Narcismus, nacismus a psychologie skupiny

Janine Chasseguetová - Smirgelová se v knize Kreativita a perverze zamýšlí nad tím, zda může psychoanalýza přispět k pochopení vzorců chování, které se už netýkají jednotlivce, ale dynamiky celé skupiny nebo masy.

spalovac mrtvol

"Chceš věneček nebo rakvičku?" "Obojí, tatínku." "Dej si jen rakvičku, nejedl bys."
O pár minut později pošle pan Kopfrfingl svého synka tupým úderem tyče do nirvány.




Esej začíná vylíčením děje českého filmu Spalovač mrtvol, jehož hlavním hrdinou je pan Kopfrfingl (Rudolf Hrušínský), perverzní jedinec, jehož záliba v "čistotě" a "kráse" (kýči) se snoubí s přáním vše stvořené navrátit (spálením v krematoriu) do stavu prapůvodní mystické jednoty (nirvány). Je to "mystik". Nevěří, že existuje smrt a zánik. Vše je pouhá proměna forem. Smrt je pro něho blažený a vytoužený okamžik, v němž se duše konečně zbaví všeho nečistého - tj. těla. Pokud zabíjí (zbavuje se členů své rodiny s "nečistou" krví) a spaluje, domnívá se, že očišťuje, že slouží vznešenému cíli a ideálu nacistickému i buddhistickému. Touží, stejně jako Markýz de Sade, zbavit všechny formy jejich určitého, svébytného tvaru, osobitosti (v tomto případě spálením), aby dosáhl homogenní fekální masy, v níž je původní a nedokonalá identita (forma) rozpuštěna. Dá-li se v nejvyšším uspokojení do služeb nacismu, dává se tím, dle své víry, do služeb dobra. "Nesmíme totiž zapomínat, že všechny ideologie vždycky prezentují své spojení s dobrem," připomíná Chasseguetová - Smirgelová.

Proč je estetika třetí říše tak působivá? A jak s tím souvisí narcismus?

Než dítě přijde na svět, nerozlišuje ještě já a svět, sebe a matku. Žije ve stavu jednoty. Tento stav zakouší jako omnipotentní (všemocnou) jednotu já-matka-svět. Do tohoto rajského stavu však záhy po narození a v průběhu jeho dalšího vývoje cosi vpadne. Nevyhnutelně přijde cosi, co totu jednotu rozlomí. Přijdou okamžiky, kdy dítě zjistí, že není všemocné. Přeje si matčinu blízkost, a matka nepřichází. Jakto? Předtím vždycky přišla. Dítě zjistí, že tu stojí cosi, co vzdoruje jeho přáním a fantaziím o jejich okamžitém naplnení. Co je to? Nejprve je to sama realita. Matka prostě někdy přání vyplní, jindy ne. Dítě zjišťuje, že nemá vše pod kontrolou. Stěží má pod kontrolou své vlastní tělo. A to, co nemá pod kontrolou, je právě realita. (Freudův princip reality).

Později se přidají zákazy, varování a hrozby, jakési směrnice ze strany matky (a posléze především otce), co smí a nesmí, co je dovolené a co je zakázané. Dítě s hrůzou zjišťuje, že není všemocné, že ne všechny jeho tužby jsou splnitelné, že jeho touha po uspokojení (id) naráží čím dál častěji na nejrůznější překážky (vnější realitu). Strukturu těchto překážek si internalizuje (zvnitřní) jakožto superego, hlas svědomí, vnitřní hlas rodičů a jimi předávaných morálních norem. Ty se nejběžněji projevují jako pocity viny. Od té doby se v něm tyto složky nepřestanou hádat. Od té doby, až do smrti, se bude každou vteřinu svého života potýkat s hlasem, který mu bude říkat "vstaň, musíš do práce" (superego) - a hlasem, který mu bude říkat "ještě si přispi" (id). Bude volit mezi hlasem, který bude mít chuť na dortíčky - a hlasem, který bude chtít držet linii. Bude muset volit mezi sexem - a morálkou, mezi hlasem lásky - a povinnosti. Tím, kdo mezi těmito hlasy bude volit, bude samo "jáství" neboli ego. Už nikdy neokusí sladký stav jednoty bez rozhodování, kdy se cítilo všemocné, bezpečné, neohrožené a naprosto celistvé, dokonalé. Od té doby je cosi v něm rozlomeno.

Přesto však cosi zůstává. Je to vzpomínka. Vzpomínka na onen dokonalý, blažený stav nerozlomeného já. V psychoanalýze se nazývá já ideál.

Tento ideál nepřestane do konce svých dní hledat. Bude ho hledat ve "věčném přátelství" jako Pavel a Ludva z Chaty v jezerní kotlině a všichni dobří hoši z Foglarovek. Bude ho hledat sám v sobě v podobě narcismu, kdy své poraněné "já" začne identifikovat s já ideálem, čímž se jakoby zahojí (ke škodě jakéhokoli jiného "já v jeho okolí). Bude ono dokonalé ideál-jáství hledat (skrze projekci) v homosexuální lásce (kterýžto objekt je "já" nejpodobnější). Bude ho hledat (skze projekci) v heterosexuální, romantické lásce (ona/on je "mým pravým já"). Bude ho hledat v ikonách umělců a celebrit vyznačujících se fascinující "dokonalostí" (pokud možno v té oblasti, v níž se sami cítíme nedostateční, aby jizva byla zacelena; navíc tyto ikony by měly být pokud možno co nejandrogynnější, aby mohly přijmout dívčí i chlapecké, hetero- i homo- sexuální projekce našeho já-ideálu). Bude o tomto splynutí něm snít, bude po něm toužit, zoufale, s nadějí, navěky.




Avšak v okamžiku, když se zamiluje (setká se s fascinující projekcí já-ideálu), vše se najednou začne jevit v jiném světle. Ráj je na okamžik nalezen. Hlas povinnosti, toho co by se mělo nebo nemělo, je konečně "odejit". Já splývá s ideálem já, jako dítě v matčině náručí, nerušeno hlasem reality (superega, otce). Brány ráje se na chvíli otevřely. Za chvíli se zase zavřou, avšak my se k těmto okamžikům budeme ve vzpomínkách stále vracet, neboť v těchto chvílích jsme se cítili úplní, čistí, dokonalí.

Stejně dočasnou iluzi nám může nabídnout reklama, která bude vytvořena tak, aby přijmula projekci já ideálu většího vzorku populace. V tu chvíli si myslíme, že platíme za výrobek, který si kupujeme, ve skutečnosti, ale platíme za chvilkový příslib dokonalosti našeho vlastního já. Nejíme jogurt, protože nám chutná. Ale protože věříme, že když se onen jogurt dotkne našeho jazyka a smyslů, pocítíme znovu stav já-ideálu, nerozlomené jednoty s naší matkou, do níž dosud nepronikl stín reality ani pocitů viny. Toto je univerzální kód reklamy.


Aneta Langerová vzpomínku na tento stav ztvárnila ve známé písni "Voda živá":

Když končí se den a usne má zem, nevnímám čas
Vrací se zpět můj niterní svět snad probudí nás
Zdá se nezbylo nic, jenže čím dál tím víc ...

Ve mně navždy zůstává
Tvoje voda živá
Uvnitř odpočívá
Čistá a důvěřivá

Ve mně navždy zůstává
Tvoje voda živá
Tiše odplouvá
Čistá a důvěřivá

Zatímco naše svědomí (superego) nás tlačí k (mnohdy bolestnému) vývoji tváří v tvář realitě, který, když získáme, nám nikdo vzít nemůže - iluzorní splynutí "já" a já-ideálu se musí zákonitě jednoho dne zase rozplynout. A ona "růžově přelepená" jizva v našem já - se jednoho dne zase otevře. (Po té, co nás ten, koho jsme milovali, "zradí"). Co je opravdové, obstojí ve zkoušce času. Co je iluzorní, rozplyne se.

Existuje však ještě jiná šance. Jednotlivec se může stát součástí nějaké větší skupiny (Freud říká "ve skupině mizí u jedince pojem nemožnosti"), v jejíž čele bude stát charismatický vůdce, který bude schopen přijmout projekce našeho já-ideálu. K tomu jsou nutné především sliby, ideály, krajina lákavých iluzí. Musí nám slíbovat cosi snového, nad-reálného, čím je jakoby sám obklopen a prodchnut, protože tomu věří. Vůdce slíbí ráj bez práce, snadný a lehký skok ze zoufalého stavu rozlomeného jáství do krajiny, kde vše je možné. Můžeme si sem dosadit Adolfa Hitlera, Aštara Šerana, ale i jakéhokoli New Age duchovního gurua, který žádá málo a slibuje hodně.

Je pro nás vůdce náhražkou otce? Nikoliv, odpovídá Chasseguetová - Smirgelová. "Vůdce totiž není náhražkou otce, naopak: je to člověk, který slibuje příchod světa bez jakéhokoli otce a zároveň spojení se všemohoucí matkou, s tou, která tu byla před rozpadem primární fúze, nebo dokonce tou, která tu byla ještě před zrozením," říká Chasseguetová - Smirgelová a dokonce přirovnává vůdce "k perverzní matce, která vnukne svému synovi víru, že není třeba čekat a dospět, chce-li zaujmout roli otce a chopit se své matky." Spojení vůdce a euforicky naladěné skupiny je synergické a explozivní. Smirgelová cituje Freudovu myšlenku: "Skupina nesnese žádný odklad či zdržení mezi svou touhou a naplněním toho, po čem touží."

hitler

Erich Fromm charakterizuje Adolfa Hitlera jako typicky narcistní osobnost, přičemž tento narcismus dává do souvislosti s krajně shovívavým a příliš milujícím, ochranitelským přístupem matky (vůči ní však Hitler zaujímal chladný a neosobní postoj jako k něčemu samozřejmému) a s přísným, tvrdým (avšak nikoli despotickým nebo sadistickým) přístupem otce, jehož nabádání, aby se vzdal svého bohémského (rádoby uměleckého) stylu života, nechtěl Hitler přijmout. Hitler byl chráněn bublinou narcistních fantazií, kudy vědomí reality nemělo šanci proniknout. Pokud nebyl přijat ani po druhé na akademii umění, znamenalo to prostě, že "nepochopili jeho génia". Nechtěl si připustit, že je jen průměrným malířem, který by si celý život musel živit obkreslováním fotografií. Narcisova grandiózní a fantastická představa o jeho "já" jej chrání před zklamáním z vnějšího světa a faktem, že v hloubi duše sebou samým (svým skutečným "já") vlastně pohrdá. Jako každý Narcis si v sobě nese nezhojené a bolestivé zranění sebeúcty, lásky k sobě samému. V hloubi duše ví, že neobstál, že je nicotný. Pohrdá sebou. To si ovšem není schopen připustit. Namísto aby pokorně přijal skutečnost o sobě samém a podle ní změnil své životní postoje (vykročil jiným směrem, třeba ke studiu architektury, k níž si vždy zachoval vřelý vztah), vytvoří si obranu v podobě velikášské fantazie - a raději změní celý svět tak, aby odpovídal jeho destruktivní, sadistické fantazii. Stane v čele fanaticky rozběsněných mas, které potvrdí jeho fantazii grandiózního "já". Stejnou iluzi vyvolenosti (jako číši sladkého jedu) nabídne německému národu.


adolf hitler
Salvador Dalí vnímal Hitlera jako "masochistu, posedlého utkvělou myšlenkou začít válku a hrdinsky ji prohrát." Podle Ericha Fromma byl Hitler ztělesněním "narcistického nekrofila". Toužil zničit, vyhladit celý svět (nakonec včetně vlastního národa, nikdy nelitoval žádných ztrát a životech, jeho láska k národu byla jen řečnickým obratem). Možná, že má Dalí ve svých žertovných výrocích pravdu, že Hitler podvědomě, na dně své duše, toužil především zničit a ponížit sebe sama, protože sám sebou, svým skutečným já, pohrdal. K smrti sebe sama, se sadomasochistickou vášní, nenáviděl. Proto se masochisticky vrhal k nohám žen z vyšších kruhů, k nimž plaše vzhlížel, a toužil být mrskán a ponižován, což ho sexuálně vzrušovalo. (Anebo naopak sadisticky ponižoval a ničil odlišné typy žen jako byla Eva Braunová.) Totální válečná anihilace byla jediná možnost, jak uskutečnit svůj nejniternější pocit sebeopovržení/destruktivity v megalomanském stylu. Vše nebo nic.

Hluboko v nevědomí je v perverzním jedinci vše naopak. Pokud byl Hitler vegetariánem, kompenzoval tím svou podvědomou sadistickou nekrofilii, říká Fromm. Možná proto měl neustále výraz, jakoby "čichal něco zkaženého". Jeho úsměv byl vždy spíše úsklebkem. Při jeho nekonečných monolozích v salonku po obědě neusínali nudou jen hosté, avšak někdy i on sám, přičemž hosté si pak vždycky úlevně oddychli a v tichém hovoru čekali, dokud se vůdce neprobudil, vzpomíná jeho dvorní architekt Albert Speer.

Albert Speer měl z Hitlera v některých okamžicích, když se spolu skláněli nad architektonickými plánky nových měst Říše, pocit, jakoby ani on sám v naplnění těchto snů nevěřil. Architektura byla jediné, co skutečně zajímalo Hitlerovo opravdové já; jedině v těchto okamžicích byl lidský, nebyl povýšený, ani se nepřetvařoval; choval se učenlivě a pokorně, jako student; doslova hltal poznámky o architektuře. Tento Speerův dojem potvrzuje Dalího pohled na Hitlera jako na masochistického zoufalce. Hitler podvědomě chtěl být zničen a ponížen.




Ve své narcistické fantazii se však Hitler cítil vyvolený a touto zvrácenou vizí indoktrinoval německý národ. Ten, v ponížené, chaotické a zoufalé situaci po první světové válce, přijal tuto fantazii jako nejsnažší cestu ke "spáse" a znovunastolení "řádu a čistoty". C. G. Jung, žijící ve Švýcarsku, narazil na fantazie řádu a kruté agrese při analýze snů německých schizofrenních pacientů léta před nastolením nacistického režimu a upozorňoval již tehdy, že se v kolektivním nevědomí tohoto národa "k něčemu schyluje". Německý národ se nechal okouzlit a svést. Podlehl sladkému i burcujícímu "Sarumanovu" hlasu. Stejně jako hlasu "perverzní matky", která svému synovi říká, že "není třeba čekat a dospět." Může mít vše - a hned. Stačí si ji vzít. Ohněm a mečem. Celý svět, jemuž budeme vládnout, leží na dosah ruky.

"Blut und Boden", krev a země, pohanské obřady, germánská mytologie, Hitler jako velekněz megalomanské mše... - to vše je, dle Chasseguetová - Smirgelové, "výrazem touhy po spojení se všemohoucí matkou." Německý národ, jako malé, ponížené dítě, splývající opět se svou "velkou perverzní matkou" v narcistickém splynutí ve stavu já-ideálu... Jaké euforické vytržení! A jaké probuzení do reality!





Všudypřítomný vůdce, jeho podobizna na plákatech, jeho hlas v rádiu, to vše znovu a znovu symbolizuje příslib splynutí s já ideálem, kde nic není nemožné, kde je ráj na dosah, kde já je celistvé, dokonalé, čisté. Nejen nacismus, ale i komunismus využívá stejného narcistního identifikačního mechanismu. A po pádu komunismu, reklama. Režimy se mění, ale podstata člověka zůstává stejná.

Co se děje, stane-li se člověk součástí shromáždění, které aktivuje iluze a brnká na onu strunu našeho "já" toužícího po sjednocení s matkou? Dojde:

1) ke smetení superega - všech morálních norem a příkazů svědomí. Z tohoto důvodu člověk jako součást masy nepociťuje pocity viny.


2) ke splynutí "já" s já ideálem, teď hned, bez jakékoli námahy, je přemostěna propast mezi "já" a já ideálem. (Zatímco normálně mezi nimi panuje určité napětí, které nás nutí na sobě "pracovat" a toto napětí, není-li přílišné, je zdravé a produktivní.) Zakoušíme dokonalost, pocit sebeakceptace.


che

Nedochází však k tomu, že by se malé "já" ztratilo v davu a zažívalo svou nepatrnost. Naopak. Dochází k tomu, že jednotlivec svým individuálním já obestře v megalomanském vytržení celou skupinu. Průvody totalitních režimů se slogany, portréty, fábory, transparenty, mávátky a ikonami svých "božstev" jsou "zhmotněním tohoto splynutí individuálních já do skupiny." A to dokonce i tehdy, nejedná-li se o fyzickou blízkost, protože individuální "já" se cítí propojena skrze celou monumentální ideologii a propagandu i na dálku. Nicméně, aby došlo k takové hromadné exaltaci, je třeba potlačit nejen hlasy, které jsou ideologii nepřátelské, ale i ty, které jsou neutrální nebo zůstávají v pozadí. (Srovnejte Leninovo revoluční heslo "Kdo není s námi, je proti nám." s Ježíšovým poselstvím pokoje: "Kdo není proti vám, je s vámi.") Jakýkoli, pro stejnou věc nezapálený člověk, je totiž potenciální hrozbou "testování reality", která může kdykoli zpochybnit hromadně vytvořenou iluzi! Celá řeka fantasmat jakoby se mohla zničehonic zastavit o jeden pevně stojící kámen, o člověka, jenž si uchoval vlastní svědomí. Proto všechny ty čistky, které smetou vše, co "nejde s námi". Každý, kdo nejde s námi, by mohl být naším svědomím. Mohl by otestovat naše iluze. Něco za iluzemi, jakýsi tichý svědek, v nás i v Hitlerovi, možná tuší, že jsou to jen iluze. A proto má strach. Má-li někdo pravdu, nemá se čeho bát a zůstává v míru.

Proč onen jeden člověk nepodlehl, zatímco ostatní se nechali svést proudem ideologických fantasmat? Jaktože se přeci jen tu a tam objeví člověk, který s odvahou vyřkne "A přece se točí!"?

Chasseguetová - Smirgelová odpovídá:

1) takový člověk má lépe zakořeněné oidipské superego a jeho já ideál dosáhl vlastní zralosti,
2) nevadí mu zřejmě tolik ztráta přízně druhých lidí a
3) nalézá své vlastní narcistické uspokojení z toho, že nepodehl svodům iluze.


Janine Chasseguetová - Smirgelová: Kreativita a perverze, Praha, Portál 2001
Erich Fromm: Anatomie lidské destruktivity, Aurora 2007




Katie Byron

Převzatý příspěvěk

Milovat to, co je

Byron Kathleen Reidová, obchodnice a matka žijící uprostřed pouště v jižní Kalifornii, začala po třicítce trpět těžkými depresemi. Během následujícího desetiletého období se její depres prohloubily, až nakonec poslední dva roky téměř neopouštěla lůžko a vážně pomýšlela na sebevraždu. Pak jednoho rána dospěla Katie (jak se jí říká) uprostřed nejhlubších depresí k uvědomění, které změnilo její život. Najednou viděla, že přesvědčení, že něco by mělo být jiné, než je ("Můj manžel by mě měl více milovat," "Mé děti by mi měly projevovat více vděku"), jí přináší utrpení, ale že když se podobnými myšlenkami nezaobírá, cítí mír. Uvědomila si, že zdrojem jejích depresí není svět kolem ní, nýbrž její postoj ke světu kolem sebe. V záblesku pochopení Katie viděla, že naše snaha najít štěstí se ubírá nesprávným směrem - místo abychom beznadějně usilovali o to, aby se svět přizpůsobil našim představám o tom, jaký by "měl" být, můžeme tyto představy podrobit zkoumání a dotazování, jehož výsledkem je, že přijmeme realitu takovou, jaká je, a tak zažijeme nepředstavitelnou svobodu a radost. Katie vymyslela jednoduchou, avšak účinnou metodu dotazování, nazvanou Work, která pomohla uvést tuto transformaci do praxe. Výsledkem bylo, že žena upoutaná na lůžko a pomýšlející na sebevraždu se proměnila v člověka naplněného láskou ke všemu, co život přináší. Katieino pochopení zákonů mysli odpovídá nejnovějším poznatkům získaným v kognitivní psychologii a její Work je srovnáván se Sókratovými dialogy, učením buddhismu, a programy dvanácti kroků. Avšak Katie vyvinula svou metodu bez jakýchkoli znalostí náboženství či psychologie. Work je založen pouze na přímé zkušenosti jedné ženy o tom, jak utrpení vzniká a jak je lze ukončit. Je překvapivě jednoduchý a dostupný každému bez rozdílu věku a původu a nepotřebujete k němu nic víc než papír, tužku a otevřenou mysl. Katie si okamžitě uvědomila, že předávat lidem svůj vhled nebo odpovědi má minimální hodnotu. Místo toho jim nabízí proces, který jim může poskytnout jejich vlastní odpovědi. První zájemci, kteří použili její metodu, se shodovali v tom, že Work transformoval jejich život, a Katie začala brzy dostávat pozvánky, aby jej učila i ostatní veřejnost.

Od roku 1986 Katie představila svůj Work statisícům lidí ve více než třiceti zemích po celém světě. Nejen ve veřejných kurzech, ale také ve firmách, na univerzitách, ve školách, v církvích, ve věznicích a v nemocnicích. Díky Katiině radosti a humoru se lidé v její přítomnosti okamžitě cítí uvolněně a zažívají stavy náhlého pochopení a vhledu, které na ně mocně působí (je dobré mít stále při ruce kapesník). Od roku 1998 Katie vede Školu Worku, devítidenní sestavu cvičení, která běží na různých místech několikrát za rok. Škola pořádá také další vzdělávací programy, Work se stává důležitou součástí práce mnoha psychologů, poradců a terapeutů.

V březnu roku 2002 vydala Katie v nakladatelství Crown Harmony svou první knihu Loving What Is: Four Questions That Can Change Your Life (Milovat to, co je: Čtyři otázky, které mohou změnit tvůj život), kterou napsala spolu se známým spisovatelem a překladatelem Stephenem Mitchellem. Tato kniha už byla přeložena do 16 jazyků. Objevila se na několika seznamech bestsellerů, například na Amazon.com, kde jedna křesťanská kazatelka napsala, že by ji doporučila více než Bibli.

Tento článek je výtahem z knihy Milovat to, co je.

Vítejte ve Worku.


Co je, je

Trpíme pouze tehdy, když jsme přesvědčeni o něčem, co je v rozporu s tím, co existuje. Když je mysl naprosto čistá, pak to, co existuje, je tím, co chceme. Pokud si přejete, aby skutečnost byla jiná, než je, je to něco podobného, jako byste učili kočku štěkat. I kdybyste se třeba rozkrájeli, nakonec na vás kočka nevinně pohlédne a řekne: "Mňau". Chtít, aby skutečnost byla jiná, než je, k ničemu nevede. Přesto když se budete pozorovat, zjistíte, že podobnými myšlenkami se zaobíráte stokrát denně. "Lidé by k sobě měli být milejší." "Děti by se měly chovat slušně." "Můj manžel (moje manželka) by se mnou měl (měla) souhlasit." "Měla bych být hubenější (hezčí, úspěšnější)."

Skrze tyto myšlenky se různými způsoby projevuje naše touha, aby skutečnost byla jiná, než je. Pokud vás toto zjištění deprimuje, je to v pořádku. Veškerý stres, který pociťujeme, vzniká tím, že se bouříme proti tomu, co je.

Lidé, kteří se s Workem teprve seznamují, mi často říkají: "Kdybych se přestal bouřit proti realitě, ochromilo by mne to. Pokud budu realitu bez odporu přijímat, stanu se pasivním. Mohu dokonce ztratit touhu jednat." Odpovídám jim otázkou: "Jak můžete vědět, že to tak je?" Co je více ochromující? - "Kéž bych nebyl přišel o práci," nebo: "Přišel jsem o práci; jaké jsou moje další možnosti?"

Work nám ukazuje, že to, o čem si myslíte, že se nemělo stát, se stát mělo. Mělo se to stát prostě proto, že se to stalo, a můžete si myslet, co chcete, stejně to nezměníte. To neznamená, že budete se vším souhlasit a omlouvat to. Znamená to pouze, že dokážete nahlížet skutečnost bez odporu a beze zmatků, do kterých vás uvrhuje váš vnitřní boj. Nikdo si nepřeje, aby jeho děti onemocněly, či aby se stal obětí dopravní nehody; když však k něčemu takovému dojde, jak vám pomůže, když se proti tomu budete vnitřně bouřit? A přesto to děláme, protože nevíme, jak se svým odporem skoncovat.

Miluji to, co je, ne proto, že jsem duchovním člověkem, ale protože mě bolí, když odporuji realitě. To, že je skutečnost dobrá taková, jaká je, poznáme podle toho, že když se s ní přeme, jsme v napětí a zažíváme frustraci. Necítíme se ani přirozeně, ani vyrovnaně. Když přestaneme realitě vzdorovat, podnikáme jednoduché kroky, vyplývající jeden ze druhého, jednáme laskavě a beze strachu.


Zůstat ve svém vlastním resortu

Nalézám ve vesmíru pouze tři druhy záležitostí: moje, tvoje a boží. (Slovo Bůh pro mne znamená "realitu". Realita je Bohem, poněvadž mi vládne. Všechno, co nemohu řídit, co nemůžete řídit vy, ani nikdo jiný, nazývám božími záležitostmi.) Náš stres pochází z větší části z toho, že žijeme mentálně mimo naše záležitosti. Když si říkám: "Potřebuješ získat práci; chci, abys byl šťastný; měl bys chodit včas; měl bys o sebe více pečovat," nacházím se v záležitostech, které patří na území Ty. Když mi dělají starosti zemětřesení, povodně, války, či to, kdy zemřu, nacházím se v záležitostech, náležejících do resortu Bůh. Pokud jsem mentálně přítomna v resortu Ty či resortu Bůh, výsledkem je pocit oddělení.

Všimla jsem si toho v roce 1986. Když jsem například byla mentálně přítomna v resortu mé matky a zaobírala se myšlenkami typu: "Matka by pro mne měla mít více pochopení," okamžitě se dostavil pocit osamění.

Uvědomila jsem si, že pokaždé když jsem se ve svém životě cítila zraněná či osamělá, nacházela jsem se v resortu někoho jiného.

Pokud ty žiješ svůj život a já mentálně žiju tvůj život, kdo žije můj život? Oba jsme u tebe. Mentální přítomnost v tvém resortu mi zabraňuje být přítomna ve svém. Jsem oddělena od sebe samé a pím se, proč můj život nefunguje. Myslet si, že vím, co je pro všechny ostatní nejlepší, znamená vzdálit se ze svého resortu. I pokud tak činím ve jménu lásky, je to projev ryzí arogance a výsledkem je napětí, úzkost a strach. Vím, co je správné pro mne? To je jediná věc, která se mne týká. Dovol mi, abych si nejprve vyřešila toto, než se začnu zabývat tvými problémy.

Pokud pochopíš rozdělení záležitostí na tyto tři resorty, máš možnost osvobodit svůj život víc, než si nyní umíš představit. Příště, až budeš cítit stres či nepohodlí, zeptej se sám sebe, v čím resortu se mentálně nacházíš, a možná vybuchneš smíchy! Ta otázka tě přivede k sobě samému. A možná přijdeš na to, že jsi nebyl nikdy přítomen, že jsi celý život mentálně prožil v resortech jiných lidí. Pouhé uvědomění si, že se nacházíš v resortu někoho jiného, tě může přivést zpátky k tvému nádhernému já. A pokud to budeš chvíli praktikovat, začneš možná vidět, že nemáš vůbec žádné záležitosti k řešení a že tvůj život dokonale běží sám od sebe.


Přijímání svých myšlenek s porozuměním

Myšlenka je neškodná jen tak dlouho, dokud v ni nevěříme. Zdrojem utrpení nejsou naše myšlenky, nýbrž připoutanost k našim myšlenkám. Připoutanost k myšlence znamená věřit v její pravdivost, aniž byste ji podrobili zkoumání. Víra je myšlenka, ke které jsme se připoutali, často na celá léta.

Většina lidí je přesvědčena, že jsou tím, co jim říkají jejich myšlenky, že jsou. Jednoho dne jsem si všimla, že nedýchám - že jsem dýchána. A pak jsem si ke svému úžasu všimla, že nemyslím - že ve skutečnosti jsem myšlena a že myšlení není nic osobního. Probudíte se jednoho rána a řeknete si: "Myslím, že dnes nebudu myslet."? Pozdě, už jste začali myslet! Myšlenky prostě přicházejí. Rodí se z ničeho a rozplývají se v nic, jako mraky plující prázdnou oblohou. Přicházejí proto, aby pominuly, nikoli aby zůstaly. Není v nich nic špatného, pokud se k nim neupneme tak, jako by byly pravdivé.

Nikdy nikdo nebyl schopen ovládat své myšlení, ať se vám kdo snaží namluvit pravý opak Nesnažím se uniknout svým myšlenkám - s pochopením je vítám. Potom odejdou samy. Myšlenky jsou jako vánek či jako listy na stromě či padající kapky deště. Vypadají tak a zkoumáním se s nimi můžeme spřátelit. Hádali byste se s dešťovou kapkou? Dešťové kapky nejsou osobní a myšlenky taky ne. Jakmile něco, co se jevilo jako bolestné, přijmete s porozuměním, jeví se to jako zajímavé. Co bývalo noční můrou, je nyní prostě zajímavé. A až se to objeví příště, může vám to připadat legrační. A ještě později si toho možná ani nevšimnete. V tom spočívá síla milování toho, co je.


Svěřit se papíru

Prvním krokem ve Worku je napsání svých soudů o nějaké stresující situaci ve svém životě, minulém, přítomném, či budoucím - o osobě, kterou nemáš rád, nebo vztahu s někým, kdo tě dovádí k vzteku, nahání ti strach, nebo tě skličuje. (Použij čistý list papíru či dotazník Suď svého bližního, který najdeš na www.thework.org.) Tisíce let nás učili nesoudit - ale přiznejme si, že přesto neustále soudíme. Všem nám hlavou běží neustálé soudy. Prostřednictvím Worku dostáváme konečně povolení nechat tyto soudy promluvit nahlas, či dokonce je vykřičet, to vše na papíru. A možná zjistíme, že i ty nejnepříjemnější myšlenky je možno přijmout s bezpodmínečnou láskou. Doporučuji ti psát o někom, komu jsi ještě zcela neprominul. To je ten nejsilnější začátek. I pokud jsi té osobě odpustil na 99 procent, nejsi svobodný, dokud tvé odpuštění není úplné. To jediné procento, které jsi neodpustil, je místo, na kterém váznou všechny tvoje vztahy (včetně vztahu k sobě samému).

Pokud začneš tím, že ukážeš obviňujícím prstem na někoho mimo sebe, pak v ohnisku pozornosti nebudeš ty. Můžeš dát necenzurovaný průchod všem svým výtkám. Často víme s naprostou jistotou, co mají dělat ostatní, jak by měli žít, s kým by měli žít. Až budeš dělat Work, poznáš, kdo jsi, podle toho, že uvidíš, kdo myslíš, že jsou ostatní lidé. Nakonec pochopíš, že všechno mimo tebe je odrazem tvého vlastního myšlení. Ty jsi vypravěč, projektor všech příběhů, a svět je projektovaným obrazem tvých myšlenek.

Od počátku času se lidé snažili změnit svět, aby byli šťastní. Tento přístup nikdy nefungoval, protože je obrácený. Work ti dává metodu, jak změnit projektor - mysl - nikoli projekci. Je to něco podobného, jako když se na čočce projektoru objeví smítko. Myslíme si, že na plátně je kaz, a snažíme se změnit toho či onoho člověka, který se zrovna dostane do místa kazu. Je však marné snažit se změnit projektované obrazy. Jakmile si uvědomíme, kde je smítko, můžeme si čočku vyčistit sami. To znamená konec utrpení a počátek drobných radostí v ráji.


Jak vyplňovat Dotazník

Neboj se být nespravedlivý, nelítostný, dětinský a malicherný. Piš se spontánností nešťastného, vzteklého, zmateného a vystrašeného dítěte. Nesnaž se být moudrý, spirituální a laskavý. Máš příležitost vyjevit své pocity naprosto upřímně a bez přetvářky. Dovol si vyjádřit, co cítíš, beze strachu z následků a z trestu.

Na následující straně najdeš příklad vyplněného Dotazníku. Psala jsem v něm o svém druhém manželovi Paulovi (dotazník je uveřejněn s jeho svolením); takto jsem o něm smýšlela, než se můj život změnil. Při čtení si můžeš nahradit Paulovo jméno jménem někoho ze svého života.

1. Na koho se zlobíš , kdo tě zklamal, v kom se nevyznáš? Co ti u té osoby vadí?

Zlobím se na Paula, protože mi nenaslouchá. Mám na Paula vztek, protože si mně neváží. U Paula mi vadí, že má námitky proti všemu, co řeknu.

2. Jak chceš, aby se ten člověk změnil? Co chceš, aby dělal?

Chci, aby mi Paul pozorně naslouchal. Chci, aby mě Paul miloval bez výhrad. Chci, aby se mnou Paul souhlasil. Chci, aby Paul víc cvičil.

3. Co by měl nebo neměl dělat? Jaký by měl nebo neměl být? Jak by měl nebo neměl myslet a cítit? Jakou radu bys mu dal(a)?

Paul by měl(a)/ neměl(a) trávit tolik času u televize. Paul by měl přestat kouřit. Paul by mi měl říkat, že mě miluje. Měl by si mě víc všímat.

4. Potřebuješ od něj něco? Co má udělat, abys byl(a) šťastný(á)?

Potřebuji, aby mi Paul naslouchal. Potřebuji, aby mi Paul přestal lhát. Potřebuji, aby se mnou Paul mluvil o svých pocitech a byl přístupný mým emocím. Potřebuji, aby Paul byl něžný, laskavý a trpělivý.

5. Jaký myslíš, že ten člověk je? Napiš seznam jeho vlastností. Nešetři jej - buď kritický/á a malicherný/á.

Paul je neupřímný. Paul je bezohledný. Paul je dětinský. Myslí si, že pro něj neplatí žádná pravidla. Paul je lhostejný a nevšímavý. Paul je nezodpovědný.

6. Co bys už nechtěla s tím člověkem zažívat?

Nechci už s Paulem žít, jestli se nezmění. Nechci se už nikdy s Paulem

znovu hádat. Nechci, aby mi Paul ještě někdy lhal.


Dotazování: čtyři otázky

1. Je to pravda?

2. Můžeš si být absolutně jist(a), že je to pravda?

3. Jaká je tvá reakce, když na to pomyslíš?

4. Kým bys byl(a) bez oné myšlenky?


a Otočení

Nyní pomocí čtyř otázek prozkoumáme první výrok z otázky 1: Mám na Paula vztek, protože mi nenaslouchá. Zatímco budeš číst následující, představuj si někoho, komu jsi neodpustil.

1. Je to pravda? Ptej se sám sebe "Je pravda, že mi Paul nenaslouchá?" Ztiš se. Pokud se opravdu chceš dozvědět pravdu, vynoří se odpověď.

2. Můžeš si být absolutně jist(a), že je to pravda? Zamysli se nad těmito otázkami: "Mohu si být absolutně jista tím, že mi Paul nenaslouchá? Jsem doopravdy schopna poznat, kdy mi někdo naslouchá nebo ne? Nestává se mi, že někdy naslouchám, i když se může zdát, že nenaslouchám?"

3. Jaká je tvá reakce, když na to pomyslíš? Jaká je tvá reakce, když pomyslíš na to, že ti Paul nenaslouchá? Jak se k němu chováš? Napiš si seznam. Například: "Mračím se na něj. Přerušuji ho. Trestám jej tím, že nevěnuji pozornost tomu, co říká. Začnu mluvit rychleji a hlasitěji a snažím se jej donutit, aby mi naslouchal." Jdi stále hlouběji a pokračuj ve svém seznamu. Zaměř se na to, jak zacházíš v té situaci sama se sebou a jaké pocity to v tobě vyvolává. "Uzavírám se. Izoluji se. Hodně jím a spím, pořád se dívám na televizi. Cítím se osamělá a deprimovaná." Všímej si všech účinků, jaké na tebe má myšlenka "Paul mi nenaslouchá."

4. Kým bys byl(a) bez oné myšlenky? Zamysli se nad tím, kým bys byl(a) bez myšlenky "Paul mi nenaslouchá." Zavři oči a představ si, jak ti Paul nenaslouchá. Představ si, že nemáš myšlenku, že ti Paul nenaslouchá (či že by ti měl naslouchat). Nespěchej. Všímej si, co se v tobě odehrává. Co se ti odkrývá? Jaké máš pocity?

Všechno otoč. Původní tvrzení "Nemám Paula ráda, protože mi nenaslouchá," můžeme otočit na: "Nemám ráda sebe, protože nenaslouchám Paulovi." Připadá ti to stejně pravdivé nebo pravdivější? Nasloucháš Paulovi, když si myslíš, že ti nenaslouchá? Hledej další příklady toho, jak ti nenaslouchá.

Dalším obrácením tohoto tvrzení, které může být stejně pravdivé nebo pravdivější, je: "Nemám se ráda, protože si nenaslouchám." Když myslíš na to, co by měl dělat Paul, nasloucháš sobě? Jsi pánem svého života, když si přesvědčena, že by ti měl Paul naslouchat? Slyšíš se, jak s

Paulem mluvíš, když si myslíš, že by ti měl naslouchat?

Až procítíš všechna obrácená tvrzení, přistup k dalšímu výroku v bodě 1. - Mám na Paula vztek, protože si mě neváží. - a postupně k dalším výrokům.

Nejdříve suď.

Pak to napiš.

Polož si čtyři otázky.

Všechno otoč.


Praktická část: Dotazník

Nyní víš dost, aby sis vyzkoušel Work. Nejprve zapíšeš své myšlenky na papír. Vyber si nějakou osobu nebo situaci a v krátkých, jednoduchých větách vyjádři své názory. Nezapomeň obracet všechny své soudy a všechna svá obvinění směrem ven. Můžeš si zvolit svůj současný pohled či psát z pozice pětiletého dítěte či pětadvacetiletého člověka. Prosím, nepiš zatím ještě o sobě.

1. Na koho se zlobíš, kdo tě zklamal, v kom se nevyznáš? Co ti u té osoby vadí? (Pamatuj: Buď nespravedlivý, nelítostný, dětinský a malicherný.)

Nemám rád (zlobím se na ........., mám strach z ......... , jsem smutný kvůli ......... , nevyznám se v ......... , atd.) (jméno), protože .........


2. Jak chceš, aby se ten člověk změnil? Co chceš, aby dělal?

Chci, aby (jméno) .........


3. Co by měl nebo neměl dělat? Jaký by měl nebo neměl být? Jak by měl nebo neměl myslet a cítit? Jakou radu bys mu dal(a)?

(Jméno) by měl(a), neměl(a) .........


4. Potřebuješ od něj něco? Co má udělat, abys byl(a) šťastný(á)? (Mysli si, že máš narozeniny a můžeš dostat všechno, na co si vzpomeneš. Jen směle do toho!)

Potřebuji, aby (jméno) .........


5. Jaký myslíš, že ten člověk je? Napiš seznam jeho vlastností. Nešetři jej - buď kritický/á a malicherný/á. (Nesnaž se soudit rozumně a laskavě.)

(Jméno) je .........


6. Co bys už nechtěla s tím člověkem zažívat?

Nechci už .........



Praktická část: Dotazování

Každý výrok z Dotazníku zkoumej s pomocí čtyř otázek a pak výrok, kterým se právě zabýváš, otoč. V průběhu celého procesu zůstaň otevřený všem možnostem, které se nacházejí za tím, co si myslíš, že znáš. Je nesmírně vzrušující objevovat svoji nevědomou mysl. Podobá se to potápění. Stále znovu opakuj otázku a čekej. Nech odpověď, aby si tě našla. Říkám tomu setkání mysli a srdce: Jemnější polarita mysli (již nazývám srdce) se setkává s polaritou nacházející

se ve zmatku, protože ses jí ještě nikdy důkladně nezabýval. Pokud mysl míní svou otázku upřímně, srdce dá odpověď. Budeš prožívat odhalení, která mohou transformovat celý tvůj život, a to už napořád.

Podívej se na první tvrzení, které jsi zapsal do Dotazníku. Pak si polož následující otázku.


1. Je to pravda?

Realita je pro mě tím, co je pravdivé. Pravda je to, co je před tebou, co se skutečně děje. Ať se ti to líbí nebo ne, právě prší. "Nemělo by pršet," je pouhá myšlenka. V realitě neexistují takové věci jako "mělo by" a "nemělo by". Jsou to jen myšlenky, které realitě vnucujeme. Bez oněch "mělo by" a "nemělo by" jsme schopni vidět realitu takovou, jaká je, a to nám dává svobodu jednat účinně, s jasnou hlavou a logicky.

Při kladení otázek nijak nespěchej s odpověďmi. Work je metodou lovení pravdy z největších hloubek naší bytosti. Nyní nasloucháš svým odpovědím, nikoli odpovědím jiných lidí, nikoli tomu, co ses naučil. Možná budeš pociťovat nervozitu, protože vstupuješ do oblasti neznámého. Zatímco se budeš nořit se stále hlouběji, pravda bude stoupat vzhůru, až se setká s tvojí otázkou. Buď k sobě ohleduplný a něžný a zcela se odevzdej tomuto prožitku.


2. Můžeš si být absolutně jist(a), že je to pravda?

Pokud na první otázku odpovíš Ano, pak se zeptej: "Mohu si být absolutně jist(a), že je to pravda?" V mnoha případech se tvrzení pouze jeví být pravdivým. Je to pochopitelné. Tvé názory stojí na pevných základech celoživotních přesvědčení, nepodrobených žádnému hlubšímu rozboru.

Když jsem se v roce 1986 probudila do reality, mnohokrát jsem si všimla, jak lidé v rozhovorech, v médiích a v knihách s oblibou používají výroků typu: "Na světe není dost porozumění." "Je příliš mnoho násilí." "Měli bychom se mít více rádi." Sama jsem těmto prohlášením také věřila. Připadaly mi citlivé a láskyplné, ale všimla jsem si, že když je slyším a ztotožňuji se s nimi, vzniká ve mně stres, nikoli pocit klidu a míru. Například když jsem slyšela větu: "Lidé by měli v sobě mít více lásky," zrodila se ve mně otázka: "Mohu si být absolutně jista, že je to pravda? Mohu to skutečně vědět, jsem v hloubi duše přesvědčena, že lidé by měli mít v sobě více lásky? I kdyby mi to říkal celý svět, je to skutečně pravda?" a k svému úpu, když jsem se zaposlouchala do sebe, viděla jsem, že svět je to, co je - nic míň, nic víc. Realita neznamená žádné "co by mělo být", pouze "co je", takové, jaké to je právě v této chvíli. Pravda je nadřazena každému přání. A každé přání, které nepodrobíme zkoumání, nám zabraňuje vidět pravdu.

A tak jsem se začala při každém výroku, který ve mně vzbuzoval nepohodlí, ptát: "Mohu si být absolutně jista, že je to pravda?" A odpověď, stejně jako otázka, byla novou zkušeností: Ne. Nezpochybňovala jsem tu odpověď a zůstala jsem při ní - sama, klidná a svobodná.

Jak je možné, že správná odpověď zní Ne? Všichni známí a všechny knihy se shodovaly, že odpověď je Ano. Já však pochopila, že pravda je sama sebou a nikdo ji nemůže nadiktovat. Když se v mém nitru vynořilo Ne, začala jsem vidět, že svět je takový, jaký by měl být, Ať s tím souhlasím, či nikoli. Objala jsem realitu celým svým srdcem. Miluji svět a miluji jej bezpodmínečně.

Pokud tvá odpověď stále zní Ano, pokud si myslíš, že si můžeš být absolutně jist(a), že je to pravda, pak neuškodí, když přikročíš k otázce 3.


3. Jaká je tvá reakce, když na to pomyslíš?

Tato otázka nám pomůže nahlédnout vnitřní příčiny a účinky. Všimni si, že když té myšlence věříš, vzniká v tobě nepříjemný pocit, který může sahat od mírné rozmrzelosti až po panický strach.

Když si mne vyhledaly ony čtyři otázky, všímala jsem si myšlenek typu: "Lidé by měli v sobě mít více lásky," a uvědomila jsem si, že ve mně vzbuzují nepříjemné pocity. Všimla jsem si rovněž, že před onou myšlenkou byl ve mně mír. Má mysl byla klidná a vyrovnaná. Taková jsem bez podobných myšlenek. A pak jsem v tichu uvědomění pozorovala pocity, které se rodily ze ztotožnění se s touto myšlenkou. A můj klid začaly narušovat pocity neklidu a smutku. Když jsem se zeptala: "Jak reaguji, když věřím myšlence, že lidé by v sobě měli mít více lásky?", viděla jsem, že mám nejen nepříjemný pocit (což bylo zjevné), ale začala jsem rovněž vytvářet mentální představy, dokazující, že je to pravda. Odplynula jsem do světa, který neexistoval. Žila jsem ve stresovaném těle, nahlížela svět prizmatem strachu jako náměsíčník žijící v nikdy nekončícím zlém snu. Jediným lékem bylo jít pomocí otázek hlouběji.

Miluji otázku 3. Jakmile si ji sám za sebe zodpovíš, jakmile pochopíš příčinu a následky dané myšlenky, klubko tvého utrpení se začne rozmotávat.


4. Kým bys byl(a) bez oné myšlenky?

Toto je velice mocná otázka. Představ si sama sebe v přítomnosti osoby, o které jsi psal a která dělá věci, které by podle tvého názoru neměla dělat. Nyní zavři na pár minut oči a představ si, kým bys byl, kdybys nechoval tuto myšlenku. V čem by byl tvůj život v téže situaci bez tohoto přesvědčení jiný? Nech oči zavřené a pozoruj tu osobu bez svého přání. Co vidíš? Jaké jsou tvé pocity? Co ti připadá lepší - mít tu myšlenku, nebo ji nemít? Co je laskavější? Co ti dává více klidu? Hodně lidí si vůbec neumí představit život bez svých přání. Nemají možnost srovnání. Takže nejčastější odpověď na tuto otázku je: "Nevím." Jiní odpoví: "Byl bych svobodný." "Byl bych více milující." "Měl bych v sobě více klidu.". Můžeš rovněž říct: "Umožní mi to vidět situaci jasněji a jednat účinněji." Bez našich přání jsme nejen schopni jednat s přehledem a beze strachu, ale jako přítel, jako ten, kdo naslouchá. Žijeme šťastně. Vděk a uznání je pro nás stejně přirozené jako dýchání. Pro člověka, který ví, že nemusí vědět už nic víc, a že má všechno, co potřebuje, už tady a teď, je štěstí přirozeným způsobem existence.


Otočení

Nyní přepiš daný výrok tak, že jej otočíš. Nejprve jej napiš tak, jako by byl napsán o tobě. Jméno jiného člověka nahraď svým jménem. Místo "on" nebo "ona" napiš "já". Například větu: "Paul by měl být ke mně laskavý." otoč na: "Měla bych být k sobě laskavá." a "Měla bych být laskavá k Paulovi." Jiným typem otočení je otočení o 180 stupňů na svůj protiklad. "Paul by ke mně neměl být laskavý." Neměl by být laskavý prostě proto, že (podle mého názoru) není. To je skutečný stav, žádné moralizování. Jednu větu můžeš takto otočit třikrát, čtyřikrát nebo i vícekrát. Nebo jen jednou, pokud ti to bude stačit. Zamysli se nad tím, zda je každá obrácená výpověď stejně pravdivá nebo pravdivější než výchozí tvrzení. Například obrácené tvrzení: "Měla bych být k sobě laskavá." se mi zdá stejně pravdivé nebo pravdivější než původní výrok, protože když pomyslím na to, že Paul by měl být ke mně laskavý, cítím vztek a odpor a způsobuji si hodně stresu. Nezacházím se sebou laskavě. Kdybych k sobě byla laskavá, nemusela bych očekávat laskavost od jiných. Výrok: "Měla bych být k Paulovi laskavá." je rovněž přinejmenším stejně pravdivý jako původní věta. Když pomyslím na to, že Paul by měl být ke mně laskavý, a cítím vztek a odpor, chovám se k Paulovi ve své mysli velmi nelaskavě. Proč nezačít u sebe a nechovat se k Paulovi tak, jak bych chtěla, aby se choval on. Výrok: "Paul by ke mně neměl být laskavý." je zajisté pravdivější než jeho opak. Neměl by být, protože není. To je realita. Otočení je velmi působivou součástí Worku. Dokud jsi přesvědčen, že příčina tvého problému je "tam venku" - pokud si myslíš, že někdo jiný nebo něco jiného je příčinou tvého trápení - situace je beznadějná.

Odsuzuješ se navždy do role oběti, trpící v ráji. Přiveď tedy pravdu k sobě domů a začni se osvobozovat. Dotazování v kombinaci s otočením je rychlou cestou k seberealizaci.


Otočení otázky č. 6

Otočení otázky číslo 6 se trochu odlišuje od ostatních. "Nechci už …" změníme na: "Jsem ochoten (ochotna) …" a "Těším se na …". Například "Nechci se už s Paulem nikdy hádat." se otočí na: "Jsem ochotna se s Paulem znovu hádat." a na "Těším se na novou hádku s Paulem." Toto otočení znamená přijímat život s otevřenou náručí. Když říkáme: "Jsem ochoten (ochotna) …" a myslíme to skutečně vážně, stáváme se otevření, tvořiví a flexibilní. Odpor, který v sobě ještě chováme, má obroušené hrany, situace nám nepřipadá tak skličující, přestaneme se snažit s vynaložením veškeré své vůle odstranit ji ze svého života.

Když říkáme: "Těším se na …", aktivně se otevíráme životu a všemu, co s sebou přináší.

Je potřeba vzít na vědomí, že tytéž pocity a situace se mohou vracet, byť třeba jen v myšlenkách. Když si však uvědomíš, že utrpení a neklid jsou podnětem a výzvou k dotazování, začneš se na všechny nepříjemné pocity těšit. Dokonce je možná začneš pokládat za své přátele, kteří přicházejí, aby ti ukázali, co jsi ještě důkladně neprozkoumal. Abys zažíval mír a harmonii, není už nutné čekat, až se lidé a situace změní. Work je přímou cestou k tomu stát se strůjcem svého štěstí.


Otázky a odpovědi

Je pro mne těžké psát o ostatních. Mohu psát o sobě?

Jestliže se chceš něco dozvědět o sobě, je lepší psát o někom jiném. Na začátku zaměř Work směrem ven a pak si uvědomíš, že všechno venku je přímým odrazem tvého myšlení. Vše je o tobě. Většina lidí zaměřuje svou kritiku a odsouzení celá léta na sebe, ale nic tím nevyřeší. Soudit někoho jiného, vystavit své soudy dotazování a pak je otočit je nejrychlejší cestou k pochopení a sebeuvědomění.

Jak můžete tvrdit, že realita je dobrá? Co válka, znásilnění, chudoba, násilí a týrání dětí? Chcete je omlouvat?

Jak je mohu omlouvat? Prostě si jen všímám, že když věřím, že by neměly existovat, přestože existují, trpím. Jediné, co mohu udělat, je ukončit válku v sobě. Přestat znásilňovat sebe a ostatní svými týrajícími myšlenkami a činy. Pokud to neudělám, pak budu pokračovat právě v těch věcech, které si přeji zastavit v celém světě. Mohu začít jedině tím, že ukončím své vlastní utrpení, svou vlastní válku. A to je práce na celý život.

Tvrdíte, že bych měl přijímat realitu takovou, jaká je, a neodporovat jí. Pochopil jsem to správně?

Work netvrdí, co by kdo měl nebo neměl dělat. Jednoduše se ptá: "Jaký účinek má odporování realitě? Jakým pocitům to dává vzniknout?" Work zkoumá příčinu a následky připoutání k bolestným myšlenkám a toto zkoumání je cestou k nalezení své svobody. Tvrzení, že bychom neměli odporovat realitě, dává vzniknout jen další fikci, další filozofii nebo náboženství. Nikdy to nefungovalo. Milovat to, co je, zní, jako nikdy nic nechtít. Není zajímavější něco chtít? Mou zkušeností je, že neustále něco chci: Chci to, co je. Není to pouze zajímavé, je to přímo extatické! Když chci to, co mám, myšlenky a činy nejsou od sebe oddělené; pohybují se spolu, není v nich rozpor. Pokud najdeš něco, co ti chybí, pokaždé zapiš své myšlenky a podrob je dotazování. Zjišťuji, že život nikdy nepřichází zkrátka, a nežádám po něm žádnou konkrétní budoucnost. Vše, co potřebuji, vždy dostanu, a nemusím pro to nic dělat. Není nic více vzrušujícího než milovat to, co je.

Co když nemám s lidmi žádné problémy? Mohu psát o jiných věcech, např. o svém těle?

Ano. Work je možno použít na jakoukoli situaci, která vás stresuje. Až se blíže seznámíte se čtyřmi otázkami a otočením, můžete si vybírat taková témata jako tělo, nemoc, zaměstnání či dokonce Bůh. Při otočení pak používejte na místě subjektu termín "mé myšlení". Příklad: "Mé tělo by mělo být silné a zdravé." nahradíme "Mé myšlení by mělo být silné a zdravé." Chceš ve skutečnosti tohle - vyrovnané zdravé tělo? Je tvým problémem nemocné tělo nebo tvé smýšlení o tvém těle? Zkoumej. Přenechej péči o své tělo lékařům a pečuj o svoje myšlení. Mám přítele, který se vůbecnemůže hýbat, a vede milující život. Svoboda nevyžaduje zdravé tělo. Osvoboď svoji mysl.

Jak se mám naučit odpustit někomu, kdo mi velmi ublížil?

Suď svého nepřítele, pak to napiš, polož si čtyři otázky, všechno otoč na sebe. Přesvědč se sám, že odpuštění znamená objevit, že to, co myslíš, že se stalo, se nestalo. Dokud neuvidíš, že není nic, co by se dalo odpustit, neodpustil jsi doopravdy. Nikdo nikdy nikomu neublížil. Nikdo nikdy neudělal nic strašného. Neexistuje nic strašného kromě tvých neprozkoumaných myšlenek o tom, co se stalo.

Takže kdykoli trpíš: dotazuj se, prohlédni si své myšlenky a osvoboď se. Staň se dítětem. Začni myslí, která nic neví. Na cestě ke svobodě se vyzbroj svou nevědomostí.

Je dotazování procesem myšlení? Pokud ne, čím tedy je?

Dotazování vypadá jako proces myšlení, ale ve skutečnosti je to způsob, jak myšlení odstranit. Myšlenky ztrácejí moc, kterou nad námi mají, když si uvědomíme, že se jen prostě objevují v mysli. Není na nich nic osobního. V procesu Worku se je učíme přijímat s otevřenou náručí, nikoli je potlačovat a utíkat před nimi.


Katiiny Aforismy

Když se přeš s realitou, prohráváš - ale jenom pokaždé.

Osobnosti nemilují - něco chtějí.

Kdybych měla modlitbu, zněla by takto: "Bože, ušetři mě touhy po lásce, souhlasu nebo ocenění. Amen."

Nepředstírej sám před sebou, že jsi předběhl svůj vývoj.

Jsem strůjcem svého utrpení - avšak pouze všeho.

Netázaná mysl je světem utrpení.

Všechny otázky, které máš ke svému učiteli, pokládej sobě. Pokud skutečně chceš znát pravdu, odpověď na tvoji otázku přijde.

Milovat mne není tvoje věc - je to moje věc.

Nejhorší věc na světě je neprozkoumaná myšlenka.

Zdravý rozum nikdy netrpí.

Učitel, kterého potřebuješ, je ta osoba, se kterou žiješ. Nasloucháš jí?

Neopouštím žádnou ze svých představ - podrobím je zkoumání a ony pak opustí mne.

Realita je vždy laskavější než fikce, kterou si o ní vytvoříme.

V konečném důsledku jsem já vše, co mohu poznat.

Zmatek je jediným utrpením.

To, co je, je. Nemáš žádné hlasovací právo. Nevšiml sis?

Je mi naprosto jasné, že celý svět mne miluje. Pouze nečekám, že si to už uvědomil.

Neexistují fyzické problémy - pouze duševní.

Přímá cesta je: "Bůh je všechno. Bůh je dobrý."

Jediný způsob, jak se na tebe mohu zlobit, je, když si já pomyslím, řeknu nebo udělám něco, co je podle mého názoru nelaskavé.

Realita je Bůh, protože vládne.


Čtyři otázky

Zde jsou opět čtyři otázky. Někteří lidé si je vystřihují, aby je měli stále po ruce.

1. Je to pravda?

2. Můžeš si být absolutně jist(a), že je to pravda?

3. Jaká je tvá reakce, když na to pomyslíš?

4. Kým bys byl(a) bez oné myšlenky?

Otoč své tvrzení. (Je stejně pravdivé nebo pravdivější? Můžeš najít další otočení?)


zdroj: http://www.thework.com/

Pamela Kribbe

Převzatý příspěvek

Propouštění rodiny, do níž jste se narodili

Drazí přátelé, činí mi velké potěšení, že s vámi mohu opět pobýt. Všichni jste stateční bojovníci. Jen samotná vaše přítomnost ve fyzickém těle na Zemi v dnešní době vypovídá o vaší ohromné odvaze a připravenosti čelit temnotě, vnitřní a vnější, a zaměřit na ni své Světlo, Světlo svého vědomí. Jste bojovníci v duchovním smyslu a vaše zbroj spočívá stejnou měrou v soucitu, jako v soudnosti. Strachy a iluze vaší reality se nedají překonat jen láskou a soucitem. Tyto základní, převážně ženské přednosti potřebují být doplněny mužskými kvalitami srozumitelnosti a soudnosti. Soucit vám dává schopnost vnímat jiskřičku Světla v každém vyjádření duality, například rozeznat Světlo něčí duše i v případě, že je jeho osobnost plná negativity. Díky soudnosti si uvědomujete přítomnost strachu a energií spojených s mocí v každém takovém výrazu a umožňuje vám to se od něj vzdálit, nechat ho odejít z vašeho energetického pole.

Abyste seznali, kdo jste, musíte nechat odejít vše, čím nejste. Soudnost vám pomůže propustit to, čím nejste. Rozlišení je “energií meče“, energií, jež vám pomáhá stanovit vlastní hranice a nalézt svou vlastní cestu. Já ji označuji jako mužskou energii, a je nezbytným doplňkem ženských kvalit porozumění a odpuštění. Zdůrazňuji v tomto poselství význam “meče rozlišení“, neboť úzce souvisí s tématem, o němž dnes budeme mluvit.

Dnes bych ráda mluvila o vašem vztahu s vašimi rodiči a s rodinou, co níž jste se narodili, obecně. Jakmile vstoupíte na cestu duchovního růstu, dostane se v nějakém bodě toto téma do popředí vaší pozornosti.

Na vaše zrození ve fyzickém těle by se dalo pohlížet jako na pád to temnoty, pokud ji oddělíte od jakýchkoliv představ spojených s hříchem nebo vinou. Proces zrození je vskutku ponorem do hlubin, k němuž jste se vědomě na úrovni nějaké části své duše rozhodli. V jádru své duše jste se rozhodli přijmout tuto současnou inkarnaci a pociťovali jste onu důvěru a houževnatost potřebné k “dokončení mise“. Nicméně v okamžiku, kdy se ponoříte, abych tak řekl, jste namočeni do stavu ne-znalosti, stavu dočasného nevědomí. Jakmile vstoupíte do hmotné reality Země, vaše vědomí je zahaleno či hypnotizováno určitými iluzemi, které nejsou ničím jiným, než hluboce zakořeněnými zvyky většiny lidí na Zemi. To je ta síť, jež je na vás vržena.

Když vstoupíte do pozemského života, je vzpomínka na “druhou stranu“ stále čerstvá a živá. Nemáte však slova k jejímu vyjádření, žádný způsob, jak sdělit její skutečnost, ty jednoduché věci jako bezpodmínečnou lásku a bezpečí, které vás obklopují na každém kroku. Energie Domova je pro vás stále zjevná, jako vjem vody pro rybu. Ale pak vstoupíte do fyzického světa a psychologické reality svých rodičů. Natáhnete se k nim, chcete uchovat při životě onen pocit Domova, ale zdá se, že jste odstřiženi, jako by kolem té vaší “rybí části“ byla hozena síť. Toto je trauma zrození, které obsahuje aspekty fyzické, stejně jako hluboce duchovní.

Síť, jež vás zachytí při pádu, je převážně utkána ze způsobu bytí vašich rodičů, jejich základního pohledu na život, jejich poměru vůči jim samotným, jejich nadějí a přání týkajících se vás. V době vašeho narození bylo kolektivní vědomí na Zemi stále ve spárech vědomí založeného na egu, a je dodnes. Časy se mění, ale existuje jakési počáteční stádium, během něhož věci potřebují získat hybnost, než je skutečně provedena opravdová, základní změna. V současnosti jste stále ještě v této počáteční fázi, a vaše vnitřní práce je v této souvislosti životně důležitá. Takže, když jste vstoupili na Zemi, dostali jste se do reality pod vládou vědomí založeného na egu a seznámili jste se s ní prostřednictvím energie svých rodičů.

Po vstupu do reality vědomí založeného na egu, jak ho reprezentují vši rodiče, se musíte vypořádat s řadou iluzí prostupujících vše, z nichž bych ráda jmenovala 3 důležité.



1. Ztráta mistrovství

První iluzí je iluze ztráty mistrovství. Tato iluze vás nutí zapomenout, zatímco vyrůstáte a stáváte se dospělými, že jste stvořiteli všech událostí ve svém životě. Většina lidí neuznává dění ve svém životě jako svou vlastní kreaci. Často se cítí být oběťmi “vyšších sil“, které utvářejí a tvarují jejich život. Toto je ztráta mistrovství.


2. Ztráta jednoty

S ponorem do lidského kolektivního vědomí, jak je zpodobňováno vašimi rodiči, ztrácíte též pocit jednoty se vším, co žije. Základní uvědomění “jednoty se všemi věcmi“ je pozvolna filtrováno ven z vašeho vědomí. Jste povzbuzováni k vybudování svého vlastního ega. Podle vědomí založeného na egu jsme v podstatě oddělené bytosti, bojující o svou existenci, o přežití, potravu a uznání. Zdá se nám, že jsme uvězněni ve svém vlastním těle a uzamčeni do své vlastní psychologické reality, bez jakýchkoliv opravdových a otevřených spojení k “těm druhým“. To je iluze oddělenosti a onen truchlivý pocit osamocení, jenž ji provází.


3. Ztráta lásky

A pak dochází ke ztrátě lásky, čímž myslím pocit bezpodmínečné lásky a bezpečí, jenž patří k vaší samotné podstatě jako přirozené právo od narození. Jakmile vstoupíte na pozemskou rovinu, na níž energie lásky vůbec není zcela evidentní, začnete si postupně plést lásku se všemi druhy energií, které láskou nejsou, jako obdivem, bohatstvím či emocionální závislostí. Tyto popletené představy lásky ovlivňují vaše vztahy a v zásadě vás nutí trvale hledat něco mimo sebe, abyste znovu získali onen pocit bezpodmínečné lásky, jenž vlastně je hluboko ve vašem nitru.

Jak vás tyto iluze či ztráty ovlivní, to závisí na specifické energii vašeho rodičovského domu a vašeho rodinného prostředí. Obecně je rodičovské vědomí směsí ega a srdce, strachu a Světla. Existují určité oblasti, na nichž vaši rodiče budou pravděpodobně velmi lpět nebo budou závislí na výše uvedených iluzích. Ale v jiných bodech mohou být docela osvícení, například díky tomu, že v nějakém směru prožili utrpení a vnitřní růst, což otevřelo jejich srdce. Specifický způsob, jakým vězí v iluzích vědomí založeného na egu, je odlišný pro každého rodiče či rodinu.


Když vstoupíte do této zvláštní sestavy energií vytvářejících rodinu, v níž se narodíte, je vaše vědomí široce otevřeno, zatím bez znatelného pocitu osobních hranic. Jako miminko vstřebáváte energie svých rodičů velmi důkladně - jako základní otisk, jenž bude mít hluboký vliv na to, jak později budete věci prožívat. Ještě neexistuje žádný filtr. Až mnohem později, kdy si uvědomíte sebe jako sebe sama, zhruba během puberty, si vypěstujete vědomí potřebné k vytřídění těchto energií a zjistíte, co vám připadá dobré a přirozené a co ne.

Nejdříve se velice silně přikloníte k paradigmatu svých rodičů, a poté, jako rostete a získáváte více sebeuvědomění, začnete zpochybňovat názory svých rodičů, jelikož hledáte pocit své vlastní identity. Tento proces psychologického zrání je velmi podobný přechodu od vědomí založeného na egu k vědomí založenému na srdci. Přirozená stádia pozemského života, biologické a psychologické cykly a období, mají vztah k fázím přirozeného růstu v duchovním smyslu. Přechod od vědomí založeného na egu k vědomí založenému na srdci často probíhá bok po boku s překonáváním omezujících, ustrašených energií, které ovládaly rodinu, do níž jste se narodili.

Vesmírné porodní trauma, které zažíváte při svém zrození jako individuální duše /viz kapitola Kosmické porodní bolesti/, se do určité míry opakuje pokaždé, když začínáte nový pozemský život. V čase vašeho zrození vaši rodiče patří energii Země. Již se přizpůsobili této dimenzi, zde platícím zákonům. Často se jedná o omezující zákony, které vůbec nejsou pro dítě zjevné. Rodiče tedy pro dítě představují vědomí založené na egu, energie oněch tří iluzí. Dítě se s nimi setkává prostřednictvím rodičovského domova, a způsob, jakým se formovaly v rodičích, bude dítě výrazně ovlivňovat po zbytek jeho života.

Obzvláště během prvních tří měsíců dítě své okolí velice intenzivně vstřebává. Energie rodičů se noří do dětského vědomí nerušeného racionálním myšlením či ochranou. Na druhou stranu v jeho paměti stále existuje “kousek nebe“, část vědomí dítěte, nedotčená iluzemi, která zná lásku, mistrovství a jednotu jako přirozený stav bytí. Toto uvědomění se střetává s okolními energiemi založenými na egu, a jde o skutečně bolestivý konflikt. Může to dítě přinutit k tomu, aby se toužilo otočit a vrátit “domů“, může to způsobit vážný odpor vůči životu na samém počátku. Je to vskutku nové opakování vesmírného porodního traumatu.

Jak se dítě vypořádá s touto kolizí či střetem energií? Nejčastěji některé části sama sebe vypne. Některé části jeho vědomí se ukryjí. Dítě bude tíhnout k tomu, aby vyhovělo energiím rodičů, přizpůsobilo se jim, neboť je na nich od začátku zcela závislé. Dítě je tělesně velice zranitelné a má velkou touhu být rodiči vyživováno a milováno. Jeho vzpomínka na přirozený stav jednoty, lásky a mistrovství je vlastně jeho darem rodičům, ale oni nejsou většinou schopni tento dar přijmout, jakmile byli zahaleni energií iluzí. Nejsou tedy schopni toto dítě opravdově přijmout.

Rodiče byli v jistém okamžiku samozřejmě též dětmi, a prošli tímtéž procesem. Rodiče nevnucují své strachy a iluze svým dětem vědomě. Nicméně, jako dospělí bezděky vstřebali mnoho energií vědomí založeného na egu.

V okamžiku narození dítěte rodiče často projdou dočasným probuzením. Když sledují, jak to nevinné malé stvoření vychází z lůna, svěřuje samo sebe světu, tak otevřené a zranitelné, probudí to skoro v každém hluboký pocit bázně. Tento posvátný okamžik ve vědomích rodičů otevírá doširoka dveře Domů a oni - nevědomky - natáhnou ruku k onomu božskému jádru uvnitř sebe, které zná bezpodmínečnou lásku a jednotu. Na chvíli vstoupí do posvátného prostoru a vnímají, kým za všemi těmi iluzemi jsou. Ale často jde o dočasný stav blaženosti, neboť se poté věci uklidní a “vrátí k normálu“. Jejich způsob myšlení a cítění bude směřovat k pádu zpět do obvyklých vzorců. A dochází tedy opět k uzavření vědomí založeného na srdci.

A co se stane s dítětem, když vyrůstá? Většina dětí se rozhodne natolik přizpůsobit rodičovskému systému, že ztratí kontakt se svou původní energií duše, jíž si bylo v začátcích své inkarnace ještě stále velmi vědomo. V této první fázi života (do puberty) se natolik věnuje zaměření sebe sama do tohoto světa a na získání lásky pozornosti svých rodičů, že samo zapomene, kým je.

Jaký má toto na dítě vliv? V dítěti je nekontrolovaná touha po lásce a bezpečí, a když zakopne o ustrašené, zablokované části v energii rodičů, bude jimi zmateno. Bude zažívat bolest a pocit opuštění. Ale samo před sebou tyto emoce ukryje, neboť jsou příliš bolestné na to, abyste si je mohli plně uvědomit, dokud jste ve stavu takové zranitelnosti a otevřenosti. A dítě udělá to, že si zakryje oči a vytvoří iluzorní představu lásky. Aby po emocionální stránce přežilo, nechá se zmást mylnou představou rodičů, protože pokud není dostupná bezpodmínečná láska, je ta podmíněná lepší než žádná. Dítě v zásadě učiní všechno možné, aby získalo lásku a bezpečí, které potřebuje a pamatuje z Domova. A proto tedy zamění ty špatné energie za lásku. Například si poplete lásku s rodičovskou pýchou nad nějakým významným činem nebo s tím, že rodič dítě emocionálně potřebuje.

Kdykoliv dítě dosáhne něčeho, nač je pak rodič pyšný a dítě je za to chváleno, mohou děti vnímat, že se jejich srdce otevírá z čiré radosti nad tím, že jsou oblíbeny a oceňovány. Jenže, pokud rodičovská pýcha nepochází ze zdroje opravdového porozumění dítěti, pokud není založena na tom, oč dítě samo usiluje, ale více na tom, co od dítěte očekává společnost, pak je ta pýcha ve skutečnosti určitým druhem jedu. Dítě je odměňováno za to, že žije dle vnějších měřítek, zatímco láska znamená, že pochopíte vnitřní standardy dětí - čeho samy pro sebe chtějí v tomto životě dosáhnout. Jakmile je pozornost systematicky zaměřována na vnější úspěch, dítě bude klamně přivedeno k víře, že úspěch rovná se láska, a budou tíhnout k výčitkám svědomí, když nebudou zrovna dělat to, “co je správné“, co se od nich očekává podle vnějších měřítek. V dospělosti se mohou stát někým, kdo nepozná, že někdo narušuje jejich hranice nebo že pracují příliš tvrdě. Jednoduše zjistí, že cítí nutnost stále něčeho dosahovat, aniž by pochopily, proč se tvrdá práce stala závislostí.

K další deformaci opravdové energie lásky dochází, když si dítě začne plést lásku s emocionální závislostí. Mnohé děti si připadají milované, pokud cítí, že je jejich rodiče potřebují. Ve skutečnosti zaplňují díru v srdci svého rodiče, díru vzniklou díky tomu, že se rodiče sami o sebe nepostarali, a když tam vstoupí dítě, nabízí samo sebe jako náhradního rodiče. Snaží se poskytnout lásku a podporu, již rodiče ve svém nitru postrádají. Takto tedy chce potěšit rodiče a získat lásku, již tak velmi potřebuje. Ale tento druh služby není samozřejmě láskou. Jde o nebezpečný propletenec energií, jenž později způsobí spoustu potíží jak ve vztahu mezi rodiči a dítětem, tak v důvěrných vztazích, do nichž dítě v dospělosti vstoupí.

Mnoho rodičů zažilo nedostatek bezpodmínečné lásky během svého vlastního dětství. Stejně tak nebyli svými rodiči opravdově přijati. To zanechalo v jejich bytosti hluboko usazenou bolest a pocit opuštěnosti. Když mají sami dítě, přijmou je se smíšenými pocity. Na jedné straně v nich je opravdová láska, ale na straně druhé existuje podvědomá potřeba “nahradit ztrátu“. Rodič často zkouší vyléčit svá emocionální zranění prostřednictvím svého vztahu se svým dítětem. Pokud tak činí nevědomě, využije dítě jako náhradního rodiče - dítě jim má dát onu lásku, již tak bolestně postrádali ve svém vlastním dětství.

Jakmile se toto stane, dítěti se naprosto pomíchá význam slov “miluji tě“ a “potřebuji tě“. Energie dítěte již nebude nadále patřit jemu, protože bude vnímáno její odsávání potřebou rodiče, a toto odsávání bude vlastně dítěti příjemné! Poskytne falešný pocit bezpečí, což v dospělosti dítě povede k tomu, že bude mít pocit, že je někým hluboce milováno, pokud jeho energie bude odčerpávána a vlastněna onou osobou. Bude si připadat milováno a uznáváno, zatímco půjde na hranice svých možností, aby dalo co nejvíce. Bude považovat emocionální závislost, dokonce žárlivost a panovačnost za formu lásky, přičemž tyto energie jsou jejím přímým protikladem. Tato tragická ztráta sebe sama se rodí ze spojení lásky s potřebou.

Až doposud jsem kladl důraz na fakt, že když přijdete jako dítě na Zemi, jste ponořeni do “oceánu zapomnění“, do sítě iluzí, která se vás zprvu zdá velice důkladně svazovat. Nicméně, na úrovni duše si toto svedení z cesty vědomě umožňujete. Při své inkarnaci na Zemi hluboko ve svém nitru věříte, že najdete řešení a cestu ven. Je vaším posláním, abyste našli cestu ven z iluzí a vnesli do světa “energii řešení“, energii lásky a průzračnosti, dostupnou všem.

V jistých obdobích vašeho života přijdou příležitosti a možnosti, které vám pomohou s naplněním této mise. Jak budete dospívat, budete se setkávat s určitými lidmi či situacemi, zvoucími nebo vyzývajícími vás k tomu, abyste zjistili, kým jste. Budete životem jemně postrkováni nebo - pokud jste zatvrzelí - vehementně provokováni k “rozmotání uzlu“. Musíte propustit mylné představy o lásce, které byly součástí vaší výchovy, součástí energie vašich rodičů. Může to vyvolat krizi identity, podobnou tomu, co bylo popsáno v první části této knihy jako první fáze přechodu od ega k srdci. Může se zdát, že nic již není jisté a že všechno, v co jste věřili, je zkoumáno pod drobnohledem. Vskutku, vaše duše nenechá kámen na kameni, aby vás dostala Domů. Vaše duše bude vytrvale klepat na vaše dveře, dokud neotevřete a sami sebe nepropustíte na svobodu.

Významné události ve vašem životě jsou vždy zaměřeny na to, aby vám poskytly příležitosti k růstu a návratu k tomu, kým jste. Ale je třeba odvahy a rozhodnosti k tomu, abyste při tomto průzkumu pronikli až na dno a znovu získali energie novorozeného dítěte, nedotčené iluzemi ztráty kontroly, lásky a jednoty.

Pravděpodobně shledáte, že chvíli vzdorujete energii své vlastní duše, neboť vás může odvádět od toho, co jste pro sebe považovali za normální a vhodné. Vaše duše vám může připadat jako svéhlavý host, neboť jste si doposud zvykali na světské způsoby, způsoby rodiny, do níž jste se narodili.

K uvolnění sebe sama z vědomí založeného na egu je zapotřebí jak mužské energie sebevědomí a soudnosti, tak ženské energie lásky a pochopení. Co se vašich rodičů týká, rozlišení znamená, že se vzdálíte od ustrašených a omezujících energií, jimiž vás krmili. Vzpomeňte na důležitost oné “energie meče“, již jsem zmínil na začátku. Abyste se mohli v duchovním smyslu pustit své původní rodiny, musíte být schopni rozlišovat mezi energií jejich a vaší vlastní a musíte být schopni “přeseknout lana“, které vás omezují a dusí.

Zde nejde v první řadě o vyjádření hněvu a frustrace vůči vašim rodičům či abyste jim řekli, kde u vás udělali chybu. Někdy může být dobré, zkusit jim vysvětlit svůj postoj a své pocity. Ale v mnoha případech možná ani nepochopí, co se jim snažíte říci. Nemusí rezonovat s tou částí vás, která je “odlišná“ a v rozporu s jejich pohledem na život. Uvolnění vazeb na rodičovskou energii znamená především a hlavně uvolnit tuto energii z vaší vlastní mysli a emocí. Jde o to, nahlédnout do svého nitra a zjistit, do jaké míry zcela samozřejmě žijete podle souboru iluzí svých rodičů, jejich příkazů a zákazů, které byly založeny na strachu a soudech.

Jakmile si v tomto zjednáte jasno a dovolíte si to propustit, budete jim moci svobodně odpustit a skutečně “opustit dům rodičů“. Teprve poté, co přetnete na vnitřní úrovni tato lana a převezmete odpovědnost za svůj vlastní život, můžete doopravdy nechat své rodiče na pokoji. Budete muset jasně říci “ne“ jejich strachům a iluzím (meč rozlišení), ale zároveň zjistíte, že vaši rodiče nejsou identičtí se svými strachy a iluzemi. Jsou též dětmi Božími, které se pouze snaží splnit poslání své duše. Jakmile toto pochopíte, budete vnímat jejich nevinnost a budete moci odpustit.

V určitém smyslu jste byli oběťmi svých rodičů - neboť za dnů vašeho dětství představovali vědomí založené na egu. Dočasně a částečně jste dosud žili podle jejich iluzí. Jako jejich dítě jste vlastně neměli na výběr. Nicméně právě překonání pocitu, že jste zde obětí, je jedním z těch největších průlomů, jichž můžete ve svém životě dosáhnout. Umíte-li rozpoznat hluboké energetické otisky ze svého dětství a vědomě se rozhodnete, které z nich vám jsou ku prospěchu a kterých byste se raději zbavili, jste svobodným člověkem. To je mistrovství.

Pak se již nadále podvědomě nepřizpůsobujete přáním a touhám svých rodičů, pokud nejsou vaše vlastní. Zároveň se však proti nim ani nebouříte. Jste schopni vidět, že ony mylné představy, jež vám nabídli, prostě nejsou vaše. Tečka. Není třeba odsoudit své rodiče za to, že vás těmito aspekty zatížili. Můžete být zároveň milující i soudní.

Dalo by se říci, že jste s vědomím založeným na egu seznámeni skrze své rodiče a skrze ně je též překračujete, tím, že je s láskou a odpuštěním propustíte a uznáte sebe sama jako onoho nezávislého Mistra, jímž jste.



Pracovníci Světla a jejich rodiče

V tomto bodě bych ráda promluvila konkrétně o duších pracovníků Světla, s ohledem na rodinu, kde se narodili. Pracovníci Světla v sobě často nesou zvláštní úkol vztahující se k jejich rodičům či rodině. Když přijdou na Zemi, pracovníci Světla mají konkrétní záměr se probudit, uvolnit se z vědomí založeného na egu a osít Zemi semínky Kristova vědomí. Silněji než ostatní chtějí pracovníci Světla druhé učit a léčit, pomáhat jim dorůst k vědomí založeném na srdci.

Z tohoto důvodu se mnoho duší pracovníků Světla rodí rodičům či v rodinách, které silně vězí v realitě vědomí založeného na egu. Vzhledem k tomu, že jejich cílem je prolomit uvízlé a neměnné energetické vzorce, jsou pracovníci Světla přitahováni jako magnetem k “problémovým situacím“, v nichž je energie nehybná jako ve slepé uličce. Pracovník Světla přichází s určitým uvědoměním, s jistým duchovním vnímáním, což ho nebo ji “odlišuje“ a díky čemuž nezapadá do očekávání nebo ctižádostí rodiny. Světlonošské dítě nějak, prostřednictvím toho, co vyzařuje či vyjadřuje jako svou pravdu, zpochybňuje základní rodinné představy o životě. Téměř instinktivně dělá vše pro to, aby se energie opět rozhýbala a začala plynout.

Jakkoliv duše pracovníka Světla tímto nechce nic jiného, než být užitečná rodičům a rodině, oni na ni mohou pohlížet jako na podivnou, ba jako na černou ovci. Není-li vnitřní krása a čistota světlonošského dítěte jako taková uznána, to se často přechodně ztratí v emocích osamění či dokonce deprese.

V počátku své inkarnace pracovníci Světla hluboce věří, že cestu ven naleznou, že překonají omezující energii rodiny, v níž se narodili. Na každý pád, když se opravdu narodí na Zemi a rostou, jsou vystaveni stejným dilematům a zmatkům jako jakékoliv jiné dítě. V jistém smyslu prožívají tento zmatek hlouběji a intenzivněji. Jelikož jsou duchovně uvědomělými dušemi, které jsou často starší a moudřejší než jejich rodiče, jsou si velmi dobře vědomy, že s energií jejich okolí “není něco v pořádku“. Na vnitřní úrovni se čelně srážejí s energiemi rodičů, kteří nechápou či nerezonují s jejich smýšlením či chováním. Tato srážka v jejich nitru - při jejich něze a citlivosti - způsobuje velký zármutek. Musí si najít způsob, jak emocionálně přežít a jak se vyrovnat se skutečností, že sice své rodiče velmi milují, ale velice se od nich liší. Což způsobuje u pracovníků Světla mnoho psychologických problémů sahajících od osamělosti, nejistoty a strachu po závislost, depresi a sebevraždu.


Takže vaše putování na Zemi a temná místa, kde energie je nehybná a nepřátelská, není bez rizika. Je to nebezpečná mise. Nezapomínejte, proč vás nazývám statečnými bojovníky! Je to právě z tohoto důvodu, jste jako pionýři, kteří se odvažují na cizí a neznámé území. Neexistují žádné směrníky či značky. Prostředí, v němž svou cestu zahajujete, je nevlídné a nepřipomíná domov. Budete si muset sami stvořit energii domova, pouze se svými pocity a intuicí jako svým kompasem. Jako pracovník Světla jste pionýrem, jenž chce prolomit bariéry starých a dusivých myšlenkových vzorců a uvolnit v nich uvízlou energii. Téměř vždy jste ve svém okolí prvními, kteří tak činí. Se spřízněnými dušemi se setkáváte až později. Právě váš osamocený boj vám dává punc opravdového bojovníka, jímž jste. Budete muset úplně sami nalézt východisko, a jakmile to zvládnete, budete přitahovat do svého života podobně smýšlející duše, lidi, kteří zrcadlí váš probuzený stav bytí.

Osamělý boj, jímž vy všichni musíte projít, abyste nalezli své Světlo, je pro vás tím nejtěžším břemenem. Na úrovni duší jste si tuto stezku vybrali vědomě, avšak prožít to jako dítě z masa a krve je bolestivou záležitostí způsobující hluboká zranění. Radím vám, abyste vnímali a přijali tuto bolest v sobě, neboť pouze tím, že se s ní spojíte, ji můžete transformovat a uvolnit. Jakmile poznáte ono zraněné vnitřní dítě, které vzalo na svá křehká ramínka kříž odcizení, dostanete se k jádru svého břemene. A když proniknete k jádru, řešení je nablízku. Musíte jedině - s jasným a hlubokým uvědoměním - přijmout bolest onoho dítěte. Energie soucitu a hluboké úcty z tohoto uvědomění dosáhne k onomu dítěti. Zvednete ten kříž pouhým bytím sám sebou a tím, že budete opravdu milovat a ochraňovat tu svou část, která je “jiná“. Právě takto přivedete dítě domů a splníte své poslání jako pionýr, jímž jste.



Rozpouštění rodinné karmy

Úkolem pracovníka Světla, s ohledem na rodinu, do níž se rodí, je stát se tím, kým je. Tím, že tak učiní, dokončí své poslání. Není jejich cílem svou rodinu změnit, není vaším úkolem měnit cokoliv vně sebe. Nejste tu proto, abyste svět učinili lepším. Jste tu proto, abyste se probudili. A ano, až to uděláte, svět se stane lepším, neboť vaše Světlo ho ozáří a přinese radost a osvícení také ostatním. Ale nezaměřujte se na tento svět, ať již jde o vaši rodinu či jakýkoliv jiný vztah, do nějž vstoupíte.

Skutečná práce spočívá v propuštění všech těch kousíčků strachu a iluzí, založených na egu, které jste sami do takové hloubky jako dítě vstřebali. Poznávání těchto energetických otisků, které zčásti utvářely vaši osobnost, a uvolňování oněch částí téhož, které vám nepatří, je náročným a intenzivním procesem. Je to, jako byste odloupávali všechny vrstvy cibule, je to, jako byste se po druhé narodili.

Kladením důrazu na důkladnost tohoto vnitřního procesu, tohoto druhého narození, vás nechci odradit. Na druhou stranu bych ale byl rád, kdybyste sami k sobě pocítili hluboký respekt. Jste těmi nejstatečnějšími bojovníky, které znám. Jste pionýry, kteří rozsvěcejí své vlastní Světlo v místech temnoty a nenávisti, dláždí cestu novému vědomí na Zemi.

Není vaším úkolem rozžínat Světlo v srdci někoho dalšího. Je to jeho věc, zda to učiní. Vy můžete nabídnout jiskru, můžete být příkladem, ale nejste nikterak odpovědní za probuzení někoho jiného. Toto je třeba zdůraznit obzvláště s ohledem na rodinu, do níž jste ze narodili. Často instinktivně jako dítě cítíte, a vědoměji pak jako dospělí, že musíte své rodiče zachránit od jejich strachů a iluzí. Navíc si častokrát myslíte, že jste v této úloze selhali. Cítíte, že jste nebyli doopravdy schopni pomoci svým rodičům způsobem dle vašich představ.

Tento směr myšlení vychází z chybného vnímání toho, co ve skutečnosti znamená pomáhat a jaké je vaše poslání, co se vašich rodičů týká. Ve skutečnosti je situace taková:

Od svého zrození dále začínáte vstřebávat velice silně energie svých rodičů, jako by byly vaše vlastní. Již nejste schopni snadno určit, kde vy začínáte a kde oni končí. Protože vstřebáváte také jejich strachy a iluze, důvěrně se sblížíte s jejich emocionální zátěží. Tato zátěž jim mohla být předána prostřednictvím několika generací z obou stran rodiny. Může být přítomen i karmický aspekt, což znamená, že totéž téma se opakuje znovu a znovu, dokud není “kletba zrušena“. Tomuto byste mohli říkat rodinná karma. Může jít o témata spojená s nevyrovnanou mužskou či ženskou energií, energie vycházející ze starých otrokářských tradic, témata náležející k určitým nemocem, atd. Tento druh karmické zátěže je vyřešen, když dojde k uvolnění její energie, a není tedy předána další generaci. Rodinná karma je rozpuštěna, jestliže alespoň jeden člen rodiny prolomí toto spojení tím, že sám sebe uvolní od emocionálního břemene, které vstřebával od dětství a které může být dokonce uložené v jeho genech.


Ten člen rodiny, jenž “prolomí kletbu“ to dělá hlavně a především proto, aby pomohl sám sobě. Týká se to zaměření na svůj vlastní vnitřní růst a expanzi. Tento růst a rozpínání ovlivňuje “energii rodiny“. Otevírá členům oné rodiny možnost, aby též našli cestu ven. Pracovník Světla, jenž sám sebe vysvobodil z emocionální slepé uličky, připravuje pro ostatní ze své rodiny energetickou stopu. Toho dosáhne svou vnitřní prací a tím, co díky ní vyzařuje, nikoliv tím, že by o to skutečně usiloval či dokonce tlačil na ostatní, aby se změnili a posunuli kupředu. To, co své rodině energeticky nabízí, je možnost změny. Jeho energie jim zrcadlí možnost změny, a to je vše, co má udělat.

Zda členové rodiny tuto stopu využijí, to je pouze na nich. Nikdy nejste odpovědní za rozhodnutí někoho jiného, zda se změní či nikoliv, a ani na tom nezávisí vaše duchovní poslání. Možná jste se osvobodili od karmické zátěže, již na vás vaše rodina uvalila, a sklízíte kvůli tomu posměch či jste svou rodinou odmítáni, a přesto bude vaše mise dokonale úspěšná. Rozdrtíte hypnotizující sevření, jímž karmické vzorce mohou ovlivňovat rodové linie, a pokud máte děti, toto emocionální břemeno jim nebude předáno. A to je poslání vaší duše.

Představte si, že žijete v údolí, které je poměrně neúrodné a suché. Celá vaše komunita vám říká, že nemůžete vyjít z tohoto údolí ven... že je to vše, co je. Zdá se, že si jako jediní vzpomínáte, že existuje i mnohem plodnější a bujnější území než toto. Takže po dlouhém zvažování se rozhodnete zkusit své štěstí a vyšplhat ven z onoho údolí. Ten výstup vás stojí neuvěřitelné množství síly a energie. Nejen, že je cesta velmi strmá, nejsou na ní ani žádné značky či nápisy, jichž byste se mohli zachytit. Zatímco šplháte vzhůru, necháváte za sebou stopu. V určitém okamžiku z údolí vyjdete a při pohledu na krajinu před vámi vás zaplaví radost a pocit poznání. Věděli jste, že tam venku je někde něco, co je mnohem více domovem než místo, kde jste se narodili. S nadšením pohlížíte dolů a vyhlížíte svou rodinu. Byli byste rádi, kdyby se k vám připojili a žasli nad tímto krásným výhledem. Rádi byste sdíleli své vítězství. Jenže tam dole nevidíte nikoho, a když si všimnete nějakých lidí v dáli, vůbec se nezdá, že by se o vaši cestu zajímali.

Toto se často duším pracovníků Světla stává. Prosím vás, abyste - v tomto ohledu - neželeli ztráty své rodiny. Tím, že vyjdete z údolí, proklestíte cestu a zanecháte stopu, jim poskytnete ohromnou službu. Tato stopa tam zůstane a jednoho dne bude využita kýmkoli, kdo bude chtít z údolí vylézt. Ta stopa je energetickým prostorem, jenž jste jim zpřístupnili.

Právě vybudování této stopy bylo vaším cílem, když jste se narodili těmto rodičům a v této rodině. Není vaším úkolem přimět vaši rodinu, aby šla také nahoru, ani ji vynést ven z údolí na ramenou! To není váš úkol. Kdykoliv se pokoušíte - obrazně řečeno - vléci své rodiče nebo rodinu vzhůru do onoho strmého kopce, bráníte svému vlastnímu růstu a budete rozčarováni a zklamáni. To není cesta duchovního růstu a alchymie. Ti ostatní, které milujete a s nimiž chcete své Světlo sdílet, si mohou zvolit žít v onom údolí ještě po další století či déle. Je to na nich. Ale jednoho dne, až nastane ten vhodný čas, objeví malou stezku vedoucí vzhůru a pomyslí si: “Jé, to je zajímavé, pojďme nahoru a vyzkoušejme to, tady dole mě to už moc nebaví.“ A vyrazí. Zahájí svou vlastní cestu vnitřního růstu, svůj vlastní výstup ke Světlu. A není báječné, není absolutně skvělé, že po cestě budou nacházet značky, stopu, jíž se mohou držet? Budou muset projít svými vlastními šarvátkami, ale budou mít před sebou maják, jenž jim posvítí na cestu. Jako pionýr jim proklestíte cestu divokým a neznámým územím, a cesta vydlážděná vaší vůlí bude využita s vděčností a úctou.

Abyste byli skutečně volní a abyste znovu získali své mistrovství jako nezávislá duchovní bytost, musíte pustit rodinu, do níž jste se narodili. Musíte je propustit, a to nejen jako jejich dítě, ale též jako jejich rodič. Vysvětlím vám toto dvojnásobné pouto. Dítě ve vás se potřebuje zbavit naděje, že vaši rodiče vám nabídnou bezpodmínečnou lásku a bezpečí. Ono dítě se musí v této záležitosti obrátit na vás a vy mu máte pomoci propustit onu zlostnou, smutnou a zklamanou část onoho dítěte, které se cítí vašimi rodiči zrazeno. To je ta dětská část. Nicméně se také potřebujete pustit té své části, jež chce být rodičem vašim rodičům. Pro duše pracovníků Světla je typické, že se v určitém stádiu svého růstu začnou cítit jako rodiče svých rodičů. Díky své vrozené touze učit a uzdravovat a díky své duchovní uvědomělosti často vidí jasně iluze a strachy svých rodičů a chtějí je vyléčit. Což vás může dostat do mnoha sporů s rodiči, protože vaše touha pomoci je často propletena s podvědomou potřebou být uznán jako ten, kým doopravdy jste. Jinými slovy, ono zraněné dítě vaším prostřednictvím promlouvá, když se pokoušíte pomoci svým rodičům, a pokud se snažíte pomoci ostatním skrze onu svou zraněnou součást, je to recept na katastrofu. Vy skončíte zraněni ještě více a vaši rodiče nejspíš budou naštvaní a zmatení.

Propustit své rodiče znamená nechat odejít jakoukoliv touhu je změnit. Musíte pochopit, že není vaší úlohou je kamkoliv vést. Vaším posláním je se vypořádat se svou vlastní stezkou - to je vše. Jakmile se doopravdy rozloučíte se svými rodiči, necháte odejít to dvojnásobné pouto, shledáte, že se mezi vámi a jimi otevírá nový prostor, mnohem volnější a otevřenější. Pokud jsou stále ještě naživu, vztah s vašimi rodiči se může stát méně napjatým, jelikož energie výčitek a viny odejde ze scény. Na druhou stranu můžete mít pocit, že se vám je nechce již tak často navštěvovat. Může prostě dojít k nedostatku společných zájmů. V každém případě se budete v tomto vztahu cítit mnohem volněji a budete si určovat vlastní kurs životem, bez potřeby jejich souhlasu či tendence se rozhněvat či naštvat, pokud s vámi nesouhlasí.

Ve svém životě se nyní můžete setkávat s lidmi, kteří patří do vaší “duchovní rodiny“. Duchovní rodina nemá nic společného s biologií, geny či dědičností. Jde o rodinu spřízněných duší. Často je znáte z minulých životů, kde vás spojovalo přátelství, láska či společné poslání. Je velmi snadné s nimi vyjít, neboť sdílíte vnitřní podobnost, patříte ke stejné rodině. Zažíváte cosi jako návrat domů. To, kvůli čemu jste si mezi ostatními lidmi připadali odlišní a osamocení, se teprve zde stává základem vašeho spojení a oboustranného uznání. Navazování spojení se svou duchovní rodinou je v pozemském životě opravdovým zdrojem radosti. Klíčem ke vpuštění této zkušenosti do vašeho života je nalezení vaší vlastní cesty “ven z údolí“ a rozpoznání onoho vnitřní Světlo. Jste-li schopni uznat své vlastní Světlo v prostředí, které vám je neodráží nazpátek, stáváte se svobodnými a nezávislými. Nezatíženi karmickými aspekty své historie, strachy a iluzemi, jež vás omezovaly, přitáhnete do svého života vztahy, které jsou založeny na lásce a respektu a které zrcadlí vaše probuzené božství.




originální zdroj:
(c) Pamela Kribbe





.