v takovém světě žít?" Jde vlastně o postoj, na kterém stojí právní systémy. Zákon musí limitovat lidské choutky po vlastních výhodách, aby společnost dobře fungovala. Tento zákon respektuji i já, protože vím, že je to dobré pro každého jednoho z nás, jinak bychom se navzájem sežrali jako vlci. Mimochodem, Švejk nás baví tím, jak vehementně se snaží dodržovat řád této úrovně morálky, až je to každému podezřelé.

Na obrázku vpravo nahoře vidíme střet dvou jedinců v odlišném stadiu Kohlbergova morálního vývoje. Rychlonožka je typický 1B - doporučuje přerozdělit nalezenou hotovost rovným dílem. Oproti tomu Mirek Dušín ztělesňuje stadium 2B a dobře ví, že dle zákona musí nález ohlásit policii. Rychlonožka zůstane poněkud rozladěn, protože není s to pochopit uvažování morálně vyspělejšího chlapce.

3. Postkonvenční, autonomní úroveň

A. Orientace společenskou smlouvu. Víme, že ve výjmečných případech je duch zákona silnější, než psaná formule. Víme, že zákony nejsou neomylné, ale že jsou jen lidskou snahou naplnit jakési vyšší ideje, které člověk v tomto stadiu příjmá a respektuje. V případě, že zjistí, že zákony jsou špatné, má vůli je změnit.

O konfliktu mezi konvenčním stadiem 2B a postkonvenčním stadiem 3A pojednává Formanův film Lid versus Larry Flint. Nechceme-li zničit principy svobodné demokratické společnosti, musíme připustit i právo bavit se pornografií. Tyto principy jsou vyšší než zákony, které nás mají ochraňovat před zlem a mravním úpadkem. Skvěle to vystihuje následující citát:


"Jakákoliv společnost, která se vzdá trochy svobody, aby získala trochu bezpečnosti, si nezaslouží ani jedno a přijde o obojí." (Benjamin Franklin)


T. G. Masaryk z pozice 3A kritizuje nižší morální stadium 1B, které postihuje většinu českého národa:


"Celá naše výchova nevede ke kuráži. Jen se brzo hmotně zajistit, nejraději v úřadě, aby byl člověk pod penzí... Já v tom vidím konec konců strach před smrtí, strach ze života podnikavého, odpovědného, dobyvatelského. Nám chybí vědomí, že na druhé straně je také svět; sedíme jako žáby v rybníce a kuňkáme na sebe." (blisty.cz)

B. Univerzální, transpersonální etika. Vnitřní hodnota každého člověka, jeho právo na svobodu a spravedlnost je taková, že je důležitější než názor většiny. Tuto hodnotu bude ctít jako výsostné právo každého člověka. Život jednoho člověka je víc než názor všech. Hypotetické stadium. Do tohoto stadia vkročí jen ti nejlepší z nás (viz. obrázek dole).



Kritika Kohlbergova pojetí: lidé v se v praxi chovají úplně jinak, než by sami sebe chtěli vidět. Každý tedy sám sebe zařadí do stadia o několik stupňů vyššího.



Vědomí

Vědomí je jedním z ústředníoch fenoménů, kterým se zabývá obecná psychologie.

Etymologicky české slovo vědomí souvisí s vědět a vidět: víme jistě jedině to, co vidíme na vlastní oči. Přes věd, vědma (polské wiezdmin) odkazující k dnešnímu významu čaroděj se dostáváme až k staroindickým védám, ohromnému souhrnu vědění někdejší starověké civilizace. Má zde pochopitelně kořeny i dnešní slovo věda. Starší kořen veid- (vidět) je odvozen od základu void-, který připomíná anglické slovo označující prázdný prostor. Jakoby vidění (vědění, poznávání) předpokládalo určitý druh otevřenosti vědomí a smyslů.

Co je to vědomí?




Neexistuje jednoznačná definice vědomí, protože je to samo vědomí, které se pokouší definovat vědomí.

William James, autor pojmu proud vědomí, vědomí charakterizoval kontinuitou (plynulostí procesů a cyklů, návazností vědomí i po probuzení), subjektivní charakteristikou (jedinečnost, nepředatelnost toho, co prožíváme) a proměnlivostí (tentýž stav vědomí se už nikdy nebude opakovat). Herakleitovo "nevstoupíš dvakrát do stejné řeky" se tedy dá tedy použít na především samo vědomí. I kdyby řeka byla táž, my nebudeme.

V nejobecnějším smyslu se vědomím (consciousness) rozumí určité pole, prostor, plátno, na němž probíhá náš duševní život, aktivity a modelování vnějšího světa. Pod duševním životem, který na tomto pomyslném plátně probíhá, rozumíme paměť, fantazii, myšlení, cítění, volní a motivační procesy a rozhodování, přičemž vědomí je cosi, co tyto procesy syntetizuje, propojuje, svorníkuje jako "kancelářská sponka" do jakési organické jednoty, takže probíhají paralelně a ve spolupráci. (V počítači by to byl zřejmě procesor).

V klasickém buddhismu je vědomí charakterizováno jasností a bdělostí. V moderní psychologii je tomu nejinak, hovoříme o luciditě (stupeň jasnosti, světelnosti vědomí), vigilanci (stupeň energizující bdělosti) a o uvědomování si (awareness). Nyní se pokusíme tyto pojmy blíže rozvést.


Lucidita

Určitá úroveň lucidity vědomí je nutná k přirozené orientaci v realitě. Snížená lucidida se postupně projevuje jako zastřené vědomí - somnolence (ospalost, malátnost, zpomalení mentálních procesů, menší reaktivita) - sopor (připomíná spánek, ale subjekt neverbálně reaguje na bolestivé podněty) - až kóma (stav hlubokého bezvědomí bez reakcí na podněty, vypínání některých reflexů, při mělčím midriasa - rozšíření zornic, při hlubším myóza - zúžení zornic).

Hyperlucidita - příliš jasné a ostré vědomí např. jako následek požití chemických látek či po meditaci apod. - souvisí s neschopností používat automatizované, rutinní, algoritmické činnosti, takže také zhoršuje "normální" orientaci a pohyb v realitě.

Typy lucidity (souvisí s cirkadiálními rytmy)
  • typ sovy (30% populace) - pozdní vstávání, aktivita odpoledne stoupá a večer se dostavuje vrchol plné bdělosti
  • typ skřivana (15% populace) - lehce a brzo se probouzejí, dopoledne nejvýkonnější, odpoledne již přecházejí do útlumu; těžko s se přizpůsobují náhlým změnám pracovní doby
  • nevyhraněný typ (55% populace) - umí se flexibilně přizpůsobit

Vigilance

Vigilance, bdělost vědomí souvisí s energií a aktivací organismu, mj. činnosti retikulární formace, která má na starost procesy usínání a probouzení. (Při poruše tohoto centra bychom mohli zůstat ve "věčném spánku").


Awareness

Tento pojem se dá přeložit jako uvědomování si něčeho (to be aware of...) a nejlépe si jej představíme jako kužel světla, který cosi osvětluje, zatímco prostor mimo tento kužel zůstává v temnotě. Obdobným způsobem funguje naše vědomí, selektujeme si určitou část reality, jíž jsme si právě tady a teď vědomi, zatímco zbytek probíhá nevědomě. Jako příklad můžeme uvést tzv. cocktail party phenomenon, kdy se na hlučeném večírku soustředíme na hudbu a nevnímáme nic jiného, když tu někdo vysloví naše jméno a náš kužel pozornosti se obrátí k němu. V ten okamžik se naopak hudba ocitne v přítmí - na pozadí a slova mluvčího v popředí. Hovoříme o tzv. "reverzibilních obrazcích", kdy část vnímané skutečnosti selektujeme jako centrální a zbytek jako pozadí - anebo naopak. Při poslechu hudby můžeme přesouvat ohnisko našeho vědomí od textu k melodii či ke smyčcům anebo dunivému rytmu apod. Pro zaměřenou pozornost se používá pojmu attention.



Ornsteinova klasifikace způsobů utváření vědomí

Každý člověk je v určitém poměru namíchán z těchto dvou typů vědomí (vyskytuje se napříč kulturami). Je tu souvislost mezi lateralitou (dominancí levé či pravé mozkové hemisféry). Jedná se o 2 základní kognitivní styly - jak rozumět realitě:
  • Atomistický typ. Mužský, racionální, analytický, denní, explicitní, kauzální, lineární, diskurzivní, argumentující; smysl pro detail; důraz na objekty samé.
  • Celostní typ. Ženský, intuitivní, sensuální, syntetický, noční, implicitní, odbočující, nelineární (kvantový), ostenzivní ("ukázat na příkladu"), pojmově neuchopitelný; generalizace, vidět celek; důraz na vztahy mezi objekty.


Rembrandt & Odilon Redon


Funkce vědomí

1) informačně orientační funkce

  • alopsychická (orientace v časoprostoru oproti dezorientaci - nevím kde jsem a jaký je den)
  • autopsychická (sebeuvědomění: vím, kdo jsem a jak se jmenuji)
  • somatopsychická (orientace ve vztahu k vlastnímu tělu, vnímám a cítím, co se děje v mém organismu)
2) kontrolní, organizující funkce
  • vědomí selektuje naše případné chyby a opravuje je (uvědomíme si přeřeknutí a opravíme se)
  • vyhodnocujeme důsledky a dopady našeho chování na druhé lidi, naši budoucnost a podle toho své chování rozvrhujeme, upravujeme, plánujeme
  • v tomto smyslu vědomé umí potlačit, zastavovat jiné duševní procesy, aby je mohlo vyhodnotit (např. potlačíme agresi směrem k člověku, který nás vyprovokoval a "zůstaneme nad věcí", nepodlehneme erotickým nabídkám kolegy či kolegyně, protože chceme uchovat stabilitu rodiny apod.)


Vědomí času

  1. Situační čas. (Co právě probíhá, např. stojíme ve frontě na banány).
  2. Biografický čas. (Naše lineární chápání času mezi narozením a smrtí vzhledem k předopkládané délce našeho života dané kulturním prostředím související s našimi životními plány.)
  3. Historický čas. (Uvědomujeme si tisíciletý řád času zahrnující přechozí generace a naše historické povědomí).
Při vyšší úrovni motivace a aktivace se subjektivní prožívání času zrychluje. (P. Fraisse)

Fyziologické prožívání času se zrychluje s věkem (G. Backman). Jednoleté dítě prý prožívá čas 10x pomaleji než desetileté. Vysvětlení je možné na základě toho, že mladší jedinec prožívá větší množství fyziologických změn souvisejících s jeho růstem, než starší jedinec. Univerzálnější (kognitivní) vysvětlení by se týkalo toho, že člověk, který za daný časový úsek zakouší mnoho nových, intenzivních a významných podnětů (např. jako dítě či dospělý člověk na dobrodružné dovolené v Indii), prožívá daný úsek jako delší, významnější, velkolepější. Všední dny ve středním věku bez nových podnětů naopak utečou neuvěřitelně rychle.

Fyziologicky i zvýšená teplota navozuje dojem rychlejšího toku času.

Pojem inspekční čas vyjadřuje dobu, v níž má proband cosi zahlédnout, vyhodnotit a zareagovat. Rychlejší reaktivita - kratší inspekční čas - koreluje s vyšším IQ. (Nettelbeck, 1987. Deary, Stough, 1996).


Vědomí prostoru neboli topické vědomí

Topické vědomí = uvědomování si prostoru vzhledem k centrální pozici našeho těla. Vnímání nahoře, dole, vlevo, vpravo, dopředu, dozadu, blízko, daleko.

Vytváříme si obrovské kognitivní mapy míst, kudy procházíme (cesta do práce, na chatu, městské čtvrti, silniční spoje mezi městy, známé hospody a bary, nákupní střediska, antikvariáty, byty známých lidí, památky, orientační body - "u koně" apod.). Tyto kognitivní mapy si utváří většina organismů (např. některé ryby, které při odlivu zůstanou v louži daleko od moře umí přes kaluže přeskákat zpátky do moře, protože si pamatují terénní mapu mořského dna předtím, než nastal odliv).

K 3D vizualizaci prostorových map používáme pravou mozkovou hemisféru (člověku stačí ukázat směr), kdežto lidé s dominantní levou hemisférou potřebují slovní, lineární instrukce ("2x vlevo, doprava, pak 50m rovně, dokud neuvidíte nápis xy.").


Světonázorové vědomí

Jde vlasntně o složitou mapu sociální reality (sociální reprezentace) včetně introjikovaných norem (etika, svědomí), orientace v ekonomii, politice, právech a nejrůznějších vědomostí z mnoha oblastí. Každý máme v hlavě odlišnou mapu toho, "jak to ve světě chodí." Jung tento fenomén označuje jako kolektivní vědomí. V protikladu k nim lidský tvor disponuje kolektivním nevědomím (instinktivní a archetypální matricí lidského rodu). Tato koncepce je důležitá z toho hlediska, že člověk nemusí být zcela vydán na pospas kolektivním tlakům, protože má instinktivní pra-zkušenostní jádro, o něž se může opřít navzdory kolektivitě.


Nevědomí

Nevědomím se rozumí část psychiky, jejíž procesy buď

a) nedosáhly určité energetické úrovně aktivace, aby se staly vědomými,
b) se odštěpily jako samostatné komplexy, jejichž zvědomění se jakési kontrolní mechanismy brání.

V Jungově pojetí je nevědomí základem, pralesem, z něhož se zrodilo seberefektující vědomí jako jakási světelná mýtina. Nevědomí je tedy základem vědomého jako základna kužele podmínkou jeho vrcholu.

Ve Freudově pojetí je podvědomí naopak skladištěm toho, co vědomí potlačilo, vytěsnilo skrze ego - obranné mechanismy nebo skrze kontrolu superega, které některé obsahy vědomí vyloučilo jako nepřípustné se svými normami. Ty nikam nemizí, ale vyplňují pomyslný prostor podvědomí, odkud trvale (a mnohdy fatálně) ovlivňují lidské chování.

Nadvědomím se obvykle rozumí vyšší složky duševního života, které jsou zdrojem intuice, inspirace, kreativity a transpersonálních, extatických zážitků. Procesy z nadvědomí obvykle působí jako zcelující, integrující, léčivé síly, proměňující strukturu nižíšch pater osobnosti. V Jungově pojetí je však nadvědomí součástí nevědomého. Resp. Jung tvrdí, že nevědomí obsahuje vysoké i nízké, temné i světlé v nerozlučitelné jednotě, proto pojem nadvědomí nepoužívá. Pro něho je nadvědomé i podvědomé součástí nevědomého (toho, co není vědomí normálně přímo dostupné, avšak projevuje se ve snech, aktivní imaginaci, asociačním testu apod.)

Pro všechny přístupy operující s pojmem nevědomí je však důležitá komplementarita vědomých a nevědomých procesů, to že stojí v jakési rovnovážné protiváze a doplňují se, reagují na sebe. Proto psychologické školy zabývající se nevědomím onačujeme souhrně jako dynamická psychologie.

Součástí našeho osobního nevědomí jsou potom individuální komplexy, které na určité úrovni plynule přecházejí v kolektivní sféru archetypů.




Základní pojetí vědomí ve filosofických tradicích

Když se vědomí táže, co je to vědomí, stojíme spíše na půdě filosofie, než psychologie, leda bychom tento skok přeskočili a přišli rovnou s hotovou odpovědí. Současně je však možno říci, že celé filosovování se odehrává na úrovni psychična (a nikoliv mimo něj), a proto je těžké odlišit, zda je filosofie součástí psychologie, anebo psychologie součástí filosofie. Stejně problematické se zdá odpovědět, co bylo první, zda vědomí či hmota - zda slepice anebo vejce. Nuže zde pár slovíček.

Dualismus
: vědomí a tělo jako apriori dvě rozdílné substance (Descartes). Spojení mezi nimi zůstává záhadou, anebo jej zajišťuje Bůh. (Nejoblíbenější koncepce filosofů).

Monismus: vědomí a tělo jsou dvěma stránkami téhož jevu jako rub a líc tvoří jednu minci (Spinoza).

Materialismus: existuje jen hmota a vědomí je jejím projevem.

Idealismus. Existuje jen vědomí (duch) a hmota je jeho projevem.

Mentalismus
: mentální procesy jsou operace nezávislé na činnosti CNS (proto je možné je zobrazovat pomocí počítačových algoritmů).
Zenbuddhismus. Mysl je tělo, ale současně mysl není tělo. (Monismus a dualismus současně).


Moderní psychologické teorie vědomí

Sanderson Back vytvořil takovouto elegantní hierarchickou koncepci: Duše používá (řídí) vědomé já (ego). Vědomé já používá mysl, mysl mozek a mozek nakonec řídí tělo. V podstatě se stejnou koncepcí ale přišel Patandžalí o 2500 let dříve.

Matematik a fyzik Roger Penrose nabízí rozdělení teorií vědomí na 4 přístupy:

1) Podstata vědomí je založena na matematických výpočtech. V takovém případě bychom měli být schopni vytvořit počítač, jehož výstupy by nebylo možno rozeznat od reakcí, odpovědí živého člověka. Doposud se však nepodařilo sestrojit počítač, který by byl schopen překročit rámec naprogramovaných algoritmů a být zdrojem originality, kreativity, invence.

2) Vědomí se nedá vysvětlit jazykem vědy.

3) Vědomí je výsledkem fyziologické nebo biologické aktivity nějakého organismu. Proto není možné jej simulovat počítačem. Experiment čínského pokoje (pokud by člověk za zástěnou nebyl schopen rozlišit výstupy stroje a člověka) nebyl dosud úspěšně proveden. Tzn. doposud jsme nebyli schopni vědomí nejen vytvořit, ani nasimulovat.

4) Vědomí je vlastností fyzikální aktivity mozku probíhající na úrovni nerových mikrostruktur. Podle takovéto koncepce by byl člověk vlastně strojem, který věří tomu, že má vědomí. Proti této koncepci však hovoří to, že sice můžeme počítačem simulovat (zobrazovat) fyzikální procesy, avšak ještě se nám nepodařilo vyrobit stroj disponující samostatným vědomím - žádnou simulací fyzikálních procesů ještě nikdy nepovstalo vědomí. Roger Penrose je nicméně zastáncem tohoto přístupu.







Neurofyziologické koncepce vědomí

Michael Gazzaniga
chápe mozek jako soustavu paralelních nezávislých jednotek, jejichž součinnost se odehrává mimo úroveň vědomí. Levá hemisféra se tyto procesy pokouší popisovat (i kdyby se mělo jednat o popisy zcela mylné a imaginární) . Tento proces interpretování se může projevovat jakožto fenomén vědomí.

G. M. Edelman a G. Tononi: vědomí je proměnlivým proudem neuronálních událostí, které se na jedné straně vyznačují funkčím seskupováním, integrací neuronů a na druhé straně diferenciací neuronů.

Francis Crick tvrdí, že nená smysl snažit se definovat vědomí, protože neexistuje jedno vědomí, alce celá řada různých vědomí, např. zrakové vědomí (zpracovávání zrakových vjemů do znaků a komplexních útvarů).


Teorie globálního pracovního prostoru (Bernard Baars, 1998)



Neurokognitivní koncepce vyjadřovaná prostřednictvím 8 metafor:

  1. Vědomí jako divadelní jeviště (tvořeno kortexem).
  2. Vědomí jako několik paraleních jevišť (zrakové, sluchové, čichové, polohové).
  3. Vědomí jako vnitřní řeč, imaginace a pracovní paměť.
  4. Vědomí jako orientovaná pozornost, jež propátrává obsahy vědomí.
  5. Vědomí jako vztah diváků a posluchačů. Jsme herci i posluchači našich aktivit i myšlenek. Díky tomu (divácky) reflektujeme naše emoce, paměť, (divácky seshora) kontrolujeme vlastní pohyby. Celkově: mnohaúrovňová sebereflexe.
  6. Vědomí jako vysílání zvolených obsahů. (Naše divadelní produkce, co budeme dělat a říkat).
  7. Nevědomé procesy jakožto zákulisí.
  8. Vědomí jako vztah režiséra a herců. (Interpretace prožitků skrze levou hemisféru).


Teorie multidimenzionální mysli (Daniel Benett, 1997)

V mysli probíhá celá řada paralelních procesů a výpočtů, které potom hierarchicky podle momentální aktuálnosti seřazuje do jakéhosi pořadí, přičemž jen ten na nejvyšší pozici se nám zobrazí jakožto vědomý. Pak opět poklesne (např. uspokojíme potřebu hladu a přestaneme myslet na jídlo) a na jeho místě se objeví nová procesová linie.





Kulturně založené teorie (Naomi Quinnová)

Dokládá formování vědomí vlivem kulturního prostředí.

  • Američané kladou důraz na asertivitu, úspěch, seberealizaci.
  • Číňané se bojí ztráty tváře.
  • U Němců převládá důraz na to umět si poradit sám a spolehnout se sám na sebe.
  • U Ifaluků klid, vyrovnanost a neasertivita (za jakýchkoliv podmínek).
  • U Inuitů důraz na lásku, ochotu pomoci, podporu.


Teorie mysli/psychična (Theory of Mind)

V centru pozornosti stojí to, jak chápeme vlastní duševní stavy a duševní stavy lidí, abychom z nich získávali orientaci v sociálním světě. Tato schopnost se vyvinula už u primátů a rozvíjí se s narůstající složitostí sociálního prostředí. Je evolučně výhodná. V praxu se to projevuje tak, že neustále přemýšlíme, co si ten druhý o nás nebo o čemkoliv myslí. Čteme se navzájem, jsme jako vysoce sociální tvorové schopni do určité míry myslet si, co si druhý myslí, cítit, co druhý cítí.




Při autismu, schizofrenii, bipolární poruše nebo Aspergerově syndromu je tato schopnost sociální interpretace a představivosti narušena. Podlě některých výzkumů (Murray, Lewis, Frith, Jones) bludy schizofreniků vyplňují prázdné místo toho, kde normální lidé uchovávají složitý svět představ o druhých lidech a předvídání jejich chování. Podle jiných náhledů jsou však bludy naopak důsledkem nadměného využívání těchto procesů.



Vilayanur Ramachandran o zrcadlových neuronech, které odstartovaly zrod civilizace a které souvisí s naší schopností empatie.






Vědomí a mozek

Vědomí nelze jednoznačně lokalizovat do nějaké vybrané části mozku - nelze určit nějaké "sídlo" vědomí. Dá se jen říci, že na vigilanci (stav bdělosti) se podílí retikulární formace a limbický systém, kdežto samotné procesy vědomí jsou spíše spjaty s funkcí kortexu. (Poškození prvého vede k "výpadku" vědomí, kdežto poškození lokální poškození druhého se nemusí na vědomých procesech nijak projevit. Na jednoduché analogii se světem počítačů si můžeme retikulární formaci představit jako "energetický zdroj", kdežto kortex jako "CPU".) Na vědomí jakožto nejvyšším produktu psychické činnosti zřejmě participují všechna mozková centra.

Obsahy vědomí souvisí s činností kortexu. Integrační paměťové procesy (učení) souvisí s oboustranně propojenou činností thalamu a kortexu. S procesy kódování a dekódování souvisí činnost limbického systému, který je současně propojený s vigilanční složkou paměti a vědomí.


Sperryho pokusy ukázaly, že při přetnutí corpus callosum, můstku, který spojuje levou a pravou hemisféru, začnou obě hemisféry fungovat jako 2 samostatné mysli či vědomí. J. B. Taylorová tento zážitek oddělení obou hemisfér popisuje na vlastní oči zde. Prozrazuje v několika minutách více než všechny učebnice o pravé hemisféře dohromady.


Ornsteinovy experimenty ukázaly, že levá hemisféra je spjata s řečí, analytickým a logickým myšlením, verbální pamětí (slovník), matematikou, intelektem, schopností abstrakce a řízením pohybů (pravé) ruky. Pravá hemisféra je naopak spojena s obrazovou pamětí, hmatem a prostorovým 3D vnímáním, hudbou, je sídlem imaginace a rozlišujeme skrze ni rozpoznávání tvarů a lidských tváří.

O tom, co se děje při poškození pravé hemisféry vypráví vtipná kniha s výmluvným názvem Muž, který si pletl manželku s kloboukem. Kniha ukazuje, že veškeré poškození levé hemisféry jsou již dobře zdokumentována, zatímco poškození pravé hemisféry nás vždy staví před "velkou neznámou" a otevírají nám úplně nové pohledy na život a na to, co nazýváme "realita".




Volně podle přednášek Vladimíra Kebzy (2009)



Teorie memů a její konsekvence
Komplexy
Blade Runner
(mají roboti vědomí? a jsou-li vědomí, jak se liší od lidských bytostí?)
Vesmír jako hologram
Poruchy osobnosti